OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Rubínová lampa 12. kapitola

03.11.2016 (15:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1099×

Kapitola 12

Útěk z vězení

Rose netrpělivě čekala celý večer, až za ní Jafar milostivě ráčí přijít, mezitím byla zachumlaná v pokrývkách a lenošila, kdyby někdo náhodou vstoupil a bylo potřeba dělat nemocnou, vypadala by přesně tak.

Jen Bark se zde zastavil zeptat se jí, jak jí je a zda něco nepotřebuje.

Byl to snad ten nejstarostlivější muž na světě a za to by si zasloužil řád matky Terezy.

Rose přikývla a vyžádala si večeři, už jí bylo téměř dobře a měla hlad.

Potřebovala do sebe dostat nějaké živiny a vitamíny.

Najedla se a zase čekala, dokud neuslyšela škrábání u okna.

Zanedlouho se objevila opeřená hlava a Yago vyskočil na římsu.

„Rose, jsi tady?“ zavolal a snažil se pohledem prozkoumat pokoj. Jen tak tak uhnul, když kolem něho proletěl polštář a zmizel ve tmě venku.

„Dovoluješ si ke mně přijít, když jsi na mě hodil tu svoji lež, ptáku jeden?“ zavrčela dívka, vyskočila z postele a hnala se k oknu.

„Počkej, počkej! Já jsem nechtěl, ale ty nevíš, co by mi udělal, nedával by mi nažrat, musel bych spát někde venku nebo by mě zavřel do malé klece a jiné, horší věci, které si neumíš ani představit. Už teď stačí, že si ze mě Jafar dělá poštovního sokola,“ odfrknul si Yago pohoršeně.

„Ty a sokol? Sotva se zvedneš ze země,“ zasmála se jízlivě.

„Taky se divííím, ale říkej mu to,“ mávl křídly opeřenec.

„Proč seš tady? Chceš zase žebrat?“

„Co si o mně myslíš?“ ohradil se tentokrát uraženě rudý ara.

„Právě tohle,“ ukazováčkem do něho dloubla, „vždyť už pomalu připomínáš kuželku.“

Yagovi to slovo moc hezky neznělo, a tak zakoulel očima. „Co je to kuželka?“

„Věc, která je určená ke hře, a je k tomu potřeba i kuželková koule, která… ale to je jedno, dlouhé vysvětlování. Tak se zeptám ještě jednou. Co tu děláš?“

„Šmíruju tu nahé otrokyně, co asi, chtěl jsem ti něco nabídnout.“

Rose očekávala nějaký podraz.

„A co by to tak mělo být?“

„Mám jednu kartu, tu, kterou chce Jafar, mohla by tě dostat domů, co říkáš?“ lákal ji.

Rose přistoupila blíže, jako by se bála, že by jí chtěl uletět.

„Kartu? A kdes ji vzal? Určitě se tu jen tak nepovalují,“ vyzvídala.

„To ne,“ hrabal nožkou do vápence, „prostě jsem ji našel.“

„To ti tak budu věřit."

Rose napadlo tu malou příhodu Yagovi trochu osladit.

Na její jemné tváři se objevil zlý úsměv, a jak se k němu přiblížila, chytila ho pod krkem. „A co kdybych, já nevím, řekla tvému pánovi, že kartu máš, asi by se zlobil, že mu ji nechceš dát…“

„Tak mu já řeknu, že ty taky jednu máááš,“ zaútočil Yago a Rose vypadala náhle překvapeně.

Blbej papouch, jak tohle věděl?

Možná bude horší protivník, než si myslela. Tady snad i zdi měly uši, a ty Yagovy byly dvojité.

Rose přivřela nebezpečně oči a snažila se vyhlížet, že to na ni nemá účinek.

„Ha, to ti neuvěří,“ pustila jeho krk.

„Vááážně? Kdo si myslíš, že je jeho nejbližššší důvěrník? Kdo mu shání informace a komu se svěřuje?“ dmul se hrdě. „Rozhodně uvěří mně, než tobě.“

Vážně to bylo tak hloupé dohadovat se tu s papouškem o tom, kdo je důležitější?

Ne, nějaká opelichaná slepice nebyla Rosin konkurent.

„Tak co chceš?“ vydechla nakonec a ara se chopil své příležitosti.

„Chci každý den hrst oříšků, různých, semínka, mandle, kešu…“

Rose o tom chvíli přemýšlela, jistě, chtěla by tu kartu, ale za jakou cenu? Za prvé by Yaga nechtěla přecpávat, už takhle vypadal jako meloun, nejraději by mu zavázala křídla a nechala ho běhat kolem paláce, a pak tu bylo ještě něco jiného.

Měla takový pocit, že na ni Yago žárlí. Přeci jen se pletla do jejich plánů jako nějaký vetřelec, a tak by se ani nedivila tomu, že až by jí kartu dal, nahlásil by to přímou čarou svému dobrodinci a on by ji na místě spálil na škvarek.

„Ne.“

„Co? Co jako neee?“

„Žádné jídlo, nechci tvoji kartu.“

„Jak to, že ji nechceš?“ rozčiloval se ara a hýbal rozrušeně svou hlavou nahoru a dolů, jak to papoušci dělají, když někoho chtějí vyprovokovat. „No tak, Rose, malou hrstičku, půl hrstičky, co ty na to?“ smlouval.

„Ne, Yago, to je mé poslední slovo,“ stála si pevně za svým.

„Dobře, jak chceš, ale příště ti pomáhat nebudu,“ uraženě se otočil a vyletěl ven do tmy.

*****

Rose ještě stála u okna, když slyšela nějaký rozzlobený křik zvenku. Vtom se otevřely dveře a vstoupila tmavá postava jako z nějaké příručky o poltergeistech.

„Plížíš se jako duch,“ spustila na Jafara.

„Nemáš asi příliš čisté svědomí,“ odvětil škrobeně.

„Tak co jsi vymyslel? Jsem zvědavá,“ opřela se o hranu okna a čekala, co na ni vytáhne.

Světlo svíčky políbilo vezírův černý šat, vážně vypadal jako smrt, říkala si Rose, když se pomalu blížil k ní. Ten se umí dramaticky předvést.

Kdyby na ni i sáhl, asi by jí naskočila husí kůže.

„Je to jednoduché, před dvěma hodinami se měnily stráže, večer mají tendenci sedět a popíjet. Nebudou toho moc vnímat, ale i kdyby tě chytily... pro ten případ jsem promyslel jiný, bezpečnější plán.“

Rose byla překvapená, kde se v něm ty nápady braly?

To bude asi tím obřím turbanem, co měl připláclý na hlavě.

„No tak se předveď,“ pobídla ho.

„Půjdu dolů ke strážím a zaměstnám je. Odpoledne jsem jim přikázal chytit jednoho určitého lapku a toho dole zavřely. Povedu výslech v mučírně s oběma strážnými, zatímco ty,“ ukázal a na ni svým dlouhým prstem, „ty vezmeš klíče ze stolu a osvobodíš tu pouliční krysu. Jednoduché a jasné. Na tom nejde nic pokazit. Můj plán je dokonalý.“

„Tak počkat,“ zastavila ho v jeho samolibém vychvalování, „vy budete někoho mučit? To jako vážně? Není to nezákonné?“

Jafar pozvedl jedno své obočí a pak se usmál. Nad jeho zvráceností zůstával rozum stát!

Opravdu se usmál, jako by ho ta představa těšila.

„Já jsem tady zákon,“ upozornil ji důležitě a načepýřil se jako krocan.

„A ví o tom sultán?“ zkoušela ho, protože mučení a ubližování někomu jí do toho plánu nějak nezapadalo. Nechtěla, aby kvůli její cestě domů někdo trpěl.

„Ten nemusí vědět o všem, co se děje, má svých starostí dost,“ odsekl Jafar.

„Ahá, takže vy si budete klidně mučit a já mám dělat, jako že se nic neděje? Mám si zacpat uši a nevnímat křik a lámání kostí?“ vyčetla mu a ten chlap jen mávl ruku, jako by se jednalo o každodenní rutinu.

Vážně ji začínal děsit, a to si myslela, že už ho za těch pár dní alespoň trochu zná.

„Je mi jedno, co budeš dělat, hlavně když svůj úkol splníš,“ vpíjel se jí svýma černýma očima do jejích.

„Tak toho chudáka jen vyslýchejte, nedokážete být trochu milosrdný moralista?“

Vezír se zamyslel. „To bych mohl, ale nebyla by to taková zábava.“ Rose protočila oči v sloup, ale cítila z toho spíše, že ji chtěl škádlit. „Možná bych se mohl uchýlit k několika méně drastickým metodám za tu zvláštní věc.“

„Jakou věc?“ podivila se Rose.

„To zakroucené sladké jídlo.“

„Palačinky?“ vykulila oči, že se někdo tak mocný uchyluje k vydírání kvůli takové titěrnosti. Ráda by ho chtěla vidět prosit, ale to byla jen malá cena za to, že nějakému ubožákovi pomůže, i když spolehnout se na Jafara?

To byla zapeklitá otázka.

„To bych snad mohla, ale nenuťte mě kvůli tomu brzo ráno vstávat,“ zalomila rukama.

„To nikdo neříká,“ ohradil se, „stačí, když mi to zítra večer přineseš.“ Tvářil se tak samolibě, že měla ještě chuť mu pogratulovat. Neřekl to sice přímo, ale pochválil její kuchařské umění a ji to zahřálo u srdce. „Dobrá, tak jdeme, není času nazbyt,“ rozhodl a obrátil se k odchodu.

„Počkat, to jako teď?“

„Jistě, čím dříve budu mít svou kartu, tím dříve se ty dostaneš domů, či se ti tu tak líbí?“ zahleděl se na ni přes rameno a ušklíbl se.

„Ani náhodou, jdeme,“ rázně vezíra předešla, až se nestačil divit, a vyrazila ze dveří do chodby.

Udělala pár kroků, dokud si neuvědomila, že neslyší to známé cvakání jeho hole o podlahu.

Ohlédla se a on stál před jejím pokojem a díval se na ni. Byl to zvláštní, zkoumavý pohled a ona netušila, co to znamená.

„Tak co je? Nechtěl jsi jít?“

Jafar si odkašlal a ukázal na opačnou stranu. „Vězení je tudy.“

„Aha.“ Rose se obrátila a namířila si to přímo k němu.

Nějakou chvíli šli vedle sebe, z čehož ji stále rozčilovala ta jeho nemožná výška. Kdyby měla alespoň podpatky, ale ty arabské boty se zakroucenou špičkou byly strašné a tvrdé, zlaté balerínky.

Neustále se ho vyptávala na různé detaily jejich plánu, a když čaroději došla trpělivost, okřikl ji.

Oba dva zdolali asi miliony schodů, než se dostali do přízemí a pak dolů, kde byla značná zima a ani útulné to tam nebylo. Naposledy ji tudy ti neurvalci táhli v babiččině kabátu.

Rose už chtěla naříkat nad novou várkou schodů, když ji Jafarova ruka rychle chytila a zatáhla do tmavého výklenku, kde neviděla vůbec nic.

Zahalila je intimní tma a ona si byla jistá, že mu šlápla na nohu, protože zavrčel.

„Co tu budeme dělat?“ zašeptala. „To je nějaký tajný východ?“

„Pššš!“

Chvíli byli zticha, zatímco se k ní Jafar přitiskl, nejhorší bylo, že už neměla kam ustupovat.

„Běž kousek dál, tohle už je obtěžování,“ zapřela se o něho dlaněmi a vdechovala tu omamnou vůni, kterou cítila z jeho šatu.

„Ticho, ženská, nebo nás prozradíš,“ zavrčel dost blízko na to, aby cítila jeho dech na tváři.

Rose ztuhla a slyšela kroky, jak prošly okolo.

„Taky jsi to mohl říci hned,“ zašeptala na půl úst.

Chvíli se tak dohadovali, než se od ní Jafar odtáhl.

„Ty tu teď zůstaneš, ať tě nikdo nevidí, a až projdu se strážemi, ještě chvíli čekej a vydej se pro klíče do zbrojnice...“

Rose na něj vrhla uražený pohled, protože byla ještě rozrušená z toho, jak neurvale s ní zachází, ale souhlasila.

„Dobře,“ procedila mezi zuby.

Jafar to vzal jako normální odpověď a spokojeně odkráčel za hlídkou.

Rose zůstala sama v temném výklenku.

Když se jí vezír ztratil z dohledu a chvíli nic neslyšela, dostala strach. Normálně jí samota nevadila, ale když si uvědomila realitu kolem sebe, na tomhle ponurém místě si připadala ztracená a zapomenutá jako staré boty na půdě. Minuty ubíhaly a nic se nedělo. Začaly se jí vybavovat scény z hororů, které kdysi viděla a vypadaly přesně takto.

Mladá atraktivní blondýna se krčí v temném výklenku na konci ulice a v mdlém světle spatří černočerný stín. Uslyší kroky a jakési tajuplné zvuky a to cosi, co ten stín vrhá, se krůček po krůčku přibližuje a odpočítává tak poslední sekundy jejího života...

Při té představě se jí rozbušilo srdce a celé tělo jí zvlhlo od potu. Nebylo divu, že když pak uslyšela kroky, chrastění řetězu a ťukání o kámen, sesunula se na podlahu a srdce jí málem vyskočilo z hrudníku.

Kroky se náhle zastavily.

„Neslyšels něco, Ramule?“ zaslechla mužský hlas.

„Jo,“ odpověděl mu druhý.

Rose zatrnulo a rozklepala se strachy.

„To nejspíš byly jen krysy,“ ozval se Jafarův hluboký, děsivý hlas. „Pokračujte! Nemám na to celou noc!“

Kroky postoupily a Rose se opatrně postavila a přitiskla ke zdi. Po chvíli kolem ní prošli Ahmed s Ramulem, vedoucí v poutech na řetězu jakéhosi vychrtlého mladíka s dlouhými rozpuštěnými černými vlasy. Byl potichu a vypadal, že je se svým osudem smířený, ať bude jakýkoliv. Za nimi šel Jafar. Nevšimli si jí a po chvíli zmizeli za zatáčkou.

Rose si oddechla. To bylo o chlup, řekla si.

Počkala asi půl minuty a vydala se hledat zbrojnici. To bylo docela snadné, protože to byla jediná místnost bez dveří, a dokonce tam nechali rozsvíceno. Klíče visely na velké desce a byly u nich cedulky.

Rose si říkala, že to nemůže mít snazší.

Stráže musejí být pěkní blbci, když si nezapamatují, ani k čemu ten který klíč je.

Vzala tři klíče visící pod jménem Aladdin a vydala se k zamřížovaným dveřím cel.

Hm, oni tu celu už pojmenovali jeho jménem, holt stálý zákazník má čestné místo.

Po cestě zaslechla chodbou rozléhající se zběsilý chlapecký smích.

„To lechtá!“ A po chvíli zase: „Ne! Mezi nohy ne!“ A další salva smíchu.

Rose se uculila při představě, co tam s ním asi dělají.

S celami to bylo horší. Nebyly označené a osvětlovalo je jen slabé světlo řídce rozmístěných loučí. Rose se zdálo, že něco na podlaze se pohnulo.

Strnula a doufala, že se jí to jen zdálo. Ale ono se to pohnulo znovu! A mělo to ocas... a špičatý čenich... a drobná očka!

FUJ!

Najednou jí to proběhlo těsně kolem kotníků. Splácla nohy k sobě a jen tak tak si stihla zakrýt ústa dlaní, aby nevykřikla.

Jak se její oči adaptovaly na slabé osvětlení, na podlaze se objevovaly další a další krysy. Ty potvory vrhaly stíny, a tak jich vypadalo nejméně třikrát tolik, než jich tu ve skutečnosti bylo. Do toho se z dálky stále ozýval smích občas přerušený jakýmsi hekáním.

„Aladdine!“ ozval se Rose z úst vyděšený hlásek.

„Haló? Je tu někdo?“ odpověď přišla z jedné cely vpředu.

„Tady!“ řekla Rose.

„Nemůžu ke dveřím, mám kouli na noze!“ odpověděl Aladdinův hlas.

Rose zaplašila úlevné vydechnutí, že stále ještě žije, a rozhodla se, že si poradí sama.

Napadlo ji, že existují jen dvě věci, které krysy vycítí naprosto spolehlivě - strach a žrádlo. Dupla před sebe a zasyčela: „Jedeš!“ Pomohlo to, krysy prchaly, což Rose dodalo sebevědomí. Pomalým krokem se vydala k cele a dařilo se jí zaplašit všechny krysy po cestě. Uznala, že na tohle jsou ty arabské boty dobré.

Vyzkoušela první klíč, ale nepasoval do zámku, tak zkusila druhý a tím šly dveře otevřít.

Aladdin stál u protější zdi s nohou spojenou řetězem s těžkou kovovou koulí a zíral na ni jako na zjevení.

„Aladdine, potřebuji tě,“ řekla Rose.

„Miluji tě!“ vykřikl Aladdin.

„Pst! Ne tak nahlas,“ utnula ho Rose a zaposlouchala se, zda je snad někdo ze strážných neslyšel. Zaslechla však jen další smích a věty jako: „Už dost! Už to peříčko nevydržím! Zpráskejte mě bičem, cokoliv, ale peříčko už ne!“

Rose se zahihňala a vzápětí nasadila opět zoufalý tón. „Aladdine, půjdeš se mnou?“

Aladdin se k ní s radostí rozeběhnul.

„Udělám pro tebe cokoliv na světě. Naše láska je silnější než všechny okovy světa!“ Jen co to dořekl, se řetěz napjal a Aladdin sebou plácl na podlahu. Zpod břicha se mu vydrápala krysa, kterou zalehnul, a vyděšeně prchla.

Rose si řekla, že to se mu asi stává pokaždé, když do jeho cely zavítá žena...

„Počkej, než tě osvobodím,“ řekla a odemkla mu pouto na noze.

Ještě se připomněla opička visící na zdi. Na její pouta fungoval třetí klíč, trochu menší než dva předchozí.

„Pojď, Abu,“ řekl Aladdin a opička mu vyskočila na záda.

Rose za nimi zamkla dveře cely a šla vrátit klíče do zbrojnice. Pak jim pokynula být potichu a plížila se s nimi z vězení. Cestou vyslechla útržek rozhovoru.

„Příště by to chtělo nějakou holku, s tou by byla větší zábava,“ pravil jeden.

„Holky mají ty... dvě kulatý vepředu, jak se jim říká... prsa.“

„Mně docela stačil tenhle, jen by chtěl víc vykrmit. Vezíre, přidělte nám víc tučného jídla pro vězně,“ řekl druhý.

„Na to si nechte zajít chuť,“ pravil úsečně Jafarův hlas.

„A co ta světlovlasá holka, co jsme ji tu měli? S tou by byla fantastická švanda,“ řekl Ramul.

„Na tu si teprve nechte zajít chuť,“ zpražil oba vezír.

Rose potěšilo, že se jí Jafar zastal. Třeba to není až tak špatný člověk, řekla si.

Konečně byli z vězení venku.

Rose se zamyslela, kam dál. No jo, hlavně že si Jafar vychvaloval, jak je jeho plán dokonalý, ale aby domyslel, co teď budou s Aladdinem dělat, to ne. A hlavně že ji přerušil, ještě než se na to stihla zeptat.

Najednou ucítila na své zadnici dvě mužské ruce. Otočila se a dala Aladdinovi takovou facku, že skončil na zemi a rozčilený pohled na něj Rose vrhala z výšky.

„No fuj, tohle se nedělá! Jestli chceš se mnou být, musíš se ke mně chovat slušně,“ vysvětlila mu rázně.

Aladdin na ni jen tupě zíral a Abu se poškrábal na hlavě.

„Můžeme se držet za ruce, ale nic víc,“ nabídla mu Rose a Aladdin její nabídku zmateně přijal a culil se jako sluníčko.

Nejprve ho chtěla zavést do Jafarovy tajné pracovny, ale na mysl jí vytanula jeho slova: „Pokud je ti život milý, nikomu se o něm nezmiňuj.“

Tak se rozhodla zavést ho do Jafarovy horní pracovny. Stejně tam asi co nevidět přijde.

Když prošli korálkovým závěsem, uvítal je Yago, který tam doteď odpočíval na bidýlku, těmito slovy: „Zatrrraceně, Rrrrose...“ Málem se při tom jméně udávil. „Co sem vedeššš toho lapku s tím zablešššeným zakrslým orangutanem?“

„On má blechy?“ vyděsila se Rose.

„Občas je Abuovi vybírám, ale vždycky naskáčou zpátky,“ vysvětlil bez rozpaků Aladdin. „Budu ti je taky vybírat, jestli chceš,“ nabídl jí s úsměvem.

Rose ho pustila a o kus uskočila.

„Nepřibližuj se ke mně,“ řekla štítivě a namířila na něho prstem.

Abu zatím skočil na Jafarovu polici se sklenicemi a hopsal tam.

Yago, Aladdin a Rose se začali hádat a v nestřeženém okamžiku si Abu jednu menší sklenici schoval do oblečku.

„Zavřřři ho na nepoužívaný záchod v sousední chodbě, ukážu ti to!“ rozkázal nakonec Yago v domnění, že tam nemohou nic vyvést.

„Dobře,“ souhlasila Rose. „Pojď, Aladdine!“

„Pojď, Abu,“ zavolal mladík a opice mu skočila cvičeně na rameno.

Yago jim ukázal dveře ve vedlejší chodbě, které vedly na nepoužívaný turecký záchod.

Rose tam Aladdina s Abuem zavřela a později mu pak ještě donesla velkou misku pitné vody, aby přes noc nemusel ven.

Tak, a útěk je dokonán. Aladdin je Rose posedlý, a nedivte se, je to nejhezčí exotická kráska, jakou kdy viděl, je lehké se od ní zakoukat, a on je ještě navíc tak naivní, že by jí zobal z ruky.

Mučení jsme také přežili a s mojí spoluautorkou jsme vybraly tu nejméně útrpnou metodu na zasmání :-) Holt i lechtání je pro někoho mučení.

Co bude ale dál, se nechte překvapit. A stejně tak, co bude Aladdin s Abuem na nepoužívaném záchodě dělat :-)

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 12. kapitola: