Hrdinný smrtijed - 16. • OurStories.cz ~ naše povídky

Kocovina a dárek.

23.04.2012 (15:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1846×

Do Bradavic se dostal až pozdě večer a cítil se úplně vyřízený. Navíc měl opravdové problémy jít rovně. Zkoušel hned několik způsobů, včetně zaměření se na nějaký vzdálený bod a snahy k němu dojít v co nejkratším možném čase. Ovšem chůze byla zrádná, jakmile se začal hýbat, záchytný bod zmizel a Draco se bezradně točil v prostoru, aby ho našel. Kdo by řekl, že bude Potter tak kamarádský, když se dozví, že má dítě. Vždyť už je třetí, pro Merlina, měl by být zvyklý, ne? Místo toho vyváděl jak pominutý a štědře naléval každému v dosahu, jenže jen Draco měl takovou smůlu, že s ním musel i domů. Weasleyho z práce nepustili, ale on byl prostě vždycky klikař. Takovým fofrem snad ještě nikdy tekutinu v láhvi vidět nemizel, jako když mu Potter s díky naléval další a další. Ve finále si letax musel nabírat na čtyřikrát, protože ta mrcha miska mu vždycky uhnula. Dokonce ani adresu ho říct nenechali, ale možná to bylo dobře, kdo ví, kde by skončil.

Draco se rozchechtal, když si představil, jak padá z krbu nějaké spořádané rodince u večeře, s omluvou se zvedá a vysvětluje, že jen prochází.

„Pane Malfoyi?“ ozval se udivený hlas ředitelky. Pokusil se na ni zaostřit.

„Mise splněna, madam,“ div nezasalutoval a pořád se u toho blbě šklebil, protože si prostě nevzpomínal, jak s tím přestat.

„Ano, to vidím. Podle vašeho stavu usuzuji, že dopadla úspěšně,“ znělo to jen trochu kousavě, ale i tak se ředitelka usmívala. Draco se rozmáchl a natáhl k ní své ruce.

„Těmahle rukama-“ Zajíkla se, toho přerušilo.

„Vy jste sám odrodil dítě?“ div nevykřikla.

„Heh?“ udělal nechápavě. „Ale né! Těmahle rukama jsem dotáhl porodníka za límec až k Ginny. Je to holčička a jmenuje se Cissy. Totiž Lily Cissy. Vlastně Lily Narcissa a je táák krásná,“ rozplýval se. „Scvrklá, to jo, ale stejně je to nejkrásnější holčička na světě!“ Plamennou obhajobu zakončil škytnutím a blaženým úsměvem. Ředitelka se spokojeně usmívala. Nevěděl, jestli kvůli jeho heroickému výkonu při porodu, nebo protože je Cissy tak krásná, ale oba důvody byly správné, tak se to rozhodl nezkoumat. Místo toho vykročil vratkým krokem ke dveřím.

„Pane Malfoyi nedal byste si raději kávu?“ zeptala se ředitelka s obavou v hlase.

„Ne, děkuji,“ zavrtěl hlavou, ale místnost se s ním zatočila, tak radši přestal. „Kmotr musí chodit křížem, Harry to říkal. A já jsem kmotr, tak musím chodit křížem,“ vysvětloval náruživě a s chutí se motal směrem ke dveřím.

„Tak bych alespoň-“ Co by ředitelka ráda, už Draco neslyšel, protože za sebou zabouchl dveře a šlápl do prázdna. Skutálel se ze schodů, dole se oklepal a s úsměvem se ohlédl. To byl sešup, co kdyby si to dal ještě jednou?

ϩϩϩ

Merline, ta hlava ho jednou zabije! Se zasténáním se za ni chytil. Jestli najde toho ptáka, co venku tak otravě zpívá, tak z něj udělá žížalu a nechá ho sezobnout jiným ptákem. Ale vážně, ať už zmlkne! Prosil jeho mozek, který byl ještě stále ze dvou třetin potopený v alkoholu.

„Zabiju Pottera,“ zachraptěl s naivní představou, že mu taková vyhlídka do budoucna pomůže. Místo toho se před zvukem vlastního hlasu přikrčil. Měl by otevřít oči. Taky vstát a jít do koupelny, protože to byl jediný důvod, proč byl zrovna vzhůru, ale strach mu to nedovolil. Když otevře oči, bude tu světlo. Světlo do očí znamená bolest. Bolest je špatně.

Tolik k brilantnímu myšlení. Nechci světlo, nechci světlo, nechci, nechci, nechci – snažil se to podvědomě vsugerovat svému okolí a doufal, že to zabere, protože představa, že by se měl pohnout a jít zatáhnout závěsy, byla asi tak reálná a vzdálená jako smrtijedi s maskami z růžové vaty a vílími křidélky na zádech.

Nakonec to ale přece jen risknul a jedno oko trochu pootevřel. Úleva byla skoro neskutečná, když zjistil, že je tma. Úlevně zasténal a pokusil se nadzvednout. Nejradši by sám sebe odlevitoval, ale to bylo jen zbožné přání. I kdyby to šlo, tak teď by se zmohl stěží na lumos. Ovšem i přes zjevnou indispozici organismu se mu podařilo postavit a zvládnul i těch šest kroků do koupelny, aniž by se zničil ještě víc, než už byl.

Po dlouhé očistné sprše byl schopný bez katastrof začít používat i mozek, nejen tělo. Nakonec roztáhl i ty závěsy, o které se předtím někdo musel ohleduplně postarat, protože on si nepamatoval, ani jak se dostal do Bradavic, natož do postele ve svých vlastních komnatách. Mluvil po návratu s ředitelkou? Těžko říct, po včerejšku byly jediné důkazy to, že si nic nepamatoval, bolest v rameni a velká modřina, která se mu vybarvila na levém boku. Ovšem kdo ví, jak se tam vzala.

Vzhledem k tomu, že dobu snídaně zaspal, poručil si přes krb něco pořádného, aby se posilnil, protože, pokud si vzpomínal, včera se k žádnému jídlu nedostal. Možná proto na něj mělo nehorázné množství alkoholu takové účinky, byť byl na pití docela zvyklý. Kus od něj se na stole objevila jím objednaná snídaně. Okamžitě zburcovala jeho čichové buňky v závěsu s chuťovými pohárky, načež je hlasitě a bouřlivě podpořil žaludek. Jenže to všechno dokázal Draco ignorovat, když si všimnul hromádky balíčků hned vedle. V tom všem úplně zapomněl, že si nerozbalil svoje včerejší dárky. Posadil se ke stolu a přelétl hromádku pohledem. Okamžitě ho to praštilo do očí. Balíček v rudo-zlatém papíře, jestli tohle nebyla provokace, tak pak už nevěděl, co by mohlo být. Usmál se a nalil si pořádný hrnek horké černé kávy. Napil se a nabral si vajíčka, zatímco druhou rukou vzal balíček do ruky a zvědavě ho obrátil. Nebyl na něm žádný lístek, což ho jen utvrdilo v tom, že papír měl být podpisem. Určitě to byl dárek od Grangerové, ta si ho byla schopná dobírat svou kolejní příslušností téměř neustále. Odložil vidličku, aby mohl použít k rozbalování obě ruce a papír roztrhnul. Pod ním byla schovaná jednoduchá podlouhlá černá krabička. A lístek pořád nikde. Zvědavě odklopil víčko. V podestýlce z černého saténu ležel brk. Nádherné! Draco zalapal po dechu. Přísahal by, že musí být z augurona, ale to bylo nemožné, vzhledem k tomu, že jeho peří odpuzuje inkoust. Přesto bylo překrásně, zeleno-černé se stříbrnou psací násadou, která byla drobně zdobená. Opravdový umělecký kousek. Omámeně jím točil v prstech, ale pak vstal a došel k psacímu stolu, kde se natáhl po kalamáři. Zvědavě do něj brk namočil, ale když ho vytáhl, nikde nebyla ani kapka inkoustu.

„Merline, to snad-“ zamručel a přitáhl si prázdný pergamen. Brkem po něm přejel a světe div se, zůstávala za ním červená čára. Brk na opravování, který nepotřebuje inkoust? Rozesmál se. Rozhodně Hermiona. Položil ho a vrátil se k snídani a zbylým dárkům. Když si sedal, lehce ho píchlo v hrudi, nespokojeně zamručel a natáhl se pro vajíčka. Měl by se najíst, trochu si odpočinout a nedělat nic pohybově náročného. Včerejšek ho nejspíš zničil víc, než si myslel. S lehkým úsměvem se podíval přes rameno. Opravování předvánočních testů bude to pravé, pomyslel si spokojeně.

Jak si řekl, tak i udělal. Roztopil krb, objednal si pravidelné dodávání čerstvého čaje a zasedl k opravování. Vyrušilo ho až klepání pozdě k večeru. Nespokojeně zamručel. Trochu se třásl zimou, bylo mu špatně a neměl náladu na společenské návštěvy. Odložil snad dvoustou práci na hromadu vyřízených a zachroptěl dále. Dveře se otevřely a dovnitř strčila hlavu žena, ke které se upínal většinu času, co byl v bdělém stavu.

„Můžu dál?“ zeptala se. Kývnul a pokusil se usmát. Měl ale pocit, že se mu všechny svaly proti tomu pohybu bouří. Hermiona vešla, ale z ničeho nic se zarazila. „Máš tu hrozné vedro,“ prohlásila s vydechnutím.

„Vážně?“ divil se Draco překvapeně. Byl si jistý, že má úplně zmrzlé nohy, i když mu po zádech stékal chladný pot. Nadechl se, ale téměř okamžitě se rozkašlal.

„Malfoyi,“ oslovila ho Hermiona starostlivě a došla k němu. Položila mu ruku na čelo. Ani neměl dost síly, aby si ten dotek užil. „Vypadáš hrozně a jsi úplně ledový. Co je s tebou?“

„Ne-nevím asi nachlazení,“ zachrčel. Položila na stůl balíček v matně zlatém papíru a vzala ho za ruce. Teprve teď si všimnul, že se chvějí. Kdy mu vůbec začalo být tak mizerně? Téměř to neregistroval, dokud opravoval testy, natolik v nich byl ponořený.

Vstávej,“ vybídla ho a za ruce vytáhla na nohy. Svět se s ním točil, ale bylo to jiné točení, než když pociťoval účinky alkoholu. Bylo to jako srovnávat vývrtku na koštěti a pád do propasti, kdy jen bezmocně rotujete, než se setkáte s neústupností zemského povrchu. Kdyby ho nedržela, nejspíš by se zblízka seznámil s kamennou podlahou. Loktem do něčeho strčil a na zem dopadl zlatý balíček.

„Ah,“ vydechl a chtěl se pro něj natáhnout.

„Nech ho být, Malfoyi, je to jen dárek. Teď tě musím dostat alespoň na pohovku,“ zamítla mu to Hermiona. Dárek, znělo mu myslí. Dárek? Od ní? Ale kdo potom-

„Brk,“ zachraptěl.

„Cože?“

„Brk!“ chraptěl hlasitěji. Podívala se na stůl.

„Krásný, co s ním?“ pořád nechápala Grangerová. Dracovo podezření se potvrdilo. Kdyby toho byl schopný, vynadal by si. Neoznačené dárky, Malfoyi, ty idiote! Kam se poděla tvá opatrnost? Jenže na to sílu neměl. Něco bylo špatně, moc špatně.

„Potter,“ vydechl. „Zavolej Pottera, ten brk-“ snažil se vysvětlit, ale píchnutí v hrudi ho připravilo o slova. Bezděčně se rukou sevřel na hrudi, jako by mohl svoje srdce schovat v dlani. „Poppy,“ vydechl, ještě než ho pohltila tma.

ϩϩϩ

Tma, myslel na ni celou dobu. Nikdy by ho nenapadlo, že mu něco jako tma bude někdy scházet. To, co ho obklopovalo, totiž nebyla tma, nýbrž černota. Chladná, nepřátelská a jedovatá. Cítil její chladné prsty bořící se mu do těla. Měl strach. Už jednou ve svých žilách tenhle druh žíravého chladu pocítil. Tehdy přijímal unáhlený slib, sloužit mu až do roztrhání těla i duše. Jen co si to uvědomil, jeho mysl se začala vzpírat. Už ne! To už nedovolí, nechce to! Jenže jeho vědomí bylo oslabené, jeho tělo i vůle jako by dělila od jeho vědomí stěna z černého lesklého studeného kamene. Ale byl to vůbec kámen? Temné vlnky připomínaly křídla. Ne, ne křídla, jen jednotlivé prapory per. Odštípnuté sklo? Ostré na dotek, dodal v duchu, když se ho vědomím pokusil dotknout a bolest mu na chvíli vše zbarvila ostře zelenou barvou. Černá. Zelená. Jak zmijozelské barvy. Jak mohl utéct? Prorazit stěnu, která dělila jeho osobu na části tak bolestivě, že to snad víc už nešlo. Chtěl křičet. Měl křičet. A nemohl. Ta bolest byla strašná a přece mu nebránila myslet a uvědomovat si. Ó ano, určitě patřilo k tomu všemu uvědomovat si svou neuvěřitelnou pitomost, že opravdu pracoval s něčím, co mu přišlo anonymně v době, kdy mu někdo usiluje o život. On, že je učitelem obrany proti černé magii? Sám by si měl sednout do lavice a nechat se od žáků mlátit učebnicí do hlavy. Tak deset let by mohlo stačit, aby si uvědomil, jak nehorázný je ignorant!

Vztekle uhodil vědomím do stěny z lávového skla. Znovu okamžik černoty a naprosté agónie. Bolestí ochromený se stáhnul a chlad ho obklopil jako těsná prašivá deka, která vás dusí, zatímco se jí štítivě snažíte co nejméně dotýkat. A čas plynul. Nebo možná stál, kdo ví. Draco nevěděl, skutečná byla jen jedovatě zelená bolest a černočerný chlad všude okolo. Přál si křičet, jak si nikdy nic nepřál. A nemohl.

Nevěděl, kolik čeho uplynulo, když to pocítil poprvé. Zachvění. Mizivé, téměř neznatelné, ale narušilo naprostou černotu. Jako by na minimální okamžik viděl barvu tepla, jak se lehce zavlnila až za okrajem jeho vědomí, natolik mizivé to bylo. Černota jako by zhoustla a natlačila se na něj s další várkou leptavé bolesti. Znovu si přál křičet, ale teď tu bylo něco víc. Může mít černota obavy? Další zachvění, tentokrát silnější. Zavlnění, jako kola rozbíhající se po vodě a mizící v nicotě. Naděje přišla a odezněla, přesto po sobě zanechala mizivou iluzi barvy tepla. Znovu chtěl křičet, ale tentokrát ne beznadějně. Tentokrát o pomoc. Nové zachvění následované zášlehem bolesti a chladu, který se k němu přimykal se vší urputností. Trhal ho na kusy a zabodával se do těla, ale Draco se chtěl smát. Osvobozujícím, ale i hysterickým smíchem toho, kdo neví čím je na světě. Tak jak se smějí blázni. Šílenci.

Zachvění a následné dvojité zadunění. Teplo. Gejzír teplé barvy jako výbuch vulkánu. Žíly i tepny se chvěly jako žíznící čekající na první kapky deště. Už hřmělo, ale voda stále nepřicházela. Musí přijít. Draco si byl jist, že prostě musí. Vědomí na něj křičelo, že tak je to správně, ale on nevěděl. Ztrácel černotu a bolest, ale jakoby ztrácel i sebe. Chtěl se natáhnout a přitáhnout si ten nejodpornější chlad zpět, protože ten poznával. Jako tu prašivou deku, kterou nenávidíte, ale víte, že je to jediné, co vás dělí od naprosté obnaženosti. Už, už se natahoval, když místo zachvění přišlo zaburácení. Ve svém vědomí sebou polekaně škubnul a stáhnul paže k tělu. Dvojité zadunění se ozvalo silněji. Vlna horka se kolem něj rozstříkla jako příbojová vlna. Záře tepla ho k sobě táhla. Chtěl tam, přál si zabořit se do vln, které by ho bezbolestně konejšily. Rozběhl se a narazil. Ostrá stěna z lávového skla vyslala do jeho těla novou dávku bolesti. Zakřičel a tentokrát to šlo. Překvapeně přestal, ale pak si všimnul slabé, téměř neznatelné praskliny v černé zvlněné ploše a nadechl se znovu. Rozkřičel se a doufal, že je v tom vše. Volání o pomoc, vzpoura, touha žít! Křičel a křičel, samým úsilím zavřel oči a řval. Kolem něj se ozývalo praskání a on nepřestával. Nedýchal, nemyslel, jen křičel. Tříštivý zvuk ho zaplavil, pak se kolem něj svět zbortil. Draco otevřel oči.

Trhal sebou, dýchal, jako by jeho plíce neměly vzduch. Krk ho pálil a v ústech cítil příchuť krve valící se z popraskaných rtů i rozkousaných tváří. Vyplašeně těkal očima po okolí, které jako by bylo za clonou vody. Zamrkal a zjistil, že jsou to slzy. Lehce mu skanuly z očí a stekly po skráních až do vlasů.

„Merline. Sladký Merline díky,“ ozývalo se nalevo od něj zajíkavé zběsilé šeptání. Draco zjistil, že se třese. Chladem. Potlačil chuť vykřiknout panickou hrůzou.

„Zima,“ zasípal. „Z-zima.“ Okamžitě ho přikryla tlustá hřejivá deka. Malé dlaně mu zvedly hlavu i ramena podložily je něčím měkkým a krásně teplým. V jeho zorném poli se objevila tvář s brýlemi, ale to nebyla ta, kterou hledal. Pokusil se rozhlédnout a pak na ni narazil. Med a oříšky.

„He-m-ono,“ pokusil se ji oslovit, ale přikryla mu rty dlaní.

„Je to dobré, jsi zpátky. Jsi zpátky, vrátil ses,“ šeptala plačtivě a její ztrhaná tvář problikávala nesmělým úsměvem.

„Jen tak tak. U Merlina, já myslel, že se to nepovede,“ vydechl zničeně Potter. „Jak tě to napadlo?“ podíval se na ženu naproti sobě. Draco je jen tiše pozoroval, cítil se naprosto vyčerpaný.

„Draco mi to řekl. Než odpadl, mluvil o tom brku. A pak jsem si vzpomněla na to, co ti dělala Umbridgeová, jenže to nebylo takové.“ Popotáhla a podívala se dolů na Draca. „Když ti přestalo bít srdce, bylo to… Já nevím, nedokážu popsat tu hrůzu. A oživování nepomáhalo, kouzla nezabírala, napadlo mě jen, že by mohlo pomoct to zničit. Jenže nepomohlo,“ vysvětlovala a po tváři jí stékaly tiché slzy. „Jenže já zapomněla na ty opravené testy. Tak jsem je spálila taky a najednou to šlo. Harryho pokusy zabraly a tvoje srdce naskočilo a teď jsi tady a koukáš na mě, jako bys mi vůbec nerozuměl a všechno je prostě v pořádku,“ zakníkala a zabořila mu tvář do vlasů. Její vlastní vlasy ho obklopily jako závoj a on se mohl v té krátké chvilce naprostého soukromí zatvářit tak, jak se opravdu cítil. Vděčně, zamilovaně, šťastně a ve finále rozervaně, protože ať si přál cokoliv, tahle chvilka pomine a Hermiona se vzpamatuje, pak si uvědomí, kdo Draco je, a udělá to nejlepší, co může, dá od něj ruce pryč. Protože s ním by neměla budoucnost, nemohl by jí slíbit než právě teď, které mohlo kdykoliv pominout. Merline, ale byl tak rád, že je živý, jen pro tuhle chvíli byl ochotný podstoupit celou tu hrůzu znovu. Pro ten okamžik, kdy v jejích očích zářila úleva i štěstí a mísily se spolu s oříšky a medem, které měl tak rád. Jenže to je něco, co jí nikdy říct nemohl. Chtěl. Přál si to celou svou bytostí přinejmenším tolik, jako si přál zničit tu stěnu z lávového skla, kterou mu kletba obložila vědomí. Ale nemohl jí to udělat. Přesně proto, proč to udělat chtěl, nemohl. Protože příště by to mohla být ona a to by opravdu nepřežil, na to ji už teď příliš miloval. Ona byla jeho slabina.

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction