OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Rubínová lampa 11. kapitola

02.11.2016 (15:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 662×

Kapitola 11

Tak tomu se říká plán

Když Rose doklopýtala do svého pokoje, utrousila několik nadávek a svalila se na postel jako kůň v posledním tažení.

Nemohla uvěřit, že ji v tom Jafar nechal. Ne že by na něho tak spoléhala, ale takhle se jí zbavit?

Nemá soucit s nemocnými?

Mohl ji alespoň doprovodit. Ale slušnost by u něho hledala jen těžko, že? Co kdyby na chodbě omdlela?

Ne, on a jeho blbá truhla. I v tom stavu, ve kterém byla, viděla jeho hladový pohled.

Co v ní asi mohlo být?

Ale k čertu s ním. A aby toho ještě nebylo málo, otevřely se dveře a dovnitř proklouzla Jasmína.

„Rose, je ti lépe?“

Dívka ztěžka otevřela oči a zahleděla se na princeznu, která se postavila k její posteli.

„Lépe než včera, ale jinak nic moc. A ke všemu mě ještě Jafar vyhodil, když jsem u něho byla pro něco, co by mi pomohlo,“ stěžovala si.

Nebyla to tak docela pravda, ale když si mu Jasmína půjde za ni stěžovat, alespoň dostane co proto, říkala si škodolibě.

Jasmína ale dnes nevypadala ve své kůži. Spíše jako v kůži někoho jiného a ještě mimo realitu, proto se nejspíše přišla vypovídat.

„Rose, tatínek mi přikázal se vdát,“ posmutněla a posadila se na okraj její postele.

Rose by nejraději obrátila oči v sloup, ještě že tohle ji čekat nebude.

„Vdát? A kolik ti vlastně je?“

Jasmína si prohlížela své prsty. „Sedmnáct, ale muži zde si berou dívky už od jejich dvanácti.“

Rose se rozkašlala.

„Dvanáct? Prosím tě, to jsem ani nevěděla, na co ji ještě mám.“ Hned, jak to vyhrknula, se zastyděla, když se na ni Jasmína nechápavě podívala. Měla si lépe uvědomit, že o tom, co se děje mezi mužem a ženou, princezna zřejmě nic neví.

„Ehm, a co je na tom špatného?“ vydechla hned plavovláska, aby svůj nedostatek taktu skryla za otázku.

„Já jsem princezna, tatínek byl tak hodný a nechal mi dostatek času, abych si někoho vybrala sama, ale... já jsem nikoho nenašla, je to těžké, když nemohu nikam ven a mohu vidět jen návštěvy, které sem přijíždějí, a něž nějakého muže lépe poznám, zase odjede.“

Jasmína vypadala vážně v koncích, ale Rose neměla náladu ji nějak utěšovat, ale očekávalo se to od ní. 

„Tak si někoho vezmeš, on stejně bude vést království a nebude mít tolik času jako tvůj tatínek,“ snažila se jí povzbudit špatnou náladu.

Princezna zamrkala, asi ji tohle vůbec nenapadlo. Pak se ale stejně zamračila.

„To je jedno, já nikoho nechci, jsem takhle spokojená, nechci, aby mi někdo rozkazoval.“

To mi povídej, pomyslela si Rose kysele.

„A nejhorší je,“ pokračovala Jasmína a rozhodila rukama, „že když si do svých osmnáctých narozenin nikoho nenajdu, vybere mi ho tatínek sám, ať chci, nebo ne. To je zákon.“

„Tak to by sis tedy měla někoho rychle sehnat, než bude pozdě, kdy vlastně máš narozeniny, Jasmíno?“

„Za čtyři měsíce, a do té doby si mám vybrat někoho z těch, kdo zanedlouho přijedou.“

„Tak vybereme někoho, kdo ti bude vyhovovat, hm?“ navrhla blondýnka s rukou připlácnutou na čele.

Jasmína se na ni usmála a přikývla.

