OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Patch II

15.12.2015 (11:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1051×

„Haloooo!“ volala jsem do prázdného vězeňského bloku. Zatraceně, oni na mě snad zapomněli?! „Prosííím!“ Už mě to nebavilo. Navíc jsem začínala být pěkně protivná. Rameno mě bolelo jak čert a chtěla jsem se trochu projít. I když mě nohy neuvěřitelně bolely, stálo by to za to. Hlavně vypadnout z díry. Na straně se ozvalo zařinčení zámku a zavrzání dveří. Někdo šel, ale neviděla jsem ho.

„Ricku?“ zavolala jsem už zoufale. „Prosím, pusťte mě na chvíli ven. Zblázním se tu!“

Žádná odpověď

„Halooo, někdo!“ ztrácela jsem trpělivost. Jak jsem říkala. Začínala jsem být protivná. Kroky se zastavily. Ten někdo stál těsně vedle mé cely a nejspíš se i opřel o stěnu a čekal. Tohle se mi přestávalo líbit. Poodstoupila jsem od mříží a nachystala si pěsti. Kdoví jaké vtipálky tu ve vězení mají. Viděla jsem jen stín, podle kterého to byl muž. Jen ať si něco zkusí, a nakopu mu zadek.

„Děláš strašný hluk.“ promluvil.

„Neměli jste mě tu nechávat.“ odsekla jsem vztekle. „Už mě to fakt nebaví!“

Muž vystoupil zpoza rohu. Chvíli jsem si ho měřila pohledem. Byl mnohem vyšší než já a dobře stavěný, se svaly od těžké práce. Prohlížel si mě modrošedýma očima s téměř drzým pohledem a mně v tu chvíli vynechalo srdce několik úderů. Nebylo to možné! Apokalypsu přežilo jen malé procento lidí. Ale byl to on

„Dixone!“ udělalo se mi až zle, takže jsem se musela posadit na postel a složit hlavu na kolena. „To není možné.“   

Daryl Dixon žije a je ve stejné věznici jako já. To znamená, že někde se bude motat i jeho bratr Merle, a to zavánělo průserem. Daryla byla vždycky škoda. Mohl z něj vyrůst slušný člověk, pokud by se pořád nepídil za patami staršího bratříčka. Což o to, i ze mě mohl být lepší člověk, kdyby nebylo Merla. Ze mě ale lepšího člověka udělala apokalypsa. Daryl se bratra asi jen tak nevzdal.

Stál ve dveřích, které mezitím odemkl, a z kapsy vytáhl krabičku cigaret. „Jdeš?“ kývl na mě a poodstoupil. Neváhala jsem. Pořád lepší Dixon, než sedět v díře. I tak jsem si hlídala záda. Šel v tichosti pár kroků za mnou. Cítila jsem, jak mi jeho pohled propaluje díru mezi lopatky. Měla jsem strach. Měla jsem z něj strach, protože jsem ho znala. Naše dětství bylo jeden velký malér za druhým. Chytila jsem se Merleovy bandy, ve které byl i Daryl, a ve snaze se jim neustále vyrovnat vymýšlela nejrůznější průšvihy, a Daryl v tom vždycky skončil se mnou. Byla jsem hloupé naivní dítě, které neustále potřebovalo někomu něco dokazovat. Že nepotřebuji rodiče k přežití.

Už jsem do toho nechtěla znova spadnout.

Zastavili jsme se na můstku, který byl pár metrů nad zemí a spojoval jednotlivé bloky. Daryl si strčil mezi rty dvě cigarety, zapálil je a jednu mi podal. Tak, jak jsme to vždycky dělávali.

Zahákl prsty za oka pletiva a pohledem zkoumal okolí.

Vězení bylo dokonalé. Bylo bezpečné.

„Nějak se nám ten svět posral.“ Vyfoukla jsem kouř a obezřetně ho pozorovala. Vypadal jinak, než jsem ho znala. Kdysi byl kluk, který kolem sebe jen kopal. Nechtěl si dát od nikoho pomoct, vše chtěl zvládnout sám, protože byl takhle zvyklý. Zato teď z něj byl muž. Vypadal klidnější, i z očí mu zmizela ta roztěkanost a obezřetnost.

I když měl bratra, byl na všechno sám, stejně jako já. Můj bratr se o mě nikdy nestaral. Žil si svůj život v bublině u počítače a mezitím vše kolem šlo do háje.

„Merle je tu taky?“

Jen zavrtěl hlavou, oči stále upírající k lesu. Nemusel říkat, co se stalo. Poznala jsem to.

„To je mi líto.“ Nebylo mi líto, že je Merle mrtvý. Bylo mi líto, že kvůli tomu Daryl cítí bolest.

„Co Thomas?“ Konečně odtrhl pohled od lesa a podíval se na mě. A v tom pohledu jsem viděla, že s Darylem udělala apokalypsa to stejné, co se mnou. Udělala z nás lepší lidi. Díky ní jsme dostali druhou šanci. Naše minulost byla smazána, už nikoho nezajímalo, co všechno jsme ukradli a kolik drog jsme vyzkoušeli. Jediné, na čem teď záleželo, byly naše schopnosti. Proto jsme se navzájem sebe báli. Nechtěli jsme tu špínu tahat ven a pokazit si tak reputaci.

„Musela jsem ho zabít.“ Naposledy jsem potáhla z cigarety a odhodila ji z mostku dolů. „Pokousali ho.“

Chvíli bylo mezi námi ticho. Možná něco jako pomyslná minuta ticha za naše padlé bratry. Jako první ho narušil Daryl. „Tihle lidi jsou…“ Nadechl se, ale zarazil jsem ho. Bylo vidět, že mu na nich záleží.

„Nechci dělat problémy. Změnila jsem se.“

Přikývl a trochu se pousmál. Natáhla jsem ruku a položila ji na jeho předloktí. Nemotorně jsem ho objala a po chvilce váhání i on obtočil své paže kolem mých ramen. 

„Jsem moc ráda, že jsi to přežil.“ 

Daryl se odtáhl a pousmál se. „Pojď, trochu tě tu provedu.“

A tak jsem si prohlédla vězení. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že budu ráda za to, že dostanu celu. Celý svůj život jsem žila na hraně a místu jako nápravné zařízení nebo věznice se snažila vyhnout obloukem. Zrovna nám dvěma se to vždy dařilo.

K večeru jsme se sešli i se zbytek lidí v jídelně, kde žena s krátkými šedými vlasy rozdávala misky s jídlem. S rozpačitým úsměvem se mi představila jako Carol a podala mi trochu polévky. S vděkem jsem ji přijala a postavila se do rohu stranou od ostatních.

„Judith už dochází jídlo a plenky by také nebyly k zahození,“ oznámila mladá žena s hnědými vlasy.

„Jak dlouho ještě vydrží?“ zeptal se Rick a promnul si vousy.

„Jen pár dní. S Glennem se…“

„Pár dní to ještě vydržíme, teď je nutné postarat se o opravu plotu. Další větší skupinu by nemusel vydržet,“ přerušil ji Rick a unaveně se posadil.

„Postarám se o to,“ vložil se do toho Daryl. „Nemůžeme se spolehnout na to, že sunar najdeme hned někde v okolí. Malý zabiják musí jíst.“

„Dobře,“ přikývl tedy Rick. „Chceš někoho s sebou?“

„Já pojedu.“ Všechny pohledy se stočily mým směrem. „Chci pomoct.“

„A co rameno?“ upřel na mě Daryl pohled. Určitě nestál o to, abych zdržovala. Ven s sebou potřebuje někoho rychlého a na koho se může spolehnout. Asi jsem nebyla nejlepší kandidát, ale moc jsem se chtěla odvděčit za jejich vstřícnost.

„V pohodě.“

Chvíli mě pozoroval a pak přikývl.

Celou noc mě honily sny. Zdálo se mi o Darylovi, nejspíš proto, že jsem na něj musela stále myslet. Měla jsem tolik otázek. Zajímalo mě, jak se z něj stal člověk, kterým byl teď.

Uháněla jsem na svém novém kole kolem bloku směrem k domu Dixonových. Ukradla jsem ho, ale co na tom záleželo. Teď už bylo moje. Potřebovala jsem Daryla a jeho šikovné ruce s nářadím, aby mi z něj sundal ten stupidní růžový košík. Jen co se věci uklidní, ukradnu jedno i pro něj. Všechna děcka ze sousedství kola měla, jen my dva ne. Prozatím. Až uvidí tohle moje nové, zblázní se. Už jsem nás viděla, jak se na něm projíždíme po parkovišti za supermarketem. Když se mi nebude posmívat, tak mu ho i půjčím. Slunce mi hřálo do tváří tak, až jsem se smála a měla radost. A přitom ten den začal podivnou křečí v žaludku. Jako když člověk cítí, že se něco zlého stane. Navíc Merle byl pryč, což znamenalo, že Daryl bude venku s ostatními. Prosvištěla jsem kolem jejich domu. Paní Dixonová zrovna vrávorala po zahradě a snažila se zvednout noviny.

„Dobré odpoledne, paní Dixonová!“ zakřičela jsem na ni s přehnanou slušností. Zamlženým pohledem si mě prohlédla, a když poznala, kdo jsem, strčila si mezi rty cigaretu a zvedla mým směrem prostředníček.

Měla mě ráda.

Ostatní jsem našla na hřišti. Jezdili na kolech a snažili se o všelijaké triky. Daryl seděl na lavičce s podmračeným pohledem a nožem ryl do dřeva sprosťárny, které viděl u Merla v pokoji. Taky jsem je občas někde nakreslila, i když jsme víceméně nevěděli, co všechno znamenají.

„Koukej“ zabrzdila jsem před ním tak prudce, až jsem málem spadla.

„Trapný!“ zavrčel a ani ke mně nezvedl pohled.

„Já vím!“ protočila jsem oči v sloup. „Pomůžeš mi to sundat?“ zalomcovala jsem tím infantilním košíkem. Daryl jen něco zabručel a dál se věnoval noži a stolu. „Pak si ho můžeš půjčit,“ pronesla jsem jakoby ledabyle. Na něj to ale zafungovalo. Konečně se zvedl a vytáhl z kapsy druhý nůž, který jsem mu strašně záviděla. Dokázal ho rozložit na kleště a další super věci. Uvolnil pár šroubků a odhodil košík do křoví. A pak už jsme jen jezdili. Naučil mě vyskakovat na patník a brzdit tak, abych si nevybila zuby o řídítka. Kdybych tehdy věděla, že je to na dlouhou dobu naposled, co vidím Darylův úsměv a slyším jeho smích, sedla bych si jen na lavičku a dívala se na něj.

K večeru jsme zaslechli sirény. Zrovna jsme seděli na trávě a plánovali velký útěk do Vegas. Bylo to léto, kdy Daryl dospíval. Během krátké doby rychle vyrostl a ještě se neztotožnil se svou výškou. Proto byl neohrabaný a trvalo mu delší dobu, než se z trávníku zvedl. To já už seděla na kole a šlapala do pedálů. Ostatní děcka už byla několik metrů přede mnou. Při všem tom vzrušení jsem úplně zapomněla, že můj kamarád kolo nemá a utíká za námi, a po pár šlápnutích do pedálů už z něj byla jen vzdálená tečka.

Zvuk sirén sílil, stejně jako ta nepříjemná křeč v břiše z rána.

Zatočila jsem za roh a ucítila teplo na tváři. Dixonovic dům byl v plamenech. Všude kolem blikala světla sanitky a hasičů. Očima jsem těkala v davu a hledala vrávorající paní Dixonovou. Nikde nebyla k nalezení. Otočila jsem se a uviděla ho. Daryl stál stranou s rudými vlhkými tvářemi a vyděšeným výrazem. Praštila jsem s tím pitomým kolem a běžela za ním.

„Daryle!“ vydechla jsem a objala ho. Kůži měl horkou z rychlého běhu a hrudník se mu prudce zdvihal proti mému.

A pak jsme začali hořet i my dva. Plameny nás omotaly svými žhavými jazyky a my hořeli…

Někdo se dotkl mé tváře. Ještě ve snách jsem se rozehnala pěstí a byla připravená se bránit. Pevný stisk na zápěstí mi v tom zabránil. Zalapala jsem po dechu, ale něčí dlaň se opatrně dotkla mé tváře v uklidňujícím gestu.

„Klid,“ zašeptal Daryl sklánějící se nade mnou. „Je čas.“

Zamrkala jsem do časného rána. Slabé sluneční světlo prosvítalo skrz mříže a konečně mě vrátilo do reality.

Vzduch venku byl svěží a vypadalo to na krásný den. Nasedli jsme mlčky do auta a projeli bránou. Glenn na nás jen mávl a rychle bránu zase zavřel.

Daryl mi podal ze zadního sedadla tašku, ve které bylo několik zbraní. Vytáhl jsem si jednu s tlumičem a nůž.

„Díky, že jsi mě vzal s sebou,“ zamumlala jsem a dál pozorovala krajinu za oknem.

„Jo, ještě tohle…“ z brašny vytáhl něco zabalené v sáčku a ubrousku. „Snídaně.“

Byly to dva chleby s pár kousky masa, nejspíš nějaká zvěřina. Pro mě to ale bylo nejlepší jídlo, jaké jsem jedla za posledních pár týdnů. Navíc, čerstvé maso už jsem neměla hodně dlouhou dobu. Hladově jsem se zakousla a zasténala. Daryl zavrtěl pobaveně hlavou a dál se věnoval řízení. Jednu ruku měl opřenou o okýnko a okusoval si nehet na palci. Zasmála jsem se a dál se věnovala chlebu.

„Co?“ upřel na mě pohled.

„Jen hledám věci, ve kterých jsi stejný, jako když jsem tě viděla naposledy.“ Atmosféra v autě byla čím dál tím víc lehčí.

„A na co jsi přišla?“

„Pořád si koušeš palec a stále jsi stejně ukecaný...“

„Haha, vtipné.“ zasmál se falešně.

„... a milý.“

„Jsem pořád stejný,“ utrhl se na mě a sevřel volant pevněji.

„Na tom není nic špatného, že ses změnil. Já se taky změnila.“

Dál už nic neříkal. Jen ostřížím pohledem pročesával okolí.

Jeli jsme asi tři hodiny, než jsme narazili na dvoupatrové nákupní centrum. Na první pohled se okolí zdálo klidné a prázdné. Tiše jsme vystoupili se zbraněmi připravenými na nejhorší. Daryl mi naznačil, že každý obejdeme budovu s jedné strany a sejdeme se u zadního vchodu, protože přední hlavní vchod byl zajištěný velkým řetězem.

Opatrně jsem našlapovala a pohledem pročesávala okolí. Nikde nebylo ani živáčka… a vlastně ani mrtváčka. Tiše jsem se zachechtala a došla až k zadním dveřím. Daryl zvedl hlavu s otázkou vepsanou ve tváři.

„Čisto.“

Chvíli jsme stáli a poslouchali za dveřmi, než je můj společník vykopnul. Ve střehu a se zbraněmi v pohotovosti jsme čekali a téměř nedýchali. Daryl ještě párkrát zabouchal do dveří, ale nic se nedělo.

„Projdu druhé patro,“ kývla jsem ke schodišti na levé straně. Daryl kývl a vydal se zkoumat přízemí.

S každým dalším schodem mi srdce bušilo víc a víc. Obchodní centrum bylo menší, zato dostatečně vybavené. Zdálo se, že je také kompletně prázdné. Ve stropě zela díra, kterou dovnitř proudilo světlo. Taky tudy nejspíš pěkně napršelo, protože mě do nosu uhodil pach stojaté vody a hniloby.

Prošla jsem několik regálů a nasbírala hodně zajímavých věcí. Mou pozornost ale upoutaly stopy něčí přítomnosti v rohu. Rozestlaný spací pytel, několik misek plesnivého jídla a batoh. Prozkoumala jsem ho a zasmála se.

„Jackpot!“

V tu chvíli se na mě vyřítili. Pohybovali se dost rychle a bylo jich asi sedm. Vynadala jsem si do idiotů a pozpátku odskočila stranou. Stihla jsem zastřelit jen dva, než jsem se dostala do středu patra těsně pod díru ve střeše. Voda způsobila, že podlaha shnila a probořila se pode mnou, jako kdyby byla jen z měkkého perníku. Vyjekla jsem a v duchu už si pročítala nekrolog. Přežila zombie apokalypsu, ale zabila ji plesnivá podlaha.

Mým štěstím bylo, že jsem zůstala viset na elektrickém vedení a hliníkových spojích světlíků. Neštěstím ale bylo, že mi zbraň vypadla z ruky a stále jsem byla na dosah pěti chodcům, kteří se po mně začali sápat. Navíc jsem měla zdravou ruku uvízlou pod tělem a zamotanou v kabelech, takže bránit jsem se mohla jen zraněnou rukou, která začala příšerně bolet, a nožem.

Jeden z mrtváků sklouzl z okraje a dopadl přitom přímo na mě. Jeho čelisti mi cvakaly jen kousek od tváře. Nebyla jsem schopná vykroutit ruku, abych ho bodla do hlavy, a tak jsem musela pustit i nůž a chytit ho za krk, snažíc se odtlačit ty nebezpečné zuby co nejdál od sebe. Cítila jsem, jak se mi prsty boří do jeho shnilého masa, z čehož se mi pekelně zvedal žaludek. Ruka mi na slizkých zbytcích masa podjela a jeho zuby už byly tak blízko mého krku. V mžiku mrtvákovým okem vyjel hrot šípu a zastavil se centimetr od mé tváře. 

Úlevou jsem se málem rozbrečela. Váha chodcova těla zmizela a v otvoru se objevila Darylova tvář.

„V pohodě?“ starostlivě si mě prohlížel a hledal kousnutí.

„Nikdy mi nebylo líp,“ vydechla jsem. Jako kdybych si to přivolala, praskla jedna ze sítě hadic a kabelů, nejspíš požárního zabezpečení, a vylilo se na mě nejspíš deset litrů vody. Ještě že elektřina tady už nějaký pátek nefungovala. „Tak ne… až teď je to perfektní,“ zavrčela jsem špinavá a promočená na kost. Daryl zavrtěl hlavou a podal mi ruku. Bohužel jsem mu musela podat tu, ve které mi zrovna pulzovala bolest. Jeho paže, které měl většinou odhalené, byly impozantní už tak, ale když napnul svaly, aby mě vytáhl… to teprve bylo něco. Dokázala bych se tím pohledem kochat dlouho, ale moje rameno zaprotestovalo takovým způsobem, že jsem skoro omdlela bolestí.

Svalila jsem se na podlahu a mrkáním zaháněla jiskry před očima.

„Sakra,“ zavrčel a přetočil mě na záda. Nechtěla jsem, aby mě viděl v takové situaci. Špinavou, mokrou a na hranici vědomí.

„To je dobrý,“ snažila jsem se ho odehnat zdravou rukou. Navíc jsem nechtěla dělat potíže. Slíbila jsem, než jsme vyjeli, že rameno mám v pořádku. Je pravda, že jsem nepočítala s tím, že propadnu stropem. Ale s čím můžete v apokalypse počítat?

„Můžeš vstát?“ Jeho dlaň mi odhrnula vlasy z tváře. Kůži měl proti mé tak horkou, jako v den požáru.

„Myslím, že jo,“ natáhla jsem k němu zdravou ruku a nechala si pomoct.

„Dneska stejně nemůžeme odjet. Kolem se jich vyrojilo nějak moc.“ Podepřel mě a odkulhali jsme k místu, kde nejspíš nocoval poslední přeživší. Daryl odkopl stranou jeho starý spacák a plesnivé misky a na jejich místo rozložil čistou deku. Pomohl mi posadit se a opřít o stěnu a okamžitě začal prohrabávat svůj batoh.

Zatnula jsem zuby a nahlédla pod tričko. Náplast, kterou jsem měla ránu přelepenou, už byla kompletně tmavě rudá a nasáklá mou krví.

Daryl si ke mně přisedl s obvazem a něčím, co vypadalo jako béžová deka.

„Jak ti je?“ prohlédl si mě a pomohl mi svléknout vestu.

„Bylo už líp,“ ušklíbla jsem se. „Třeba tam dole, když jsi mi přerušil rande s tím fešákem,“ kývla jsem hlavou k díře v podlaze. Kolem leželo pět mrtvých těl a další dvě bokem. „Díky.“

Chtě nechtě jsem si musela svléknout tričko. Přetáhla jsem si ho přes hlavu a otřela si s ním ze svého těla zbytky chodce a krve. Daryl se taktně díval jen tam, kam měl, a to na zraněné rameno. Opatrně odlepil krytí z rány, ze které se spustila další krev.

„Zítra se ti na to Herschel podívá. Zatím to budeme muset vydržet.“

Zatnula jsem zuby, když mi ránu pevně ovázal obvazem. Ukázalo se, že ona béžová deka je pončo, které mě donutil si obléknout, zatímco rozdělal malý oheň z kusů rozbitého regálu. Znovu se posadil těsně vedle mě a vzal do dlaní mou ruku. Párkrát mi přejel mozolnatým prstem po dlani a ztěžka vydechl. Až po chvíli mi došlo, že si prohlíží tu jizvu, kterou mi jako malý způsobil. Sevřela jsem dlaň a uvěznila tak jeho prsty.

„Vím, že jsi kdysi odešel kvůli mně.“ 

Zvedl ke mně pohled a v jeho očích bylo něco nepopsatelného, z čeho se mi svíral žaludek, ale tím správným způsobem. Svět byl sice v prdeli, ale Daryl byl tady se mnou. Mlčel a držel mou ruku ve své. Druhou dlaň položil na mou tvář, na tu příšernou jizvu. Nemusel se ptát. Viděla jsem tu otázku v jeho očích.

„Když jste s Merlem odešli, přidali se k nám další. Jeden z nich byl nějaký Buckův známý ze Skotska.“ Zavrtěla jsem hlavou při vzpomínce na toho slizkého zrzka. „Jednoho dne se rozhodl, že chce, abych byla jeho holka. Poslala jsem ho do háje a brala to za vyřízené. Jenže on ne. Ještě párkrát to zkusil a pak si na mě jednou počkal. Že když nebudu jeho, tak se postará, aby mě už nikdo nechtěl. Ten pitomec mi chtěl udělat ten jejich slavný Glasgow smile, jenže to zaprvé neuměl a za druhé jsem ho přeprala. Ale tohle se mu teda povedlo.“ 

Darylova dlaň setrvávala na mé tváři. Oheň mu na tváři kreslil stíny, stejně jako tehdy požár jeho domu.

„Zabil bych ho, kdybych tam byl,“ zavrčel velmi tiše.

„O to se postaralo pár chodců. Viděla jsem to,“ zalhala jsem, ale nemohla jsem si pomoct. „No, a těsně potom jsem ten náš gang opustila,“ ukončila jsem své vyprávění.

„Tak proč sis nechala vestu?“

„Kvůli tobě,“ zašeptala jsem a sklonila pohled. „Nechtěla jsem zapomenout.“ Vyprostila jsem ruku z jeho sevření a odhrnula mu vlasy z očí. „Vím, že jsme spolu nadělali hroznou spoustu příšerných chyb, ale stejně. To, co jsme měli, bylo to nejlepší, co mě v životě potkalo.“ Daryl vypadal zaskočeně. Jeho oči klouzaly po mé tváři a vypadalo to, že neví, co říct. „Chtěla jsem, abys to věděl.“ Chtěla jsem se otočit, odtáhnout se a jít spát, ale jeho dlaň setrvávající na mé tváři se přesunula. Prsty mi vjel do vlhkých vlasů a přitáhl si mě blíž. 

„Já si ji taky nechal kvůli tobě,“ zašeptal a přitiskl své rty na mé. Srdce se mi divoce rozbušilo, když si mě opatrně přitáhl na svou hruď, ve které to jeho bušilo ve stejně zběsilém rytmu, jako to mé. Jeho mozolovitá dlaň našla cestu v záhybech ponča a jemně mě pohladila po zádech. Se zrychleným dechem se odtáhl a znovu si prohlédl mou tvář, jako kdyby soudil z výrazu, jak to s námi je. „Měla bys spát,“ zašeptal a vtiskl mi ještě jeden krátký polibek. „Budu hlídat.“

Zvedl ze země svou kuši a odešel. Zůstala jsem sedět u ohně, dotýkajíc se svých rtů s bláznivou pravdou, že je právě líbal Daryl Dixon.    

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Patch II: