Koruna pro hada - 1. kapitola - část 2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Zoe se musí vypořádat s návratem do školy. Ale neví, jestli je její postavení ve zmijozelské společnosti stále stejné... Část 2.

08.08.2013 (15:00) • Bledulka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 706×

„Vážně mám pocit, jako kdybych nespal poslední rok,“ zazíval Lucius a odešel k nejbližšímu kočáru, odkud bez okolků vyhodil nějaké mladší žáky. „Promiňte, hoši, vyšší dobro.“

Cestou k hradu nikdo kromě Rodolfuse („To jsme pod vodou?“) nepromluvil. Anne se nepustila své knížky, Lucius nepřestal zívat, Bellatrix si česala vlasy a Zoe… Zoe sledovala ostatní a mrkala častěji, než bylo třeba.

Projeli bránou s okřídlenými kanci a o chvíli později už kočár zastavil a Zoe vyskočila a pohlédla na Bradavice, z kterých se jí i po sedmi letech tajil dech.

Bradavický hrad byl částečně schovaný v mlze, ze které vyrážely jen vysoké hradní věžičky. Těch několik hvězd, které prosvítaly pod mraky, vypadaly, jako kdyby splývaly s hradními místnůstkami, které se střídavě rozsvěcely a zhasínaly. Nejjasněji ze všeho byla však vidět Velká síň, vyčnívající z neurčitého mlžného oparu a dodávající hradu na opravdovosti.

„Tůdle, nůdle! Na mě nemáš!“ zaječel Protiva, školní strašidlo, a začal se škodolibě chechtat. „Co se tam tak válíš, tlusťochu?“ utrhl se na studenta druhého ročníku, který se plácal v bahně. „VÍÍÍÍÍÍ!“ Protiva udělal piruetu ve vzduchu a o vteřinu později slétl dolů a už si razil cestu největším chumlem, přitom si prozpěvujíc: „Kratiknot, Kratiknot, ten nepřeleze ani plot! Brumbále, Brumbále, proč se schováváš v kumbále?“

Velká síň patřila k nejpozoruhodnějším místnostem v celých Bradavicích. Místo stropu tam byla falešná obloha, která jako by byla odraz té pravé – dnes byla obloha tmavá a dokonce z ní pršelo. Hned pod stropem v hejnech vířily svíce a pod nimi byly zase vlajky čtyř různých kolejí. Po celé délce síně pak byly čtyři kolejní stoly, každý pro jednu kolej, a ty končily u Čestného stolu, kde sedávali učitelé a profesoři Bradavic.

Zoe, Anne, Bellatrix, Rodolfus a Lucius usedli ke stolu pod zelenou vlajkou se stříbrným hadem.

„Pávi,“ prohlásil Lucius. „Matka řekla, že chce na zahradě pávy. A div, že je otec nelovil někde v zoo.“

„Budete mít na zahradě pávy?“ podivila se Zoe.

„Je to zazobaně hustý,“ zašklebil se Lucius, ale o chvíli pozdě už všichni ztichli, protože ze svého křesla, které spíše připomínalo trůn, se zvedl ředitel Bradavic, Albus Brumbál.

Ředitel Brumbál si k prvnímu září oblékl tmavomodrý sametový hábit až k zemi a špičatý kouzelnický klobouk stejné barvy. Dlouhé šedobílé vlasy měl rozpuštěné skoro tak, že si je klidně mohl přišlápnout, a jeho bílý plnovous byl sepnutý zářící stříbrnou sponkou.

„Prosím, uklidněte se, abychom mezi nás mohli přivítat nové spolužáky!“ prohlásil a s úsměvem pokynul k nyní zavřeným dveřím, které se ovšem začaly pomalu otevírat.

Zástup vyděšených prvňáků se objevil chvíli nato, co se Brumbál uvelebil na svém malém trůně v polovině Čestného stolu. Profesorka McGonagallová se tvářila vážně, jako by byla generál a vedla své vojsko do bitvy. S nesmírně chladným výrazem postavila stoličku před všechny čtyři kolejní stoly a otočila se zády k Brumbálovi, čelem k novým prvním ročníkům.

„Nyní si nasadíte Moudrý klobouk, aby vás zařadil do koleje!“ informovala je a hloučkem prvních ročníků to zašumělo. Zoe si pamatovala, jak sebou trhla, když se klobouk pohnul a z jeho záplaty se ozval zpěv. To samé teď udělali i prvňáci.

Nasaď si mne na hlavu,
a zjistíš, kam patříš!
Nejsem přeci žádný klobouk z davu,
jen v Bradavicích mě spatříš!

Strach je možná přirozený,
ale tady ho není potřeba.
Tvá povaha mi řekne, k jaké koleji jsi zrozený,
a dalších okolností netřeba!

Možná je tvým osudem Nebelvír,
tudíž statečný a dobrosrdečný jsi.
Tvá smělost všechny strhne jako vír,
až s ní zaženeš i trojhlavé psy!

Zda tvoje ctižádost nezná hranic
a i v propasti bys pro svůj cíl zel,
Havraspár tě nečeká za nic,
ale lstivý a důmyslný Zmijozel!

Jestli jsi chytrý a máš rozum
a jsi důvtipu a bystrosti král,
tvojí kolejí nepochybně bude
chápavý a vtipný Havraspár!

Možná doufáš v Mrzimor
a jejich smysl pro spravedlnost.
Vždy sestavíš ten správný vor,
aniž bys musel stavět most!

(Neboj se!)

Ať už tě čeká chrabrý Nebelvír,

ctižádostivý Zmijozel,
chytrý Havraspár
nebo čestný Mrzimor!

(Neboj se!)

Nikdy se nemýlím,
naslouchej a nestaneš se černobílým!
Tak ukaž mi tvou duši,
já tvou pravou povahu stejně budu tušit!

A teď slyš má slova,
budu ti dávat rady znova!
I zlo pomůže zahnat,
když zpřelámeš hrůze hnát!

Stačí se spojit,
budeš pak strachem zlo kojit!
Nedokážeš-li však spojenectví vytvořit,
smrt váš všechny dokáže znetvořit.

Jakmile Moudrý klobouk skončil se svým zpěvem, celou Velkou síni se rozezněl zprvu vlažnější, potom už ale hlučný potlesk. James Potter si dokonce stoupnul na nebelvírský kolejní stůl a vytáhl červený transparent, na kterém bylo zářivým zlatým písmem napsáno: Nebelvír tě miluje, Moudrý klobouku!

Na to se celý Nebelvír rozjásal ještě víc a Bellatrix zakoulela očima, aby dala najevo, co si o tom myslí.

Potter potom transparent otočil a už na něm nestálo vyznání lásky od celého Nebelvíru, ale: Miluju tě, Evansová! Než to stačil skandovat celý Nebelvír, profesorka McGonagallová na Pottera vrhla tak vražedný pohled, že radši usedl zpátky.

„Chudák Evansová,“ zkonstatovala Zoe a ukázala na zrzku, která rádoby nenápadně pomalu sjížděla pod stůl, až zmizela úplně.

„Takže,“ pokračovala profesorka McGonagallová autoritativním hlasem, jako kdyby se nic nestalo, „teď si nasadíte Moudrý klobouk! První jde Avel Thomas!“

„Co to jako mělo znamenat?“ podivil se Lucius.

„Co jako?“ zeptala se Anne.

„Nedokážeš-li však spojenectví vytvořit, smrt vás všechny dokáže znetvořit!“ zarecitoval naštvaně Lucius.

„Znělo to jako varování,“ usoudila Zoe.

„Varování?“ zasmál se Lucius. „Znetvořit? Co mě to má co děsit!“

„No tak Luciusi,“ ozvala se Bellatrix, „je evidentní, že to nebylo určeno nám ze Zmijozelu. Bylo to pro ty ubožáky z Nebelvíru a ostatních kolejí, aby se spojili a nepřidávali se na stranu zla.“

„No, to je dobře, že se nás to netýká,“ oklepal se Lucius, „vážně nerad bych něco měl s kýmkoliv z Nebelvíru a nebo Mrzimoru. Jo, a slyšeli jste o tý párty na začátek školního roku? Pořádá to prej někdo z Havraspáru, takže je to neutrální!“

Bella přivřela oči a potom prohlásila: „Kde to je?“

„To je na tom právě to nejlepší! V komnatě vysoký potřeby!“ zašeptal Lucius vzrušeně, oči mu jen zářily.

„V čem že?“ zamračila se Zoe.

„Lucius,“ pravila Anne povýšeně, „samozřejmě myslel komnatu nejvyšší potřeby. Je to komnata v sedmém patře a objeví se jen tomu, kdo ji nutně potřebuje. Nechápu, co je na tom tak zvláštního.“

„Tak nejvyšší,“ zakoulel Lucius očima. „Jde o to, že když si budem přát, aby to tam učitelé nenašli, tak to tam nenajdou, ne? Budem moct pařit do rána!“

„Vážně to funguje?“ zeptala se Zoe pochybovačně.

„Neřekla bych,“ prohlásila Anne.

„Ale zkusit to můžeme,“ namítl Lucius.

„Máš pravdu – co by to bylo za párty, kdybych tam nebyla?“ ušklíbla se Bellatrix a prohrábla si havraní vlasy.

„Jo,“ přitakal Lucius.

„ZMIJOZEL!“ rozkřikl se Moudrý klobouk a poslal poslední studentku, Antonii Wyattovou, k jejich stolu.

Profesorka McGonagallová odpravila židličku a Brumbál vstal.

„Vítejte v novém školním roce a dovolte mi, abych vám popřál mnoho štěstí a zdarů a hlavě ať z vás ke konci roku nebudou duté hlavy!“ Brumbál zamrkal a potom se opět usmál.

„Dobrá, dobrá, doufám, že mě neukamenujete, jelikož mám dneska nějaký chrapot, bohužel vám musím oznámit, že dneska si školní hymnu nezazpíváme,“ řekl a vypadal, že ho to vážně mrzí – naopak profesorka McGonagallová i profesor Křiklan se tvářili, jako by právě unikli kolosální lavině.

„Nuže, můj mozek byl poslední dobou přeplněný nejrůznějšími povinnostmi – a doufám, že si pro mne nepřipravíte popravčí četu - takže pro vás nemám delší proslov, stejně už ale vidím, že mě hlady ani nevnímáte, tak abych nakonec neskončil jako mršina, DOBROU CHUŤ!“ zaburácel Brumbál a najednou se na zlatých talířích a tácech objevily doslova hory jídla a vedle číší se objevily skleněné i cínové konvičky.

Anne a Bellatrix si nalily jenom dýňovou šťávu, Rodolfus tupě zíral před sebe a Lucius se cpal jako nezavřený.

Zoe se nadechla. Vrátit se sem ji stálo hodně přemáhání, ale nakonec to zvládla. Bála se, že by se lidi mohli zajímat o to, kam zmizela… Co by jim na to měla říct? Pravdu? Ne, to ne. Pravda byla příliš ošklivá, než aby ji někdo měl znát. Měla jim všem lhát? Ale co kdyby se zamotala do vlastních pavučin lží? Ach ne, lhaní jí nikdy nešlo. Co jí tedy zbývalo? Mohla před nimi zbaběle utíkat a vyhýbat se otázkám, ale to bylo příliš vyčerpávající. Nevěděla, co si počít.

Z Německa se vrátili na konci srpna a na to, aby se mohli přemístit zpátky, potřebovali zvláštní povolení Ministerstva kouzel, takže z Německa do Francie raději jeli autem. Ve městech to bylo dobré, asi kvůli tomu, že tam žila převaha mudlů, ale jakmile projížděli vesnicemi, všichni kouzelníci zavírali dveře. Všichni se báli, co by se mohlo stát. A Zoe se musela ptát, jestli už válka, kterou Brumbál strašil již několik let, doopravdy začala?

„Koukněte na Alectu,“ vytrhl ji ze snění Lucius. „Taky vám přijde, že má červený oči?“

Zoe na ni pohlédla. Alecta Carrowová chodila do šestého ročníku spolu s Narcissou Blackovou i její sestrou Andromedou. Byla stejně vysoká jako Narcissa, dokonce i blonďatá, jenomže její vlasy byly špinavě blonďaté a rovné. Vždycky chodila v sametovém černém hábitu s kapucí a její oči doopravdy budily dojem, že jsou červené.

„Třeba nosí kontaktní čočky,“ navrhla Zoe.

„Cože to nosí?“ zamračil se Lucius.

„Ale nic,“ Zoe mávla rukou a raději si začala nandávat několik pečených brambor.

„To používají mudlové, když nechtějí nosit brýle,“ objasnila to ostatním Anne, aniž by vzhlédla od svého poháru, „něco takovýho by potřeboval Potter.“

James Potter byl už tři roky kapitán nebelvírského famfrpálového družstva. Když Anne říkala, že by potřeboval kontaktní čočky, bylo to mířeno na jeho kulaté brýle. Podle Zoe by ale měl něco dělat s těmi vlasy, které byly zkrotitelné asi tak jak Tyranosaurus Rex v nejlepších letech.

Po tom, co zmizely sirupové košíčky, jablkové koláče a citrónové zákusky, Brumbál vstal ze svého křesla a se srdečným úsměvem se rozpovídal.

„Takže pro ty, co mě ještě poslouchají a nemyslí na teplé postele, chci vám říci pár důležitých pravidel. Do Zapovězeného lesa nesmí nikdo ze studentů ani vkročit – jinak se ztratíte a budete tam bloudit až do samotného konce vašeho života – no povězte, jak bychom to vysvětlovali vašim nebohým rodičům? Dále kouzlení o přestávkách mezi hodinami je zakázáno, a to nejen kvůli panu Filchovi, kterému to drásá nervy, ale i kvůli tomu, že pan Filch je obzvláště citlivý na bomby hnojůvky, které se právě v tomto čase vyrojí jako na povel. Pokud chcete hrát za kolejní družstvo, a budu předpokládat, že chcete hrát za vlastní kolej, hlaste se u kapitána nebo jeho zástupce. A teď prosím o pozornost vás všech! Jak všichni víme, náš minulý profesor obrany proti černé magii, musel odejít kvůli zdravotním problémům, ale mě teď těší představit vám všem nového profesora! Williama Rommana!“

Ve Velké síni se vzedmula vlna potlesku a z židle vedle profesora Křiklana vstal vysoký hubený padesátník s černými vlasy upravenými do vlny a několikrát se uklonil. Zoe si nemohla pomoct, ale měla pocit, že ho někde viděla.

„A nakonec jedna velice nepříjemná zpráva – zítra začíná vyučování a i já jsem ospalý a přesycený tím dobrým jídlem, takže bude nejlepší, když teď všichni vstoupíme do říše snů! Dobrou noc!“ prohlásil ředitel školy a lehce se uklonil, když se síň zaplnila potleskem, „Děkuji! Děkuji! Snad se nezačnu červenat – to by bylo trapné!“

„Nepřijde vám nějak povědomej?“ zeptala se Zoe, když vstávala od stolu.

„Trošku,“ připustila Anne.

Lucius se na chvíli zamyslel, ale potom zavrtěl hlavou: „Ani ne.“

Zoe se na profesora naposledy podívala. Jenže její mozek na tváře nikdy moc nebyl a tohle pro ni bylo příliš, takže jí z toho vzpomínání začala bolet hlava. Přílišné soustředění škodí, řekla jí ta lékouzelnice u Munga, vždycky si musíš vyčistit hlavu. Zoe sice nevěděla, do jaké míry měla pravdu, ale jejími radami se dosud řídila.

Toho večera bylo ve zmijozelské společenské místnosti zřejmé, že nad hlavami se jim bouří deštěm bičované jezero, přesto to ale nikoho kromě nově příchozích prvňáků nevyděsilo, a tak Zoe nebyla v místnosti sama.

Anne našla zálibu v nějaké nové hře: na velké mramorové desce bylo bitevní pole, každý hráč měl k dispozici několik kouzelníků různé kouzelnické úrovně, kteří se postupně vzdělávali a zdokonalovali, pět vlkodlaků a pět obrů s velkými kyji. Vrcholem hry byli však dva obrovští bitevní draci, kteří mohli chrlit oheň a spalovat na popel celá města. Anne to zřejmě bavilo hlavně proto, že většinou vyhrávala.

„Škoda, že se draci nedají ochočit,“ řekla Anne a táhla svého draka přes většinu Zoeiny přední linie kouzelníků. „Bylo by to úžasné, vlastnit jednoho takového.“

Zoe si nemyslela, že by to bylo kdovíjak úžasné, ale musela uznat, že kdyby drak bojoval na její straně… Poslala svou hordu vlkodlaků na Annina kouzelníka s nejvyšší hodností.

„Otec často jezdí do Rumunska,“ prohlásila Anne a poslala svému čaroději na pomoc jednoho obra, jehož ztráta by Zoe umožnila získat další zbraně. „Nikdy mě tam nevzal. Prý je to i pro něho nebezpečné. Ale mají tam skoro všechny draky, někteří prý šlehají kilometry dlouhé plameny. Ale na druhou stranu, jednou musel otec do Akzkabanu.“

„Tvůj otec byl v Azkabanu?“ podivila se Zoe.

„Pracovně,“ souhlasila Anne. „Ale s mozkomory se přímo nesetkal. Nebo alespoň tak nevypadal. Četla jsem o lidech, kteří se s nimi setkali – i když pracovně, a otec se tak netvářil ani nechoval.“

„Kde je vlastně Lucius?“ změnila Zoe téma a rozhlédla se po místnosti, nikde ho však nezahlédla.

„Nevím,“ odpověděla Anne.

„No, to já taky ne.“

Jako odpověď na její otázku do společenské místnosti vrazil Lucius s lahví ohnivé whisky v ruce a zakřičel: „No tak, kde jste, lidi? Už to začalo!“

Zoe napůl doufala, že Anne zakoulí očima a vrátí se ke hře, ale ona jenom vstala a odešla za Bellou do ložnice, aby se převlékla. Zoe chvíli seděla v křesle a snažila se sestavit si seznam důvodů, proč by tam neměla jít. Marná snaha, když nedokázala vymyslet ani jeden pádný argument.

Pokoj Zoe sdílela s Anne a Bellatrix. Občasně k nim z vedlejšího pokoje zavítala i Nell Gwynová, která na ni při příchodu zvesela zamávala z postele.

„Ahoj,“ pozdravila Zoe. „Je někdo v koupelně?“

Nell Gwynová byla zvláštní; chovala se mile a přátelsky, ale občas se zdálo, že její slaďoučký výraz ve tváři je jenom zatraceně dobrá hra.

„Jo, jo. Myslím, že Anne,“ odpověděla Nell vesele a ve tváři se jí přitom udělaly ďolíčky. „Kde jsi vlastně byla?“

„No, ve společence,“ odpověděla Zoe.

„Ne, já myslím tehdy, když jsi zmizela na několik měsíců ze školy.“

Zoe ustala v přehrabování se v kufru a upřeně se zahleděla na svou postel. Bylo by to od ní pošetilé, kdyby si myslela, že si nikdo nevzpomene. Samozřejmě, že se všichni chtěli zeptat, jenže Luciuse, Anne a Bellu už viděla svatbě, takže ti svoji šanci už promrhali. Ale ostatní… Alecta, Regulus, Narcissa, možná i Andromeda, Rabastan… ti všichni by si na tom smlsli.

„V Německu,“ vyhrkla okamžitě. „Já… byla jsem na menší dovolené, nebylo mi dobře.“

„Aha.“ Nell se na ni usmála a vypadalo to, že se s její odpovědí spokojila, třebaže si Zoe nebyla zas tak úplně jistá – Bella naštěstí pustila hudbu, takže tím zaplnila trapné ticho.

„Co myslíte?“ zeptala se Bellatrix. „Mám si vlasy narovnat, nebo je nechat kudrnatý?“

„Narovnej si je!“ zatleskala Nell nadšeně.

„Jo, narovnej,“ přidala se Zoe vlažně a rozhrabovala oblečení v kufru.

Anne přišla za chvíli v bílo–růžových šatech z květinové krajky a v botách na vysokém podpatku; na tváři jí hrál pořád ten stejný povýšený výraz, tentokrát ještě podtržený černými očními linkami.

„Páni, Anne, máš hustý šaty!“ zašvitořila Nell, zatímco se česala.

„Děkuju,“ usmála se Anne a zkontrolovala se v zrcadle za Bellou; ta byla typicky v šatech černých se zdobeným korzetem.

Zoe se nakonec rozhodla pro světle modrou košili, kterou si zavázala těsně nad pupíkem, a červenou sukni, protože šaty jí nikdy neseděly.

Po tom, co téměř čtvrt hodiny kroužily kolem místa, kde měl být vchod do komnaty, a snažily se dostat dovnitř - Bella na to dokonce šla výhružkami, ale i přes její pestré líčení, jak všechno zboří, to zeď zanechávalo chladnou, konečně dorazily dovnitř.

Byl tam podlouhlý stůl s pitím, lampiónky přilepené ke stropu, hlasité reproduktory („Are you ready? Then come and get it!“), ze kterých zněla skupina Vlkodlaci, a spousta lidí – dle Zoeina odhadu tak patnáctiletých až sedmnáctiletých.

Ve srovnání s večírky, které Zoe zažila v Německu (a některé z nich sama pořádala), tohle žádný nářez nebyl – jak si mnozí pravděpodobně mysleli. Zatím tady byli lidi jenom opilí, nebo možná tak trošku zfetovaní, ale zatím nevznikl žádný požár.

Místnost byla plná známých tváří. Zoe viděla Rodolfuse na gauči, který se jako pravý ztroskomilec válel v obležení omamných látek. Viděla Narcissu Blackovou s Luciusem, který k ní vyslal zoufalý pohled, a Zoe poznala, že tanec určitě nevyšel z jeho iniciativy. Poznala i Andromedu, Biancu, Reguluse…

Vzduch tam byl cítit po karamelu, a když se Zoe prodírala tančícími lidmi k Luciusovi, musela se chichotat, protože jí to zkrátka přišlo hrozně vtipné. Všichni tihle, co tady vesele trsají, zítra budou úplně mrtví. A Zoe netoužila po ničem jiném, než se k nim přidat.

„Are you, are you ready? Then come and get it, get it!“

V kapse u sukně našla nějaký ten galeon a cigaretu; tu si dala do pusy a vytáhla hůlku. Už se zase smála, a že se smála ráda, protože když se člověk směje, potom je všechno jednodušší. Špičkou hůlky si zapálila cigaretu, držíc ji mezi ukazováčkem a prostředníkem. Potom začala tancovat a cítila, jak je zase středem pozornosti; nevěděla, jestli je to dobře, nebo by se jí měly začít klepat ruce nervozitou. Radši potáhla a vrazila mezi Luciuse a Narcissu.

„Čau, lidi!“ zapištěla vesele a vzala je kolem ramen – ta Narcissina byla, pravda, trošku špičatá, ale Zoe to neodradilo. „Jak se daří?“

Lucius vypadal, že se mu ulevilo; vytrhl Zoe z rukou cigaretu a sám potáhl. Narcissa se raději odvrátila a vymanila se ze Zoeina objetí.

„Tak až si to tady vyřešíte, přijď za mnou, Luciusi,“ řekla a upravila si svoje blonďaté vlasy zkrocené v drdolu.

„Díky bohu,“ ulevil si Lucius. „Div, že jsme tady netancovali ploužák.“

„Já nevím, proč s ní chodíš,“ pokrčila Zoe rameny.

„Já s ní nechodím,“ zavrtěl hlavou Lucius. „To ona chodí se mnou. Nějak jsme si spolu jednou vyrazili a od tý doby se chová, jako bychom spolu chodili.“

„To je pech,“ zasmála se Zoe. „Neviděls Remuse?“

„Ne, teď jsem měl co dělat s Narcissou. Asi se půjdu schovat k Bellatrix, to je pro Narcissu zakázaná zóna.“

A hned na to odešel i se Zoeinou cigaretou.

Zoe si povzdechla a otočila se - v tu ránu se jí samým šokem zamlžil okolní svět.

Bylo normální vidět Jamese Pottera tancovat s nějakou holkou. Bylo ještě normálnější vidět Siriuse Blacka nějakou holku osahávat. Co ale normální rozhodně nebylo, byl Remus Lupin, který měl obě nohy levé, kterak tancuje s Lily Evansovou.

Lily Evansová byla letošní primuska. Měla zrzavé vlasy a milou tvářičku, veliké laskavé oči jako dva smaragdy a naprosto spontánní chování. A tancovala s Remusem.

Zoe nežárlila, protože věděla, že je přece lepší než nějaká mudlovská šmejdka. Jenže…

Rozhodla se, že bude lepší, když si půjde na záchod opláchnout obličej. Její kroky tedy zamířily skrz místnost co nejdál od Remuse a Evansové.

Zoe otočila kohoutkem a z kamenného chrliče na ni začala prýštit ledová voda. Komnata nejvyšší potřeby však zaostala někdy v dobách středověkých, protože namísto moderních toalet tam bylo něco, co připomínalo kobku; nahoře byly svíce, zrcadla byla zdobená a hned pod nimi byly chrliče ve tvaru dračí hlavy, ale jednotlivé kabinky nebyly – naštěstí – dřevěné nebo něco takového, nýbrž docela moderní.

Zoe si ledovou vodou opláchla obličej, ale najednou zaslechla nějaký zvuk. Skoro jako by se kdosi dávil; rychle vypnula vodu a zaposlouchala se. Zvuk vycházel z kabinky úplně napravo.

„Haló?“ zvolala. „Je tam někdo?“

Zastavila se před kabinkou a pomalu ji otevřela. Narcissa Blacková právě spláchla a postavila se před Zoe.

„Přišla ses mi ještě víc vysmívat?“ vyštěkla Narcissa a zamířila k zrcadlu, kde si začala stírat rozmazané líčení z obličeje. „Už tak tě má Lucius radši, ať dělám, co dělám. Vždycky je to špatně.“

Zoe na ni zmateně hleděla.

„Protože na nedostižnou Zoe Amsbergovou nikdo nemá, že?“ pokračovala Narcissa a potom sklonila hlavu k umyvadlu, aby si vypláchla pusu. „A to pro to nemusí nic dělat.“

„Co to povídáš?“ zasmála se Zoe. „Já nejsem nedostižná- “

„Skoro jak Bellatrix,“ ušklíbla se Narcissa. „Zoe přece nemusí- “

„Nech toho!“ okřikla ji Zoe.

„Ne, to ty toho nech! Nechci tě ve svým životě! Ani Bellatrix! Konečně jsi před rokem zmizela pryč, a teď se vrátíš zpátky a myslíš si, že všichni budou dělat jako by nic? No, všichni si tady o tobě myslej svoje!“

„A to je?“ zasmála se Zoe, dávajíc ruce křížkem.

„Že jsi děvka, co byla závislá na drogách, pakovala ses s mudlama a odešlas ze školy, protože jsi čekala dítě!“ vykřikla Narcissa.

Tohle Zoe nečekala; předpokládala sice, že nějaké teorie budou kolovat, ale že čekala dítě? Hystericky se rozesmála a oplatila to Narcisse stejnou mincí: „Víš co? Už se nedivím, že tě Lucius nechce!“

Rozrazila dveře, tváře růžové a v očích naštvaný výraz. Právě včas, aby spatřila Lily Evasnovou tančící na stole.

Usoudila, že jediné, co může s dnešním večerem udělat, je napsat za ním tečku. Rázně zamířila pryč a cítila na sobě pohledy Narcissy, Biancy, Alecty i Reguluse a Mulcibera.

Naštvaně vyrazila pryč, večerka nevečerka. Klapot jejích podpatků se odrážel od kamenných zdí a díky ozvěně to znělo, jako by za Zoe šlo několik dalších osob. Vytáhla si hůlku.

„Lumos.“

„Lumos, lumos, lumos…“ opakovaly chodby v ozvěně.

Bylo jí jedno, jestli ji chytí školník a uloží jí školní trest. Stejně si pro to ostatní najdou jiné odůvodnění: jako že například prodávala drogy Brumbálovi. Musela se tomu zasmát. Odezva jejího smíchu ji doprovázela až do sklepení.

Najednou Zoe ztuhla. Nevěděla proč, ale měla podivný pocit, že ji někdo sleduje. Chodby byly tmavé a Zoe viděla jen tu část, na kterou si posvítila hůlkou. Stála na místě a nějakou chvíli bylo slyšet, jak klapot jejích bot putoval chodbami dál.

„Nox,“ zašeptala téměř neslyšně a ocitla se v úplné tmě. Nejraději by se schoulila do klubíčka a přečkala do rána. Jenže to nešlo. Po zádech jí začal šplhat ledový prst, jako by jí páteř namočili do kýble s ledem.

Z jedné z komnat se ozval smích a Zoe si oddychla.

„Lumos,“ řekla o hodně jistěji a chodbu opět zaplavilo světlo. „Tak kde jste? Luciusi? Bello?“

Znovu se rozešla a vrazila do postranních dveří.

„Tak to se vám povedlo!“ řekla Zoe a zavřela dveře. „Moc povedený.“ Strnula.

Čekala, že najde Bellu a Luciuse, jak se válí smíchy na gauči. Kolem nich bude ohnivá whisky a Lucius za chvíli spustí nějakou hudbu. To by Zoe potřebovala. Místo toho ovšem našla Bellatrix s Luciusem a nějakou dívkou, kterou neznala.

„Tohle je Henrietta,“ řekla Bellatrix a mířila na nebohou dívku hůlkou, „myslím, že ošklivě mluvila o Zmijozelu. Tak, jaký je tvůj názor teď?“

Jestli byla Henrietta chytrá, snad ho bude chválit do nebes.

„Jiný,“ řekla plačtivě. „Prosím. Nechte mě jít. Už neřeknu ani slůvko… ani jedno ošklivý slůvko proti Zmijozelu. Ani jedno…“

„Tvoje ujištění mi asi nebude stačit,“ prohlásila Bellatrix sladce a sehnula se k ní, dlouhé vlasy jí přitom málem dosahovaly země. „Luciusi, moji hůlku.“

Lucius jí to bez váhání podal a vypadalo to, že se jedině silou vůle dívá na Henriettu a ne na Zoe. Ta vycouvala pryč. V takových věcech měla Bella vždy navrch. Ve všem. Zoe nebyla dostatečně silná na to, aby jí to mohla vymluvit. A když už tak nad tím přemýšlela, asi by jí to nic nepřineslo.

„Crucio!“ křikla Bellatrix a sklepení to několikrát zopakovalo po ní, ozvěna jejího hlasu se mísila s Henriettiným křikem a Zoeinou chůzí. „Crucio! Crucio! Crucio…“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Bledulka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction