OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lovec - 9. kapitola

03.03.2019 (12:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1287×

Dorian stál na útesu, tmavé vlasy mu čechral mořský vánek a jeho vysoká postava se tyčila proti blankytné obloze.  

Krev jeho matky mu dovolovala chodit v slunci, přestože odkaz otce by to neměl umožnit. Byl hříčkou přírody. Krásný, silný bojovník ukovaný v žáru války a zocelený Bratrstvem černé dýky.  

Dědic dvou znepřátelených ras, důkaz, že láska může zvítězit nad nenávistí, živoucí připomínka spojení upíra a Lovkyně.  

Ucítil mou přítomnost téměř okamžitě, opatrně se otočil, a když mě spatřil stát vedle Jasona, rychle vykročil vpřed.  

Chtěla jsem mu spěchat naproti, ale Jason mě zadržel, neochvějně mě tiskl k tvrdému tělu a černýma očima přejížděl Doriana. Odhadoval nepřítele, jeho sílu a schopnosti.  

„Žádné doteky,” zavrčel mi u ucha.  

Zaťala jsem čelist a vzpurně trhla paží, ale Jason varovně přimhouřil oči a okolní vzduch se ve vteřině ochladil, takže mi z úst vycházely obláčky páry.  

„Dobrá,” sykla jsem vztekle.  

Pustil mě a ustoupil krok stranou. Víc prostoru mi neposkytl a dal jasně najevo, že ho nemám žádat. Zastavila jsem se před svým nejlepším přítelem a oči mi překryl smutek.  

„Ach, Doriane.” Přitiskla jsem si ruku na ústa.  

Měl roztržený ret a na líci modřinu. Evidentně se porval, ale nevěnoval mi žádnou pozornost. Chystal se mě obejít, špičáky výhružně vysunuté a z hrdla mu dunělo zlověstné vrčení.  

„Ty jeden zkurvysyne!” vyštěkl hněvivě.  

„Doriane!” 

Zatarasila jsem mu cestu k Jasonovi vlastním tělem a nedbala na připomínky daikons, abych se ho nedotýkala. Položila jsem dlaně na široký hrudník a do prstů mi zabušilo silné srdce.  

Jednou, dvakrát... Buch, buch... A potom přišla vize tak jasná, až se rozplynul nejen okolní svět, ale i veškerý zvuk.  

Žena s vlasy černými jako havraní křídla vztahovala ruce k ocelově šedé obloze, měla na sobě jen bílou řízu a na téměř nahé tělo jí dopadaly kapky deště. Smála se, hlavu zakloněnou a oči zavřené.  Slyšela jsem ten zvuk jasně, nepřicházel z žádné dálky, bylo to, jako bych stála vedle ní.  

Potom rozevřela víčka a laníma očima se zahleděla přes louku kamsi k lesu. Duhovky zbarvené do karamelova rámovaly husté černé řasy a plné rty se stáhly do přísné linky.   

Dorian působil proti dívce nepatřičně, oblečený do černé kůže, ověšený zbraněmi, zdolával rychle vzdálenost, která je dělila.  

Když před ní stanul, převyšoval ji o dobrých dvacet centimetrů, ta malá, baculatá dívka by se schovala do jeho těla dvakrát.  

„Takhle vítáš svého hellrena?” zeptal se Dorian zhrublým hlasem.  

Nečekal na odpověď, strhl dívku k sobě a zaklonil jí hlavu, takže husté prameny sklouzly na záda. Odhalila dlouhou šíji a Dorian vycenil zcela vysunuté špičáky.  

„Prosím,” splynulo z rudých rtů slabě.  

Dorian se několikrát nadechl a potom dívku políbil. Hluboce, majetnicky, surově... Měl otevřené oči, ve kterých se leskla zběsilost, ale čím déle polibek trval, tím víc mu těžkla víčka, až je nakonec sklopil docela.  

Další obrazy... 

Dorian ve sprše, hustá pára ho halí do obláčků bílé mlhy, ale na zádech je jasně vidět jméno vyřezané do kůže ve staré řeči jeho otce.  

Destiny...  

Záblesk světla a konec... Vize mě propustily tak rychle, jako mě vtáhly. Nebylo mi zle, nepociťovala jsem žádnou slabost. Přesto mě Jason chytil za předloktí a tázavě se mi zahleděl do tváře.  

„Co to bylo?” zeptal se mě tiše.  

Nespouštěla jsem zrak z Doriana a nebyla si jistá, jak mu povědět, že jsem právě viděla jeho osud, a to doslova. Destiny znamenalo osud... A ta záhadná kráska, ať už byla kýmkoliv, se stane nedílnou součástí Dorianovy budoucnosti.  

„Tvá žena,” vyslovila jsem ta dvě slova váhavě.  

Dorian se nenávistně zamračil a ustoupil ode mě. V tyrkysových očích se blýskalo vzteky, jeho tělo bylo strnulé a tesáky se mu zarývaly do rtu.  

„Tys měla být mojí ženou, Hope,” řekl a tón hlasu byl prosycený vrčením. „Tebe jsem si zvolil, tebe jsem chtěl... Pořád tě chci.”  

Jako by si ani neuvědomoval, že ta slova pronáší v přítomnosti čerstvě svázaného muže. Jasonova moc udeřila bez milosti.  

Mráz se šířil po zemi a už se skoro dotýkal špiček Dorianových bot. Jenže můj nejlepší přítel vydal z hrdla tak hrůzostrašný výkřik, až jsem se přikrčila.  

Oheň vybuchl z jeho těla v oslnivé barvě šarlatu. Syrová síla jeho matky se vzedmula v takové vlně energie, až jsem ucouvla a Jasonův led se na malý okamžik stáhl.  

A hned nato se rozpoutalo peklo! Jason mě odhodil za sebe, rozkročil se a švihl ledovým bičem směrem k Dorianovi.  

Oheň narazil na mráz a svět se stal šedavou scenárií, pozadím pro boj magie.  

Daikons proti členovi Bratrstva černé dýky. Jeden daikons proti potomku druhého. Moc ukovaná stejnou osobou. Stvořitelem... Mým otcem.  

Poloupír konečně našel klíč k zámku od své magické podstaty. Upozadil Rhageovo dědictví, aby vytáhl na povrch Tařino.  

„Dost!” vykřikla jsem do hukotu magických vln.  

Neposlouchali mě. Ani jeden se na mě nepodíval, a když už jim nestačil souboj na mystické úrovni, vrhli se na sebe holýma rukama. Dva muži, dva osudoví muži mého života... 

Dorian dostal tvrdý zásah do břicha, ale nezastavilo ho to. Ohnal se po Jasonovi pěstí a zasadil mu úder do čelisti. Bylo to surové, plné vrčení a vázacího pachu, který se vznášel ve vzduchu a dusil mě. Vůně citrusů přebíjela Dorianovu osobní značku temného koření.  

Náraz magie je odhodil každého na jednu stranu a já toho využila. Postavila jsem se mezi ně a vztáhla k nim dlaně.  Můj postoj je držel demonstrativně od sebe.  

„Tak dost!” zařvala jsem z plných plic. „Jste jako malí kluci, u všech bohů!” 

Dívali se na sebe přese mě, prudce oddechovali a z očí jim sršely blesky. Stáhla jsem ruce zpět k tělu a otočila se k Dorianovi.  

„Je mi to líto,” řekla jsem mu a do očí mi vhrkly slzy. „Je mi to strašně líto, tohle všechno mi rve srdce na kousky. Truchlím pro vztah, který jsme mohli mít, pro lásku, kterou jsme možná mohli prožít... Ale musím se s tím smířit, jako se s tím musíš smířit ty, Doriane. On je...” zhluboka jsem se nadechla a odvážila se vyslovit nahlas pravdu.  

„Je tady,” dotkla jsem se středu hrudi. „Každý kousek mé duše po něm volá, každá část mého těla ho chce, a i když se rozum vzpírá, naše pouto je silnější. Je mým druhem a já to nemůžu změnit, i když bych moc chtěla. Mám v sobě jeho krev a on má mou, každý nádech a výdech je svázaný s jeho, každá myšlenka je oddělena jen tenkou pavučinou od jeho mysli... A já jsem vyděšená... Tolik se bojím a potřebuju tě. Svého nejlepšího přítele, potřebuju, abys tu pro mě byl. Prosím... Moc tě prosím, dokážeš to?”  

Dorian stál strnule, tělo napjaté a obličej ztuhlý do nicneříkající masky. Přes hradbu řas se mi přehoupla první slza a rozhodla o všem. Poloupír povolil rysy ve tváři, zavřel oči a po neskutečně dlouhé době kývl.  

Vypustila jsem z plic přebytečný vzduch a rychle se otočila na patě, abych stála čelem k Jasonovi. Na hezké tváři mu pohrával arogantní úsměv a paže měl zkřížené na hrudi.  

„A ty,” přimhouřila jsem oči. „Ruším naši dohodu! Dokud se budeš chovat jako idiot, já nebudu plnit svoje sliby! Užij si studenou postel, rampouchu!”  

Vypařila jsem se ve změti stínů a ohně a bylo mi docela jedno, jestli se navzájem pozabíjí, nebo ne. Přenesla jsem se do svého pokoje, opředeného magií, aby byl přenos umožněn jenom mně, a zamkla dveře na dva západy.  

Strávím věčnost po boku muže, který byl panovačnější než můj vlastní otec! A nevěděla, jestli mám začít brečet, nebo se smát.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec - 9. kapitola: