OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Reality 3. kapitola - Bylo to... skutečné?

12.06.2011 (12:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 922×

Bylo to... skutečné?

Tři dny od minulé kapitoly

Zírala jsem před sebe a nevnímala okolí. Byla jsem ponořená do ticha místnosti a uvězněná někde mezi realitou, tou skutečností, o které jsem se dozvěděla, že je to lež a někde mezi skutečností, která se včera stala. Bylo to jako probudit se uprostřed moře a neumět plavat. Jen cítit, jak klesáš hlouběji a hlouběji do temnoty a ze všech stran tě dusí strach. Stačí jen natáhnout ruku, ale už jsi moc hluboko.

Moc na to, abych se přesvědčila, že to byl sen. Na to je jizva na krční tepně příliš skutečná.

Neklidně jsem se zavrtěla v lavici a promnula si kořen nosu. Angličtinářka, postarší žena, která byla stejně tak široká jako dlouhá, vykládala zrovna o Dickensovi. Jmenovala se Charlesová a v obličeji vypadala jako ropucha, navíc měla nepříjemný, skřípavý hlas, který mě momentálně přímo zabíjel. V učebně se rozléhal a mučil moje citlivé bubínky příšerným způsobem. Bezmocně jsem si přitiskla ruce ke spánkům jako bych mohla potlačit příšernou, pálivou bolest, kterou mi způsobil Damonův pohled. Jako by se mi rozpouštěl mozek, neskutečně to bolelo, až mě to dohánělo šílenství. Přivírala jsem oči jako v ostrém slunečním světle a tlačila si prsty na hlavu. Nic z toho nepomáhalo.

„Slečno Melinte, mohla byste nám prosím pohovořit o dětství Charlese Dickense? A když už u toho budete, můžete volně přejít na jeho dílo, ať uzavřeme dnešní hodinu,“ pořádal mě skřípějící hlas učitelky. Zasténala jsem jako v posledním tažení a zamžourala na tabuli, pátrala jsem po informacích.

Polkla jsem a odkašlala si. „Charles Dickens se narodil 7. února roku 1812 v Portsmouth na jižním pobřeží Velké Británie, ale později se i s rodinou přestěhoval do Londýna. Vyrůstal ve velmi chudých poměrech, což jen dosvědčovalo to, že se jeho otec, úředník, ocitl ve velké finanční tísni a ve vězení pro dlužníky…“ Naštěstí se můj mozek rozhodl mě ušetřit a milosrdně přešel do režimu „on-line“.  Ropucha, která na mě koukala skrz tlusté brýle, vypadala docela spokojeně, a tak jsem se vykecávala až do konce hodiny.

Tohle dělá pokaždé; pár minut před koncem hodiny vyzve jednoho chudáka, aby zopakoval všechno, co jsme tu hodinu probrali. Není divu, že ji nemá nikdo rád. Zvlášť, když to známku. Nevíš? Za F.

Ploužila jsem se nepřítomně chodbou a po očku sledovala každý kout v domnění, že se vynoří Elena, Damon, Caroline anebo Bonnie. Rychle jsem si Bonnie s nimi spojila. Vlastně jsem ani nemusela. Trávila s nimi a jejich protáhlými, vážnými ksichty docela dost času, takže to nemohlo být jinak.  Zajímalo by mě, jestli je jako… jako oni… upíři. Co jiného by byli? Myslím, že to, co jsem viděla a cítila je víc, než dost. Stefan asi nebude domácí skřítek. Ne potom, co mi udělal.

Školní chodbu osvětlovaly poblikávající zářivky a šedé stěny tvořily celkem hezkou atmosféru. Asi jako v márnici. Ale mně to vyhovovalo, třeštící hlava potřebuje šero. Bohužel, druhou podmínku, kterou hlava potřebuje, škola rozhodně nesplňuje – ticho. Husté, všudypřítomné ticho, kterého se tady nikdy nedočkám. Pokud o tichu platí, že když vyslovíme jeho jméno, zemře, tak tu došlo k mnohonásobné vraždě. S radostí bych dělala soudce i kata.

Došla jsem ke skřínce a vzala si učebnice.

„Ahoj! Musíme si promluvit,“ zavýsknul mi někdo do ucha. Bohužel, stres a strach, kterým mě minulých pár dní vystavili, na mě zanechal následky – zděšeně jsem vypískla a třískla sebou o zeď, když jsem se prudce otočila.

Blonďatá palice, jejímž vlastníkem byla čirou náhodou Caroline, se nechápavě naklonila doprava. „Co je? Vypadáš strašně… používáš hydratační krém? Já ho používám! Dřív jsem -“

„Ušetři mě, prosím,“ zabrzdila jsem ji. Adrenalin ze mě vyprchal, ale to neznamená, že strach taky. Bála jsem se jí. Když jsem ji naposledy viděla, lámala kov a měla tesáky, že mohla přelouskávat dráty elektrického vedení. Připadala jsem si jako králíček. Malá a bezbranná. Přesto jsem se snažila, abych nic nedala najevo.

Naneštěstí jsem si byla jistá tím, že v přeplněné chodbě se mě sežrat nepokusí.

Caroline sklapla… na chvilku.  „No, to je jedno. Každopádně s tebou chce mluvit Elena a –“

Znovu jsem ji přerušila, ale tentokrát naštvaně. „Ale já nechci! A nech mě na pokoji, Forbesová! Nemusím nic, a jestli se o něco jen pokusíš, začnu ječet,“ vysvětlovala jsem a na konci přidala varování. Měla jsem strach a rozhodně se s nimi nechci bavit. Nechci s nimi mít společného. Stále jen stěží přijímám, že je to pravda. Že existence tvorů mých oblíbených knížek je skutečná. A že všechno ostatní, co se jich týká taky.

Pijí krev. Ubližují lidem… vraždí je. Jsou silní, rychlí. Člověk proti nim nemá moc velkou šanci na přežití.

Koukla jsem do jejích očí, bylo mi zle. Z ní, ze všeho. „Prostě mi dej pokoj,“ zašeptala jsem a rychle se ztratila v davu. Musím odsud pryč, nebo se vážně pozvracím. Nechápu, co to se mnou je. Tohle jsem přece já, já Lia. Sama se nepoznávám… co se mi to proboha stalo?

V duchu jsem ječela bolestí a strachem, byla jsem dezorientovaná a nedokázala jsem se s tím vypořádat. Mučilo mě to a navíc to pálení… moje hlava… jako by byla v jednom ohni. Cos‘ mi to jen udělal, Damone? Co?!

Zvonek ohlásil začátek páté hodiny, ale já na to nedbala. Rychle jsem se snažila dostat na záchod a nehodit šavli na někoho jiného. Díkybohu, že se chodba hned po zvonění vylidnila a já měla volnou cestu. Trochu mi to uklouzlo, ale nespadla jsem. Vrazila jsem do dveří na toalety – bylo mi vcelku jedno, že na pánské, protože dámské byly o něco dát a to už bych asi nevydržela – a ani jsem se nestačila zabouchnout v kabince, když začala hlučně vyprazdňovat obsah žaludku…

Hned, jak jsem spláchla záchod, šla jsem si vypláchnout pusu a trochu umýt obličej. Doplazila jsem se k umyvadlu, ke kterému jsem se stěží vyhoupla a pustila z kohoutku chladnou vodu, která mě trochu osvěžila, ale lépe mi rozhodně nebylo. V hlavě se mi tříštilo sklo a každou minutou to rostlo. Skoro jsem nemohla dýchat, protože jsem se bála pohnout hlavou. Pak jsem spatřila na umyvadle krev, podívala jsem se do zrcadla. Tenoučký pramínek krve se mi řinul z nosu.

Bezmocně jsem se svezla po umyvadle na podlahu a začala plakat. Už jsem to nemohla vydržet, i když mě to přivádělo k šílenství. A nemohla jsem to nikomu říct, jen mlčet. Mlčet a nechat si tu hrůzu pro sebe. Můj pláč ještě zesílil. Brečela jsem bolestí, zoufalstvím a především děsem. Nevěděla jsem, co dělat. Jestli tomu věřit nebo ne, jestli jít na policii nebo to říct doma, začít ječet kvůli bolesti hlavy… nevěděla jsem, co je špatně a co správně. Najednou se všechno převrátilo naruby.

Byla jsem prostě jen oběť. Další na seznamu. Jen další, kdo byl na špatném místě ve špatný čas...

Zničehonic mi na koleno dopadla cizí ruka. Ani jsem sebou netrhla, jen jsem se nevěřícně podívala na příchozího… Učitel Saltzman měl pořád trochu pomuchlanou košili, ale byl oholený a jeho obličej měl alespoň stín původní barvy. Ve tváři měl obavy a obočí měl starostlivě stažené nad očima.

„Ah…Viděl jsem tě sem jít, a tak mě napadlo, že budeš potřebovat pomoc,“ sdělil mi opatrně a sledoval každý můj pohyb.

Otřela jsem si oči do rukávu mikiny. „Já…,“ vzlykla jsem, Bože, můj hlas zněl příšerně. „Je mi fajn,“ odsekla jsem nakonec. Vzápětí jsem se kousla do rtu, zamrzelo mě to, ale copak jsem měla na vybranou? Jo, měla. Člověk má vždycky na výběr. Ale já, pitomec, to zkrátka nemůžu říct.

„Nevypadá to,“ uchechtl se a sedl si vedle mě. Přitáhl si kolena pod bradu stejně jako já a opřel se o zeď. „Každopádně jsem ti chtěl poděkovat. I za tu ošetřovnu, i za ten bar.“ Jeho oči se na mě mile usmály, i když byly jeho rty v pevné přímce.

Popotáhla jsem. „Takže jste mě v tom baru poznal,“ zamumlala jsem se smutným pousmáním.

„Jo,“ zasmál se. „Asi… bych potom odpadl,“ řekl najednou bez humoru, pak se na mě podíval a chvíli zkoumal můj obličej. Docela ráda bych utekla nebo aspoň uhnula pohledem, ale nemohla jsem. Věděla jsem, že když ho odeženu, zhorší se to. A ani teď to není lepší. „Co pro tebe můžu udělat?“ zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic. Jen…“ Hlas se mi zlomil, a tak jsem větu nechala jen tak viset ve vzduchu a znovu se vzlykavě nadechla.

„Jen?“ opakoval se zájmem Saltzman.

Vydechla jsem a zavřela oči. „Prostě jen… Měl jste někdy pocit, že se všechno, co znáte…“

„… obrátilo proti tobě?“ dokončil za mě větu a já k němu střelila očima. Přivřela jsem oči a studovala jeho tvář. Přestávalo se mi to líbit. Prostě jen tak šel po chodbě a uviděl mě běžet na pánské toalety a řekl si, že potřebuju, aby mi pomohl. Ne, to rozhodně ne.

Naprázdno jsem otevřela pusu, až po pár vteřinách jsem dokázala promluvit. „Jak jste to…?“

„Já vím, že o Stefanovi a Damonovi víš. Můžu ti –“

Vyletěla jsem jako smyslů zbavená. Nevěřila jsem vlastním uším, ale slyšela jsem to, jako kdyby to zakřičel. Nepřišel mi pomoct, ani trochu se nesnažil. Je to jen poslíček. Caroline selhala, tak poslali Saltzmana. Nejspíš mě nechtějí „vyplašit“. Vždyť je to tak jednoduchý, sakra! Myslím, že Elena i Stefan běhali za Saltzmanem dost dlouho na to, abych si je dala dohromady. Krucinál, jeho přítelkyně byla Jenna, Elenina teta. Do háje.

„Co…?“ vyštěkla jsem a chytla se za hlavu. „Dost, to stačí!“ zařvala jsem na něj. Viděla jsem, jak otvíral pusu a něco říkal, ale nebylo mu rozumět. Já už mu nerozuměla, nechtěla jsem. Ať říkal cokoli, byl kýmkoli. Už na to nezáleží.

Vyběhla jsem ven. Přála jsem si na všechno zapomenout… Chtěla jsem být zase slepá a tuhle realitu nevnímat. Být normální.

Moc Vám děkuji za komentáře, potěšily mě opravdu hodně. :) Když vidím zájem, hned se mi líp píše. :) No, ještě jednu věc… zase vysvětlivka k anketám. Nemyslete si, že to píšete pro nic za nic! =D Na konci povídky Vám dám vyhodnocení, kdo byl - ne nejblíže správným odpovědím, protože to jste většinou všichni -, ale kdo byl nejoriginálnější. :) A dostanete spešl diplom a splním jedno „pisálkovské přání“. =D

Ale už k dnešním otázkám:

1. Myslíte, že se „záhadný muž ze snu“ objeví? Máte tip, kdo to byl? :)

2. Myslíte, že byl Rickův tah správný? A jak byste na tuto „upíří“ skutečnost reagovali vy? :)

3. Líbilo se Vám to? Nějaké výtky, či otázky? ;)

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Reality 3. kapitola - Bylo to... skutečné?: