OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 5. kapitola

14.06.2014 (15:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1830×

 Velmi se omlouvám za týdenní odmlku, kterou jsem neměla vůbec v plánu. Bohužel mě zmohl týden nočních směn a neuvěřitelné horko, při kterém mi to nemyslelo, proto doufám, že jste na Miu nezapomněli a zase se začtete do jejího osudu na Atlantidě.

Kapitola mapuje díly:

2x18 – Michael

2x19 – Peklo

2x20 – Spojenci

3x1 – Země nikoho

3x2 – Nechtěné děti

5. kapitola - Není úniku

„Slibuju, že budeš v bezpečí. Nezapomeň, co nám říkal Mark.“

Potácela jsem se mezi polospánkem a bděním. Stále jsem slyšela ten hlas. Nedokázala jsem se dostat do takového stavu, abych se probudila, něco mě v tom snu drželo a nechtělo pustit. Téměř jsem se rozplakala, když jsem od toho chtěla utéci, ale nešlo to. Bolestivé vzpomínky na můj život před Atlantidou se mě držely jako klíště.

„Ty to změníš, věřím ti.“

Konečně jsem s obrovským přemáháním otevřela oči. Srdce mi bilo neuvěřitelně rychle. Hrudník se mi svíral a já se nedokázala pořádně nadechnout. Propocené přikrývky se mi nepříjemně lepily na tělo, až jsem se z nich téměř nedokázala vymotat.

Padla jsem zpátky na polštář a vyčkávala, až se mi zklidní tep. Třas mě ale neopouštěl. Nedokázala jsem donutit své tělo ke klidu. Bolel mě každý sval a nutně jsem se potřebovala vysprchovat.

Když jsem dala nohy na podlahu, vypadalo to dobře, vstala jsem, ale nohy mě neunesly. Jen jsem v rychlosti hmátla po nočním stolku, který spadl se mnou. Sklenice s vodou se roztříštila o podlahu. Nedokázala jsem ten třas zastavit. Dveře se otevřely a dovnitř vběhnul strážný.

Uvědomila jsem si, že ho pořád neznám jménem. Postával před mým pokojem už týdny do dvou hodin ráno a mě ani nenapadlo se mu podívat na jmenovku na hrudi.

„Hej, co je ti?“ Nemohla jsem nic. Všechno na mě útočilo, ale moje hlava to nechtěla pobrat.

Mark!

Mark!!

Mark!!!

Pořád se mi jeho jméno točilo v hlavě a s každou slabikou útočilo tak bolestivě, že jsem měla dojem, že umřu. Srdce mi bušilo do žeber a jediné, co jsem slyšela, bylo hučení krve.

Na okamžik jsem upadla do tmy.

„Dejte jí sedativa!“ Beckett. Jeho příjemný hlas bych poznala kdekoliv, i kdyby mluvil seberozčíleněji. Instinktivně jsem chytila sestru za ruku, ve které držela injekci. Zírala na mě jako na zjevení.

„Weirová,“ zašeptala jsem vysíleně. Doktor Beckett na někoho zavolal a sklonil se ke mně.

„Musím ti dát něco na uklidnění.“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Chvíli… ne teď.“ Nemusela jsem čekat dlouho a Elizabeth vešla s rozespalou tváří, přesto dosti probuzená, za mnou. Zároveň poslala pryč všechny, kromě doktora Becketta.

Zasténala jsem, když mi další slova proplula myslí.

„Nevydrží to napořád.“

„Jsem si toho vědoma, zvládne to.“ Chytila jsem Elizabeth za ruku.

„Oni mě sem poslali, abych byla v bezpečí,“ procedila jsem skrze zuby.

„Já vím,“ konejšila mě jako matka svoji dceru.

„Elizabeth,“ otočila se na doktora, „její mozková a srdeční činnost není vůbec dobrá, jestli jí nedám něco na uklidnění, mohla by dostat mrtvičku nebo infarkt.“ Doktor měl už v ruce injekci.

„Mu-musím si vzpomenout.“ Než jsem však stačila protestovat, píchli mi to a pak už nebylo nic.

Elizabeth seděla u její postele. Prvních pár hodin měl doktor Beckett strach, že zemře. Srdce jí tlouklo velmi rychle a tep měla přes sto a dlouhodobá zátěž mohla mít negativní vliv na celý oběhový systém a především srdce.

„Udělali jsme pár testů a sken, Elizabeth.“ Doktor Beckett se postavil z druhé strany postele. „Vypadá to, že jí někdo, jak to říct,…“ Na ošetřovnu vešel podplukovník, došel až k nim a zadíval se na postel.

„Já vás poslouchám, Carsone.“Beckett věnoval podplukovníkovi lehce překvapený výraz. Věděl moc dobře, že Sheppard nemůže Miu vystát.

„Vypadá to, jakoby jí někdo uzamknul, laicky řečeno, část paměti.“ Weirová i Sheppard na něj nevěřícně hleděli. Elizabeth se zadívala na Miu, byla bledá a na polštáři se téměř ztrácela. Zato Sheppard se zamračil.

„Což jen dokazuje moji teorii, že se tu neobjevila jen tak a může tu být kvůli sabotáži. Copak jsme to už jednou nezažili?“ Všichni si moc dobře pamatovali na to, jak byl plukovníka Caldwell pod vlivem Goa'ulda.

„Nemá v sobě Goa'ulda. Dokonce ani jizvu na krku. Udělal jsem všechny potřebné testy. Říkal jsem to už první den, co přišla. A hlavně, kdyby byla sabotér, neměla by v hlavě pojistku, která by ji zabila, kdyby si měla vzpomenout, co má dělat.“ Elizabeth stiskla rty a zadívala se na Miu. Skutečně ji to mohlo zabít, přesto se snažila vzpomenout. Chápala ji, že to chce zjistit, ale Elizabeth by nedopustila, aby ji to zabilo.

„Tak to je jen další důvod k tomu, aby ji Daedalus odvezl na Zem, kde s pomocí spojenců můžou ten blok odstranit. Všechno se tam vyřeší a my se nebudeme muset tím zabývat. Máme na starosti galaxii plnou Wraitů a abychom zjišťovali, jestli jedna holka nechce sabotovat Atlantidu, fakt čas nemáme.“ Beckett i Elizabeth na Sheppard nevěřícně zírali. „No co je? Pokud jí někdo zamknul vzpomínky, měl k tomu dobrý důvod a přeci jen bude lepší, když bude na Zemi, kde jí nehrozí tolik nebezpečí jako tady na Atlantidě.“ S tím musela Elizabeth souhlasit, jenže Mia na Zemi prostě nemohla zůstat.

„Budu muset velitelství o tom bloku informovat.“

Sedla jsem si na okraj mola a poručík vzal místo hned vedle. „Podplukovník tě pustil nějak lehce.“ Nedokázala jsem se na něho podívat. Jen jsem zírala na vodu.

„Brzy odletím pryč, možná to ho obměkčilo.“ Letmo jsem se na Sama podívala. Konečně jsem mu tak dokázala říct. Bože, vždyť byl skoro stejně starý jako já!

„Ale vrátíš se, ne?“ Chytla jsem ho za ruku a s úsměvem se na něj podívala.

„To nevím, Same.“ Když jsem ho oslovila jménem, nadšeně se na mě podíval.

„A nechceš mi říct, co jsi řekla doktorce Weirové, tenkrát…?“ Bylo mi jasné, že naráží na důvod mého příchodu sem. Můj příběh. Odvrátila jsem od něj hlavu. Netušila jsem, že mě ta otázka tak zabolí.

„Mio, podplukovník mi nedal rozkaz to z tebe dostat. Přísahám.“

„Promiň, ale už jednou jsi s ním spolupracoval.“ Velmi pomalu jsem vstala. Docela jsem se divila, jak dobře se po tom kolapsu, jak to nazval doktor Beckett, v domnění, že si to nebudu pamatovat, cítím dobře, jakoby mi vůbec nic nebylo. Bohužel jsem si úplně všechno pamatovala, i to, že jsem málem umřela. Nikdy bych si nemyslela, že budu mít dojem, že mi praskne hlava a srdce se bude pokoušet prorazit žebra.

„Je to můj velící důstojník!“ vykřikl Sam a bleskově vyskočil na nohy. Jeho vojenský sestřih se v mírném větru ani nepohnul a mně do obličeje létaly vlasy uvolněné z drdolu.

„Já to vím a nezlobím se za to na tebe. Jen… prostě to nejde.“ Chytila jsem pramen vlasů, který mi vítr foukl do úst a strčila si ho za ucho. „Nemůžu každému povídat, kdo jsem a co tu dělám, když to sama nevím. Chci být první, kdo to zjistí, abych s tím nějak naložila.“ Sam mě chytil za ruku a otočil k sobě. Dívala jsem se na jeho sevření.

„Takhle to tady nechodí, jsme…“ odmlčel se. Upřel pohled na naše ruce. „… v nelehké situaci, kde si musíme dávat pozor na to, komu můžeme věřit.“ Všimla jsem si, že nás z chodby pozoruje podplukovník. Vždy když jsem šla na molo a on neměl nic na práci, hlídal mě z dálky. Pro jistotu jsem se Samovi vykroutila.

„Možná by bylo lepší, Same, kdybych už byla pryč, protože s každým dalším týdnem se o téhle expedici dozvídám víc informací,“ naklonila jsem se k němu blíž, protože mi bylo jasné, že nás podplukovník poslouchá. „I když je tohle město velké, některé věci se tu neutají a já nemůžu zůstat napořád apatická, takové věci člověka prostě začnou zajímat, že podplukovníku?“ Sam překvapeně zamrkal a já se podívala zpět do chodby. Podplukovník se narovnal a jeho opovržlivý pohled jsem počastovala úsměvem.

Vrátila jsem se do chodby. Pořád tam stál. Složila jsem si ruce na hrudi. „Podplukovníku, až se dozvím, proč tu jsem, vy se to nikdy nedozvíte.“

„Vůbec ji nechápu!“ funěl Sheppard, když s Teylou  trénoval. Prudce odrazila jeho výpad a přišpedlila ho k zemi. Ronon se ušklíbnul a nastoupil na jeho místo.

„Kdybyste na ni přestal myslet, třeba by vám to začalo být jedno, Johne.“ Teyla bez zadýchání srazila i Ronona.

„Třeba to z ní na té vaší Zemi dostanou.“ Úder, který vedla Teyla, málem Ronona znovu vyřadil ze hry, ale na poslední chvíli se mu ho podařilo vykrýt.

„Nebo ji prostě nechte všichni být. Také bych nebyla ráda, kdybych se objevila v neznámém prostředí a nikdo mi o něm nechtěl nic říct. A neustále na mě někdo útočil.“ Bylo až s podivem, že Atosianka se dokázala soustředit na dvě věci naráz. Pohlédla na Shepparda a zdvihla přitom obočí.

„Proč ji všichni bráníte?“ Sheppard odhodil tyč a šel se napít.

„Já ji nebráním.“ Ronon zdvihl ruce nahoru a natáhl ruku k lahvi, aby se také napil.

„Snažím se na to dívat i z jeho pohledu.“ Teyla se k nim připojila, otřela si zpocený obličej do ručníku a začala si oblékat svoje věci.

„A lepší bude, když se připravíte na misi.“ Ve dveřích tělocvičny stála Weirová a Shepparda probodávala pohledem. Teyla s Rononem se kolem ní protáhli a zůstal tam jen Sheppard.

„Co se děje, Elizabeth?“

„Johne, prosila jsem vás, abyste ji nechal dýchat. To je to tak těžké? Daedalus přilétá a ona nastoupí na jeho palubu a odletí na Zem a vy jste ji pořád hlídal. Dneska za mnou zašel poručík Evans a zažádal, aby ji směl doprovázet na Zem. Bylo mi jasné, že nebyl příliš nadšený z vašeho sledování Mii.“ Sheppard se zamračil.

„Já jsem jeho velící důstojník a já řeknu, jestli poletí a říkám, že ne.“ Weirová se zamračila.

„Je mi to líto, Johne, ale už jsem mu dala souhlas. Stejně už dlouho plánuju, že ho pošlu na nějaký čas domů. Od příchodu na Atlantidu nebyl doma.“

Vlastně jsem si neměla ani co balit. Nic co bylo v pokoji, nebylo moje. Jenom bezprsté rukavice od doktora. Jen jsem si vzala pár věcí na cestu, aniž bych věděla, jak dlouho to bude trvat. Neměla jsem tušení, jak se domů dostanu, ale když jsem odcházela z pokoje, cítila jsem, jako bych opouštěla domov, ale bylo to určitě tím, že jsem tu strávila takovou dobu.

Sam stál před pokojem a usmál se na mě. Měl mě doprovázet na Zem. Svým způsobem jsem za to byla ráda, alespoň jedna známá tvář.

Procházeli jsme chodbami města a já se v duchu loučila, i když jsem si moc přála jít domů. Tohle město mi přirostlo k srdci. Vždycky jsem si myslela, že nejsme ve vesmíru sami a být v tak technicky vyspělém městě, by bylo pro některé vědce a záhodology naprostou manou. Přesto bych si tuhle zkušenost odpustila, i kdybych měla až do smrti žít v nevědomosti. Rodina byla pro mě vším.

Dostavili jsme se do centrální věže, ale dovnitř jsme nešli. Pro mě to byl zakázaný prostor. Když mi chtěla Elizabeth něco sdělit, přišla buď za mnou, nebo jsme se procházeli po molu.

Všimla jsem si pár dalších členů expedice, co se chystali na odlet. Většinu jsem od pohledu znala. Věnovali mi pohledy a usmívali se na mě a já jim úsměvy oplácela, i když jsem se uvnitř docela třásla.

„Dobře, přesuňte se do transportérů, kterými se dostanete do doku, kde už čeká Daedalus!“ zvolal jeden z členů expedice, který koordinoval odchod. Ohlédla jsem se po Samovi. Neměl u sebe žádnou zbraň a v rukou držel jenom vojenský vak. Kývnul na mě a já s poslední skupinkou vlezla do transportéru. Nepoužívala jsem ho tak často a nevěděla jsem, k čemu ho přirovnat, k výtahu určitě ne. Tohle byl úplně jiný pocit.

Vystoupila jsem jako první a Sam do mě musel strčit, protože když jsem uviděla loď Daedalus, zůstala jsem na ni zírat.

„Brzdíme provoz, Mio,“ popohnal mě s úsměvem a já se rozešla. Zakláněla jsem hlavu, abych si loď pořádně prohlédla. Tak tohle byla vesmírná loď. Naprosto neuvěřitelné! Na jejím boku bylo obrovským písmem napsáno USS Daedalus BC-304.

„No páni!“ vydechla jsem úžasem. Loď mohla být dlouhá dobrých dvě stě metrů a na výšku jako dvacetiposchoďový mrakodrap.

„Vítejte na Daedalu!“ Přicházel k nám voják v klasickém zeleném stejnokroji s prýmky na ramenou a holou hlavou. Natáhl ruku a já si s ním potřásla.

„Jsem plukovník Caldwell.“

„Mia Collinsová, pane.“ Ještě nějakou dobu mě držel.

„My jsme měli spolu tu čest, že?“ Otočila jsem se po Samovi.

„Ano, pane.“

„Plukovníku Caldwelle.“ Sam si s ním potřásl.

„Vidím, že se vám daří dobře, poručíku, a to je díky téhle mladé dámě, že?“ Kousla jsem se do jazyku.

„Ano, pane.“

„No dobře, slečno Collinsová. Doktorka Weirová mě zpravila o vaší situaci a velitelství prozatím neuznalo za vhodné, abychom vám cokoli říkali o expedici a programu, ale informovat vás o letu snad mohu. Loď Daedalus doletí na Zem za jednadvacet dní. Ubytují vás v obytné sekci, kam vám budou donášet jídlo, protože nemáte dovoleno se volně pohybovat po lodi. Předpokládám, že poručík Evans vám bude dělat společnost a zpraví vás, kdyby nastala nějaká neplánovaná situace. Rozumíme si?“

„Samozřejmě, pane.“ Byl to příjemný muž a choval se ke mně o trochu shovívavěji než podplukovník Sheppard.

„Slečno Collinsová, podplukovník Sheppard mě nabádal, abych z vás nespouštěl oči, ale doktorka Weirová potvrdila, že poručík Evans na vás dá pozor.“ Sam přikývnul a já rovněž. „Skvěle, tak tedy poletíme.“

Poručík Evans přiběhl na můstek na zavolání plukovníka. „Chtěl jste mě vidět, pane?“ Caldwell se k němu otočil.

„Poručíku, Atlantida nás právě volala, že potřebuje pomoci s evakuací lidí na planetě Taranis. Byl bych vám vděčen, kdybyste držel slečnu Collinsovou mimo dění. Mohu se na vás spolehnout?“ Sam se na něj podíval.

„Jistě pane.“

Když jsem společně s ostatními vystoupila z Daedala, spadl mi velký kámen ze srdce. Nebyla jsem připravena se vrátit na Zem a nechat se tam vyslýchat. Kupodivu mi návrat na Atlantidu ani nevadil. Radši budu snášet podplukovníka než nějaké byrokraty, kteří řídí tuhle expedici.

Sam se ke mně připojil. „Mám po dovolené,“ řekl se smíchem a já se začala smát s ním.

„Věřím, že to nebude trvat dlouho a pojedeš domů.“

Společně jsme vešli do města a dav nás strhnul k centrální věži. Nebyla jsem si jistá, co se stalo, ale nebylo to určitě nic pěkného. Takové množství uprchlíků, kteří vystupovali z Daedala, mohlo znamenat útok nebo nějakou přírodní katastrofu. Jenže jsem to neměla vědět, ale já to tentokrát vědět chtěla. Toužila jsem se dozvědět o městě co nejvíc. Úplně jsem se třásla na to, abych někde získala informace.

Otočila jsem se po Samovi, ale nikde jsem ho neviděla. Všude kolem mě se tísnili lidé se zaprášenými obličeji a vyděšenými výrazy. Musela to být nějaká katastrofa. Jinak se to vysvětlit nedalo.

„Promiňte,“ protahovala jsem se davem, abych se dostala do transportéru k ubikacím členů expedice, ale lidí tu bylo příliš mnoho, tak jsem udělala jedinou možnou věc a šla jim z cesty. Nepřemýšlela jsem nad tím a mířila přímo do centrální věže. Cestou jsem minula pár lidí, kteří mluvili o přistání Orionu. Žasla jsem nad tím, že expedice má další vesmírnou loď.

Naprosto podvědomě jsem mířila do ovládací místnosti. Nikdo si mě nevšímal, tak jsem šla. Doslova jsem se s každým dalším krokem chvěla. Tušila jsem, že tam uvidím něco, co mě bude skutečně zajímat a dá mi to odpovědi na některé otázky.

Dveře se přede mnou otevřely a já vstoupila do ovládací místnosti s obrovským prázdným kruhem v čele. Podvědomí mi říkalo, že právě tenhle kruh je dalším klíčem k odhalení mého příchodu sem. Byť jsem věděla, že mě poslední vzpomínání málem zabilo, nedokázala jsem odolat. Ani jsem sebou necukla, když se symboly na kruhu rozsvítily namodralým světlem. Zůstala jsem stát na místě a vyčkávala. Cítila jsem, jak se mě něco snaží zastavit.

Zvedla jsem oči k ovládací místnosti. Podplukovník mluvil s doktorkou Weirovou a stačil mu okamžik, aby si mě všimnul. Jen otevřel ústa, aby zakřičel, ale já se pravou rukou chytila sloupu. Musela jsem tu zůstat až do konce.

„Tady jsi…“ Nehnula jsem brvou, když mě Sam chytil za paži. „Nemůžeš tu zůstat.“ Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale měl větší sílu než já. I když jsem pohledem stále sledovala kruh a podplukovníka, konec jsem však neviděla.

Dveře se za námi zavřely. Nohy mě přestaly poslouchat. Sam mě udržel a já na něj děkovně pohlédla. Nemohlo to trvat ani minutu a připojila se k nám Elizabeth. Upírala na mě starostlivý pohled.

„Chci si vzpomenout.“

„To bych ti nedoporučovala, Mio.“

„Generále Landry, nemohu poslat Miu na Zem.“ Elizabeth se dívala na obrazovku. Ona i generál byli ve svých kancelářích, aby měli soukromí.

„Je mi to líto, Elizabeth, ale budete muset. Už jsem o tom zpravil komisi. Chtějí ji co nejdříve vyslechnout. I kdyby měla projít bránou.“ Komise nehodlala dbát na to, aby se Mia mohla vrátit domů. Ona sama se celé týdny snaží, aby ji dostala mimo dění bran a zvýšila tak možnost jejího návratu domů.

„Pane…“ Ještě ho stále neinformovala a teď nastal ten správný čas. „Před pár dny Mia málem zemřela. Začala si vzpomínat na to, jak se dostala na Atlantidu.“ Landry se držel, aby Weirové neřekl, že je to dobře, ale znal ji natolik, aby věděl, že přichází s informacemi postupně.

„Jaký je v tom háček?“ Elizabeth lehce stiskla rty.

„Doktor Beckett zjistil, že má tyto vzpomínky zablokovány. Uzamčeny, aby si nemohla vzpomenout.“ Landry se zamračil.

„Předpokládám, že právě tohle ji málem zabilo.“

„Ano pane. Ten blok je jako pojistka, když si začne vzpomínat, zabije ji to.“

„A vy předpokládáte, že kdyby viděla aktivní bránu, mohla by si vzpomenout…“ Zbytek věty nechal raději nedokončenou. Oba si byli vědomi, jak by to dopadlo.

„Ano. I před pár hodinami jsme měli incident, při kterém mále viděla bránu aktivní. Prozatím je na ošetřovně. Daří se jí dobře. Celkem rychle se vzpamatovává, takže je možné, že časem by se mohl blok uvolnit sám, ale na to potřebujeme čas, pane.“

„Vy mě žádáte, abych pozdržel požadavek komise o…?“ Podíval se na Elizabeth.

„Je tu téměř půl roku…“

„Nemohu komisi pozdržet o půl roku.“

„I to by bylo málo,“ konstatovala Elizabeth smutně. Generál si povzdychl.

„Mohu se pokusit zařídit, aby zohlednily vaše zjištění o tom bloku, ale víc slíbit nemohu. Tak jako tak, bude muset na Zem, aby ji komise vyslechla. Tohle se musí vyřešit.“

Elizabeth ukončila jejich hovor a dívala se, jak se zavřela brána. Když do kanceláře vešel doktor Zelenka, chvíli vyčkávala, než promluvila.

„Radku, potřebovala bych od vás pomoc.“

Když mě zase propustili z ošetřovny, kde bylo docela narváno, přestěhovali mě do jiného pokoje. Poměrně daleko od všech ostatních a od všeho. Bylo mi jasné, že to bylo Elizabethino rozhodnutí. Nechtěla, abych si vzpomněla, ale já si vzpomenout chtěla. Bohužel se přidala na stranu podplukovníka Shepparda a já přestala chodit do kuchyně. Ztratila jsem veškerý kontakt s členy expedice. Dlouhé týdny jsem neslyšela ani o poručíkovi Kennmorovi, Michaelovi, který byl hlídán stejně jako já.

Jedinou společností mi byl poručík Evans, který se doslova stal mým stínem, jež mě opouštěl pouze v noci.

„Dneska a pár následujících dní nebudeš moci jít běhat na molo. Musíš zůstat v pokoji.“ Sam položil snídani na stůl. Byla jsem připravena na naši každoranní rozcvičku a proto jsem se na něj rozmrzele podívala. Běh byl jediný možný způsob, jak se unavit natolik, abych večer padla do postele vyšťavená, že mě nestíhaly žádné sny.

„A to jako proč?“ vykřikla jsem popuzeně.

„Nařízení doktorky Weirové,“ odpověděl prostě. Sundala jsem si bundu a odhodila ji na postel. Přidělili mi docela rozlehlý pokoj, oproti tomu minulému, ale stále to byla zlatá klec, ze které jsem nemohla uniknout.

„Nebo snad podplukovníka?“

„Podplukovník Sheppard souhlasil s názorem doktorky Weirová a věř mi, Mio, vážně bude lepší, když zůstaneš pár dní tady.“ Překonala jsem vzdálenost mezi námi a zadívala se mu do očí. Nervózně polknul. Pár týdnů se silně snažil, abych na něm nic nepoznala, ale jeho snahy byly marné. I když se dokázal přestat červenat nebo těkat očima. Jeho oči i přes klid tváře, prozradily všechno.

„Je to snad jedna z věcí, které bych o Atlantidě neměla vědět?“

„Víš to, tak proč se mě na to stále dokola ptáš?“ Měl pravdu. Věděla jsem to moc dobře, ale po setkání s Michaelem se moje zvědavost stala neukojitelná. Nehledě na to, že mě zavřeli a omezili ke všemu přístup. V jednom kuse jsem postávala u dveří pokoje nebo na balkoně, abych něco zaslechla. Při běhu jsem schválně volila menší tempo, kdyby se na mole objevil i někdo jiný. Jenže lidi si začali dávat ještě větší pozor, což mě popuzovalo a následující dny, uzamčená v pokoji, jež mi nakázala Elizabeth, jsem měla dojem, že vyskočím z kůže.

Spalo se mi špatně. Půlku nocí jsem probděla a druhou se snažila dostat ze snů o Markovi. Nedokázala jsem vybít přebytečnou energii a dny se staly nesnesitelnými, dokud se Sam nerozhodl, že mě vezme k doktoru Beckettovi.

Křehké spojenectví, které vzniklo mezi Atlantidou a úlem, které dojednal Michael, probíhalo docela klidně. Rodney byl naprosto nadšený informacemi, poskytnuté úlem o wraitské technologii a doktor Beckett pracoval společně s jedním Wraitem a doktorem Zelenkou na šíření léku, který by měl Wraity vyléčit, aby zase byli lidmi.

Všichni pilně pracovali, ale přesto si Michael vymohl setkání s Teylou, která nebyla příliš nadšená z jeho návštěvy.

„Pořád se na mě zlobíš,“ řekl Michael Teyle a zadíval se do její tváře, ve které viděl odpor. Všechno, co v ní viděl předtím, přátelství, které k němu chovala, zmizelo, ale on moc dobře věděl, že v sobě má kus wraití DNA, která mu pomohla utéci.

„Proč ses vrátil? Co máš v úmyslu?“ Michael si ji prohlédl. Byla velmi pohledná žena a to, co se v ní skrývalo, ho na ni přitahovalo ještě víc, i když mu lhala.

„Uzavřít smír s Atlantidou, i přes to, co mi provedla a vidět tě. I když jsi mi lhala, chovala ses ke mně celou dobu dobře, stejně jako ta drobná dívenka z jídelny.“ Teyla natočila hlavu a zadívala se na Michaelovy wraitské rysy. Tohle se jí moc nelíbilo.

„Jakpak se jmenovala? Ani se mi nestačila představit, než nás hrubě přerušil ten její strážce.“

„Myslím, že uděláš nejlíp, když odejdeš, Michaeli.“ Teyla se při odchodu otočila a Ronon, který byl s ní. Vytasil na Michaela zbraň. Chtěl ho zabít, ale nemohl.

Ani jsem netušila, jak moc mi chybí procházení po chodbách Atlantidy. Musela jsem se Samem souhlasit, že mě odvede na ošetřovnu. Sice se mi to příliš snadno nepřiznávalo, ale ty sny mě opravdu děsily, a když jsem neměla vybití, útočily na mě ještě více. Doma jsem musela brát léky, abych se vzpamatovala, netušila jsem, že je budu potřebovat i tady, ale ta vzpomínka, jak mě někdo nabádal k tomu, abych si vzpomněla na Markovy pozitivní řeči, odstartoval tenhle řetězec snů.

Sam šel vedle mě. V posledních dvou týdnech přestal nosit zbraň. Už jsem nebyla pro město hrozba, a jak by mohla holka jako já, ohrozit chod mimozemského města, jsem nezjistila. Pravda byla taková, že jsem se Samem beze zbraně, cítila daleko klidněji a vyrovnaněji a to možná způsobilo, že jsme mu tak snadno kývla na tu ošetřovnu.

Bylo pozdní odpoledne a na chodbách i přesto nebyl téměř žádný šrumec, jakoby lidi pracovali uzavření v místnostech bez oken.

„Možná budeme muset čekat,“ otočil se po mně Sam. V polovině přikývnutí jsem se zarazila. Chodbou k nám někdo mířil, ale netušila jsem kdo. Tak daleko jsem neviděla. Sam se otočil a netrvalo to ani vteřinu a zíral mi do očí a svou hlavou mi zakryl výhled.

„Zavři oči a nedívej se!“ přikázal mi, ale já ho nehodlala poslechnout. Už jsem měla toho utajování plný zuby. A stejně bylo pozdě.

V podivně nazelenalé tváři jsem poznala rysy poručíka Michaela Kennmora, ale jeho vzezření bylo jako z hororu. Téměř jsem ho nepoznala, ale byl to on, jen jiný… změněný na něco jiného.

„Mio, uteč!“ křiknul na mě Sam. Zatajila jsem dech, když Michael vytáhnul jakousi zbraň a zasáhl jím mého ochránce. Zhroutil se bezhlesně na zem.

„Takže se jmenuješ, Mia, posledně nás hrubě přerušili.“

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se zaraženě.

„Řeknu ti to později a za tohle se omlouvám.“ Zamířil na mě hlavní. Zásah byl nepříjemný. Svaly mi ztuhly a než jsem dvakrát mrkla, pohltila mě temnota.

Probudila jsem se, když mě někdo hrubě šťouchnul do boku. Se zasténáním jsem se převalila na bok, ale někdo mě vytáhl na nohy a já se rozkoukávala po místnosti. Nedokázala jsem to k ničemu přirovnat. Připadalo mi to jako dost nevydařený dům hrůzy zkřížený s filmem Válka světů s Cruisem. Dokonce i ty masky lidí, okolo mě se mi zdály přehnané. Koho napadlo přidat ke strašidelné masce i zuby, jako má žralok?

„Přiveďte ji ke mně!“ zavelela nápodoba ženy, která seděla v něčem, co mělo připomínat trůn, který místnosti vévodil.

Dva muži v maskách, co mě drželi za paže, mě odtáhli blíž k ženě. Prohlížela si mě stejně nedůvěřivě, jako já ji. Začalo mi docházet, že to asi masky nebudou.

Žena vstala, aby mi byla blíž, začala mě obcházet dokola. Dokonce ke mně i čichala. Rukou, která vypadala, jakoby měla mezi prsty blány, mi chytila pramínek vlasů a pořádně se nadechla.

Ohlédla jsem se po Michaelovi, který stál kus od nás. Nedovolila jsem si cuknout hlavou, protože nepříjemný pocit ze ženy ve mně sílil.

„Není pochyb o jejím původu.“ Žena se podívala po Michaelovi. „To je vše. Můžeš odejít. Už tě nepotřebuju.“

„Královno.“ To jeho zděšení bylo věrohodné. Nechápala jsem, co jsou zač, ale její odmítnutí si Michael vzal hodně k srdci.

„Ten tvůj pach změny stále přetrvává.“ Michael se na mě podíval.

„Řekl jsem ti o ní a přivedl ti ji a ty mě teď posíláš do pokoje, abych se jen díval, jak zrazuješ dohodu s Atlantidou?“ Královna zasyčela. Vycenila ty své žraločí zuby.

„Máš snad s Atlantidou soucit? Už nejsi Wrait. Odejdi!“ Zajali ho Wraiti. Tak tohle se mi tenkrát v jídelně snažil říct, když se mi představoval. Zajali ho z expedice a nějak ho změnili na člověka. Krucinál, přestávalo se mi to líbit. Atlantida nebyla jenom vědecká expedice. Oni bojovali s těmihle Wraity.

Zadívala jsem se na Michaela. Na chvíli mi věnoval pohled těch zvláštní očí, než odešel a nechal mě s královnou samotnou. Sam ležel po mé pravici a byl stále v bezvědomí.

„Tak ty nevíš, kdo jsme?“ Královna se mi začala zase věnovat. Ty její oči mi naháněly větší strach než zuby.

„Vím,“ zalhala jsem věrohodně. Ani jsem necítila ve tvářích krev, která se mi tam pokaždé nahrnula, když jsem lhala.

„Nevíš. Michael mi o tobě řekl a tvůj vyděšený pohled mi to potvrdil.“ Zdvihla pravou ruku. Na dlani se jí táhla dlouhá rozšklebená rána, která nekrvácela. Odporem jsem chtěla odvrátit pohled, ale královna mě chytila za bradu levou rukou.

„Já ti teď ukážu, co jsme zač.“ Kývla na jednu moji stráž. Pustil mě a sehnul se k Samovi a vytáhnul ho bez potíží na nohy, i když byl stále v bezvědomí. Královna k němu přistoupila. Chytila ho za bradu stejně jako mě a prohlížela si jeho obličej. Chtěla jsem se svému vězniteli vykroutit, ale chytil mě za obě ruce a nepříjemně mi je zkroutil za zády a natočil ke královně.

„Ty a tobě podobní máte daleko více síly než tihle lidi a bylo by škoda se na tobě nakrmit hned. Tak ti to ukážu, abys věděla, co tě bude čekat.“ Nechápala jsem, o čem to mluví, ale vůbec se mi to nelíbilo. Byli to snad lidožrouti? Ty zuby by tomu odpovídaly.

Královna roztrhla Samovi bundu a košili a odhalila jeho hruď porostlou drobnými tmavými chloupky, a pak mi ukázala ruku s tou ránou a následně ji položila na Samovu hruď.

To co se dělo pak, bych si nedokázala představit ani v té nejhorší noční můře. Sam zděšeně otevřel oči, jakoby dostal zásah elektrickým proudem a zděšeně se podíval na královnu, její ruku na své hrudi a pak na mě. Jeho tvář se začala měnit. Svaly povolovaly a tvořily se vrásky. Vlasy mu bělely a on začal křičet. Doslova mi stárnul před očima.

Nedokázala jsem od toho výjevu odtrhnout oči. Byl naprosto odporný, ale zároveň naprosto fascinující, protože jsem si uvědomila, že z něj královna vysává život, krade mu jeho životní energii.

Slyšela jsem se křičet, když Sam, kterého jsem znala, se proměnil v kostru potaženou uvolněnou kůží a jeho tváři vévodily zděšené vytřeštěné oči. Strážný ho pustil a tělo, které dříve bývalo Sam, dopadlo mrtvé na zem. Násilně zbaveno života.

Vykroutila jsem se strážnému, nebo mě spíše pustil a já klekla k jeho mrtvému tělu. Zděšením jsem ani nedokázala plakat. Jen jsem se natáhla k jeho tělu, ale ruku stáhla zpátky. Otočila jsem hlavu ke královně. Vypadala naprosto spokojeně. Tak tohle znamenalo nakrmit. Přes tu jizvu se krmily naší životní sílou.

Chtělo se mi zvracet a neměla jsem sílu se bránit, když mě strážný zvedal. Pouze jsem natáhla ruku a strhla Samovi z krku psí známky.

„Odveď ji do cely.“

Doktorka Weirová se hádala s komisí, aby obhájila svoje rozhodnutí, které zapříčinilo, že úl, který se dohodl s Atlantidou, zradil a při souboji značně poničil Daedala. Přesto si nakonec Elizabeth prosadila svou a vydala skrze Teylu rozkaz, aby se Daedalus přeci jenom vydal společně s Orionem zničit úly, aby nemohly dorazit k Zemi.

Elizabeth odmítla znovu s komisí mluvit, tak se Richard Woolsey vydal za ní. Zastihl ji v pokoji, kde si četla nové materiály.

„Pane Woolsey?“ Elizabeth vstala a Woolsey jí ukázal rukou na křeslo, aby se znovu posadila.

„Přišel jsem za vámi, protože komise nestačila ještě projednat ještě jednu skutečnost.“ Elizabeth naklonila hlavu a stiskla rty. Nechtěla se k tomu vracet, ale Woolsey zavrtěl hlavou.

„S úly to nemá nic společného. Jde o tu mladou ženu, která před půl rokem přišla na Atlantidu a prozatím se nezjistilo jak.“

„Řekl generál Landry komisi, že ji vzpomínání na to zabije?“

„Zajisté. Přesto na tom komise trvá. Máme spojence mezi velmi technicky vyspělými rasami, takže nebude problém jej odstranit. Přesto ale pochybuji o tom, že se někdy bude moci vrátit domů.“ Elizabeth se narovnala.

„Pane Woolsey, Mia má právo vrátit se domů, a pokud to bude možné, podpořím ji. Věřím, stejně jako ona, že ji někdo poslal na Atlantidu, aby ji ochránil a to z dobrého důvodu, ale pravda je taková, že tam nemá co dělat. Pokud je lepší, když lidi neví, jaké jim hrozí nebezpečí, jsem pro to, aby to nevěděli, protože není správné, aby konflikty, které jsme my sami vyvolali… svou arogancí a vlastní nadřazeností nad všemi a ohrožovali celou planetu a děsili občany.“

„Mohla by mít důležité informace.“ Nedal se Woolsey tak snadno.

„Ona je nemá,“ zaprotestovala Elizabeth. „Deset let není tak dlouhá doba a ona žila mimo dění, takže není ničím nápomocna a pokud to komise nechce pochopit, je to jejich smůla. Nenechám ji, aby ji někde vyslýchali. Jen jí tímhle ubližujete. Snažím se ji držet dál, aby toho příliš nevěděla, aby její návrat domů, pokud bude možný, byl co nejrychlejší a nehlídali ji na každém kroku.“

Když na palubu úlu přenesli celou posádku z Daedala a Orionu, přišel, za doprovodu stráží, Michael za podplukovníkem Sheppardem.

„Co se děje, Michaeli?“ Wrait se zašklebil.

„Když jsme se tak domluvili, měli byste ještě něco vědět.“

Sheppard šel za Michaelem, který obcházel nejprve kukly a poté i zadržovací cely, než se zastavil před jednou a otevřel ji. Sheppard nahlédl dovnitř a překvapením zůstal zírat s pusou dokořán.

V rohu místnosti seděla schoulená Mia, bledá a vystrašená. Zírala nejdříve na Shepparda s překvapením a vděčností, která se změnila v nechuť a odpor, když se podívala na Michaela.

Vstala a došla až k nim. Vypadala velmi otřeseně, ale šla pevným rozhodným krokem. Dala Michaelovi facku a ten jen překvapeně zamrkal a Sheppard nevěděl, co na to říct.

„Budeš se za to smažit v pekle,“ sykla na wraita. Sledovala, jak strážní odvádějí Michaela pryč. Sheppard se na ni podíval.

„Jak ses sem dostala?“

„To Michael, unesl mě. Mě a poručíka Evanse.“

„Ten je teď kde?“ Mia sáhla do kapsy a vytáhla z ní psí známky a položila je podplukovníkovi do dlaně.

„Tohle bych vám nemusela dávat, kdybych o Wraitech a jejich způsobu obživy něco věděla. Královna na poručíkovi demonstrovala jejich krmení.“Poslední slovo ze sebe dostala se značným odporem. Sheppard si všimnul, že se hodně přemáhá, aby se na místě nesesypala.

Když jsme se vrátili na Atlantidu. Bylo to opět jako vrátit se domů. Silnější než předtím, ale zároveň to bolelo, protože tu se mnou nebyl Sam. Umřel, protože jsem tu byla já.

„Tady jsi.“ Podplukovník Sheppard mě už nenechával hlídat na každém krok, ale dával pozor, abych se nedostala do místnosti s tím velkým kruhem, ale ne kvůli tomu, že by mi chtěli tajit jeho význam, stejně ho tajili, ale pro to, že právě jím jsem přišla, sice netuším jak, ale vzpomínka na to, by mi mohla hodně ublížit.

„Chtěl jsem s tebou mluvit dřív, než si tě vezme na paškál Woolsey.“ Richard Woolsey byl člen komise ze Země, která mě měla vyslechnout. Zatím jsem s ním neměla tu čest, tak jsem si o něm nevytvářela žádné negativní domněnky.

Otočila jsem se k němu, abych ho poslala do háje. Teď jsem jeho pomoc nepotřebovala, ale on držel v napřažené ruce Samovi psí známky. Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Natáhla jsem ruku a rozevřela dlaň. Podplukovník mi na ni opatrně spustil známky a já je pevně sevřela v dlani.

„Poručík Evans nemá žádnou rodinu, které bychom mohli oznámit, že zemřel. Právě proto se přihlásil na expedici. Ty jsi jediná, s kým navázal vřelejší přátelský vztah. Zachránila jsi mu život.“ Chvíli jsme se dívali na vodu bok po boku.

„Myslel jste si, že když mi dáte ty známky, řeknu vám to, co před vámi skrývám?“ Podplukovník nehnul ani brvou.

„Doufal jsem v to, ale došlo mi, že mi to neřekneš. Nesmířil jsem se s tím, protože já si počkám. Jednou mi to řekneš.“ Otočil hlavu a já se mu podívala do očí.

„Nejsem si jistá, jestli si to někdy zasloužíte, podplukovníku.“

S panem Woolseym jsem se setkala ve svém pokoji. Možná si myslel, že mě to uklidní a snadněji se mu otevřu, ale on udělal naprostý opak.

„Poptal jsem se lidí z expedice, jak na ně působíte, slečno Collinsová.“ Odložil desky a upřímně se na mě podíval. „Doposud jsem zastával názor, že byste se měla vrátit na Zem, abychom vás tam podrobili výslechu ohledně vaší minulosti, ale doktorka Weirová mě informovala o tom, že někdo zablokoval vaše vzpomínky. Máme někoho, kdo vám mysl opět otevře, ale předem vás musím upozornit, že až to zjistíte, hodně věcí se ve vašem životě změní.“ Trvalo mi dlouho, než jsem si uspořádala myšlenky. Nechtěla jsem působit příliš horlivě, ani příliš apaticky. Sama jsem se cítila na hraně obou pocitů.

„Pane Woolsey, jeden z těch mála lidí, kteří se ke mně tady na Atlantidě chovali přátelsky, mi zemřel před očima rukou mimozemšťana, který z něj doslova vysál život. Nemyslím si, že odemknutí mé paměti mi změní můj život ještě víc, než se stalo doposud.“ Woolsey se nepatrně usmál.

„Myslel jsem si, že to řeknete, proto by bylo lepší, kdybych vám prozradil něco o programu, díky kterému mohla přijít expedice sem na Atlantidu.“

A tak začal vysvětlovat, k čemu slouží hvězdná brána a kolik světů již navštívili, co objevili a jak bojují a já si v průběhu uvědomila, že už se za Atlantidy nedostanu. Neexistuje způsob, jak se dostat domů, i přes neuvěřitelné objevy, které přinesla na Zem SG-1 nebo Atlantida.

Richard Woolsey si sednul s doktorkou Weirovou. Tábor na planetě, na které ubytovali přeměněné Wraity, museli zničit, protože Wraiti se začali měnit zpátky a přivolali společnými silami úl, aby se dostali z planety bez brány. Podplukovník Sheppard nemohl dopustit, aby se na loď dostali a nechali tak uniknout informace o Zemi a Atlantidě, protože mezi ostatními byl i Michael, kterému podali lék už podruhé a jeho nenávist vůči Atlantidě tak narostla do obrovských výšin.

„Věřím, že kdybyste se s nimi dokázala spojit, navrhla byste právě tohle.“ Uklidňoval Woolsey Weirovou, když se dohadovali o tom, co člen komise napíše do zprávy.

„Asi ano,“ souhlasila a děkovně se na něho podívala.

„Ještě je tu jedna věc, doktorko, budu muset komisi informovat o tom, že slečna Collinsová se stala obětí Wraitů.“ Elizabeth se na něj nechápavě podívala.

„Nestala se jejich obětí…“

„Společně s poručíkem Evansem a je to skutečná škoda. Ta mladá žena neměla s programem Hvězdné brány nic společného a chtěla se pouze vrátit domů. Je to opravdová škoda, když položila život, aby ochránila svého ochránce, tak jak to už jednou udělala.“ Elizabeth smutně polknula.

„Máte pravdu, je to velká škoda.“

Něco jako bonus za čekání. :)

Poručík Samuel Evans

Obrázek k povídce :)

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 5. kapitola: