OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdost a Důvěra - 7. kapitola

30.04.2014 (17:00) • Pavla777 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 17× • zobrazeno 1650×

„Je za tebou, jdeme. Herm, krabici jsme ti poslali do tvé nové kanceláře. A teď jdeme. Sraz s ostatními bystrozory máme v atriu. Připravte si radostné vzpomínky, jdeme do Azkabanu,“ posmutněl Harry a rozešel se k výtahům. Opravdu by mě zajímalo, co tu řešili, ale teď mi hlavou lítalo jen jedno slovo – Azkaban.

7. kapitola

Azkaban – zabij nebo budeš zabit

Pohled Draca:

„Vůbec mi nedošlo, že tam půjdu s vámi. Co když všem pomůžu utéct?“ bránil jsem se, vůbec se mi tam nechtělo. Já tupá hlava jsem na to nepomyslel, hlavně že to s Potterem domlouvám.

„No, to by se ti nepodařilo, za prvé. Za druhé ti věřím a za třetí bys tím neočistil ničí jméno a své ještě pošpinil. Dovoluji si říct, že tě znám se vším všudy. Od zvyků po city. Nebo myslíš, že ne?“ Potter se na mě výsměvně usmál. Ještě pořád jsem měl vztek, že mě nenechal si v klidu a o samotě promluvit s Miou. Taky jsem mu to na chodbě vyčetl, ale k čemu to bylo?

„Pánové, všichni jistě znáte Hermionu Grangerovou, a jak teď už určitě všichni víte, že je v našich řadách. Čas na seznámení budete mít večer, Hermiona je kmotrou mé dcery, teď musíme vyrazit... Ještě jeden detail, Hermiona tu není z protekce, ale proto, co umí. Fajn, vyrážíme směr Azkaban, všichni si připravte veselou vzpomínku a hned, jak se přemístíte, vyšlete Patrona. Cíl je malý vor u Azkabanu, jinak bychom se tam nedostali, nějaké dotazy?“

„Pro koho tedy jdeme? Jen pro paní Malfoyovou?“

„Jako byste to nevěděli. Máme přivést dvacet lidí.“

„Nás je ale devatenáct, vlastně teď dvacet.“

Všichni se začali překřikovat a byli zmatení. Vůbec jsem se jim nedivil, mně se taky nechtělo do Azkabanu. Aspoň, že mě tam nechtějí zavřít. Vůbec se netěším na všechny ty lidi, jak budou vypadat. Má matka byla vždy upravená a patřičně oblečená. A otec vždy velký elegán. Co mě čeká?

„Proto si musíme všichni dávat majzla!“ podíval jsem se po všech přítomných. Stáli, ohromeně na sebe koukali a v některých očích se objevil i strach. Teď nechápu Pottera, proč je většina tak mladá. Ano, ti staří skoro všichni zemřeli ve válce, ale stejně. Jde pro bandu černokněžníků se skupinou lidí těsně po škole. Nebo, jako je Potter a Hermiona, s těmi, kteří školu nedodělali.

Pohled Hermiony:

„Herm, zvládneš Belatrix?“ Hlasitě jsem polkla a dotkla se své ruky, byl to reflex, i když tam už žádný nápis nebyl. Harry mě pečlivě sledoval a nejspíš zvažoval, zda to nezměnit.

„Samozřejmě,“ pípla jsem tiše a nadávala si, kde je má stará sebevědomá osoba. Teď to můžu té čarodějnici nandat. Pokud mi nesebere hůlku, můžu si s ní dělat, co chci. Nejdřív ji omráčím a pak Lokomotorem ponesu k místu, kde se můžu přemístit. Jo, skvělý plán. Ještě bych jí mohla darovat pár šoků Cruciatem. Ne, to by mi Harry nedovolil.

„Fajn, Draco si vezme svou matku…“ sdělil nám Harry a všichni se po něm otočili. Harry to musel mít jistě promyšlené. Vždyť Draco by se svou matkou neutekl, když chce očistit její jméno, a pokud ano, nikomu neublíží. Při válce stála vzadu a vysílala jen obraná kouzla, co si pamatuji. Jo, Harry to má určitě dobře vymyšlené.

„To si děláš srandu. To mi tolik věříš, nebo jsi úplně natvrdlej?!“ Draco se rozkřikl. Všichni se po něm otočili. Harry nevybral moc dobré místo. Kolem nás chodili zaměstnanci ministerstva.

„Věřím ti,“ řekl Harry prostě a rozdával dál, kdo koho přepraví. To byl celý on.

„Mio, dej si, prosím, pozor. Je zákeřná. Nechci, aby ti znovu ublížila anebo, nedej bože, aby tě zabila,“ Draco ke mně přistoupil a díval se mi do očí. V jeho očích čišela bolest a starost. To jako o mě? Jen si něco namlouvám, to není možný. Počkat, co mi tu přesně říká?

„Díky, Draco, ale moc mi nepomáháš. Víš, v těchto případech se lidi povzbuzují a ne straší,“ oplácela jsem mu pohled do očí. Nejdříve se na mě podíval zmateně, ale pak to pochopil.

„Neboj se, ty to zvládneš. Vždyť jsi přežila válku v první linii,“ usmál se.

„To je další věc. Já nebyla v první linii, hledala jsem s Ronem viteály a pak Baziliška, tedy spíše jeho zub na rozložené kostře. Já se té vřavě vyhnula. Jen jsem běhala mezi kouzly a sem tam nějaké vyslala z úkrytu pod neviditelným pláštěm, když jsme šli do Chroptící chýše, kde jsme našli umírat Snapea. Všichni si myslí, jak jsme je zachránili. Harry, Harry jo, když zabil Voldemorta, ale já a Ron? Vůbec ne. Ať si Ron vykládá, co chce,“ byla jsem zatrpklá. Nesnášela jsem tu dobu a nesnášela jsem, když mě lidi oslavovali. Já si to nezasloužila.

„Ach, ta skromnost. Kdo mě zachránil z mého rodného domu před Voldemortem? Kdo přišel na tři relikvie? Kdo se o mě staral? Kdo se naučil obranná kouzla místo prázdnin? Kdo dokázal vymazat paměť své rodině, aby byli v bezpečí? Hermiono, nepřeháněj. Já nemít tebe a Rona, tak tu už dávno nejsem a Voldemort je pánem světa. Takže koukej najít to sebevědomí ze školy, kde jsi rozdávala rány. A teď mi řekni, jak hodláš přemístit Belatrix.“ Vůbec jsem si neuvědomila, že nás všichni poslouchají. Dokonce jsem si ani neuvědomila, že to vše říkám. Nervózně jsem se po všech podívala. Všichni mě poslouchali.

„Omráčím ji a přenesu Lokomotorem. Vzpomněla jsem si na Lupina, jak takhle nesl Snapea. Chtěla jsem jí ještě darovat dávku Cruciata, ale to už je zase zakázané a já pravidla nerada porušuju. Svou zlost si na ní vybiju jinak. Třeba s ní budu mlátit hlavou do zdi,“ odlehčila jsem situaci, po vyslovení Cruciato se všichni napnuli. Jen Harry a Draco se smáli.

„Výborně. Takže kdo má strach ze svého svěřence, hned, co vstoupí do jeho cely, ho uspí. Doufám, že všichni umí používat „Mdloby na tebe“ a „Lokomotor“. Tak, můžeme jít,“ Harry se rozešel ke krbu. Po cestě mě poplácal po rameni a věnoval mi povzbudivý úsměv. Zase jdu do akce. Dřív jsme to vždy pečlivě promýšleli, ten rok, ale teď to bylo narychlo a něco mi říkalo, že Harry doufal, že vymyslím strategii. Skoro vždy se na mě v tomto spoléhal.

Při přemístění do Azkabanu se mi sevřel žaludek. Jen co jsem stála na pevné zemi, jsem si vzpomněla na malou Lili a vykouzlila patrona. Má vydra okolo mě začala kroužit. Docela jsem měla strach s tou šťastnou vzpomínkou. Harry se objevil vedle mě z jedné strany a Draco z druhé.

„Tak jdeme!“ křikl Harry na ostatní a my se rozešli k pevnosti. Její roh byl již opraven a opatřen velmi silným kouzlem. Bylo tu skoro celé ministerstvo, aby to bylo odolné. Společná kouzla mají stejně něco do sebe.

„Herm, díky za strategii. Mě nic nenapadalo. Je nás opravdu málo. Draco je chtěl zmrazit na místě, jako jsi to tenkrát udělala s Nevillem, ale to bychom s nimi nepohnuli. Tohle je lepší,“ usmíval se a jeho jelen běhal kolem celé skupiny a radostně skotačil, jakmile se přiblížil mozkomor, nabral ho na rohy a vyhodil do vzduchu. Má vydra nás zas hlídala svrchu. A ostatní patroni s ní.

„No, napadlo mě to spontánně. Přemýšlela jsem, co bych s ní mohla dělat, aby byla zticha. Ty její žvásty mi vždy lezly na mozek. A pak mě postrašil tady Draco, i když nechtěně. Mohla by mi sebrat hůlku, a to opravdu nechci. Teď, když jsem kmotra Lili, přeci nesmím umřít. A opravdu nesmím použít Cruciato?“ dusila jsem smích, když se na mě oba nevěřícně podívali. „Dělám si srandu, kluci. Ale hlavu ji otřískat o zeď můžu, že jo?“ To už jsem se smála a kluci se mnou. Smích nás přešel, až když jsme se zastavili před bránou do samotné pevnosti. Harry přistoupil ke klice, ťukl na ni hůlkou a potichu zašeptal heslo. Dveře se otevřely a nás ovanul studený vzduch. Všichni jsme nevědomky ztuhli.

Harry nám řekl, kde kdo je, a my se rozdělili. Každý se svým Patronem. Nedívala jsem se na ostatní vězně, kteří se hned zvedli a běželi ke mřížím. Přistoupila jsem k cele Belatrix. Ležela na zemi schoulená do klubíčka. Nevnímala okolí.

„Nazdar, Belatrix,“ pozdravila jsem ji výsměšným hlasem. Zvedla se a podívala se na mě. Nejdřív mě nemohla poznat, ale pak jí blesklo v očích.

„Ty mudlovská šmej…“

„Mdloby na tebe!“ Nestihla to doříct a už se válela zase na zemi. Teď už vypadala tuplem jako blázen. Vlasy rozcuchané a trčící do všech stran. Hadry roztrhané, a ten výraz. No, prostě nefalšovaný psychopat.

Otevřela jsem dveře cely a Lokomotorem ji dostala ven, ač omylem, tak přeci jsem ji uhodila do hlavy o mříže. Pousmála jsem se nad tím. Na místě pro přemístění stáli bystrozorové se svými svěřenci ve vzduchu. Někteří měli i pouta. Jediný, kdo neměl svěřence ve vzduchu, byl Draco. Jeho matka se o něj opírala a na tvářích měla slzy. Přes ramena měla jeho kabát. Draco si ji ochranitelsky tiskl k sobě, ale hůlku držel v druhé ruce a daleko od ní.

Když Narcisa uviděla svou setru a svého manžela ve vzduchu, ještě víc pobledla. Harry stál v jejich blízkosti a také je sledoval. Ve vzduchu měl Dolohlava.

„Jsme všichni? Nějaké problémy?“ podíval se po všech. Opravdu nás tu bylo dvacet, a tak jsme se naráz přemístili. Na ministerstvu nás s překvapením bylo také dvacet. Když jsem se rozhlédla, všichni se dívali po Dracovi a jeho matce.

Vydali jsme se do sklepení, kde jsme zase všechny zavřeli do cel.

„Promiň, matko,“ slyšela jsem tiše říkat Draca.

„To nic. Je to teď tvoje práce, Draco. Jsem na tebe pyšná.“ Vrátila mu kabát a slabě se na něj usmála. Pak už si sama zalezla do cely a musela i zabouchnout dveře, Draco se totiž k ničemu neměl.

„Draco, Harry nás chce na chodbě. Mám mu říct, že přijdeš později?“ zastavila jsem se u něj a on se po mně okamžitě podíval.

„A všichni si budou myslet, že zdrháme,“ řekl výsměšně.

„Nebudou. Odsud se nijak nedostaneš, a abyste mohli utéct, musíte přes chodbu, kde budeme my,“ vrátila jsem mu a naklonila hlavu na stranu, ať se vymáčkne.

„Díky, ale ne. Vždycky je na mě naštvaný, když přijdu pozdě anebo vůbec,“ pousmál se na mě, opatrně se podíval po matce a po mém boku jsme se vydali na chodbu.

Soud začal, tedy po mudlovsku nazvaný soud začal, tady se tomu vždy říkalo disciplinární řízení. Nejdříve šla na řadu Dracova matka. Pod veritasérem řekla vše, jak to bylo. O Voldemortovi, který jim vyhrožoval a jak ho ze strachu ubytovali u sebe ve vile. Nemohla jsem to vydržet, s každým jejím slovem jsem se vracela ke svým vzpomínkám. Draco zde nesměl být přítomný na rozkaz ministra. Jako by to mohl nějak ovlivnit. A Harry stál co nejblíže Narcise, kdyby se pokusila o útěk. Podle jeho postoje tomu nevěřil. Stál uvolněný a skoro se usmíval.

Po Narcise přišli na řadu ostatní. Lucius, Dolohlav a pak Belatrix. Vydala jsem se pro ni. Běhal mi mráz po zádech. Nebylo mi to vůbec příjemné a měla jsem divný pocit, že se něco stane. Jakmile jsem se objevila u její cely, začala se strašlivě smát. Jak jinak. Byla šílená!

Znehybněla jsem ji kouzlem a násilím jí do krku nalila veritasérum. Následně jsem ji svázala pouty a dostrkala ji ke dveřím. Vše proběhlo bez jediného slova, ona mluvit nemohla a já to neměla zapotřebí.

„Herm, bude muset mluvit, takže jí zase ten jazyk rozvaž, prosím,“ objevil se u mě Harry.

„Fajn, jak si přeješ,“ zamračila jsem se na něj. Mohla jsem ji dovést ke křeslu a až tam ji nechat mluvit.

„Budeš první, koho zabiju, až se mi povede utéct,“ zašeptala ke mně tím příšerným skřehotavým hlasem.

„Myslím, že nebudeš mít možnost. Budu to já, kdo ti v útěku zabrání. A to mi věř, že i kdybych měla zemřít, ty neutečeš,“ vrátila jsem jí s úsměvem. Belatrix se jen rozesmála, až byl její smích slyšet všude. Mrazilo mě z něj.

„Bellatrix Lestrangeová!“ rozezněl se hlas ministra kouzel a já odvedla Bellatrix ke křeslu. Pro jistotu jsem ji nechala svázanou i mými pouty. „Chcete nám něco říct?“ zeptal se jí hraným tvrdým tónem. Všichni jsme poznali, že se jí bojí.

„Ano, zavřeli jste mě dřív, než jsem stihla zabít všechny, které jsem měla na seznamu. Byl jste tam i vy. Poslala bych vás za vaší manželkou a matkou,“ Bellatrix se jedovatě smála, výsměšně.

„Co si to dovolujete?!“ obořil se na ni ministr. Celý sál seděl v tichosti a třeštil na ni oči.

„Troufám si říct, že každému v této místnosti jsem zabila aspoň jednu milovanou bytost. A jsem na to hrdá!“ Bellatrix všechny sjela pohledem a přitom se usmívala. Snažila se všechny vylekat. Když její pohled spočinul na mně, vystrčila jsem bojovně bradu a oplatila jí pohled. Úsměv jí trochu pohasl.

„Zasloužíte si mozkomorův polibek!“ ministrův hlas se ozval moc blízko. Střelila jsem po něm pohledem. Běžel k Bellarix s napraženou ručičkou, ve které svíral hůlku.

„A proč se na mně nepomstíš ty sám? Zabij mě!“ Belatrix se mu vysmívala. „Jsem připoutaná a nemám hůlku. Tak snadná kořist, ale ty mě stejně nedokážeš zabít. Jsi hrozné trdlo. Ani vlastní manželku jsi nedokázal ochránit!“

„Za to zaplatíš, ty…“ ministr se k ní naklonil, aby se před ní cítil větší, ale Bellatrix sáhla po jeho hůlce a osvobodila se. Ministra odhodila a namířila hůlku naproti mně. Jenže já jsem měla svou hůlku už v ruce a házela jsem po ní kletby. Mistrovsky je odrážela, ale já se také držela. Poznala jsem ten pohyb ruky, chtěla použít Avada kedavra.

Vybavila jsem si všechny šťastné tváře mých blízkých, mé samotné štěstí, a vykřikla jsem „vitam tuendam“ (toto kouzlo je z latiny, překlad znamená ochráním životy – vlastní výmysl, v knize ani ve filmu nebylo).

Ozářila mě strašná záře. Skrz bílou, která se drala z mé hůlky, jsem zahlédla paprsek zelené. Neprošel mou aurou, naopak ji postupně oslaboval, stejně jako mou energii. Stále jsem myslela na mé blízké. Myslela jsem i na Draca, jak mě líbal, a vtom se ozval výbuch. Odletěla jsem přes celou místnost, kde jsem narazila do stěny. Svezla jsem se po ní na zem a zavřela oči. Bolelo mě celé tělo. Umírám. Určitě umírám.

„Hermiono!“

„Mio!“

Slyšela jsem Harryho a Draca. Následně jsem ucítila, jak se ke mně z každé strany někdo posadil a snažil se mě probudit. Chtěla jsem ty oči otevřít, ale ta víčka byla tak těžká.

„Mio, no tak. Nesmíš umřít, co bych tu pak sám dělal?“ šeptal ke mně hlas Draca. Určitě umírám, tohle by nikdy neřekl.

„Jak to s ní vypadá?!“ křičel Harry na druhou stranu místnosti.

„Je mrtvá, pane! Zasáhla ji její vlastní kletba! Dobře jí tak!“ odpověděl mu někdo. Takže Bellatrix je mrtvá? Já to dokázala? To kouzlo fungovalo?

„Je mrtvá? Fungovalo to?“ brblala jsem si a silou vůle jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněl Draco a Harry. Každý z jedné strany, jak jsem si myslela. Zatřepala jsem hlavou a podívala se na druhý konec místnosti. Ležela tam. Její nehybné tělo bylo bez života. Vymyslela jsem kouzlo, které nás ochrání proti tomu nejhoršímu. Já to dokázala! Stejně jako Harryho matka, ale já dokonce přežila! Já ho doladila!

„Co to bylo, Herm?“ objal mě Harry a ptal se mě vystrašeným hlasem.

„Řekněme, že zrovna ty jsi tohle už viděl. Tohle kouzlo použila tvá matka proti Voldemortovi, ale použila ho trošku jinak. Doladila jsem nejspíš mouchy, protože žiju. Já nevím. Dostala jsem knížku od McGonagalové. Starověká kouzla, byla psána rukou. Myslela jsem si, že patřila tvé matce,“ zmateně jsem těkala očima všude kolem.

„Nejradši bych toho ministra na místě zabil,“ ucedil tiše Draco.

„Ona ji zabila! Stala se vražda a vy všichni jste mými svědky! Možná, že chtěla zabít i mě!“ prohlašoval ministr, kterému tekla krev z čela, ale jinak byl zdravý. S hrůzou jsem si uvědomila, že celou dobu ukazuje na mě.

Pohled Draca:

Náš slavný ministr pobíhal po místnosti a obviňoval Hermionu. Kdyby jí nebylo, už jsme tu všichni leželi mrtví a Bellatrix by si utekla. Nehledě na to, že to byla jeho chyba. Proč si neseděl ve svém křesle, proč se nechal vyprovokovat, kokot jeden? Hlavně že byli všichni upozorněni, ať si hlídají své hůlky. I on!

Ještě že se umí Mia bránit. Tohle kouzlo jsem nikdy neviděl a ani o něm neslyšel. Už jsem dostal strach, že o Miu přijdu. Než jsme se nadáli a pozvedli hůlky, už byly obě dvě zapálené v souboji.

___________________________________________________________________________________

Mockrát děkuji Sáře alias Lole, že mi napsala e-mail a připomněla mi mou povídku. Nejdříve jsem na psaní neměla čas a pak jsem na to zapomněla, začala jsem totiž číst Vampírskou Akademii. :/ a je fakt dobrá :) Nicméně ještě jednou děkuji Sáře - Lole. Tahle kapitolka je pro tebe. :-*

Autor: Pavla777 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdost a Důvěra - 7. kapitola: