OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Reality 4. kapitola - Nepatřím do Vašeho světa!

21.06.2011 (17:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1103×

Nepatřím do Vašeho světa!

(pozn. aut.: Tentokrát jsem písničky nevybírala podle textu - ani jedna se totiž textem nehodí -, ale podle hudby a rytmu. Jsou to písničky, u kterých jsem scény psala, a tak jsem je sem hodila. ;)

Čtyři hodiny od minulé kapitoly

Někde za mnou se mihl táta a bouchly dveře, až jsem leknutím nadskočila. Volali ho k důležitému případu, což v překladu znamená Forbesová a zametá pod koberec. A potřebuje k tomu koště – mého drahého otce. Popravdě, zdá se mi, že to ta ženská přehání, ale nikdy bych to neřekla nahlas. Otce by to ještě víc popudilo a pak by s ním bylo k nevydržení. A to teď je nesnesitelný.

Navíc mám dost svých starostí. Pokud se to tak dá nazvat, zoufalství mě nepřešlo. Ne, změnilo se v neovladatelný vztek… vztek na něj. Na toho kreténa, co za tohle může. Damon. To jméno bych zakázala a nejradši bych vzala ten nejplesnivější a od červotočů nejprožranější kůl a vrazila mu ho přímo do nářadí. To by mě uspokojilo víc, než celé srdce.

Uběhlo pár hodin od mého útěku ze školy od zrádného Saltzmana. Ten parchant! Nezlepšilo se absolutně nic, ale přišla jsem na to, že když se nehýbu, bolest hlavy je snesitelnější… Už z toho slova mě bolí hlava. Ležím tu jako nakopnutej zombík. A nejhorší je, že si tak i připadám. Nemůžu se pohnout bez toho, abych ječela bolestí.

Já ho vážně nenávidím.

Ještě chvilku jsem ho nenáviděla a pak opět práskly dveře. Ovšem, tenhle zvuk mám ráda. Navíc je skoro konec měsíce a má sestřička je právě doma. Naprosto hnusně jsem se usmála a i přes bolest, kterou jsem schovávala za křečovitý úsměv, jsem se dobelhala ke dveřím a zavěsila se na kliku. Má sestra si zrovna zouvala tmavě modré lodičky, které se jí docela hodily k těm kratičkým šatům, co zakrývaly jen to nejdůležitější.

„Á, velká slečna je už doma,“ zaskřípěla jsem jízlivě zuby. Viděla jsem, jak ji zamrazilo a pak se postavila. Byla moc hezká, ale mně přišla trochu jako lehká holka. Nejen vizáží, ale i chováním. My dvě jsme měly jen jednu věc společnou. Obě jsme trochu mrchy.

Vzala si miniaturní kabelku. „Neotravuj a běž zamořovat vzduch někam jinam,“ odsekla a chtěla se kolem mě protáhnout, ale chytla jsem ji docela pevně za zápěstí. Což jsem poznala, když vyjekla.

„A nic lepšího pro mě nemáš, Marrie?“ posmívala jsem se. „Chci svý prachy, Zlato,“ mlaskla jsem a nastavila ruku.

„To teda ne! Ani náhodou,“ vyštěkla a vytrhla mi ruku z dlaně.

Proti všemu, co jsem cítila, jsem se zasmála, ale měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Naneštěstí bych mohla přetvářku a lži vyučovat. „Jo? Vážně, Marrie?“ cukrovala jsem jedovatě. „Tak dobře, nech si svých sto dolarů, ale já můžu jít za našima a povědět jim, jaká jsi vzorná studenka… Vlastně, už nejsi,“ pozvedla jsem koutky, „utekla jsi z vysoké, protože tě to přestalo bavit a teď pracuješ jako servírka ve vedlejším městě,“ pokyvovala jsem hlavou. „Jak hrubé a nezodpovědné -“

„Na,“ zavrčela navztekaně, ale v očích jí hrál děs, dala mi do rukou dvě bankovky a vyběhla schody do patra. Na posledním schodě se zastavila a otočila se ke mně. V očích měla skoro slzy. Kdyby na to naši přišli, asi by ji vyhodili z domu a ona to moc dobře věděla. A to nevěděli ani o tom potratu.

„Já nechápu, jak můžeš být někdy taková,“ řekla mi… plačtivě? Hm, asi jsem ťala do živého. Tisíc nula pro mě.

Pokrčila jsem s obtížemi rameny: „Součást genofondu, hádám.“ Dál jsem se nevybavovala a ani jsem nemohla – zdrhla do pokoje. Nechápu, jak to vždycky všechno obrátí proti mně. Ona mě ponižuje celý můj život a nemá mě ráda stejně jako já ji. A teď mě začala obviňovat z toho, že je to moje chyba. Vlastně je to úspěch, že se v tom vyžívá jen poslední půlrok. Jenže já jí z toho nežeru ani slovíčko.

A to, že se těším z jejího neštěstí a ještě ji vydírám?  Připadá mi to jako protislužbička za to, že nic neřeknu našim. Navíc… proč to neudělat, když můžu?

Chytla jsem se za hlavu a škobrtala nahoru do svého pokoje. Musím do práce, nemám už moc času.

###

„Dobře, pane. A něco k pití?“ usmála jsem se uměle na postaršího chlapa, který měl přesně tu pravou image pedofila. Uvnitř hlavy se mi tříštilo sklo a skřípěl ohýbaný kov. Bolelo to, až jsem musela mít přivřené oči. Skoro jsem neviděla a chtělo se mi brečet, ale držela jsem se. Prozatím…

Obtloustlý úchyl si oblízl rty a pořádně odporně si mě prohlédl od hlavy až k patě. „Dám si červené víno dle vašeho výběru, slečno.“ Obdařil mě slizkým úsměvem a naprosto strašným způsobem si pohladil holou hlavu. Měla jsem sto chutí se pozvracet, jako už dneska jednou. Akorát, že teď jsem k tomu měla pádnější důvod.

„Jasně!“ řekla jsem rychle a přehnaně energicky – až mě to mrzelo, protože mi snad začali v hlavě tancovat čerti čardáš. Jakmile jsem se otočila, plácnul mě ten chlap po zadku. Poskočila jsem a najednou ta bolest zmizela, s ostrým píchnutím se smrštila a mně zbyl zas jen ten vztek. Jenže tentokrát to bylo jiné. Živější.

Ten vztek dostal hmotnou formu.

Sevřela jsem bezděčně tác, začaly mi hořet ruce. Měla jsem pocit, že je zevnitř pálí oheň, nebolelo to, ale cítila jsem po těle takové divné pnutí, nabíjelo mě to silou. A pravda byla přesně taková, jakou jsem ji mít nechtěla. Šílená. Podívala jsem se na své ruce, procházelo jimi to zvláštní, hřejivé světlo, které mělo barvu jantaru a intenzitu slunce. Roztřásla jsem se, chtěla jsem se otočit, skočit po něm a ublížit mu, usmažit mu mozek a nutit ho cítit to, co jsem cítila dnes já.

Položila jsem si ruku na čelo a zavrávorala jsem. Takovou touhu po tom, abych někomu ublížila… to nebylo normální. Lehce jsem srovnala krok a svižně jsem rázovala do kuchyně. Cestou jsem vrazila do Matta, který po mně natáhl ruku, ale já ho do té ruky praštila, až udělal krok dozadu. Zrychleně jsem dýchala a srdce se mi splašeně bouřilo v hrudi. Doběhla jsem do kuchyně a praštila s táckem o pult.

Opřela jsem se rukama o zapatlanou linku. Bože, co je to? Tolik jsem z toho debila chtěla vymlátit duši. Chtěla jsem do něj bušit, dokud bych ho neroztrhla vejpůl a vnitřnosti by se mu rozstříkly a krev po zdech, měla jsem takovou chuť se napřáhnout a urazit mu hlavu… Bylo to neskutečný, neuvěřitelný. Pulsovalo to mnou a nešlo to ovládat. Tahle „chuť“.

Promnula jsem si oči a dýchala tak, že by se mi leckterý maratonec podivoval. Bylo mi zle, ale odeznívalo to. Jenže, jak to odcházelo, vracela se bolest. A mně přišla větší. Nesnesitelnější. Nedokázala jsem ovládat sama sebe ani své chování. Nevěděla jsem čím to je, ale chtěla jsem někomu ublížit. Cítit krev…

„Není ti špatně, Lio?“ Na záda mi dopadla teplá ruka a Mattův hlas mi zvonil v pravém uchu. Moje ruce okamžitě ztratily zářivou barvu, všechno se úlekem vrátilo do normálu. Ale mně bylo stále špatně.

Hekla jsem. „Já… já, Matte. Mně je dobře. Jen jdi, odejdi…“ Zakašlala jsem a shodila jsem ze sebe jeho ruku.

„Vážně?“ dotíral dál.

Trochu jsem se uvolnila, ale motala jsem se jako nadraná. „Jo, vážně,“ opáčila jsem zavrčením a šla pro červené víno. Našla jsem to nejhnusnější, hele a loňské, a šla ho odnést. Bohužel jsem cestou z kuchyně narazila do futra, protože jsem viděla dvojmo. Nejradši bych se na to futro vrhla a udělala z něj… třeba prášek, co já vím! Oklepala jsem se jako správný čokl a vyrazila. Měla jsem takovou náladu, že jsem mohla štípat stromy pohledem. Prý americký dřevorubec – pche, žabař.

Úzká chodba oddělující kuchyň a restauraci mi trochu připomínala špatně osvětlenou uličku v letadle, naneštěstí byla krátká a mě tak brzo oslepila zář bodových světel u baru. Vzpamatovala jsem se – do určité míry, bohužel – a dodala jsem tomu chlapovi víno. Ani jsem se na něj nepodívala, nebyla jsem si jistá, co by se všechno mohlo stát. Ale kdybych mu třeba rozpárala břicho, tak by se Ash zlobila jenom proto, že nadělám nepořádek.

Loupla jsem očima po baru, za ním stál Chase. Pohledný, vysoký kluk se světlými vlasy, měl tak pětadvacet a přivydělával si tu, aby měl na nájem na koleji, chodil totiž na vysokou do vedlejšího města. Chodil na stejnou školu jako Marry, dokonce s ní chodil, ale pak ji podvedl a ona ho opustila. Je to zmetek, ví, jak vypadá a taky toho využívá. Takový by měli vykastrovat nebo shodit ze skály. Kde jsou masoví vrazi, když je člověk potřebuje?

„Hej, Lio! Zlato, pojď sem! No tak, dělej! Makej!“ hulákal na mě a mával v ruce utěrkou. No, je sedm – střídání stráží. Já a Chase se za barem střídáme, říkáme tomu spolupráce. Chase se musí vynuceně usmívat na čtyřicátnice, které s ním flirtují a na hlavě mají tolik barev, že šediny nemají šanci, a mě plácnou po zadku tolikrát, že kdybych obsluhovala až do jedenácti, mám na zadku jelita ještě do Vánoc.

Pohodila jsem hlavou, aby mi vlasy nepadaly do očí. „Už jdu, tak se neposer,“ zavrčela jsem ne zrovna tiše. Viděla jsem nějakou postarší ženu, která se na mě zaskočeně podívala. Na vidličce měla okurku se zálivkou, která jí s žvachtavým blept spadla do klína. Ale ještě než si toho všimla, věnovala velmi pohoršený pohled. Musela jsem se hodně přemlouvat, abych na ni nevyplázla jazyk. Možná, že Ash měla pravdu – odháním zákazníky. Trochu, jen malinko.

A co! Nemají mě štvát!

Seskočila jsem z mírného schůdku a šla k baru. Chase už byl nervózní, zrovna na něj dělala oči… To je Charlesová, moje Angličtinářka. No, potěš. Mírně jsem na ni kývla a vyměnila se. Chase ani nic neříkal, jen mi věnoval vděčný pohled a vzal si tácek. Dál jsem se mu nevěnovala a začala míchat drinky a nalévat pití. U baru to bylo lepší, oplzlé pohledy jsem ignorovala a proti narážkám jsem byla imunní. Potom, co jsem dneska chtěla rozřezat toho úchyla, jsem si řekla, že budu mírnější a budu si dávat pozor. Dost mě to vyděsilo, ale ani ne tak moc jako moje ruce. Nevím, proč se mi to děje a popravdě to ani vědět nechci, jen chci, aby to přestalo. Stejně jako to třeštění hlavy. Slibuju, ne – já přísahám, že jestli ještě někdy nerazím na Damona nebo na toho jeho bratříčka, tak je vážně usmažím…

Večer jinak plynul celkem klidně. Myla jsem skleničky, podávala pití, přijímala objednávky, vracela drobné a rukama mi prošlo tolik kreditek, že kdybych kradla, mám barák v Miami. Nevšímala jsem si ničeho jiného, než práce. Odváděl to mou pozornost od příšerné bolesti hlavy a těch divných jevů, které u sebe vnímám. Prostě jsem stála za barem a dělala koktejly s deštníčky.

Pak jsem kolem půl deváté pohledem zabloudila ke dveřím, protože tu byl průvan. Zamrazilo mě a pak mě polilo horko.

Nejenže se tam naprosto bezostyšně producíroval Damon, ale měl sebou i tu partu magorů, která za ním stále vesele hopká. Samozřejmě, že to byla ta Elena, Bonnie, Caroline a Saltzman. Čekala jsem, že si přivede hladového brášku na vodítku, ale asi zlobil, tak ho přivázal k boudě.

Najednou mě zabolela ruka jako by mi do ní ťal plamenný meč. Bohužel, žádná záře – držela jsem skleničku a rozdrtila jsem ji vztekem v dlani. Ani jsem o tom nevěděla. Krucinál, naštěstí si toho nikdo nevšiml. Jenže najednou přiletěl Chase a divně poskakoval na noze.

„Do hajzlu, to bolí. Ty Lio…“ Zarazil se. „Co se tu stalo?“ Zíral na mě a mou zkrvavenou ruku.

„Ale nic,“ řekla jsem a začala to uklízet. „Jen mi ta sklenička málem spadla a chytla jsem ji poněkud pevně, no,“ zalhala jsem s úsměvem. „Co se stalo tobě?“

Chase se opřel o prosklenou ledničku. „Zakopnul jsem o židli a asi jsem si narazil nohu,“ zabručel a třel si holeň.

„Jak jsi mohl… Zase jsi někomu zíral na zadek a nedával pozor, kam šlapeš, co?“ protočila jsem oči a nalila jedné slečně vodku. Tohle se stávalo často, ale nikdy jsem mu to neměla za zlé. Mně na zadek nekoukal, tak mi to bylo jedno.

Zafuněl. „No jo… Hele vezmeš to za mě dneska? S tímhle nikam nedojdu,“ prosil mě a najednou měl štěněčí oči. Jindy bych řekla bez rozmýšlení ano, ale dneska ne. Ne, když sem přišli oni. To přece nemůžu.

„Ale já… mám tu ruku v háji!“ vymlouvala jsem se, přitom jsem měla akorát pořezaný malíček.

„Promiň, ale musíš, já tam nedojdu a zrovna přišli noví zákazníci,“ pohodil hlavou ke stolu, kde se usadil Damon a ostatní, „běž tam, Lio,“ řekl mi nekompromisně a podal mi tácek. Promnula jsem si oči, neměla jsem na výběr. U baru jsem neměla, co dělat, střídali jsme se tajně, protože ještě nejsem plnoletá. Vytrhla jsem mu ho naštvaně z rukou a vzala si jídelní lístky, nadechla jsem se. Teď nebo nikdy. Rozhodně nikdy!

Ale… na druhou stranu, čeho jsem se bála? Psychické újmy? Toho, že mě vysají? Stefana jsem odpálkovala celkem stylově. Zvládnu to zas!

Vyrazila jsem tak rázným krokem, že kdyby mi někdo přišel do cesty, zašlapala bych ho do země. Na tváři se usídlil odhodlaný, tvrdý výraz a propisku jsem sevřela v rukou jako zbraň. Při nejhorším to někomu bodnu do oka a vezmu roha. Došla jsem, až ke stolu, ale to už si mě všimli. A všimli si i mého znechuceně nakrčeného nosu. Caroline jim zrovna něco říkala, ale jakmile jsem byla na doslech, sklapla. Asi mluvila o mně a řeknu Vám teda jedno – Damon vypadal, jako bych pustila na nohu kovadlinu. Zvláštní, jak mě to potěšilo.

Nadechla jsem se a začala normálně, nenuceně… co bych do něj bodla?! „Dobrý den, vítejte v Grillu, dáte si něco k pití? Jídelní lístky?“ Usmála jsem se přehnaně a strnule stála jako socha, ale byla jsem tak napružená a nervózní, že by mohla na zem spadnout jehla a já bych se lekla.

Elena si vyměnila pohled s Damonem a Bonnie, Saltzman se ošil a Caroline si kriticky prohlížela moje oblečení. Připadala jsem si jako atrakce.

Nakonec si Saltzman odkašlal a promluvil. „Ahoj, Lio,“ pozvedl koutky. „Vypadáš -“

Nevydržela jsem to. Tak to jsem já a moje velká huba, těší nás. „Sklapněte a objednejte si nebo vypadněte,“ ucedila jsem netrpělivě a tvářila jsem se pichlavě a nepříjemně jako kaktus. Ten jedovatej kaktus!

„Jak je to možné?“ zeptala se Elena šeptem, mně ale v tu chvíli nedošlo, že nemluví na mě a odpověděla jsem.

„A jak je, kruci, možný, že tvůj kluk pobíhá po ulicích a vraždí lidi?! To asi normální, co?! Ale to, že mi ten parchant,“ střelila jsem pohledem k Damonovi, který na mě házel soustředěné pohledy, „udělal něco s hlavou asi ne!“ vybuchla jsem a svírala tác tak pevně, že by mi ho z rukou nevypáčili ani kleštěmi.

„Uklidni se,“ vyzvala mě Bonnie mile. Ten pohled znám, dívala se na mě jako na nakopnutý štěně. „Já vím, že to zatím nechápeš a taky vím, že ti ublížili -“

„Vy jste mi ublížili,“ přerušila jsem ji. „A věřte mi, chápu to celkem dobře. Vím, co jste zač, takže já si půjdu po svých, ať vás obslouží někdo jiný.“ Pomalu jsem ustupovala, ale ještě jsem dodala: „Možná, že bude chutnat líp,“ neodpustila jsem si.

Najednou mi ale ledová ruka sevřela zápěstí. Píchlo mě v hlavě, jak jsem sebou trhla, otočila jsem se. Damon se tvářil jako psychopat, kterému ukradli lízátko. Krom toho, že měl na sobě značkové tričko a tmavé džíny a počítám i nechutně drahé boty, to byl vážně jenom démon. Šel z něj strach, i když jsem se tentokrát tolik nebála.

„Být tebou to nedělám,“ zavrčel mi temně do obličeje.

Naštvaně jsem vystrčila bradu. „Nedělám co?“

„Že ti to je jedno.“

Chtěla jsem mu ruku vytrhnout, ale nešlo to. Trochu mě to znepokojilo. „Ale mně to jedno je, jen…,“ zhluboka jsem se nadechla, „co jsi mi to udělal?“ zeptala jsem se ho bez dalšího kličkování.

„Ovlivnil jsem tě, ale záleží na tom, co všechno si pamatuješ,“ vysvětlil mi, jenže díky tomu mě začala hlava bolest ještě víc. Srdce mi vynechalo. Ovlivnil. Mrazivé a poměrné necitlivé vysvětlení věty „vlezl jsem ti do mozku a něco jsem si půjčil“.

Zavrtěla jsem hlavou. „Pamatuju si všechno, ale bolí to, tlačí… zruš to!“ přikázala jsem mu vztekle.

Zasmál se, ale ne nijak vesele, posmíval se. „A k noze, co?“ šklebil se mi do tváře. Měla jsem sto chutí mu do ní plivnout. „Něco za něco,“ zatrylkoval.

„Zachránila jsem ti život, vzpomínáš? Harpuna ti tak trochu rozšmelcovala hrudník,“ řekla jsem mu zhrublým hlasem, čehož byl příčinou děs. Syrový a živý strach. Tak dobře, začala jsem se ho bát. Přišlo mi, že všechna světla pohasla a v ruce, kolem které měl obtočené dlouhé, ledové prsty, mi začal opět pulsovat oheň.

Zakoulel očima, jakoby pátral v paměti. „Nevzpomínám si,“ protahoval slova.

„Jdi k čertu, Damone,“ vyštěkla jsem. „Buď to mi pomůžeš, nebo ti vážně ublížím.“ Přiznávám, nemám ponětí, čím bych mu ublížila, ale jak mnou proudil vztek a především strach, který mi rozechvíval dlaň, cítila jsem, že můžu. Jako před tím. Já to věděla, že můžu.

„Ty mně?“ rozesmál se. Přišlo mu to absurdní, že mu malá, lidská holčička říká, že ho „bací“. „Nemyslíš si, že už je to směšné?“ Pozvedl obočí a zkřivil ústa. „Viděl jsem, co umíš. Léčit. A podle toho, co mi řekla Bonnie, bys mohla pomoct Stefanovi,“ řekl mi a oči mu tmavly.

Jádro věci.

Měla jsem pomoct člověku – říkat upírovi mi přišlo děsně hloupě –, který mě málem zabil. Jak pozorné, že, Damone? Měla jsem toho dost, všeho. Damona, jeho problémů, mých problémů… Prostě se stalo, co jsem si myslela celou dobu. Neudržela jsem se. Damon na mě chladně zíral a vyčkával na mou reakci, ve tváři měl zas ten divnej výraz. Jako by se soustředil a zároveň mě skenoval. Za to já jsem došla bodu varu.

„Stefanovi nepomůžu, ani kdybych mohla a teď to zruš,“ zasyčela jsem.

Stisk zesílil, až to ostře zabolelo. „Myslíš to vážně?“ vrčel.

„Smrtelně,“ přitakala jsem zlobně. Damon se ke mně nebezpečně nahnul, ale to už jsem cítila, že všechna ta síla, která mnou procházela, dostala volný průchod. Damonova grimasa se ve vteřině změnila. Vytřeštil oči a nasucho polkl, cítila jsem, jak hořím a že tím spaluju i jeho. Držel se, aby nekřičel, ale v jednu chvilku už otevíral ústa. Za to já jsem měla kamennou tvář a najednou jsem tiskla ruku jemu. Svezl se na kolena a lapal po dechu. Nevím přesně, co se mu dělo, ale věděla jsem, že ho to bolí. A mě to léčilo… bolest hlavy byla ta tam.

Vzala jsem ho i za druhou ruku a očima loupla po stolu, Saltzman už se zvedl, ale obdařila jsem ho varovným pohledem a Damon přidušeně vykřikl. Saltzman si sedl zpátky, všichni u stolu nás znepokojeně sledovali. Všimla jsem si, že Elena nemá daleko k tomu, aby přeskočila box, ve kterém seděli, a „šla mi napráskat“. Měla takový výraz… ale já nejsem dítě a on není ani člověk.

Sklonila jsem se k němu. „Teď mě, Damone, velice pozorně poslouchej,“ vrčela jsem mu do ucha. „Já do toho vašeho podělanýho světa nepatřím, jasný? A jestli chceš pomoct tomu svýmu bratříčkovi, tak to udělej dřív, než mě nasere a vrazím mu kolík mezi oči… nebo by bylo možná zábavnější ho zabít rovnou. Tak si to pamatuj,“ sykla jsem a pustila ho. Skončil na zemi a já se vítězně postavila. Byli jsme za rohem, takže na nás nebylo vidět, měli jsme absolutní soukromí.

A já začínala pociťovat zvláštní únavu, sebevědomí vyprchávalo, a tak jsem se zdekovala dřív, než mě mohl přizabít.

Ale jestli bych na něco zapomenout nechtěla, byl to jeho výraz, když se z toho temného a arogantního změnil na staženého bolestí. To byla moje dnešní výhra a víc už o nich nechci slyšet.

Všem Vám děkuji za krásné komenty. ;) Opravdu mě těší, že máte o povídku zájem. =)

A dnešní otázky?

1. Co říkáte na sesterský vztah? Je horší Lia nebo Marry (Marrie)?

2. Myslíte, že Liyny „krvelačné návaly“ se budou opakovat? A proč se jí to asi děje? ;)

3. No a co říkáte na roztržku s Damonem? Líbí? Něco byste vytkli? Víc lásky, vášně, nenávisti? xD

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Reality 4. kapitola - Nepatřím do Vašeho světa! :