„Dobře, a teď bych si chtěla trochu zdřímnout.“

***** 

Naše cizinka celý den prospala, a když se navečer vzbudila, už jí bylo mnohem lépe. Tak Jafar měl přeci jen pravdu.

To ji přivedlo zpátky k ránu, kdy ji tak neomaleně vyhodil, neříkal snad, že může přijít znovu? Matně si to vybavovala.

Jakmile ale vstala, zatočila se jí hlava jako na kolotoči, ale to naštěstí rychle ustupovalo. Co se ale ozvalo, bylo kručení žaludku. Co by teď dala za upečenou křupavou housku!

Housku s máslem a kakao!

A možná i procházka by jí udělala dobře.

Protáhla se a neobtěžovala se zazvonit ani na Barka. Raději na sebe něco navlékla, vyklouzla ven na chodbu a vydala se do kuchyně. Tedy, musela se zeptat stráží, protože tam ještě nikdy nebyla.

Místnost to byla vskutku obrovská jako pro celý regiment hladových jedlíků. Kuchyně musela sloužit i pro kasárny, uvědomila si a nejistě prošla ozdobným průchodem ve tvaru minaretu.

Moc kuchařů tam nebylo, jelikož bylo po večeři. A tak většina otroků už umývala jen nádobí.

Rose viděla obrovské hliněné pece, do kterých by se sama dvakrát vešla. Sklady s masem a ovocem byly nejspíše jinde.

Obrátila se proto na nejbližšího pomocníka, kterému vysvětlila, co chce.

Bohužel ten chudák nevěděl, co je kakao, natož houska. Jediné, co jí dokázal nabídnout, byla variace ovoce a jakési kulaté placky dělané na ohni.

Rose si povzdechla, ale měla takovou chuť na nějaké moderní jídlo, které si občas dělávala, že by i plakala. Rozhodla se tedy uvařit si sama, z čehož byl otrok opravdu nervózní.

Naštěstí něco tak primitivního jako palačinky zvládla bez problému na olivovém oleji, jen bylo horší co na ně. Džem, o tom tu také neslyšeli, a med tu pravděpodobně byl vzácností, jelikož včely na poušti moc nebyly.

„Máte nutelu? Eh, čokoládu.“ Otrok zakroutil hlavou.

„A co džem? To sladké co se roztírá nožem.“ Další zakroucení.

„Hm, a co med?“

Otrok váhavě přikývl a na rozkaz přinesl sklenici s tmavým medem, který si napatlala na několik placek a nakonec je srolovala a olízla si prsty. Měla hlad jako medvěd.

Nakonec do nich ještě zabalila pár rozdrcených mandlí.

Vzala si to na ozdobný talířek a už chtěla odejít, když slyšela něco velice známého.

Otravování.

Nejprve zaslechla mávání křídel a pak známé: „Dej mi, dej mi, já hodný papoušek, hladový papoušek!“ dotíral Yago vzadu u okna na kuchaře, který byl trochu v rozpacích, jelikož odmítnout Jafarova papouška by se mu asi moc nevyplatilo, ale na druhou stranu měl rozkaz neplýtvat drahými potravinami na zvířata.

Rose to přišlo k smíchu.

Yago byl vážně nepoučitelný.

„Moc moc hladový papoušek, nedávají mu najít. Kost a kůže. Dej oříšky, déééj,“ koulel na muže svá chytrá očka a hrabal packou po jeho rukávu, jelikož ten chudák právě zdobil moučník kešu oříšky.

„Yago!“ zamávala na něho a červený ara hned zbystřil, odrazil se od rámu okna a přeletěl celou kuchyň.

Rose nečekala, že si jí sedne na rameno, ale stalo se.

„Tebe, že trápí hladem? Vážíš víc než já,“ povzdechla si a cítila tu váhu na rameni, jako by tam měla přehozený pytel kamení.

„Prrroto raději jím do zááásoby, nikdy nevíš, co se může stát,“ hájil se Yago, „co to vlastně máááš?“

„Palačinky, tohle jsem jedla ve své době, chceš kousek?“

„Hala Pala Čínky? Hm, dej mi!“

Rose se zazubila a pokračovala z kuchyně pryč s Jafarovým papouškem na rameni.

„Popros, Yago,“ škádlila ho a papouch zakoulel uraženě očima, jako by se zbláznila. Tohle bylo přeci pod jeho úroveň.

Nakonec ho přeci jen přepadla zvědavost a otřel se jí svou opeřenou hlavou o tvář. „Prosííím.“

Rose utrhla kousek té pochoutky a nabídla ji tomu hladovému zobáku.

„Dobrýýý, ale ty oříííšky uvnitř jsou lepší.“

Rose se znovu zasmála: „Fajn, už ti nedám.“

„Krkoune,“ stěžoval si, ale ona se nad ním slitovala a ještě jednou mu dala.

Když ale zahnuli za roh, proti nim šla stráž s Jafarem v čele.

Yago se zakuckal a rychle palačinku spolknul a dělal jako by nic.

Jakmile je ale vezír zbystřil, zamířil k nim a přitom štěkal rozkazy na jednoho i druhého muže po svém boku, nakonec se od něho  strážní odělili a odešli.

Jafar se i se svou holí zastavil před Rose a prohlédl si ji ze své výšky, nakonec povytáhl obočí na svého papouška, jako by mu cosi naznačoval. 

Yago pochopil, vznesl se a usedl na rameno svého právoplatného majitele.

„Vidím, že už je ti lépe,“ pronesl vezír konverzačním tónem někoho, kdo se ptá jen ze zdvořilosti.

Rose našpulila rty. „Už je mi líp děkuji, ale ten lék chutnal odporně, musela jsem to něčím zajíst,“ nakrčila nos.

„O tom nepochybuji,“ významně mlaskl jazykem o patro jako velice znuděný člověk a pak zvedl ruku a chytil Yaga dvěma prsty za zobák.

„Příště se vyvaruj toho, co jsem byl nucen vidět, Yago potřebuje disciplínu, protože jeho vůle je slabá, není to tak?“ Pustil jeho zobák a papoušek se začal vymlouvat.

„Ale no tak, Jafareee, jen jsem ochutnal, to ona mě tím cpala, nutila mi to! Já bych si nikdy jinak nevzal!“

Rose po něm hodila obviňující pohled, který by dokázal zabíjet.

Skvělé, podej někomu prst a utrhne ti ruku, co?

Jafar si povzdechl, jako by ho z toho štěbetání bolela hlava.

„Teď, jestli mě omluvíš, mám ještě důležitou práci, než si tu povídat o ničem,“ zpražil ji pohledem za to, že mu krmila papouška, a než stačil udělat krok, chytila ho za rukáv.

„Tak počkat, dlužíš mi vysvětlení.“ Držela jeho roucho a modlila se, aby měla prsty stále upatlané od medu.

Vezírovy tmavé oči ne příliš potěšeně sklouzly ke svému rukávu, který jí mírným škubnutím vytrhl z ruky.

„Hm..." hluboký nádech, „dobrá, tak pojď do mé pracovny.“

Vydali se tedy chodbou k jeho pokojům, ale on ji tentokrát nevedl do té bylinami a čajem provoněné místnosti, ve které byla, ale do té sklepní, kterou viděla jako první, kdy ji přemístil do Agrabah.

To šero a chlad jako v márnici bylo ještě horší než se nacházet obklopena těmi omamnými látkami. Všechno tu vypadalo hrůzostrašně.

K doplnění strašidelné dekorace tu chyběla už jen zaprášená kostra, ale to ještě neznamenalo, že se nějaké pozůstatky nenacházejí v jedné z truhel.

Proč si chtěl promluvit právě zde?

Mělo ji to zastrašit?

*****

Jafar začal uprostřed místnosti sestavovat jakousi alchymistickou konstrukci z misek a baněk, nejspíše sklářem speciálně vytvořené a dovežené. Rose si zatím prohlížela tu vysokou temnou místnost, kde se poprvé objevila v Agrabah.

Stále jí vyvolávala silné vzpomínky.

Pak se zaměřila na Jafara. Co to asi staví? Třeba už chystá to kouzlo, kterým ji vrátí domů. Ale vždyť ještě nemá tu kartu, nebo ano? Ráno říkal, že její návrat domů je na dobré cestě.

Jak dlouho byla v bezvědomí a co všechno se mezitím stalo?

Yago jejich „rozhovor beze slov“ pozoroval ze zlatého bidýlka.

„Co je tohle za místo?“ přerušila nakonec mlčení Rose.

Jafar umístil do konstrukce stojanu křišťálovou kouli, pod ni misku a ještě pod ni několik svíček. Pak se otočil a odpověděl: „Je to tajné místo, kde dělám věci, o kterých nemusí vědět každý. Pokud je ti život milý, nikomu se o ní nezmiňuj.“

Rose zúčastněně přikývla.

„Kouzla?“ zeptala se.

„Dalo by se to tak říct,“ řekl Jafar a nalil na misku předem připravený roztok připomínající čaj a zapálil svíčky.

„Za chvíli uvidíš, kdo tě doprovodí do jeskyně zázraků.“

„To byla ta mluvící jeskyně, že?“ ujišťovala se Rose.

„Takže ta cesta na koni byla skutečná? Že se mi jen nezdála? A co ta nemoc? Ty sny?“

„Ta nemoc byla jen zástěrka, aby si nikdo nevšiml, že jsi opustila palác,“ vysvětlil jí Jafar.

„Aha,“ řekla Rose.

„Takže ve skutečnosti jsem nebyla nemocná?“

„Jen jsi dostala ránu do hlavy,“ byla vezírova odpověď. Další podrobnosti jí vysvětlovat nechtěl, dokud se nepřesvědčí, že se jí dá věřit. Měl o tom totiž pochybnosti; krmit mu papouška... bál se, čeho by mohla být ještě schopná.

„Teď si budou všichni myslet, že jsem coura,“ posteskla si Rose. „Proč jsi říkal, že se přenáší pohlavním stykem? Taková hloupost! Co třeba nějakým hmyzem?“

„Vždyť je to dokonalá výmluva,“ namítl znalecky Jafar. „Kdybych řekl, že se přenáší dotykem, všichni by se tě štítili a ještě za měsíc by se ti vyhýbali. Možná by tě nechali někam zavřít. Takhle máš nadále všechny výsady, jen s tebou nikdo kromě mě nebude chtít spát.“

Rose na něho vrhla šokovaný pohled.

„Tak jsem to nemyslel,“ spěšně vysvětloval Jafar a gestikuloval u toho významně rukama.

„Myslel jsem to tak, že jsem jediný, kdo ví, že nejsi nemocná, a nikdo, kdo to neví...“ Mávl rukou. „To je jedno.“

Rose si kousla, odložila palačinky na okraj stolu a přišla k Jafarovi blíž. Zdálo se jí, že se právě podřekl, tak ho chtěla podrobit křížovému výslechu. Pomyslela si, že kdyby byla vyšší a měla vysoké podpatky, hned by nad ním měla navrch.

„Jak jsi to myslel? Dopověz to.“

Jafarovi nebyla tato konfrontace zrovna příjemná.

„Jen jsem se přeřekl, nic víc,“ uhnul od tématu. „To se může stát každému. Vždyť na pohlavně přenosné chorobě není nic špatného. Každý se občas s někým druží a je to příjemné.“

Rose si vzpomněla na svůj sen, kdy se jí dotýkaly tajemné mužské ruce. Ač nerada, v tomto musela Jafarovi dát za pravdu.

„Ty asi nechodíš do nevěstince, že,“ zeptal se vezír.

Rose se zatvářila šokovaně i pohoršeně zároveň.

„Co si to o mně myslíš? Nejsem jako ty a nejsem žádná lehká nána."

„Proč jsou s ženami takové potíže? Proč se musí tak odlišovat? Proč musí být tak dráždivě jiné, Alláhu?“ zvolal Jafar a zahleděl se na kapalinu, ze které začala stoupat pára a olizovat křišťálovou kouli.

„Každý člověk je jiný,“ poučila ho Rose, „někdo má rád holky a někdo zase vdolky.“

„A někdo oříííšky!“ zapojil se vzrušeně Yago.

„Někdo je citlivý a vnímavý,“ řekla Rose a zahleděla se na Jafara, který zíral do křišťálové koule jako iluzionista.

„A někdo zase vůbec neposlouchá,“ dodal trochu vyčítavě papouškův majitel.

Jafar si dívčina pohoršeného štěbetání více nevšiml, dál si nerušeně zíral do koule, kterou olizovala čím dál hustší pára.

Najednou v ní zahlédl drobné záblesky.

„Funguje to! Každou chvíli se objeví,“ řekl, nevnímajíc ani to, že Yago si mu sedl na rameno.

Rose také přišla blíž a podívala se, co za trik jí předvede. Že by nějaká obdoba televizoru? Někteří muži z jejího světa se od televize nemohli odtrhnout. Obávala se, že pokud bude na křišťálové kouli fotbalový zápas, jejich dnešní rozhor už asi skončil.

Jak pára kolem křišťálové koule houstla, objevovaly se v ní čím dál souvislejší střípky obrazu mladého muže s obnaženou hrudí, fezem na hlavě a v rozevlátých bílých kalhotách se záplatami.

„Toho já znám!“ vykřikla Rose.

„Já také,“ řekl Jafar zklamaně. „Ten že má čisté srdce? Vždyť je to ten zloděj se zablešenou opicí. Pokaždé, když mu dá sultán milost, krade na trhu ovoce. A sultán se nad ním pokaždé slituje a nedovolí mi ani useknout mu ruku.“

„Ani prst!" přisadil si Yago.

„Nebo hlavu...“ dodal zasněně vezír s úsměvem.

„Já bych mu věřila, vypadá naivně, to zvládnu,“ řekla Rose.

Jafar se zasmál jejímu odhodlání.

Yago nenápadně vzlétnul a zmizel v temné části místnosti poblíž stolu. Jafar tomu nevěnoval pozornost, protože se to stávalo běžně.

„Můžeš ho propustit, ó velký vezíre?“ zeptala se Rose.

„To bych sice mohl, ale kdyby se to rozneslo, mohlo by to rozvířit vlnu kriminality ve městě a mně by to zničilo pověst,“ odsekl razantně Jafar.

„Dost na tom, že ho tak často propouští sultán. Už teď není po setmění zrovna bezpečno.“

„To u nás řeší kamery,“ prohodila Rose.

„Co to je?“ zeptal se čaroděj a nedůvěřivě přimhouřil oči.

„Asi něco jako tahle koule. Dovedou na dálku ukázat někoho, kdo něco dělá. A také to zaznamenat a později ukázat znovu,“ vysvětlovala Rose co nejjednodušeji. „A jsou celkem levné a dostupné, někde jsou prakticky na každém rohu.“

Jafar se zděsil nad tou myšlenkou, že by ho při jeho plánech mohl vidět kdekdo.

„Ale tady nic takového není,“ dívka pokrčila rameny.

„Naštěstí ne,“ zavrčel Jafar. „A o takových hloupostech už mi nemluv. Musíme toho zloděje nechat uprchnout tajně. A jistě tušíš, jak bys dopadla, kdyby tě přitom někdo viděl.“

„Dobře. Jdu na to. Jak to uděláme?“ zeptala se Rose nadšeně a žhavila mozek. Kout pikle ji vždy opravdu těšilo, jen se trochu bála, že by ji mohl podvést, tak si říkala, že bude opatrná.

„Počkej, zkusím vymyslet geniální plán,“ řekl Jafar a sfouknul svíčky pod bublající kapalinou. Pak se zamyslel a pohladil si svou pěstěnou bradku.

„Praštíme stráže něčím po hlavě, vezmeme jim klíče a osvobodíme ho,“ navrhla Rose horlivě.

Jafar nereagoval, tak navrhla jiný plán: „Půjdu k němu na návštěvu, že jsem jeho sestřenice, vyměníme si šaty a zůstanu tam pak zavřená místo něho. Počkat, tohle se mi nelíbí...“ zamyslela se.

Jafar se škodolibě zasmál nad jejími pokusy.

„Takhle to dopadne, když se do plánování pustí žena. Jdi si odpočinout do své komnaty. Já to promyslím a pak za tebou přijdu.“

„Dobře, už se těším,“ zatrylkovala Rose a odešla nechávajíc na něm všechnu práci.

Jafar se podíval na kouli a znovu se zamyslel.

Jeho pohled pak chvíli těkal po temné místnosti, až spočinul na papouškovi, který byl právě na okraji stolu a potichu zobákem lovil z palačinek mandle.

Jafar k němu rychle přišel.

„Dej to sem!“ řekl a talířek s palačinkami mu sebral.

Yago nespokojeně zakrákal, ale naštěstí už stihl skoro všechny mandle šikovně vybrat.

Vezír si přitáhl talířek k sobě a obezřetně si to něco prohlédl. Vonělo to dobře, to musel uznat, ale nic mu to nepřipomínalo. Nebyla to žádná kari placka, ty bývaly tvrdé a slané, ale z tohoto cítil skořici a med.

Pohledem mistra pokrm zkoumal ze všech stran, pokud pomineme malé dírky od Yagova drzého zobáku, vypadalo to lákavě.

Možná byl čas na malou svačinku. Nikdy se nebránil novým poznatkům.

„To vařila ona?“ zeptal se uraženého papouška, který pochodoval na okraji stolu a sledoval ho jako sup.

„Joo,“ zakrákal.

„Hm…“ zamručel vezír a očekával od toho cokoliv, ale když to chutnalo i tomu opeřenému nenažranci…

Prostě neodolal a kousek si ukousl. Na jazyku ho polechtala sladká chuť, která ho nutila zakousnout se ještě.

„Nic moc, co? Hlavně se neudus, Jafarééé,“ lamentoval Yago, který si špatně vyložil čarodějův údiv. „Jo, kuchařka z ní asi nebude, ale alespoň nám je na něco dobrá, co teda provedeme s tím zlodějem? Pokud mu právě nelámou prsty, bude dole ve vězenííí, i s tou svojí smrdutou opicí, určitě má blechy,“ přemýšlel papoušek s odporem nad vidinou toho, že by se mu ten skotačící parazit zavrtal do peříček.

Jak odporná představa, naježil se.

Jafar svého užvaněného společníka vnímal jen na půl ucha, právě teď si vychutnával to divné cosi na talíři, které rychle ubývalo.

„Posloucháš mě?“ otočil se k němu ara čelem a žádal si jeho pozornost.

„ANO!“ zahřměl, když mu došla trpělivost a poté spolkl poslední sousto.

Naštěstí cukr toho kalorického jídla rychle začal účinkovat a Jafar se uklidnil, odložil talířek na stůl a sepjal prsty do stříšky v hlubokém rozjímání.

„Tak jaký bude náš plán, nebo mám všechno vymýšlet sám?“

„To nebude potřeba, Yago, už se mi v hlavě objevuje řešení…“

Další část je na světě, moc se omlouvám za pozdní přidávání, ale momentálně se blíží Vánoce a v obchodě je pořád co dělat, ale počkejte pak na leden, to bude brnkačka :-)

Rose už se nám uzdravila a Jafar chytře zamluvil její nemoc, no, a s tím přeřeknutím, na co asi myslel? Nezapomínejte, že je to chlap a vyjma našeho záporáka většinou myslí jiným koncem. :-) Alespoň tak to vidíme my ženy.

Ale palačinky budou mít ještě dohru a v příběhu svou roli. Jafarovi chutnají a vypadá to, že si je oblíbil, což ve vezírovi vzbudí zájem. A jinak už je nový plán v chodu, naše trojice už ví, kdo má čisté srdce. Teď ještě Aladdina dostat ven z vězení. :-) 

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 11. kapitola: