OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdinný smrtijed - 8.

15.04.2012 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 2125×

Byl to týden od útoku na jeho osobu po cestě do Prasinek a bylo jasné, že bystrozoři už na nic nepřijdou. Ne, že by do teď na něco přišli. Draco dostal zprávu o pozastavení vyšetřování a navštívil ho i zlatý chlapec, aby mu osobně oznámil, že nenašli žádnou stopu po komkoliv. Vypadalo to, že kromě studentů a profesorů se tam nikdo nevyskytoval. Draco viděl, že mu to dělá starosti, protože to ukazovalo na někoho, kdo se víc než jen vyzná. Snažil se z Draca dostat něco o tom, kdo by to mohl být, ale upřímně… Draco mu mohl dát jména poloviny Británie, pokud by měli prověřit všechny, komu kdy jeho rodina ukřivdila, nebo spíše tří čtvrtin.

„Pottere, pro Merlina, já vážně netuším, kdo by to mohl být. Myslel jsem, že jsme dostali ty nejhorší. Navíc tohle je tvoje práce, já jsem učitel!“

„To musíš být o dost horší než Snape, že ti jde někdo tak po krku,“ odfrkl si Potter. Kdyby byla jiná situace, Draco by se zasmál, ale teď byl smích to poslední, na co měl myšlenky. Potvrdilo se jeho podezření, že se Grangerová při tom obětavém pokusu o jeho záchranu praštila do hlavy, a tak měla nejen zranění od kouzla, ale i otřes mozku. To sice nebylo tak vážné, ale jemu to zrovna nepomohlo cítit se v pohodě. Dva dny trvalo, než ji pustili z ošetřovny. Vsadil by se, že Potter se tu neukázal, aby s ním probral stagnující vyšetřování, ale že ji prostě chtěl vidět a nechtělo se mu jen tak zmizet z práce bez důvodu. Navíc se svým smyslem pro povinnost by takovou návštěvu ani neocenila, takhle se mohl vymluvit na hovor s Dracem a všichni byli šťastní. Tedy až na Draca.

Navíc se zprávy v Bradavicích šířily jako požár a kusé informace se měnily v hrůzu nahánějící popisy bitev s neviditelnými protivníky, hrozné oběti profesorky Grangerové a hektolitry prolité krve. Když se k němu dostala verze, že to byl vlastně on, kdo zachránil život profesorky Grangerové před žárlivým milencem, zavřel se ve svém kabinetu a vybil se na žákovských esejích. Druhý den se čtyři studenti z různých ročníků rozplakali, když si přečetli trefné hodnocení své neschopnosti dát dohromady pět logicky navazujících vět, které by navrch měly obsahovat i nějaké (jakékoliv!) logické úvahy a závěry.

Nijak nepomohlo ani to, že po katastrofickém Prasinkovém víkendu nastal úplněk a jemu přibyli ke všemu i starosti s Rebecou, která procházela svým klasickým poúplňkovým depresivním stavem. Trávila rána u něj a on se snažil, aby nezešílela. Vlastně oni oba, jen každý z jiných důvodů. Jindy by ho možná napadlo, jak fascinující je, že oba dohnalo jejich prokletí ve stejné fázi měsíce, ale teď mu to bylo jedno. Hlavně aby to oba zvládli překonat. Se znechucením nad sebou samým musel přiznat, že to Rebeca zvládá lépe než on. Byla na tom hůř, o hodně hůř, než on a nakonec to byla ona, kdo jim pomáhal dát se dohromady. Upínal se k tomu, čeho měla ona plno a on to v sobě musel hledat div ne s lupou v ruce. Chtěl by se utěšovat čistotou své duše, ale nemohl. Ona ano. Mohl by se utěšovat čistotou její duše? Zkoušel to, ale popravdě jeho myšlenky byly až příliš zaplněny temnotou, aby k němu mohlo proniknout něco tak vzdáleného jako její čistá duše. Ona sama mu byla moc vzdálená a to byl ten problém. Draco neměl, nikdy neměl, někoho s opravdu čistou duší dost blízko na to, aby z ní mohl čerpat uklidnění a útěchu. Nejblíže té představě byla jeho matka, ale Draco měl tolik soudnosti, aby přiznal, že ačkoliv byla pro něj osobně andělem, neměla čistou duši. Ne po soužití s jeho otcem a vlastně ani předtím, díky tomu jak snadno se poddávala rodině a čistokrevným tradicím svých předků.

Takže teď tu byl, sám se svojí temnotou a nevěděl co s tím. Nedala se zavřít do zásuvky nebo zabalit do krabice. Navrch měla tendence se rozpínat a pohlcovat všechno v dosahu, dokud nezaplnila celou jeho mysl a podstatu. Jednou už jí to dovolil a znovu nechtěl, jenže… Ani po letech nevěděl, jak jí v tom zabránit.

ϩϩϩ

„Malfoyi?“ Dracovi zaskočil hlt, čaje a rozkašlal se. Vytřeštěně koukal na Grangerovou stojící ve dveřích jeho kabinetu. Ruku měla ještě zvednutou, jak otvírala nedovřené dveře dokořán. „Já klepala,“ ospravedlňovala se, když viděla, jak se leknul. Když se uklidnil a poslal čaj po té správné cestě, kývnul, ať jde dál.

„Čaj?“ nabídnul lehce ochraptělým hlasem. Kývla. Poklepal hůlkou na těžítko, které měl vedle esejí a přeměnil ho na hrníček s podšálkem identický s tím svým. Nalil do něj čaj a podal jí ho. Přijala to s tichým děkuji. „Tak co tě za mnou přivádí?“ zeptal se a vyhnul se jejímu pohledu. Místo toho doopravil esej, kterou měl před sebou a do rohu napsal drobné N.

„Já nevím, třeba to, že se mi vyhýbáš?“ nadhodila stále stejným konverzačním tónem. Draco drknul do kalamáře s inkoustem a zasakroval. Několika mávnutími odstranil skvrnu z oznámkované práce i ze stolu a koberce.

„Jak jsi na to, prosím tě, přišla?“ zeptal se překvapeně a vytáhl ze zásuvky novou lahvičku s červeným inkoustem. Namočil brk a natáhl se pro další práci k opravě. Grangerová ovšem na štos prací položila ruku. Se zamračením se na ni konečně podíval. Vypadala… unaveně. To ji vystihovalo snad nejlépe. „Nevyhýbám se ti, jen…“ rozpačitě se odmlčel. Co měl říct? Nevyhýbám se ti, jen se ti vyhýbám? To je blbost.

„Cítíš se odpovědný, ale už jsem ti řekla, že to není třeba. Je mi dobře,“ lehce se usmála, ale jen to zvýraznilo ztrhanost její tváře.

„Jo, to vidím. Řekni, kdy ses naposledy podívala do zrcadla? Myslím, že by ti neuškodila trocha odpočinku a nejméně tak dva dny spánku,“ utrousil a pokusil se překrýt starost ve svém hlase trochou sarkasmu. Nebyl si jistý, jestli se mu to podařilo. Hermiona se zašklebila.

„Neodbíhej od tématu. A můj spánek je naprosto v pořádku, jen jsem neměla v noci úplně nejlepší sny,“ mávla rukou, když otvíral pusu. „Než navrhneš Bezesný spánek, tak říkám, že ho nechci. Ten ty sny jen odloží. Nezažene.“ Draco přikývl. On by Bezesný spánek bral, jenže na něj nezabíral. Vílí dědictví, občas ho opravdu nesnášel.

„Dobře, ale pořád tvrdím, že s-“ její zamračení ho utnulo v půlce věty. „I kdyby, tak co. Doteď jsi moji přítomnost nepostrádala, vlastně ti dělám službu. Minimálně se nepřipleteš k dalšímu atentátu na moji osobu.“

„Čekáš snad další?“ Tentokrát se na ni zamračeně podíval on.

„Prošli jsme si oba tím samým obdobím? Přijde ti snad, že je lepší ho nečekat a nechat se znovu takhle překvapit?“ Lehce zčervenala. Její obličej hned vypadal mnohem živější.

„To není, máš pravdu. Ale to je tak asi jediné, v čem ji máš.“ Draco se zarazil, protože její slova vyzněla tak-

„Chceš říct, že moji přítomnost postrádáš?“ zeptal se s pousmáním. Zamračila se.

„Netahej mě za slovíčko,“ utrhla se. „Myslela jsem tím, že se budu připlétat, k čemu chci a kdy chci a nic z toho není tvá vina, pochopils?“ Zvážněl. Humor mu v těchhle dnech prostě nikdy dlouho nevydržel.

„Radši bych se o tom už nedohadoval. Mám tu práci a tak,“ nechal slova vyznít do ztracena a doufal, že se chytne.

„Snažíš se mě slušně vyhodit, Malfoyi?“ Protočil oči.

„Mám ti to dát písemně?“ zabručel, kupodivu se na něj usmála.

„Místo poděkování mi udělej službu, smiř se s tím. Byla to moje volba, ne tvoje vina,“ řekla a vstala, aby poslechla jeho výzvu k odchodu. Jenže to už bylo pozdě. Upustil brk stranou a prudce se postavil s dlaněmi opřenými o stůl.

„Pro Merlina, řekni mi proč! Proč jsi riskovala krk pro někoho, jako jsem já?“ Ke konci už jen zoufale sípěl. Otočila se a vážně se na něj zadívala.

„A proč ne?“ Vyšla ven a zavřela za sebou dveře. Nechala ho tam stát, šokovaného, zmateného a… šťastného.

ϩϩϩ

„Profesore?“ ozval se hlas ze zadních lavic. Otočil se od tabule a podíval se na studenta, který ho volal.

„Pane Valeskii, děje se něco?“ zeptal se vstřícně. Šesťák se trochu ošil.

„Já– Chtěl jsem se zeptat. Podle čeho určuje náš patron svou podobu?“

„To je velmi předčasná otázka, pane Valeskii. Pokud se někomu z vás podaří vyčarovat patrona, bude se velmi pravděpodobně zatím jednat pouze o štít. Je velmi obtížné vyčarovat už ten a fyzická podoba patrona je něco, co zvládne minimum kouzelníků. Je k tomu třeba velké odhodlání a usilovný trénink. Pokud se vám ovšem něco takového podaří, je pak váš patron opravdu silnou obrannou silou. Ovšem jestli vás i přes to zajímá odpověď na váš dotaz, musím říct, že neexistuje žádná potvrzená teorie o tom, podle čeho na sebe bere patron podobu. Já sám uznávám pouze tři,“ řekl Draco a posadil se na katedru. „Zaprvé,“ zvedl ruku se zdviženým ukazováčkem, „utváří se podle vaší nejšťastnější vzpomínky na určité stvoření. Neexistuje zmínka o patronu s podobou člověka nebo věci, takže to musí být vzpomínka na nějakého živočicha. Zadruhé,“ přidal k ukazováčku prostředníček,“ může být váš patron dědičný, a to nejen po příbuzných, ale i po lidech, kteří pro vás něco znamenali. Po lidech, se kterými vás spojuje pouto lásky. A pak zatřetí,“ zvedl prsteníček a připojil ho k už trčícím dvěma prstům,“ vás patron nějakým způsobem určuje, proto se nezřídka stává, že se shoduje s vaší podobou, kterou na sebe vezmete, pokud se vám podaří stát se zvěromágem. Tyto teorie se navzájem nevylučují a dost často se i prolínají.“ Třída mu potichu naslouchala a on si to užíval, nestávalo se často, že by je nějaká látka natolik zaujala.

„Pane profesore?“ ozvala se studentka ze zmijozelu.

„Ano, slečno Perryová?“

„Jak poznáme, která vzpomínka je naše nejšťastnější?“ Draco se pousmál.

„Tím nejstarším a nejosvědčenějším stylem. Víte, jakým?“ naklonil se spiklenecky k žákům a ztišil hlas. Všichni ho napodobili, ve tvářích výraz nedočkavosti a naprostého soustředění. Ovládl smích a zašeptal. „Metodou pokus omyl.“ Když viděl jejich překvapení, rozesmál se. Po chvilce se k němu několik studentů připojilo, když to pochopili. Nakonec se utišili a Draco jim pokynul, ať vstanou. Jediným mávnutím odsunul židle a lavice stranou. Místo nich se na podlaze objevily veliké měkké černé saténové polštáře.

„Teď se každý pohodlně usaďte a zavřete oči,“ počkal, než ho poslechnou a teprve potom pokračoval. „Nemyslete na to, kde jste. Uvolněte se, zhluboka se nadechněte a ponořte se do vzpomínek. Odsuňte ty běžné i nepříjemné a zaměřte se na ty, které jsou podle vás nejšťastnější. Na ty, které jsou pro vás ze všech nejvzácnější. Až je najdete, uchopte je a nechte se tím pocitem štěstí zaplavit.“ Přejížděl pohledem po tvářích studentů a sledoval ty drobné změny, které ukazovaly, jak moc se jim hledání daří. Když všechny tváře do jednoho zářily pocitem štěstí, pokračoval. „Teď zvolna zvedněte hůlky a všechno štěstí zaměřte na vyslovení inkantace Expecto patronum.“ Studenti nestejně zdvihli hůlky a pak jako špatně sladěný sbor zopakovali.

„Expecto patronum.“ Draco nečekal, že se něco stane, ale oni očividně ano. Když otevřeli oči a zjistili, že se nic nestalo, vydali společný otrávený zvuk. Draco se zasmál.

„Snad jste nečekali úspěch hned na poprvé? Jsem si jistý, že na poprvé by patrona nevyčaroval ani Brumbál. Je to o cviku a vytrvalosti. My máme na toto zaklínadlo několik měsíců, takže se nebojte. Ale je nutné neustále cvičit, takže znovu. Pocit štěstí a Expecto patronum.“ A tak se třídou znovu a znovu ozývalo ostýchavé, váhavé a místy i burácivé Expecto patronum, zatímco studenti naprázdno mávali hůlkami. Když se blížil konec dvouhodinovky, byl si Draco jistý, že tak moc se na oběd netěšil už dlouho. Naposledy loni asi tak touhle dobou. Z přemýšlení o konci hodiny ho vytrhlo lehké zaťukání. „Vstupte!“ zavolal a pohledem naznačil studentům, ať nepřestávají. Pár se jich zatvářilo rozpačitě, ale všichni poslechli. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila profesorka Grangerová.

„Omlouvám se, profesore, neruším?“ zeptala se.

„Vůbec ne. Co potřebujete, profesorko?“ zeptal se formálně. Grangerová se propletla mezi polštáři až k němu a natáhla k němu ruku s kusem pergamenu. Na jeho tázavý pohled odpověděla:

„Od Harryho.“ Draco se zatvářil udiveně, ale vzal si ho a schoval do kapsy. Hermiona se na chvíli zatvářila rozpačitě, jako by nevěděla, co teď. Pomohl jí pan zvědavec Valeskii.

„Paní profesorko?“ oslovil ji.

„Ano, pane Valeskii?“ zeptala se a překvapila tak Draca, že zná studentovo jméno. Musela mít skvělou paměť, on sám si ho zapamatoval až téměř po roce.

„Chtěl bych se zeptat, umíte vykouzlit fyzického patrona?“ Hermiona přikývla.

„Ano, umím,“ odpověděla trochu nejistě, ale to postřehl nejspíš jen Draco. Studentům záleželo pouze na obsahu, ne na formě.

„Prosím, paní profesorko, předvedete nám ho?“ škemrala dvojice děvčat. Teď už byla Hermiona nejistota viditelná.

„Ale to by- Nebylo by lepší, kdyby vám ho předvedl profesor Malfoy?“ otočila se na Draca. Ten jen s úsměvem pokrčil rameny.

„Požádali vás, kolegyně. Mně to nevadí,“ ujistil ji. Chvilku ještě vypadala nejistě, ale pak se otočila zpět ke třídě.

„Pak tedy ano, jestliže pak poskytne malou ukázku i tady pan profesor, tak myslím, že by to šlo,“ usmála se. K Dracovi se stočily prosebné pohledy. Pobaveně zavrtěl hlavou, ale souhlasil. Hermiona na chvilku zavřela oči a hned vzápětí mávla hůlkou, ze které vyplula roztomilá skotačivá vydra, která se rozeběhla mezi studenty. Draco si ji udiveně prohlížel a uvědomil si, že vlastně patrona Grangerové nikdy neviděl. Musel uznat, že tohle nečekal. Vlastně ani nevěděl, co čekat, ale tohle bylo tak… nekonvenční. Roztomilá živá vydra se mezitím rozplynula a pohledy studentů i Grangerové se stočily k němu. Šťastná vzpomínka? Měl jednu uloženou v paměti pro podobné případy. Vinice, Francie a malý ještě nevinný Draco Malfoy, který si užíval krásného prázdninového dne sezením u rybníka a chytáním ryb. Pak najednou klidnou krajinu i vodní hladinu zčeřila přítomnost elegantního dravce. Bílá volavka se snesla níž a jako královna celého světa si podmanila scenérii i s malým Dracem. Propadl jí v ten okamžik.

Zvedl hůlku, aby nechal vyletět svého patrona, když se celá jeho vzpomínka zavlnila a překryla ji jiná, na teplé rty a zavřené oči v tváři obklopené divokými hnědými vlasy. Štěstí v něm vybuchlo jako kotlík s převařeným lektvarem a on šokovaně otevřel oči. Před ním se vznášel jeho patron, ale už ne volavka, na kterou byl zvyklý. Pohled mu oplácela nádherná vznešená sovice s moudrýma očima. Několikrát máchla křídly a zmizela stropem učebny. Studenti se rozáchali a nadšeně si vyměňovali dojmy, jen Grangerová mlčela. Podíval se na ni. On možná nevěděl, že je její patron vydra, ale ona jeho volavku znala.

Draca Malfoye poprvé v životě nenapadalo jediné slušné slovo, kterým by se dala situace vystihnout. Proto prohlásil jen:

„Sakra.“

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdinný smrtijed - 8.: