OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lovec - 12. kapitola

27.03.2019 (09:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1254×

Držela jsem v ruce kámen, který se na slunci třpytil, a snažila se nevnímat podivnou magii, jež vlnila vzduch kolem předmětu. Přetáčela jsem ten drahokam v prstech pořád dokola a víření barev kopírovalo uragán v mém nitru.  

Seděla jsem už hodiny na tvrdé zemi, hodiny přemýšlela, jestli mám poslechnout hlas srdce, nebo rozumu.  

Zvolna jsem vstala a uhladila si zaprášené saténové šaty. Šaty, které jsem si vzala, abych s nejbližšími oslavila své narozeniny. Kdyby mi někdo řekl, jak skončí včerejší večer, nevěřila bych mu.  

Památník mé tety mi ale tvrdě připomněl realitu a v hlavě mi stále rezonovala Destinyina slova.  

Pomalu jsem natáhla ruku a přitiskla dlaň na dokonalé dílo, které vytvořila moje matka a Jason. Byl to jejich hold památce zesnulé. Jejich duše se spojily, aby vytvořily tohle místo.  

A bylo úchvatné. Všude kolem rostla hustá vegetace, nad hlavou mi v korunách stromů štěbetali pestrobarevní ptáci, opodál zurčel potůček a uprostřed toho všeho se tyčila ledová mohyla. Záře v jejím středu nemohla nikdy vyhasnout, stejně jako se nikdy nevytratí otcův odkaz.  

Zavřela jsem oči a soustředila se na kámen, který byl uvězněný mezi mou dlaní a ledem. Dýchala jsem zhluboka a pravidelně a nechala svou magii proudit skrz nerost. Nechala jsem jí zahřát chladný povrch, rozpálit ho, aby se nakonec vpil do skály. 

Vize udeřila nemilosrdně a tentokrát mě naprosto pohltila. Stala jsem se její součástí, dýchala jsem stejný vzduch jako Jason a Elen, kteří vedle sebe leželi ve tmě a tichu na posteli.  

Byli nazí, Jason hladil drobnou blondýnku po zádech a černé oči měl upřené do prázdna. Elen se usmívala, ale byl to úsměv plný smutku.  

„Slib mi to, Jasone,” zašeptala do nočního ticha.  

Jason se zhluboka nadechl, široká hruď se nadmula a zavřel oči. Přitiskl si Elen k tělu a zachvěl se.  

„Prosím,” dodala Elen. „Slib mi, že ji ochráníš.”  

„Nechci o tom mluvit,” zamračil se daikons.  

„Musíme o tom mluvit, protože už mi nezbývá moc času,” řekla Elen rozhodně a posadila se na posteli.  

Měsíční světlo ozářilo její bledou pokožku a zlaté vlny si odhodila na záda. V překrásných rysech měla vepsané odhodlání bojovníka.  

Jason vstal z postele, rozčileně přecházel po pokoji a svaly se pod pokožkou napínaly při každém kroku. Prohrábl si prsty černé vlasy a trochu za ně zatahal.  

„Vážně mě nedokážeš pochopit?!” spustil zostra. „Nechci se bavit o nějaké ženské, nechci poslouchat, že umřeš a nechci slyšet, že bych se do ní měl zamilovat, k čertu!”  

„Té ženské bude v žilách kolovat má krev,” podotkla Elen jemně.  

Zastavilo se mi srdce. Mluvili o mně! 

Jason šlehl ohnivým pohledem směrem k posteli, ale Elen zůstala klidná a vyrovnaná. Vstala, přešla k lovci a pohladila ho po širokých zádech.  

„Stane se tvojí duší, tvým srdcem, důvodem, proč se nadechneš, i když v místnosti nebude žádný kyslík, proč tvé srdce bude tlouct, i když bude rozervané na kusy. Pro ni budeš žít, pro ni budeš ochotný zemřít. Miluj ji, jako bych nikdy nebyla, dej jí všechno, cos byl ochotný dát mně. Ona je tvojí propustkou z pekla, Jasone... To spojení bude opravdové, takové, jaké si zasloužíš,” usmála se něžně. „Ale musíš být připraven ji chránit. Přijdou si pro ni, budou ji chtít zlomit na těle i na duchu. Nedovol jim to.” 

„Teď jsem se s tebou miloval, Elen! A ty jsi schopná mluvit o tom, že bych měl to samé dělat s jinou?” 

Fialové oči se naplnily slzami, až jedna z nich opustila své přístřeší a skanula po bledé líci. „Já jsem tvá přítomnost... Ona je tvá budoucnost, tvá věčnost.” 

Jason udeřil pěstí do zdi a prorazil ji. Bolest a zlost z něj prýštily ve vlnách zármutku, napětí bylo téměř hmatatelné.  

„Musíš za ni bojovat, rvát se ze všech sil, použít všechnu temnotu, kterou v sobě máš. Jenom tak je naděje, že ji zachráníš,” pokračovala Elen.  

„Musím se s ní svázat...” 

Jasonova slova nebyla otázkou, byla konstatováním. Hlas měl naprosto mrtvý, když tu větu pronášel. Duše se mi lámala na kousky, jak jsem začínala nacházet klíč ke svým otázkám.   

Náš svazek... Byl slibem jeho lásce, že se o mně postará. Hrozilo mi nebezpečí, které Elen odhalila ještě dřív, než jsem se poprvé nadechla a ona přiměla nejmocnějšího lovce, aby přísahal, že mi poskytne ochranu.  

Smrtící ochranu... Takovou, jakou poskytne jenom jediný tvor na zemi. Druh! Pouto nezlomné a trvalé, pouto krve, magie a duší!  

Klopýtla jsem vzad, když Jason pomalu kývl a otočil se k mé tetě. Jejich nahá těla byla v kontrastu, když před ní poklekl a zabořil tvář do měkkého břicha.  

„Přísahám,” šeptal jí do pokožky. „Přísahám, že pro tebe to udělám. Ochráním ji... Ale nikdy ji nebudu milovat, bohové jsou mi svědkem... Nikdy jí nebude patřit mé srdce...” 

Vidiny pustily mou mysl ze spárů, odtahovaly jeden prst po druhém, aby uvolnily sevření. Dopadla jsem na zem a bolest uprostřed hrudi se zdála nesnesitelná.  

Dýchala jsem rychle, jako bych běžela maraton a z očí se mi řinuly slzy. Nemohla jsem to zastavit, jako jsem nemohla zastavit magii, která mé tělo změnila ve změť molekul.  

Oheň, který mě strávil, nebyl můj. Patřil mému otci. Stvořitel si mě na dálku přivolal jako psa, přenesl mé tělo zpátky do paláce, a když jsem se zhmotnila uprostřed trůnní síně, musel na mě být žalostný pohled.  

Věděla jsem to... Věděla jsem, že klečím na kolenou, zlomená a ublížená před otcem, matkou a Jasonem. Po tvářích mi tekly horké slzy a ten zatracený sval v hrudi bolel tak moc, až jsem měla pocit, že se opravdu láme.  

„Hope! Bohové!”  

Máma rychle scházela schody vedoucí k trůnům a já na ni upřela mrtvé oči.  

„Věděla jsi to?”  

Nevím, co ji zastavilo. Jestli tón mého hlasu, nebo výraz ve tváři, ale zarazila se a pohlédla na otce.  

„Věděla jsi, co předpověděla Elen? To proto jste mě donutili se s ním svázat?”  

Hluboký smutek v jejích očích mi řekl všechno, co jsem potřebovala vědět. Zvolna jsem se postavila na vratké nohy, ruce jsem spustila podél boků a pohlédla jsem na Jasona.  

Lovec stál vzpřímeně, svaly ve tváři napjaté, čelist pevně zatnutá, ale neřekl ani slovo. Sklouzl očima k mé pravici, která stále ještě svírala Destinyin dar, a zřejmě mu došlo, co jsem udělala, protože přimhouřil oči.  

„Uklidním tě, Jasone,” kývla jsem pomalu hlavou. „Slib, který jsi dal Elen, nikdy neporušíš.” 

Jason se zamračil a udělal jeden krok vpřed. „Nikdy nedovolím, aby ti kdokoliv ublížil.”  

Pousmála jsem se a zavrtěla hlavou. „Bohové jsou mi svědkem, nikdy ji nebudu milovat, nikdy jí nebude patřit mé srdce...”  

Lovec otevřel ústa, aby něco řekl, ale nic z něj nevyšlo. Černé oči ještě víc potemněly, ale neuhnul před mým pohledem. Vpíjel se do mě, vysoké tělo napjaté jako strunu.  

„Nemůžu vlastnit tvé srdce, daikons, protože ty žádné nemáš. Jsi stejně chladný jako led, kterým vládneš, a pokud jsi kdy měl nějaké city, odešly spolu s Elen.” Dotkla jsem se hrudi, protože to zrádné srdce znovu zabolelo. „Ona už je v mírumilovném Stínu, ale mě odkázala k životu v pekle.”  

Otočila jsem se k odchodu a snažila se, abych měla rovná záda. Pevná ruka na mé paži mě zastavila a Jason vypadal jako samotný ďábel. Zle se mračil a tělo mu vibrovalo potlačovanými emocemi.  

„Neměla jsi žádné právo nahlédnout do vzpomínek, které ti nenáleží,” procedil skrz zuby.  

Nechtěla jsem bojovat, nezbývala mi žádná síla. Byla jsem unavená, tak moc unavená, a bála jsem se. Měla jsem strach z budoucnosti po boku muže, který neměl srdce.  

„Máš pravdu,” uznala jsem tiše. „Ale věř mi, zaplatila jsem za to.”  

Jason polkl a stisk na paži zesílil. „Nic to nemění na skutečnosti, že mi patříš. Jsi má družka a-” 

„Já vím,” přerušila jsem ho a otočila se k matce. „Souhlasili jste, abyste ochránili můj život, a přitom jste mě o něj tak jako tak připravili. Celou věčnost strávím vedle muže, který ani neví, co je to láska. Zamkli jste mě v pekle, kde budu každý den závidět jiným a přát si, abych mohla mít, co mají oni.”  

Vysmekla jsem se Jasonovi a opustila místnost s pocitem, že se každou chvíli pozvracím. Na chodbě jsem si opřela čelo o chladné sklo okna a dlouze vydechla.  

Musím se naučit žít ve vězení se žalářníkem, který je schopný obnažit mé nitro během vteřiny. A jediný způsob, jak toho docílit, spočívá v naprosté kontrole. Musím se zatvrdit proti lovci, kterému temnota protéká žilami a zpívá v srdci. 

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec - 12. kapitola: