OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Rubínová lampa 9. kapitola



Rubínová lampa 9. kapitolaDnes máme karanténu a kdo vleze, nevyleze, aneb Rose a její šanghajská horečka.

Kapitola 9

Nemoc

Když Rose opět nabyla vědomí, cítila se zesláblá a nesnesitelně ji bolela hlava. Alespoň nebyla v tom hadím břiše.

Ležela, ale když se pokusila otevřít oči, impuls bodavé bolesti za víčky jí v tom zabránil.

„Vodu!“ zasípala naslepo.

Kdosi jí přiložil k ústům misku s vodou. Neptala se kdo, ale srkala a sála jako kojenec z prsu. Doufala, že se dozví, kdo jí poskytnul tu životodárnou kapalinu, ale v té chvíli jí to bylo jedno. Pila po troškách alespoň pět minut a znovu usnula.

*****

Sultán si hrál v prosluněné zahradě s Jasmínou.

Po dlouhé době měl konečně trochu volného času, snad proto, že ten, kdo ho o něj věčně připravoval, byl právě pryč, a tak ho věnoval své milované dceři.

Princezna měla starosti o Rose, protože už včera jí prý nebylo dobře a dnes ráno vezír vyhlásil na její komnatu tak zvanou karanténu.

Nikdo k ní nesměl, a to Jasmíně dělalo starosti, nechtěla, aby se její nové přítelkyni něco stalo.

Nyní na to ale nemyslela, svého otce měla samozřejmě raději než Rose a byl jí velice vzácný. Byl tam s nimi Raja a Yago, který měl svůj úkol špehovat a donášet.

Tygr se povaloval na hedvábných polštářích a chudák papoušek musel dřepět na větvi stromu, protože s Rajou právě moc dobře nevycházel, tím alespoň zabránil, aby mu sultán do krku cpal ty odporné sušenky.

Najednou na kamennou cestu vstoupila vysoká temná postava se zlatou holí. Jafar se vrátil. Jasmína a sultán si přestali hrát, podívali se na sebe a zpozorněli.

„Vznešený sultáne, mám zprávy o zdraví princeznina hosta,“ řekl vezír, jakmile k nim došel.

„Co je s Rose, Jafare?“ zeptala se ustaraně princezna.

„Má šanghajskou horečku. Je to exotická choroba, ale nemějte strach, je dobře léčitelná, už jsem se s tímto případem několikrát setkal, takže do několika dní bude zase zdravá,“ vysvětlil profesionálně Jafar svým hlubokým přednesem, který nestrpěl žádné pochyby.

„Je ta zvláštní nemoc nakažlivá?“ zeptal se sultán.

Vezír nasadil vážný výraz. „Přenáší se jen pohlavním stykem, takže pokud chcete, můžete ji vidět, ale právě teď je v bezvědomí a může trvat hodiny, než se probere,“ řekl vezír.

Princezna zvážila, zda bude raději sledovat nemocnou exotickou ženu v bezvědomí, nebo si hrát se svým milovaným a vzácným otcem.

„Budu raději ještě s tatínkem.“

„Nemám nic vážného, čemu bych se měl právě teď věnovat?“ zeptal se sultán svého rádce se zmateným, možná trochu provinilým výrazem.

„Teď zrovna o ničem nevím,“ odpověděl vezír. „Alláh s vámi,“ rozloučil se, obrátil se na Yaga a ukázal holí na svoje rameno.

„No jo, už letím,“ odpověděl Yago otráveně a slétl vezírovi na rameno.

***** 

Rose se zdálo, že padá do nekonečné studny.

Vedle sebe spatřila dlouhé červené dvojzubé kopí, poletující prostorem. Zastavilo se ve svislé poloze a s ním se zjevil sám ďábel, který ho držel.

Najednou se vidina změnila a Rose prodávala v drobném obchůdku.

Ďábel chtěl koupit novou násadu na svoje kopí, že prý, aby hříšníky lépe bodal a ukázal jí balíček šesti velkých karet, jako že jimi zaplatí.

Věděla, že mu nebude moci vyhovět, protože prodávala jen ovoce a zeleninu, ale musela se mile usmívat, protože jí to nařídil šéf.

Ďábel vyhodil karty do vzduchu a ty se proměnily v kusy nezdobené černé látky. Jeden po druhém se vrhaly na části jejího těla, požíraly je a vtahovaly do černočerné nicoty. Nejprve její překrásné nohy, pak klín a štíhlé břicho, plná prsa, nádherně hladké ruce, pečlivě učesané plavé vlasy a nakonec smyslné rty a zbytek hlavy. Pak už byla všude kolem ní jen temnota a nevěděla, co si o tom má myslet.

Když se probrala podruhé, hlava už ji bolela méně a mohla alespoň otevřít oči. Ležela ve své komnatě a nad ní stál Bark.

„Barku!“ řekla zmučeně.

„Nevysilujte se, měla byste odpočívat,“ řekl.

„Co se to děje?“ zeptala se Rose.

„Klidně ležte, všechno vám vysvětlím,“ řekl Bark. Rose poslouchala.

„Jste vážně nemocná, máte takzvanou šanghajskou horečku. Prý vám bude během několika dní zase dobře, ale teď musíte odpočívat a hodně pít. Ta nemoc se prý projevuje bolestí hlavy, pocitem slabosti, horečkou a halucinacemi. Neviděla jste v poslední době něco podivného?“

„Ďábel chtěl násadu na svoje kopí, padala jsem do studny a Jafarova hůl se proměnila v obří kobru, která masakrovala lidi. A mluvící jeskyně a létající koberec... Panebože, snad nejsem blázen?“ řekla Rose znepokojeně.

„Jen klid, to je při této nemoci normální,“ vysvětloval Bark klidným zpěvným hláskem. „To je jen něco jako sen. Ale už za pár dní bude všechno v pořádku.“

Takže to všechno byl jen sen? Ale jestli ano, proč byla tady a ne doma, kam patřila? Hranice mezi realitou a snem, která byla normálně tak jasná, jí připadala najednou děsivě nezřetelná.

„Jak jsem tu nemoc dostala? Nepamatuji si, že bych se nějak nakazila,“ zeptala se.

„Když vás vezír ošetřoval, říkal, že se přenáší pohlavním stykem. Měla byste si dávat pozor, s kým souložíte,“ poradil jí eunuch oduševněle.

Normálně by se tomu s chutí zasmála, ale teď se cítila opravdu zle, tak raději znovu usnula.

***** 

Když Jafar vešel do své pracovny jako temný stín, Yago zaletěl na své bidýlko a Jafar se unaveně protáhl.

„Sledovat sultána byla strrrašná prráce. Dostanu odměnu?“ vyzvídal papoušek.

„Musíš pořád myslet na sebe?“ vyčetl mu nevrle vezír. „Ani tě nezajímá, jak jsem dopadl s tou jeskyní.“

„Jak jsi asi mohl dopadnout? To je přece jasné! Nemáš karrrtu a ta holka je polomrrrtvá. Zabiješ ji hned, nebo až zítrrra?“

„Nemluv hlouposti, ta žena mi ještě poslouží. Ale musím jí sehnat někoho s opravdu čistým srdcem, kdo se za ni zaručí,“ řekl Jafar.

„A jak na tom vlastně je?“ vyzvídal papoušek.

„Teď má horečku a bude blouznit, kdyby snad chtěla něco někomu říct, nebudou jí věřit. Ale do večera ji to přejde a zítra už se bude cítit normálně. Jen ta rána na hlavě, ta se bude hojit déle, i když jsem ji namazal léčivou mastí,“ vysvětlil Jafar. „Cítím se po cestě unavený, teď už se mi stejně do ničeho nechce, práce může počkat do zítra, možná zajdu na prohlídku do místního nevěstince...“

„A co moje odměna za hlídání sultána?“ připomněl se znovu Yago.

Jafar se zamyslel a poklepal si ukazováčkem na bradu, poté jeho prsty sklouzly a pohladily tmavou bradku.

„Tak dobře. Můžeš vyžrat moji misku s oříšky. To ti jako odměna postačí. Neboj, tentokrát jsou tam pravé arašídy, žádní červi.“

„Jenže tu jsem vyzobal už rrráno!“ řekl Yago.

„Tak už sis svoji odměnu vybral,“ řekl nespokojeně Jafar.

„Hele, nedělej si ze mě srrrandu! Víš, kolikrrrát mně dneska cpal do zobáku sušenku, jakmile jsem se přiblížil k tácu s ovocem?“ řekl Yago. Zjevně měl náladu na to se s Jafarem donekonečna dohadovat.

Čaroděj na to ale po dnešku náladu neměl, tak přišel k policím s čaji, vzal jednu z krabiček, odemknul ji jemným mechanismem, do kterého by se papouščí zobák netrefil a nasypal z ní do misky na stole novou dávku oříšků.

„Alespoň vidíš, že trpělivost se vyplácí,“ poznamenal.

Yago se na misku vrhl a spokojeně kloval jako slepice zrní, což Jafara pobavilo a trochu mu zvedlo náladu.

Ale i přes nechuť se nakonec donutil k nějaké práci, aby byla co nejdříve vyřízená.

Poté co strávil pozdní odpoledne nekonečným sepisováním pozvánek v několika jazycích, které se měly odeslat do všech okolních zemí, coby žádost o přátelskou návštěvu, za účelem jakési výběrové delegace na počest výběru budoucího ženicha princezny Jasmíny, vstal a vydal se skrze palác.

Nikdo zde již nebyl a on samotu vítal s otevřenou náručí.

Měl rád klid i pořádek a chaotické věci mimo jeho kontrolu ho rozčilovaly.

Zastavil se až u Rosiných dveří.

Cítil v sobě povinnost ji zkontrolovat, přeci jen nemohl ji nechat jen tak zemřít, potřeboval ji silnou.

Nic za dveřmi nebylo slyšet, nejspíše stále tvrdě spala spánkem spravedlivých, jak by také ne po tom, co jí dal pracně namíchaný jed, který vyzvedl některé symptomy jeho vymyšlené choroby.

Jak sám říkal, nutné zlo.

Po tom, co se oba vrátili, ji zadním vchodem donesl do jejího pokoje.

Dívka byla stále v bezvědomí, což mu přišlo neskutečně vhod. Měl čas zajít k sobě do své tajné pracovny v podzemí, vyzvednout malou lahvičku s odvarem a vylít jí ho do krku.

Dával si pozor, aby vyprázdnil jen čtvrt lahvičky, jinak by jed způsobil silnou otravu.

Mohla se začít dávit, zvracet a toxiny mohly napadnout její vnitřní orgány s úmyslem nenávratně je poškodit. Naštěstí jeho dílo a preciznost byly více než dokonalé.

Nyní se zastavil u jejích dveří a bez zaklepání vešel dovnitř.

V pokoji svítila jen jedna svíce na vzdáleném stolku a poskytovala prostoru kolem jakousi útěchu do chladné noci.

Jako sám démon se přiblížil k dívčině lůžku. Jeho dlouhé roucho tiše šustilo po podlaze, ale nic z toho ji nevzbudilo.

Rose ležela na zádech, pokrývku shrnutou u pasu. Nejspíše se jí za víčky honily zvláštní sny, jelikož krčila čelo a občas hlasitě vydechla.

Nebyl tu však proto, aby ji špehoval, i když za všechnu tu neúctu k němu si to částečně zasloužila.

Jafar přikročil blíž a posadil se na kraj postele vedle své pacientky, zatímco hůl nechal stát jako by byla přilepená k podlaze.

Volnou rukou sáhl za svůj svrchní oděv a vytáhl skleněný flakónek, ne větší než dámská voňavka. Druhou jej odzátkoval a pak se natáhl k ní.

Svými štíhlými prsty vklouzl pod Rosina záda, dokud jeho dlaň nespočinula na lopatkách, lehce ji přinutil se posadit.

Stále spala, byla opravdu fyzicky vyčerpaná, což poznal z toho, jak byla bledá a měla kruhy pod očima.

Lehce si to bezvládné tělo přitáhl k sobě a naprosto mu vyhovovalo, že měla lehce zakloněnou hlavu, tím snáze jí skrze rty přinutil vlít polovinu protijedu do krku.

Když nakrčila nos odporem, ušklíbl se. Nechutnalo to příliš dobře, výluh z hořkého kořene byl odporný, nepřebila ji ani sladká šťáva z fíků.

Nakonec Rose zase zpátky položil do postele a lahvičku zazátkoval.

Nevzal si ji však sebou, odložil ji na noční stolek s krátkým vzkazem v arabštině, kdy má vypít druhou dávku.

Jak tam tak Jafar seděl, mohl si tu cizinku lépe nerušeně prohlédnout.

Zatím se její ochota projevila pozitivně, přemýšlel. Dokud bude věřit, že ji dokáže vrátit zpátky, bude na jeho straně a bude ho poslouchat. Víra dělala opravdu hodně. Jistě, nic mu nedaruje jen tak, ale ani on jí. Dosud nebyl zvyklý na nějaké odmlouvání, zvláště z úst ženy, jak si vzpomněl na jejich společné ráno, ale on si uměl věci uspořádat k obrazu svému.

Tentokrát nedokázal odolat a nechal se trochu unést.

Svolení mu k tomu dávala převaha, kterou nyní měl.

Znovu natáhl ruku a svou dlaň jí položil na stranu krku, konečky prstů se zezadu dotkl těch plavých vlasů barvy poledního slunce. Byly jemné a kůže hladká a horká.

Pomalu palcem vpředu sklouzl na malou prohlubeň mezi klíčními kostmi.

Jafarova ruka si ten dotek vychutnávala, protože to byla jediná doba, kdy mu nemohla nic říct.

Poté vezírova dlaň opustila dívčin labutí krk zcela a sklouzla maličko níže. Ukazováčkem pomaličku téměř zkoumavě pohladil prohlubeň mezi jejími kyprými ňadry, až kam mu to látka jejího nočního šatu dovolila.

Kdyby jen lehce látku poodhrnul stranou, mohl by pod ni vklouznout a zakrýt tak celé kulaté ňadro, ale neudělal to, i když ho ta myšlenka zvláštně pokoušela.

Celou dobu, kdy se Rose dotýkal, se snažil zjistit, či se sám sebe ptal, co ho k této drzé holce přitahuje. Byl to chtíč? Touha? Zvědavost? Možná toužil mít to, co nikdo neměl, stejně jako vlastnil Yaga. I ona zde byla jediná svého druhu.

Netušil, v čem je její kouzlo, ale rozhodl se to zjistit.

Nechal svou ruku položenou na její hrudi, která se pomalu zvedala a klesala, jak klidně dýchala.

Mohl si teď s ní dělat, co chtěl. Mohl ji zabít, roztáhnout stehna od sebe a znásilnit, zhypnotizovat a ráno by si nic nepamatovala. Ale on nikdy nepodléhal nízkým pudům, i když byl právě teď v pokoušení.

Ji bude ještě potřebovat, nemůže si dovolit ji nějak ohrozit nebo vyděsit. Pokud ji potřebuje, musí ji chránit, což bylo v rozporu s jeho napětím v celém těle.

Ona byla klíčem k úspěchu, který si nenechá vzít svou hloupou chybou.

Jafar nebezpečně přivřel své černé oči do malých štěrbin a zamyslel se nad sebou, poté se ohlédl na hůl, jako by mu mohla dát nějakou radu.

Její němá hadí tvář na něho hleděla bez výrazu a neřekla ani slovo, proto svou pozornost obrátil zpátky k Rose na lůžku.

Její čelo už se vyhladilo, jako by se jí přestaly zdát ty prapodivné sny. Protijed nejspíše již zabral.

Jafar pohnul rukou směrem dolů a aby alespoň trochu ukojil svou sobeckou touhu, zamířil prsty k dívčině boku, a jak ruku stahoval k sobě, pohladil ji po ňadru.

Rose sladce vydechla.

Její reakce ve spánku na jeho dotek ho potěšila, to bylo ale vše, co mohl vezír dnes večer žádat. 

Ihned pak vstal, popadl svou hůl a odešel, nechávaje pokoj mihotavým stínům svíčky.

***** 

Ulice Agrabah byly v noční hodinu, kdy měsíc ukazoval svou bílou tvář, poloprázdné.

Všichni poctiví lidé byli již ve svých skromných domech a spali. Ti živelnější trávili večery v hospodách nebo nevěstincích, kterých bylo ve městě nejméně tucet.

Jafar zahalen v černém plášti se vydal do Agrabah pod příkrovem noci jako fantom.

Každý, kdo ho potkal, se mu klidil z cesty, jelikož tma více než za dne skrývala to, co by se někomu mohlo stát, pokud by jej chtěl okrást.

Takových odvážlivců, ozbrojených lupičů, lapků a zlodějíčků potkal desítky a nikdy je nikdo více nenašel.

Ztemnělé ulice a zákoutí se z prosluněných tržišť stávaly opuštěným bludištěm hříchu a zločinnosti, kterými čaroděj proplul téměř poslepu, dokud se nezastavil u vysokého domu s rudým nápisem Hajar Karim.

Ne nadarmo se tomuto nejlepšímu nevěstinci ve městě říkalo Drahokam, což byl překlad celého nápisu.

Jafar toto místo občas navštěvoval, pokud si chtěl dopřát opravdu příjemný odpočinek a dobré služby. Zvláště dnes, když se mu do myšlenek neustále vtírala představa nahého dívčího těla, které zanechal v paláci.

Zde bude takových těl dostatek, a přesto věděl, že žádné nebude tak bílé a jemné s plavými vlasy, zato jeho chtíč uspokojí dvakrát tak dobře.

Ve dveřích se málem srazil s rozjařilým opilým mužem, který právě vyhlášený bordel opouštěl, dozajisté s prázdnou kapsou, jelikož si majitel nechával dobře platit.

„Dej si pozor, kam šlapeš,“ vezír ho zpražil varovným pohledem někoho, kdo nemá náladu na vtipy, a tak muže prostě obešel a neváhal vejít do podniku.

Přivítala ho nezaměnitelná hudba veselého bubínku darbuka a rebabu, při které se vzadu na malém pódiu prohýbaly břišní tanečnice v průsvitném oblečení, které více odhalovalo, než zakrývalo.

Zde, jak věděl, byly otrokyně zvyklé na náročné klienty, kteří si je uměli zaplatit, a to dnes právě potřeboval.

„Vezíre! Jsem rád, že vás zde zase vidím. Alláh a všechno dobré s vámi!“ uklonil se mu muž s masitou hlavou a hamižným leskem v očích.

„Šalamoune, jak jdou tvé obchody?“ ušklíbl se Jafar a hodil po něm svůj plášť.

„Daně máme zaplacené, vznešený pane, a obchody jen vzkvétají,“ culil se majitel a ukázal k pódiu.

„To rád slyším,“ vyměnili si s mužem vzájemné zdvořilosti.

„Prosím, posaďte se, sáhibe, hned pro vás vyberu ty nejkrásnější dívky. Kolik jich dnes bude? Jedna, dvě?“ snažil se podbízivě a doprovázel svého hosta k sezení rozmístěného u tanečnic, kde byly stoly s občerstvením a vínem, tam zákazníci čekali na své souložnice, které jim splnily všechna přání.

„Tři zkušené dívky, Šalamoune, měl jsem náročný den,“ přikázal vezír, a jakmile se pohodlně usadil, mužík zmizel a velice mladá, téměř ještě nedospělá dívka mu nalila pohár rudého vína.

Jafar lehce upil a zcela ignoroval beduíny rozvalující se na ostatních místech na klíně s děvčaty, kterým sahali mezi stehna bez známek studu.

Čaroděj sám měl rád soukromí, kdysi by se možná přidal do tak bujaré zábavy, ale měl raději pohodlí, za které si připlatil. Proto sledoval dvě tanečnice a jejich pružná těla pod záplavou průsvitných šátků, které pozvolna házely za sebe na zem.

Jejich olejem natřená opálená pleť se leskla při každém pohybu, stejně tak ňadra a tmavé bradavky čnící každému na odiv se hypnoticky pohupovaly v rytmu bubnů.   

Každého chlapa v místnosti takový tanec vzrušoval, jejich hladové pohledy se zabodávaly do žen vpředu a sváděly je k neřestem, zda se některá z nich odváží k někomu přijít.

Skutečně, jedna z nich opustila pódium a vydala se k mladému muži po pravé straně a drze si mu obkročmo sedla na klín.  

Na pár vteřin hudba ztichla a tři hudebníci si vyměnili nástroje. Nyní zazněla flétna, loutna a doholla společně s rytmickou tamburínou, kterou si jediná tancující dívka vzala do ruky.

Jafar se uvolnil a nechal putovat svou fantasii, toužil si odpočinout, nechat se hýčkat a dobře věděl, že ho žádná neodmítne.

Stačilo jen kývnout prstem k sobě.

Sám se považoval za vášnivého muže, který, když chce, si dokázal ženu podmanit, ale plýtvat svými schopnostmi na děvky? To byla jen ztráta času.

V jeho životě už dlouho nebyla žena, kterou by toužil získat, vlastně měl všechno, co chtěl, po čem prahl, tedy až na to jediné, sultánův trůn.

„Ta skříňka, co jsme včera ukradli tomu obchodníkovi s kořením, je bezcenná! Sakra, Alláhu, proč jsem mu jen nesebral klíč!“ začal lamentovat snědý muž nedaleko.

„Jsi hlupák, Rahame, každý zámek musí mít klíč a každý ženský klín potřebuje silného chlapa,“ posmíval se jiný.

„Když seš tak chytrej, tak až přijdeme do skrýše, tak to zkus otevřít. Pokud to tak moc ten dědek skrýval, bude v tom něco cennýho.“

„Myslel sis, že už jsem to nezkoušel? Nešlo to ani mečem, ani kladivem. A navíc je ta truhla moc lehká, nic v ní nebude, možná tak dlužní úpisy nějakými šejkovi. Já bych ji zahodil, stejně ti k ničemu není.“

„Kdyby k ničemu nebyla, nenechal by se ten chlap pro ni zabít, nebo jak mi vysvětlíš, že mi jen tak spadnul na meč?“

Okolo zazněla salva smíchu.

Jafar hovor poslouchal jen na půl ucha. Takových vyvrhelů tu bývalo mnoho, ne všichni měli sklon tvrdě pracovat a odvádět daně arabskému království. Byla to opovrženíhodná sebranka, nad kterou svět dávno ztratil víru.

Zvláštní tam sedět, poslouchat je a přitom kdyby nebylo několika náhod, dopadl by snad jako oni. Dopadl by jako Nikdo, ne jako bohatý vezír.

Jafar se trpce zamračil a dál poslouchal.

„Já tu skříňku nevyhodím, i kdyby byla bezcenná, vypadá pěkně, i kdyby na ní měla stát jenom konvice s čajem. A v nejhorším mi za ni na trhu pěkně zaplatí, to zdobení by mohlo být pozlacený,“ přemýšlel zloděj.

Pochybuju, ty sezamový listy už něco pamatujou, dal bych krk za to, že je to barva. Schválně, jestli do ní dloubneš nožem a odloupne se,“ zaburácel smíchy jeho kamarád, ten který se mazlil s dívkou na svém klíně.

Jakmile čaroděj slyšel to zajímavé slovo na S, zbystřil uši.

Mohla to být jen náhoda, ale i to stálo za prozkoumání.

Než muž stačil dopít svůj pohár, stál Jafar před ním, až sebou cukl.

Mladík k němu pozvedl vínem rozesmáté oči.

„Slyšel jsem, že máte u sebe jakousi skříňku, mladý muži,“ promluvil čaroděj tiše, ale podbízivě.

Muž však jen zakroutil hlavou, člověk nikdy nevěděl, na koho tu narazí, i sem docházeli vysoce postavení úředníci nebo kapitán stráží z paláce.

„Byl bych poctěn, kdybyste za mnou zítra přišel, rád bych ji od vás koupil, jsem sběratel a kousek, který máte u sebe, je zajímavým dílem starého řezbářství,“ snažil se mu výmluvně nabídnout obchod, ale mladík byl buď hloupý, nebo příliš opilý, aby porozuměl.

Proto lehce udeřil svou holí o zem a sebevědomě řekl: „Zítra ráno přijdeš do paláce se skříňkou, kterou jsi ukradl a dáš mi ji jako dar za to, že tě nenahlásím a nepůjdeš do vězení.“ Všichni okolo jako by těch pár vteřin vůbec nevnímali, a když Jafar udeřil holí o zem podruhé, ostatní se vzbudili ze svého snového stavu, jako by se nic nestalo.

To už se ale k vezírovi postavily tři dívky a odvedly ho do soukromého pokoje o patro výše…    


Tak, dnes to bylo trochu vzrušení, co říkáte?

Chudák Rose je nemocná a ještě ji Jafar schválně otrávil, aby podpořil její smyšlenku o nemoci. Alespoň ale není svačinkou pro hada.

Nechala jsem se trochu unést, ale to čaroděj také. Hlavně že ví, kdy přestat. Řekněme, že je k naší hrdince přitahován, ale nechce si to připustit.

Je to totiž jedna ze dvou věcí, které ještě nemá.

Přesto hledá útěchu v bordelu. Mysleli jste si, že právě tohle tam nedám? Ale jděte. Arábie je sexem proslulá stejně jako Indie.

Pokračování z nevěstince v dalším díle. :-) Húúú, jedeme!

PS: Jsem ráda, že komentujete :-)

Obrázek Raji:

http://www.ourstories.cz/gallery/64dcc04fe80259492a56b1d41cad8a80.jpg  


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 9. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!