Hunger Games- Buď a Nebo 7. Kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Cesta vlakem. Tak proč by ne...

29.11.2012 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 993×

„Nemusíš na mě být hnusná," řekne a chce mě obejmout.

„Celý život se za mě stydíš." Uhnu jí a sednu si.

„Zlatíčko. Byl to krásný čin. I já to zažila." Sedne si ke mně a začne mi hladit vlasy.

„Ale já to nechci. Jak jste to mohli dopustit? Aby se hry vrátily? Co když mě zabijou ještě než budu mít možnost bojovat?" Jsem od ní odtažitá. Nikdy jsme si nerozuměli a stejně to mám blíž k otci.

„Musíš se pokusit. Prosím." Podívá se na hodinky a jde ke dveřím. „Promluvíme si pak," řekne a jakmile chytí za kliku dveře se otevřou. Přesně na čas.

Kolem ní se prorve otec. Vyletím a prudce ho obejmu. Před ním jsem svá. „Pššt. Pššt." Snaží se mě utěšit, i když ví, že to stejně nemá cenu. Že se uklidním až pořádně znervozním. Objímá mě a nic neříká. Pak se dveře otevřou. Přijde mi, že nám čas krátí. Naschvál. „Miluju tě," říká a opouští mě. Znovu před sebou vidím, jak se schovává pod rouškou noci, aby se za mnou dostal. Bylo mi pět, když se mu to poprvé podařilo. Byl se mnou dobrou hodinu a pak začalo svítat. Vždy mi vadilo, když odcházel, ale ještě víc mě mrzelo, že za mnou nepřišli oba. Oba naši rodiče.

Mírotvorci vtrhnou do pokoje a vyvádí mě ven. rovnou do vlaku. Vcházím a snažím se popadnout dech. Jednak s toho, že je mi špatně z toho, že jsem v hrách a za druhé z přepychu. Z nechutně přeplácaného luxusu. Nejradši bych se jim tady pozvracela. Pak mě však šoupou dál a já za rohem uvidím Bena. Je tu sám. Asi taky nemá tolik příbuzných. Hned se ke mě vrhá a objímá.

„Všechno bude dobrý, postarám se o tebe," říká až moc vlídným tónem na to, jak se na mě naštval u jezera. „Musíme zatajit náš vztah a říct vše v nejlepší čas." Mám hlavu v jeho dlaních. Pak mě rychle pouští a sedá si zpátky. Vchází ten arogantní kluk. Hnědé vlasy mu zpadají do obličeje.

„Ahoj," řekne a sesune se do křesla. „Jste taky tak šťastný, že jste tu?" Mlčky na něj oba koukáme. Teď přišla moje chvíle se vzchopit a vydřžet nebrečet. Nečeká asi odpověď a tak jen mlčky kouká z okna. Ve stejný čas vejdou zbylí splátci. Quinn, Alexis a Mark. Pak se vlak rozjíždí. Vlastně bych jen řekla, že se prostě začne měnit krajina, protože žádný pohyb necítím. Jsme ve vagónu sami. Všichni kromě Bena a cizince stojíme. Koukám na všechny a sržím ruce skřížené na prsou.

„Viděli jste předposlední ročník?" Začíná znovu kluk. Mark už otevírá pusu.

„Jak se jmenuješ?" ptám se proto obratně, protože je mi jasné, co by následovalo.

„Jsem Louis. Neposlouchala jsi?" Asi bych se neměla ptát.

„Byla jsem myšlenkami jinde." Pak se pro mé překvapení ozve Quinn.

„A kolik vám je?" Kouknu se na Bena.

„Mně je sedmnáct," ozve se.

„Šestnáct," říkám po Benovi.

„Mně je taky šestnáct." Přitaká Alexis.

„A mně taktéž sedmnáct," řekne Mark. Všichni otočíme pohled na Louise.

„Mně je osmnáct," řekne a otočí se na nás. „Jeden posranej rok a byl bych za vodou."

„Byl by tu místo tebe někdo jiný," říkám a pouštím ruce.

„To už by mi bylo jedno. Nezajímám se. Ať klidně zhebne někdo patnáctiletej."