OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Rubínová lampa 10. kapitola

20.10.2016 (09:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 985×

Kapitola 10

Vzácný objev

Všechny tři krásné dívky byly černovlasé, jak bylo v těchto končinách zvykem, měly snědou pleť a byly srovnatelně vnadné. Pečlivé a možná trochu přehnané nalíčení skrývalo většinu rozdílů ve tvářích, takže Jafar, zvlášť ve svém počínajícím vzrušení, mezi nimi neviděl zásadnější rozdíl. Ani nepoznal, zda jsou to ty stejné, jejichž doteky už tu mnohokrát tak intenzivně cítil.

Bylo v zájmu podniku, aby ženy byly co nejnahraditelnější, občas se totiž některé z nich něco stalo, třeba otěhotněla, zestárla, onemocněla nebo se do ní zamiloval někdo dost bohatý, aby ji vykoupil. Pak bylo potřeba takovou dívku co nejrychleji nahradit jinou, aby pravidelní zákazníci nic nepoznali a odešli spokojení.

Výjimkou byly orientální dívky prodané do nevěstince například z Číny, Thajska nebo Řecka, ale našla se mezi nimi i Egypťanka.

Někteří muži dávali přednost něčemu netypickému, ale museli za to dobře zaplatit.

Drahokam se však na takovou exotiku nespecializoval, měl své otrokyně vyučené v umění milování a mnoha polohách. Ty méně zkušené se učily od starších, a tak si své umění podávaly z ruky do ruky.

Když všechny vešly do Jafarova soukromého pokoje, vypadalo to tam přesně, jak byl zvyklý.

Rudé a zlaté dekorace na zdech, koberce s tkanými erotickými výjevy, na podlaze přes sebe ležely měkké, hřejivé polštáře a kůže, uprostřed komnaty stál nepraktický prohnutý stůl a kolem něj dvě pohovky se spoustou možností, jak zakončit úžasný večer. Nakonec se nad nimi tyčil mohutný závěs stejné barvy jako před okny.

Dívky byly skoro nahé. Jedna z nich si rychle oblékla dva pásy hedvábné látky, aby jí měl Jafar co svléknout.

Zbylé dvě se zatím tvářily naivně a nezkušeně, aby náhodou nevycítil jejich převahu, což by mu zkazilo potěšení z nadřazenosti.

Dívka s pruhy látky nedbale ověšenými kolem těla k němu přistoupila, vzhlédla mu do očí s jasnou výzvou a dráždivě se usmála.

Jafar to nenechal bez trestu a pomalu jí svlékal to, co měla na sobě, vychutnávajíc si pohled na její do bronzova opálenou kůži.

Stoupalo v něm stále větší očekávání, které odhalilo kousek po kousku jeho úmysly.

Přitahovala ho jejich poddajnost a zaměnitelnost. Necítil k nim žádné složité a nesrozumitelné city, byla to jen prostá, primitivní vášeň, jakou měl rád.

Chtíč, který mohl ukojit bez nějakých zbytečných následků jako každý, kdo sem zavítal.

Jakmile tmavovlásku úplně svlékl, přitáhl k sobě za ruce i ostatní dvě a všechny tři ho současně políbily, prostřední dívka na rty a zbylé dvě na tváře. Měly trochu problém vměstnat své tři hlavy k té jeho, ale protože je měly o trochu menší než on, zvládly to. Jafarovi byl tento kousek tuze příjemný, ani si neuvědomil, že se kvůli tomu musel trochu přikrčit.

Poté se sám otočil a začal se svlékat, jako vždy. Byl to jeho rituál, nikdy se nenechal ženami svléci a ony nenaléhaly, protože by si nepomohly.

Respektovaly jeho rozkaz a dělaly jen to, co chtěl.

Zatím si sedly na měkké pohovky a trpělivě čekaly. Věděly, že Jafar nezvládne víc věcí najednou, a kdyby ho teď vzrušovaly, rušily by ho od svlékání, což by asi moc neocenil.

Když už na sobě nic neměl, otočil se k nim čelem. Na štíhlého vysokého muže, jakým na každého působil, měl překvapivě mohutná ramena a štíhlý pas i boky.

Jeho kůže byla příjemně opálená, i když na slunce moc nechodil a držel se ve stínu paláce a jeho místností.

Dvě dívky vstaly jako tygřice připravené zaútočit, obešly stůl a stouply si za sebe.

Ta zadní svýma rukama té přední zdůraznila ňadra a začala je hladit a mnout, zatímco ta vpředu trochu roztáhla kolena od sebe a pohladila si spodní okraj břicha v erotickém tanci a pomalu sjížděla až úplně dolů do svého klína.

Jafar, omámen tím čtyřrukým zjevem, si ani nevšiml, že třetí konkubína zatím sobecky sleduje jeho rostoucí chloubu s hladovým výrazem.

Vezír přistoupil k oběma ženám a ty před ním couvly a rozestoupily se do stran.

„Namasírovat,“ přikázal a nahý si lehl na pohovku a čekal.

Obě krásky si přinesly olivový olej a několik kapek ulpělo na Jafarových zádech.

Obě naráz ho pak začaly roztírat a zkoumat jeho tělo.

Vezír slastně zasténal.

Bylo to neskutečně uvolňující.

Vnímal jejich malé prsty, jak si podrobují každý jeho sval a sjíždějí mu až na hýždě.

Jak tak ležel na břiše, viděl na třetí tanečnici, jak si sedla na druhou pohovku proti němu, roztáhla obě nohy od sebe a sama se začala hladit a masírovat na těch správných místech, aby ho povzbudila.

Zatímco si jako muž intenzivně užíval jejího těla, druhá kráska mu masírovala páteř, což bylo přesně to, co ve skutečnosti po svém těžkém dni potřeboval, protože už mu začínala pobolívat. Možná byl už přece jen trochu starý na ty akrobatické kousky, které občas předváděl...

Když se toho pohledu dostatečně nasytil, převrátil se na záda, aby se zbylé dvě mohly věnovat nové, naléhavější potřebě, která se dožadovala jejich péče.

„Pokračujte,“ vydechl a zavřel oči.

Ženy klečící vedle pohovky se na sebe mlsně podívaly a začaly Jafarovi přejíždět po hrudi a ta odvážnější rovnou zamířila ke vztyčenému mužství.

Ležícího muže zachvátila touha, jakmile ucítil horké vlhké rty, které si ho chtěly podrobit přímo na jeho vztyčeném mužství.

Tyhle kurtizány věděly moc dobře, jak dostat chlapa na kolena. Mazlily se s ním a plnily všechna jeho přání a tužby. Otíraly se o něho svými malými ňadry a přidaly i něžné polibky. Žádná se ho ale neodvážila políbit na rty.

Bylo to něco, o co si musel říci, jelikož to téměř nikdy nevyžadoval.

Věnovaly se mu takto nejméně hodinu, poté jeho paže náhle vyletěly kupředu a on pevně objal jednu z nich a strhl ji pod sebe, čímž jasně naznačil, že předehra končí.

Třetí dívka už o sebe přestala dbát, jelikož se na ni nedíval, a znuděně to sledovala, čekajíc, kdy se bude muset zase zapojit.

Teprve po nějaké době Jafar naznačil, že první kráska už je „použitá“, a vyměnil ji za druhou, se kterou zacházel zhruba stejně jako s tou první. Avšak přecenil své síly, na tři dívky nestačil. Už s tou druhou se vyčerpal, přičteme-li k tomu jeho dnešní namáhavý den, byl to obdivuhodný výkon.

Jakmile ukojil svou zvířecí touhu, zůstal ležet na brokátové pohovce a usnul.

Poslední dívka neváhala a šla to nahlásit Šalamounovi.

Svým způsobem byla ráda, že se na ni nedostalo. Sex s mužem, který už měl těsně předtím styk s dalšími dvěma ženami, by už stejně nestál za nic. Nemluvě o tom, že ji ten večer čekali možná ještě dva nebo tři další klienti.

Život kurtizány byl těžký víc, než si muži dokázali představit.

Šalamoun, majitel nevěstince, uvážil, že vezírově pověsti by neprospělo, kdyby přespal v jeho vyhlášeném podniku, tak na jeho rozkaz dívky Jafara opatrně vzbudily, oblékly a projevily mu úctu hlubokou úklonou.

Jafarovi chvilku trvalo, než se zorientoval z příjemného spánku, poté štědře zaplatil, vzal si svou hůl a odešel do noci.

Bez problémů došel do paláce, kde se rozvalil na svoje lůžko. Byl už zoufale vyčerpaný, ale spokojený, protože záda už ho nebolela, jak je zdatně rozcvičil.

Ještě si vzpomněl na zítřejší plány, ale to bylo tak všechno.

Zavřel oči a usnul.

*****

Pro Rose to byla stejně dlouhá noc, jako pro Jafara.

Dívce se však zdály zvláštní sny plné mlhy, ze které vystupovali různí lidé.

Nejprve to byla její matka, pak babička Beáta, která jí odkázala svůj dům a všechny starožitnosti, které náhle ožily a tančily kolem ní.

Halucinace!

Nakonec Rose viděla samu sebe před velkým zrcadlem, které se zhmotnilo z ničeho. Měla na sobě dlouhou noční košilku ze stejného průhledného materiálu jako šaty, které dostala od Jasmíny. 

Příjemně lehké jako pavučinka. Prohlížela si samu sebe, své křivky pod průhledným hedvábím, dokud se v hladině zrcadla neobjevilo něco divného.

Silné hadí tělo těsně za ní, stejné jako ta obrovská kobra v poušti, kterou viděla, než padla obličejem do písku.

Hrozivě syčela, a než se plavovláska nadála, omotala se jí kolem celého těla jako hroznýš a stiskla.

Rose vykřikla, měla strašný strach, a pružné tělo se kolem ní stáhnulo, že mohla sotva dýchat.

Snažila se křičet o pomoc, zoufale se vymanit smrtonosnému stisknu, když se tělo kolem ní začalo měnit, a místo záhybů šupin tu byly dvě mužské ruce objímající ji pod ňadry.

A tohle byly taky halucinace? ptala se sama sebe.

Byl to zvláštní kontrast horka a zimy, ale to Rose nijak neuklidnilo.

Ruce sice hřály, ale místo aby se v objetí cítila příjemně a v bezpečí, dlaně zakryly ňadra a její vlastní bradavky se muži zaryly do rukou.

Styděla se, propadala hanbou, a přesto se nevzmohla k tomu, aby něco udělala.

Aby toho drzouna, který stál těsně za ní, odstrčila.

„Stůj a podvol se mi,“ šeptal až prapodivně povědomý hlas, ale nemohla si vzpomenout, komu patří.

Cizincovy doteky byly ale čím dál drzejší, začal její ňadra zkoumat, lehce mačkat, až jí uniklo ze rtů pár rychlých nádechů.

Než se dívka nadála, jeho jedna ruka ji stále objímala a přidržovala, aby se nevymanila, zatímco druhá sklouzla dolů mezi její stehna, kde ji hřbetem své ruky začal hladit přes tenkou látku její košilky.

Rose to všechno snášela se strachem i očekáváním.

Muž za ní ji hladil, jako by mu patřila, jako by na to měl výhradní právo, a přesto to byl jen sen. Nějaká smyšlená vidina něčeho, po čem možná toužila, ale nedovolila si na to pomyslet.

Rose pevně zavřela oči a nechala se laskat.

Bylo to tak příjemné a uvolňující, dokonce sama přitiskla svůj klín k cizincovým prstům, jako by žebrala o přídavek.

Vnímala jeho dech na svém rameni, to, jak dlaní přejížděl po jejím ňadru, i otírání o to vzrušující místečko tam dole, dokud nešeptala, aby nepřestával, ať už to byl kdokoliv.

Nic jiného v hlavě ani neměla, možná tak piliny, vše, co chtěla, byla jen ta pulzující energie rozkoše.

Rose byla jako posedlá, omámená nějakým hříšným kouzlem.

Vzpínala se, otírala se o cizincův rozkrok svým zadečkem, ale on ji jen laskal, jako by nic jiného nechtěl, dokud nevykřikla ve vlnách slastného uvolnění.

*****

„ÁÁÁ!“ Rose se prudce posadila, celá zpocená a rozpolcená neočekávaným zážitkem. V jejím pokoji již bylo světlo, ale ona byla unavená, jako by celou noc běhala kolem paláce nějaký pošahaný maraton.

Cítila se doslova jako hadr na podlahu, se kterým už někdo vytřel celé přízemí.

Rychle se rozhlédla kolem sebe po tom zvláštním cizinci, jehož tvář nespatřila a zklamaně vydechla, když ložnice zela prázdnotou. Avšak mezi stehny cítila provinilé vlhko.

Zastyděla se sama nad sebou a dovlekla své tělo na toaletu a do koupelny.

Když se vrátila, všimla si nějaké lahvičky na stolku a vzkazu.

„Hmm…“ Kdo to sem dal? Co to je?

Klikyháky? Rozsypané písmo? Hierogliyfy? Sanskrt?

Zamžourala na to ospalýma očima a kupodivu rozuměla.

Zbytek té divné tekutiny měla vypít při obědě. Ale nějak si nepamatovala, kdy si vzala první polovinu.

Všechno bylo takové mlhavé, i teď se jí lehce podlamovala kolena.

Zatraceně. Co to se mnou je?

Pak si vzpomněla na Barkova slova a projel jí osten hněvu. Teď si budou všichni myslet, že je nějaká poběhlice a spí s každým na potkání.

„JAFARÉÉ!“

Skvěle, co jiného se od něho dalo čekat, než že pošpiní její pověst.

Ne, tohle mu jen tak neprojde, děvku z ní dělat nebude! A navíc, kde tohle, popravdě, chytila? Vždyť se cítila celou dobu dobře. Kousnula ji snad ta jeho kobra? To by dávalo smysl, přeci jen byla poslední, co viděla, než omdlela.

Rose si k sobě přitáhla ty růžové šaty a těžce se do nich nasoukala. Vstala, přidržela se zdi a chvíli čekala, než se jí přestane točit hlava, a pak vyrazila.

Doprava, doleva, schody, znovu doleva a dveře. Jeho dveře.

Klepat nebude, s tím ať nepočítá.

Klidně vrazila dovnitř a připadala si jako opilá z nějakého pokoutního festivalu.

Pár metrů před ní byl ten korálkový závěs, ale už na tu dálku slyšela dva hovořící hlasy.

V tomhle stavu jí to bylo jedno, ať je tu třeba sám sultán, nebo ďábel.

Vydala se rovně, tedy snažila se jít rovně, dokud se neprotáhla závěsem.

Z té silné vůně, která tu pořád byla přítomna, se jí málem udělalo zle.

Dva muži k ní otočili své hlavy.

Jafar stál za svým stolem a prsty se dotýkal víka jakési truhly a naproti němu na druhé straně stolu stál mladík s trochu nepřítomným pohledem vesnického hňupa.

Po tom, co včera v nevěstinci vypil, by na tom byl možná stejně jako Rose, kdyby nebyl zvyklý.

Čaroděj jí věnoval pohled někoho, koho ruší v nevhodnou dobu.

Rose to bylo jedno.

„Potřebuji s tebou hned mluvit, vezíre,“ vydechla a rukou se přidržela jeho police s ingrediencemi.

„Á, Rose, rád tě vidííím, nevypadáš dobře, nechceš oříííšek?“ zavolal Yago škodolibě ze svého čestného místa za stolem a potlačoval smích nad jejím stavem. Nejspíše si myslel, že je opravdu opilá, a těšil se, co z toho může vzniknout za divadlo.

Zrádce, pomyslela si dívka, kdyby mohla, něco by po něm jistě hodila, ale pochybovala, že by se trefila, v tom horším případě by se trefila do Jafara, a to by jí asi dlouho neodpustil.

„Takže ujednáno,“ obrátil se čaroděj spěšně mladíkovi. „Jdi si po svých a nic se ti nestane.“

Mladík zmateně kouknul na truhlu a poškrábal se na hlavě, jako by nemohl pochopit, co se stalo, co tu dělá a proč někomu dává svoji skříňku.

Rose se chtěla Jafara vyptávat na svoji prý sexuálně přenosnou chorobu a nebyla zrovna potěšená z vyhlídky dělat to před úplně cizím mužem, tak opatrně přišla až k mladíkovi a vezírova slova mu stručně přeložila: „Padej!“

Mladíkův nepřítomný pohled se nezměnil, najednou se však otočil a beze slova odešel.

„Měla bys odpočívat,“ předběhl ji Jafar.

„Já nejsem žádná coura!“ vyhrkla na něho Rose, co měla na srdci, a Yago potlačoval smích.

„A proto nechceš odpočívat?“ řekl vezír s klidem někoho, komu je její stav úplně jedno.

„Nejdřív chci vědět, kde jsem tu věc chytila,“ prohlásila Rose a zaryla do něho svůj neústupný pohled rozlícené saně.

„Podívej, jsi zjevně nemocná,“ řekl zcela vážně Jafar, „slibuji, že když budeš odpočívat a brát moje léky, do zítřka se budeš cítit dobře, možná i dřív, a pak si o tom promluvíme. Navíc, tvoje cesta k návratu zpět do tvého světa je na dobré cestě. Nechceš si to snad pokazit... Nebo už jsi zapomněla?“

No jo, návrat do mého světa...

Rose byla najednou rozpolcená a nevěděla, co říct. I když jí to bylo nepříjemné, uvědomila si, že pokud chce ještě někdy spatřit svůj domov, musí s ním spolupracovat. Zatraceně!

„Vrať se do postele a večer za mnou můžeš zase přijít, pokud budeš při smyslech,“ řekl vychytrale vezír, aby se jí rychle zbavil.

Rose při slově postel naskakovaly erotické asociace, ale nechala se přesvědčit a odešla. Koneckonců, večer prý může přijít otravovat znovu…

Jakmile se jim ztratila z očí, Yago obletěl truhlu kolem dokola a posadil se na ni.

„Co je asi uvnitř?“ zeptal se zvědavě.

„To nevím,“ řekl Jafar přemýšlivě. „Třeba je to jen bezcenná napodobenina, ale podle těch dekorací v ní má být něco velmi cenného.“

„Pokud je to napodobenina, alespoň tě nic nestála, já bych tomu zloději stejně nedal ani banán,“ namítl hamižně papoušek.

Čaroděj si chvilku truhlu prohlížel a pak na ni namířil holí a předmět zalilo fialové světlo a zvedlo jej do vzduchu.

Poté spojenými dveřmi vešel do svých komnat a dále do své tajné sklepní místnosti. Truhla hladce plula za ním.

Yago správně vytušil, že Jafar chystá nějaká kouzla, tak si sedl na bidýlko, odkud mohl tu „podívanou“ z bezpečí sledovat.

Vezír přisunul doprostřed temné místnosti jakýsi kámen podobný kovadlině a truhlu na ni položil. Chvilku starožitnost obcházel, jako by ji chtěl znervóznit.

Dodával si tak sebevědomí a pocit převahy.

Pak na ni znovu namířil svou hůl. Oči na její hadí hlavě rudě zazářily a povrch truhly začal červeně jiskřit. Záklopka na zámku se oproti tomu rozzářila modře, jako by to mělo skrytý význam, kterému porozumí jen zasvěcení. Najednou z hole vyšlehl plamen a zasáhl truhlu, ale ta zůstala nepoškozená.

Nijak ho to neznepokojilo.

Jafar beze slova přešel k velké knize na svém stole a začal v ní listovat.

„Tak cooo?“ zavřeštěl netrpělivě Yago.

„Všechny indicie nasvědčují tomu, že je chráněna před otevřením silnou magií, která vyžaduje správné zaklínadlo,“ konstatoval Jafar bez emocí, ač v něm přímo žhnuly, nenáviděl věci, které se mu nechtěly podvolit, a on si nedal pokoj, dokud se tak nestalo.

„Takže zase další fiasko,“ řekl Yago, „že ti to vůbec stojí za to...“

Kdybych tak už měl tu rubínovou lampu, to bych se nemusel zabývat takovými detaily, jako jsou zaklínadla; žádná cizí magie by se mi nemohla postavit, řekl si Jafar sám pro sebe.

„Musíme být trpěliví, můj věrný služebníku. Obsah té truhly má jistě nesmírnou hodnotu, když je tak dobře chráněn.“

„Pche! Stejně tam budou jen další starrré krrrámy. Kdyby tam bylo alespoň něco k snědku!“ zaskřehotal hladově Yago. Snídani měl už sice za sebou, ale už měl zase hlad.

„I to je možné,“ řekl Jafar, ale moc tomu nevěřil. „Může tam být ledacos. Ale nejdřív musíme zjistit správné zaklínadlo. Ha! Našel jsem to,“ ukázal na stránku v knize. „Zde se o něm píše. Píše se, hm... že to zaklínadlo bylo už před dávnými časy zapomenuto.“

„Tak to nám fakt pomůže,“ ozval se Yago s náznakem sarkasmu.

„Ale jakýsi věštec prý o něm prohlásil, že souvisí s otevřením truhly,“ vyložil Jafar tvrzení v knize.

Yago už se raději ani nevyjadřoval...

Čaroděj přišel k truhle a pronesl: „Truhlo, otevři se!“ Nereagovala. „Ve jménu aqua, gaia, ignis, aer, ether, otevři se!“ zkusil. Truhla opět nic. Čaroděj se vrátil ke knize a svraštil nad ní čelo. „Jistě to bude něco, co je naprosto vyloučené, že by to neřekl naprostý idiot. Něco nesmírně komplikovaného, na co může přijít jen geniální mysl, jako ta moje.“

Zatímco se vezír zabýval ezoterickými úvahami, Yago dostal chuť na sezamová semínka. Na truhle bylo vyobrazení právě těchto rostlin, tak proč by nemohla být plná chutňoučkých semínek?

Jafar popošel zpět k objektu svého zkoumání a prohlásil: „Abrakadabra! Ententýky, dva špalíky, Alibaba vyšel z apatyky, otevři se, sakra!" Truhla se ani nezasmála, zato Yago smíchem málem spadl z bidýlka. „Nekonečný Tunise, pro ženu mou, otevři se!“ zkusil Jafar znovu své štěstí. Opět marně. Chvilku na truhlu zíral, jako by ji snad mohl otevřít pouhým pohledem. „Zajdu nahoru se napít a pak to zkusím znovu,“ řekl otráveně Jafar a odkráčel po kamenných schodech nahoru do své komnaty.

Yago věděl, že se nahoře bude chvíli uklidňovat, takže když vezír zmizel z dohledu, ara vzlétnul a obkroužil truhlu kolem dokola.

Měl prázdný žaludek, takže věrná vyobrazení sezamových stonků a listů ho dráždila a přitahovala.

Zaúčinkovala magie hladu, to nejsilnější kouzlo vůbec.

„Sezam, seznam…“ broukal si Yago, „co tohle: Sezame, otevři se!“

Záklopka zámku truhly zazářila smaragdově zelenou a odklopila se. Víko se náhle otevřelo, až se papoušek úplně lekl. Opatrně nahlédl dovnitř, zda tam neuvidí nějaké staré ptačí kosti, které by nasvědčovaly tomu, že je to past. Uvnitř však byly jen sklenice s čajovými lístky, stonky, větvičkami, kořínky a podobně. Také tam bylo několik nerostů a drahokamů, zřejmě alchymistické ingredience. Dva větší kořeny a v rohu se krčila jakási karta.

Karta!? Tak měl Jafar přeci jen pravdu. Připadalo mu, že by to mohla být karta sezamu, jakou jeho pán hledá.

Odvážil se vletět dovnitř a vynesl kartu v zobáku. Položil ji na stůl a prohlédl si ji. Přesně odpovídala Jafarovu popisu; nebylo pochyb, že je to karta sezamu!

Ale Yago neuměl číst, takže nevěděl která. Byly na ní jakési bílé kuličky, jaké v životě neviděl, a uprostřed cosi jako velehora, ale také úplně bílá. A kolem toho samozřejmě zelené stonky sezamu.

Přece nenechá Jafarovi tak cennou kartu jen tak, pomyslel si Yago chamtivě.

Řekl si, že za ni bude chtít extra dávku pamlsků. Nebo raději dvě...

Při té představě se mu sbíhaly sliny.

Vzal kartu do zobáku a zanesl ji do svého tajného hnízda u stropu. Tam ji dobře skryl, aby se k ní nedostali pavouci či jiná havěť, ale tušil, že díky magické povaze karty se ani tak nemůže spolehnout, že se nestane něco nečekaného, takže ji tam nechtěl skrývat příliš dlouho.

Nakonec se vrátil zpátky k truhle a zkoumavě prohlížel, co z jejího obsahu by mohl sezobnout. Byly to ale bohužel samé exotické suroviny, o kterých nic nevěděl, a Jafar ho mnohokrát poučil, že cokoliv, co nezná, může být, a s velkou pravděpodobností také bude, jedovaté.

Yago nespokojeně zakrákal. Ale pak ho napadla jiná cesta k pamlskům.

„Sezame, zavři se!“ řekl nahlas.

Víko truhly se zavřelo a záklopka zaklapla. Yago si sedl zpátky na bidýlko a čekal.

Když se Jafar vrátil, dřepnul si ke svému pokladu a zamyšleně ho pozoroval.

„Jafarrre!“ ozval se ara.

„Co je?“ odsekl nevrle vezír.

„Co kdybychom hádali na střídačku,“ navrhl Yago. „A když vyhraju, dáš mně plnou misku sezamových semínek!“

Jafar se škodolibě pousmál. „A když prohraješ?“

Yago se zamyslel, co může Jafarovi nabídnout.

„Až do konce týdne nebudu škemrrrat o žrrrádlo.“

„Dva týdny,“ nechtěl vezír ustoupit.

„Celé dva týdny?“ zděsil se Yago. „Deset dnů a nocí!“

„Platí,“ řekl Jafar, přesvědčen o výhodnosti této nabídky. A hned zkusil jako první:

„Ó, dive světa srovnatelný s visutými zahradami Semiramis, otevři se!“

Truhla nic.

„Sezame, otevři se!“ pronesl Yago. Záklopka zazářila a víko se odklopilo.

Jafar se zatvářil zahanbeně, ale nezlobil se. Měl radost, že se podařilo otevřít tu věc. Pomyslel si: to já jsem přece kdysi dal Yagovi jeho inteligenci, takže je to vlastně moje zásluha.

Jafarova ješitnost jako by neznala mezí...

Začal brát věci z truhly a nosit je na stůl. Až ji zcela vyprázdnil, pustil se do jejich zkoumání.

„Kdy dostanu ta semííínka!“ připomněl se hladový papoušek, „úplně mi krrručí v břiše!“

Jafar byl však zaujat jedním tlustším načervenalým kořenem.

„To by mohl být...“ zamumlal a odnesl si ho ke knize. Chvilku kořen podle instrukcí z knihy zkoumal a pak vítězně vykřikl: „Ano! Yago, víš, co je tohle?“

„Čerrrvený klacek, urrrčitě jedovatý,“ prohlásil ara.

„To je kořen kryptomerie,“ vyhrkl nadšeně Jafar, „posvátného stromu, který roste až daleko ve východních zemích. Je to jediná ingredience, která mi chyběla pro kouzlo, kterým mohu spolehlivě najít v Agrabah člověka s čistou duší. Pokud tedy vůbec někdo takový může existovat...“ 

V dnešní kapitole si přišli asi na své především páni, ale my ženy se také dočkáme, nebojte se.

Ale myslím, že dnes nejvíce exceloval Yago, já toho ptáka miluju. Tento ara má totiž syndrom švindlu. Trpí utkvělou představou své dokonalosti a je neskutečně lstivý. Prostě za žrádlo cokoliv. Já jsem taky taková, tak ho dokážu pochopit :-)

Jaký pán, takový kmán, že?

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 10. kapitola: