Lovec - 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tam, kde to celé začalo...

15.03.2019 (13:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1307×

Dívala jsem se na scénu před sebou a snažila se sledovat děj konfliktu, ale můj zrak přitahovala Destiny. Stála v rohu pracovny krále upírů a vypadala naprosto vyrovnaně. Drobnou postavu halily šaty bílé barvy, říza podobná té, kterou nosily Vyvolené.

Přesto, rozdíly mezi šlechtěnou krví upírů a tou elfskou byly zřetelné. Vyvolené byly jemné bytosti, zatímco tahle žena... Pod křehkou slupkou doutnalo tvrdé jádro. Ona byla jako já... Nesla na svých ramenou tíhu celé své rasy a jiní rozhodovali o jejím osudu.

Právě jako v tuhle chvíli. Wrath se dohadoval s mým otcem, Tara se snažila překřičet svého muže a Dorian měl plně vysunuté špičáky, když se snažil zasáhnout do hovoru.

Destiny ale stála rovně a z jejího výrazu se nedalo nic vyčíst. Byla smířená? Tím jsem si nebyla tak docela jistá.

„Nevydám ti ho, je mým poddaným a ty mi dlužíš službu, Stvořiteli! Moji muži ti zachránili prdel, když válka vypukla!” řval Wrath.

Po těch slovech se elfka mírně usmála a mně došlo, o co jí jde. Ona si byla jistá, že Slepý král tomu svazku nepožehná a Stvořiteli nezbude nic jiného než bojovat za elfy bez jakékoliv satisfakce.

Věštkyně uvnitř mé hlavy mi bušila do hlavy kovadlinou a křičela... Nutila mě vyslovit slova, které jsem se ze všech sil snažila udržet za hradbou rtů.

Nohy mě samy od sebe nesly k Dorianovi, víčka mi těžkla a ruka se samovolně vznesla nad bledou paži. Dotkla jsem se tvrdého svalu a Dorian sebou překvapeně trhl.

„Zrozen v samém středu temnoty, toužící po světle,” začala jsem odříkávat změněným hlasem a mlha mi překryla oči. Můj dar se s konečnou platnosti přihlásil o slovo.

Místnost umlkala, pozornost všech se obracela ke mně. Jeden po druhém, elfové, upíři, Lovci... Tři rasy se zachvěly v předzvěsti poselství, které jsem měla vyřknout.

„Sjednoceni ocelovými pouty, násilím přitaženi k sobě. Dvě bytosti, tak odlišné, spojeni v jeden celek, v jednu duši... Dědic dvojí krve poklekne před temnotou, aby každou noc mohl ochutnávat její maso a pít její krev... Z popela zkázy povstane naděje, z prolité krve se zrodí válečník... Bolest bude kráčet ruku v ruce s vítězstvím...”

Vztáhla jsem obě ruce nad hlavu a ohnivá výheň, která mi vznikla mezi dlaněmi, jasně promítala obrazy běžící mou myslí.

Destiny bledá a krvácející na pusté pláni. Fialové rty ztěžka lapou po dechu, tiskne si ruku na bok a mezi prsty protéká šarlatová krev.

Dorian se žene přes bojiště, tmavé vlasy se lesknou na pozadí šedavé pustiny a v okamžiku pokleká k elfce. Chvějící ruka se dotkne zranění a Destiny zasténá...

Poloupír zvrátí hlavu a zařve! Z hrdla mu vyjde bojový pokřik, takový, při kterém tuhne krev v žilách a mrazí v zádech.

Bojovník se postaví na nohy, azurovou barvu jeho očí překryje temnota a rozkročí se před drobným tělem elfky v obranném postoji.

Dlouhé tesáky se mu zarývají do rtů, divoké oči planou zničující silou a jeho tělo žhne do ruda rozpáleným ohněm. V tom krátkém záblesku se z Doriana stává zbraň, kterou Stvořitel a celá naše rasa hledala. Zničující, smrtelně nebezpečná, taková, jakou dokáže probudit jenom jedna věc.

Vázaný upír v jeho těle!

Vize sama uhasila plameny nad mou hlavou a po jejím konci nastalo v pracovně ticho. Nepříjemné, prohlubující se ticho...

„Hope...”

Dorianův hlas se nesl jako jemný vánek, zkreslený šepotem, přesto zasáhl můj sluch se zdrcující silou. Otočila jsem se k němu celým tělem a cítila nepředstavitelný smutek.

„Tohle není jediná vize, kterou jsem měla,” řekla jsem stejně tiše. „Než se léto stane vzpomínkou, budeš mít do kůže vyřezané její jméno a ona bude pod srdcem nosit tvoje dítě.”

Dorian o krok ucouvl a vrtěl hlavou. Viděla jsem paniku v jeho očích, výraz naprostého znechucení a nakonec... Nakonec jsem postřehla i zlo, jenž se mu mihlo tváří.

Prudce se otočil k elfce a ta se jako na povel narovnala v ramenou. Přešel k ní dlouhými kroky a zastavil se těsně před ní.

Kontrast jejich těl byl neskutečný. Zatímco Dorian představoval surovou sílu a moc, Destiny se zdála křehká jako sklo.

Dosahovala poloupírovi sotva k ramenům, ale co ztrácela na výšce, dorovnala pohledem válečnice. Karamelové oči se leskly, rty byly přísně stažené a neustoupila ani o krok.

„Miluju jinou,” pronesl kovovým hlasem. „Smíříš se s tím? S faktem, že s tebou budu jenom z donucení? S faktem, že už teď jsi pro mě nechutným břemenem? Se skutečností, že tě nenávidím v tuhle chvíli a budu po zbytek života?”

„Doriane!” vložila jsem se do toho podmračeně.

Elfka zdvihla ruku, aby mě zastavila, a nutno přiznat, že se po jeho slovech ani nezachvěla. Její výraz se nezměnil, v očích se neobjevil smutek nebo strach. Dorian jí chtěl ublížit a s ní to ani nehnulo. Což znamenalo jediné... Buď byla chladná jako kámen nebo... nebo byla zvyklá na mnohem horší zacházení.

„To nic, virval,” řekla, ale oči stále upírala na Doriana. „Prodala jsem své tělo výměnou za mír. Může mě nenávidět a pohrdat mnou. Ale i když se stane vlastníkem těla, má duše mu nikdy patřit nebude. A ta jediná je věčná.”

„Jo,” ušklíbl se Dorian zle. „Slovo prodala jsi použila fakt skvěle, zlato. Jako nějaká kur-”

Nebylo mu přáno větu dokončit, protože jeho otec ho sevřel v kravatě a smykem táhl ze dveří. Do ucha mu přitom chrlil rozhněvaná slova ve svém rodném jazyce a nevypadal ani trochu spokojeně.

„Tvůj cyklus, elfko... Je jako u upířích, nebo lidských žen?” zeptal se král na rovinu.

Destiny polkla a až teď vypadala vyvedená z míry, přesto odpověděla nezúčastněně. „Plodné období přijde za měsíc.”

Slepý král si hluboce povzdechl a promnul si kořen nosu, na kterém mu seděly panoramatické brýle. „Pak se vrať za měsíc a uvidíme, co se do té doby stane.”

Destiny se uklonila, podívala se na mě a mírně kývla hlavou. Otočila se k odchodu, její lidé vykročili s ní, načež se zarazila a spěšně se vrátila.

Zastavila se ode mě na dosah, sáhla si za krk a odepnula amulet, který zdobil její hrdlo.

„Chceš-li pohlédnout do srdce jiného, musíš jít cestou, kterou šel on. Tohle je kámen mrtvých, virval. Ukáže ti to, co ani tvůj dar nemůže. Ukáže ti nejtemnější zákoutí minulosti. Využij ho moudře a jdi na místo, kde to celé začalo. Tam dostaneš svoji odpověď,” vtiskla mi do ruky oválný smaragd zasazený v bílém zlatě.

Zamračila jsem se na tu věc a vzhlédla k Temné. „Já se na nic neptala.”

„Potom klameš nejen mne, ale i samu sebe,” usmála se, načež ztišila hlas na pouhý šepot. „Miluje tebe, nebo stín předešlé věštkyně, jež dlí ve tvých očích?”

Nato se elfka s konečnou platností vydala pryč. Chtěla jsem po ní sáhnout, ale proměnila se ve změť rozplývajícího se kouře a její soukmenovci stejně tak.

Sevřela jsem amulet v dlani a zamrazilo mě v zádech. Jak to mohla vědět? Jak mohla položit otázku, kterou jsem se bála vyřknout i v duchu?

Jdi na místo, kde to celé začalo...

Zavřela jsem oči a nechala své tělo unášet magií daleko... Daleko od civilizace, daleko od jakéhokoliv ruchu...

Když jsem se opět zhmotnila, stála jsem před skálou z ledových krystalků, v nichž plál věčný oheň. Uměle vytvořená stěna se leskla v paprscích vycházejícího slunce a já se dlaní dotkla hrubého povrchu.

„Ahoj, Elen!”

Pomník mé mrtvé tety mi neodpověděl, ale vítr se vzedmul a vehnal mi slzy do očí. Nebo to možná bylo vědomí, že magická bariéra už celá desetiletí chrání popel milované sestry a... první lásky mého druha.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction