Kéž by zítra o mne stál! - 13. kapitola - Květy ráje • OurStories.cz ~ naše povídky

Enjolras, zamilován do Éponine, s ní bude mít kratší rozhovor - po tom, co Éponine ošetří Enjolrasovu zraněnou ruku.

12.07.2013 (20:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1041×

Enjolras přišel, aby Eponine zkontroloval, převázal jí ránu a přinesl jí trochu vody. Stačil mu však jeden pohled do dveří, aby mu bylo jasné, že o nic takového nestojí. Spící u spícího Maria Pontmercyho, oba nazí, zdála se šťastná. Nikdy nemilovala někoho jiného. Nikdy nevěděla, že může být milována někým jiným… A Enjolras, který až do nedávna miloval jen svoji vlast, se opřen o zeď rozplakal.

Probudil mě šramot. Marius ještě spal. Pohladila jsem ho po tváři a oblékla jsem se. Poté jsem se zvedla a šla jsem se podívat, zda se něco neděje. Rána v hrudi se ozývala bodavou, rychlou bolestí, která mě čas od času zasáhla, ale smířila jsem se s ní. Doklopýtala jsem ven z místnosti a zůstala vyjeveně stát. Na podlaze spal Enjolras. Jak to však vypadal! Jeho tvář byla zmučena city a ušpiněna zaschlými slzami. Dlaně měl zakrvácené od střepů sklenice, kaluž vody prozrazovala její obsah. Pravděpodobně usnul a sklenice mu vypadla z ruky. Musel tu být dlouho, když usnul. Viděl nás snad? Pokud nás viděl až spící, proč nepřišel dovnitř? ptala jsem se sama sebe, i když odpovědí byla jeho tvář. Nedokázal vejít dovnitř, aniž by ho to nezlomilo. Bůhví, zda ho nezlomilo toto.

Klekla jsem si k němu a odtrhla si cár ze své košile. Něžně jsem mu obvazovala ruku, položenou ve střepech. S trhnutím se při mém počínání probudil, ale při pohledu na mne se začal opět uklidňovat.

„Vždy jsi ho milovala, že?“ zeptal se, dívajíc se na mne. Sklopila jsem při jeho slovech zrak a odpověděla pouhým přikývnutím. Kdybych promluvila, rozplakala bych se.

Neřekl na to nic, nechal si obvázat ruku a pomalu se zvedal, přičemž začal odklízet střepy ze sklenice. Mlčky jsem mu pomáhala a on mě nechal. Sbírala jsem odvahu cokoli říci. Bylo to těžší, než jsem si myslela. Mnohem těžší.

„Nechtěla jsem ti ublížit, Enjolrasi,“ řekla jsem po chvíli smutně.

„Neublížila,“ zalhal mi a já to věděla, „nemohlas vědět, co pro mne znamenáš.“

„Ale já to věděla…“ řekla jsem a nedokázala již udržet slzy, „došlo mi to, když jsme se bavili o místě barikád… Nechtěls, abych sem šla… a když jsem se ti podívala do očí… pochopila jsem. Pochopila jsem všechno. Já… chtěla jsem si to rozmyslet, říct ti to… Protože nejsi jen stín.“

„Tak proč jsi přišla? Proč jsi nezůstala doma, proč jsi přišla na místo smrti?“ pohlédl na mne a váhavě mi otřel slzy z tváří.

„Protože miluji i jeho.“

A protože má odpověď stála za vše, náš rozhovor již dále nepokračoval. Dále jsme uklízeli beze slov, třebaže jsme oba přemýšleli, co říci. Věděla jsem to, jako bych ho znala celý život. A právě proto, že jsem měla ten pocit, a protože jsem věděla, že je to on, kdo mě doopravdy miluje, cítila jsem více provinile, než kdy předtím.

„Nemiluje mě, že?“ zeptala jsem se ho.

Enjolras na mne upřel oči a chvíli mlčel, než mi odpověděl. „Možná ano. Jak bych to měl vědět?“ zeptal se.

„Je to tvůj přítel,“ pokrčila jsem rameny.

„Proč si myslíš, že tě nemiluje?“

„Protože miluje Cosettu. A ona má vše, co jsem kdy měla dostat já, Enjolrasi.“ Tázavě na mne pohlédl a já mu řekla celý ten příběh. Řekla jsem mu, jak k nám kdysi přišla mladá žena, která požádala mé rodiče, aby se o její dceru postarali. Potom odešla a Cosetta nám dělala služku. A že po letech přišel muž, který si ji vzal k sobě a že my už víme, že je to Jean Valjean, ten bývalý galejník, že to víme, protože když odjížděl inspektor Javert, kterému jsme řekli, že ten neznámý si ji odvedl, tak nám to řekl, a že Cosetta tedy nemá otce a žije s bývalým galejníkem a že o tom snad ani neví. A že já a má sestra jsme chodily do školy a měly jsme drahé hračky a šaty a že jsme to jednou měly být my, kdo bude bohatý. Ale že jsme skončily na ulici a že Cosetta se stala díky galejníkovi bohatou slečnou, co má drahé šaty a nosí slunečník, a že proto si Marius všímá víc jí, než mě.

Vím, že závist není dobrá věc, ale Enjolras se na mne nehněval, že to Cosette všechno závidím. Jen mě objímal a já pochopila, že i pokud mne Marius nemiluje, mohu být šťastna. Neboť Enjolras je se mnou a jeho city jsou hmatatelné a voní po všech květech ráje.

A když Přátelé Abecedy umírali – a umírali jeden po druhém rukama národní gardy, Enjolras, Marius a Eponine spali. Spali v nejistotě, že se druhý den probudí a uvidí sluneční světlo. Jenže sluneční světlo na ně čekalo a příjemně hřálo jejich tváře. Přes okna a sny.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction