Hrdinný smrtijed - 15. • OurStories.cz ~ naše povídky

Boží hod aneb Zázrak zrození.

22.04.2012 (16:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1997×

„Neville, já s tebou mluvím!“ křikl na něj už trochu rozčílený Draco. Bylinkář sebou trhnul.

„He?“ udělal překvapeně. Draco zoufale zasténal.

„Já se ptal, jestli pro mě máš ty listy horečníku na páteční hodinu. Ach, to je jedno. Stejně nevnímáš,“ mávnul nad tím rukou, když viděl přítelův zmatený výraz. Vyšvihl se vedle něj na desku pracovního stolu, což Neville z duše nesnášel, ale teď ho ani neokřiknul. Od návratu z Prasinek nebyla s Nevillem rozumná řeč, neustále se pohyboval jako ve snách a jediná věc kterou z něj byli schopní dostat, bylo, že na strachopudy nedošlo. Což si Grangerová i Draco vyložili každý po svém. Podle ní nebyl Dracův drastický zákrok třeba, podle Draca Neville nedal Lence vůbec šanci začít mluvit. Spokojení byli všichni tři, tedy přesně do chvíle, než zjistili, že ani po dvou dnech Neville nereaguje na nic jiného než hlasité zvuky a prudké pohyby.

„Promiň, asi jsem na ně zapomněl,“ omluvil se Neville a dál sypal hlínu na semínka, která nejspíš původně plánoval dát do květináče, ale někam mezi vzít a položit na místo určení se mu vloudila Lenka a celá sázecí akce šla k šípku.

„Pěkná hromádka,“ pochválil ho Draco uznale a pak ho prostě chytil za ramena a rázně s ním zaklepal. „Neville, prober se!“ křiknul mu do obličeje z patnácti centimetrů. Neville sebou trhnul a klopýtnul o dva kroky dozadu, protože Draco ho pustil.

„Pro Merlina, proč křičíš?“ nechápal. Draco mávnul rukama kolem sebe, jako by to všechno vysvětlovalo. A vlastně i ano. Všude byla doslova spoušť, oproti obvyklému pořádku, na kterém si Neville zakládal.

„Prober se. Nevím, co jste tam dělali, ale nárok chovat se jako kluběnka jsi ztratil, když jsi překonal pubertu. Teď se pochlap a vzpamatuj se, jasný?“

„Dělali? My nedělali,“ vyhrkl Neville a zrudnul. Draco protočil oči.

„Řekni mi jedno, pokud jsi ji nepolíbil, tak proč se chováš, jako bys byl pod extrémní dávkou Amorova šípu?“ Neville zrudnul ještě víc. Bylo zvláštní vidět skoro třicetiletého muže, jak se červená, zajíká a celkově chová, jako by mu bylo dvanáct. Draco si byl jistý, že jeho noční můry dostanou po téhle zkušenosti zcela nový rozměr. Už teď se z té představy potil.

„Já ji nepolíbil,“ vyhrkl. Draco se zatvářil překvapeně. „Ona mě políbila,“ dodal trochu přiškrceně, ale po tváři se mu zase začal rozlívat spokojený škleb.

„Ona?“ zeptal se Draco pro jistotu. Neville s úsměvem zakýval. „Ta se tedy nezdá,“ prohlásil Draco uznale a pořád překvapeně.

„Viď? Jednu chvíli jsem jí vyprávěl o té nové várce malých škrtidubů, a jak jsou s každým dnem silnější a silnější, a najednou to udělala,“ vydechl zasněně Neville. Draco se zajíkl. Ona ho umlčela! Normálně ho umlčela, jako to plánoval on, když vytáhne téma strachopudů. Draco hýkl a sklouzl ze stolu. Nevillovi to nevadilo, byl zase ztracený v myšlenkách a očividně se mu tam líbilo víc, než v jeho zbožňovaném skleníku. Draco ho jen vesele klepnul po rameni.

„Musím jít, ale až tam půjdeš příště. Nenech to zase na ní, ano? To by bylo zbabělé,“ zaculil se Draco a vydal se směrem k jezeru na pravidelnou večerní procházku. Byla to tradice a tradice je třeba dodržovat, pomyslel si, když cestou z kopce přešel do klusu, protože se cítil moc svěží a potřeboval se unavit. Jenže jak se zdálo, Bradavice už prostě nejsou pro všechny dost velké. Protože nejprve narazil na Hagrida, který právě vyrážel do lesa. Ten se s ním hodlal pobavit o svém nejnovějším úspěchu na poli chovatelském, a tak Draco dobrých patnáct minut poslouchal o tom, jak je Rézina s Klofanem šťastná, a že se jejich malá rodinka úspěšně zvětšuje a jejich prvorozený prý teď dostal nevěstu až Německa.

Draco měl pocit, že si Hagrid všechny novinky o té slepici schovává pro něj. Buď se mu snažil neustále ukazovat, jak je Klofan lepší než on, nebo se je snažil spřátelit. Draco se hádat neodvažoval, hajný by byl schopen obojího. Když ho celý radostný konečně opustil, zmizel Hagrid v lese a nechal Draca stát s hlavou plnou hypogryfího porodu, což nebylo zrovna téma, na kterém by chtěl jeho mozek pracovat. Otřásl se a pokračoval. Jenže neušel ani půl míle, když za Hagridovou hájenkou narazil na páreček studentů. Velmi překvapivý páreček.

„Pane Rossensi?“ oslovil blonďatého vysokého chlapce, který se při čarování pokaždé tak zeširoka rozmachuje, že mu raději spolužáci nechávají víc místa a sami se uskromní, jen aby jim vydržely na místě všechny zuby. Chlapec se i dívka se obrátili od ohrady, která se napojovala na les a byla tam spíš jako ochrana pro jídlo, které tam nosil Hagrid testrálům, než pro ochranu samotných testrálů.

„Dobrý večer, pane profesore,“ pozdravili současně. Podíval se jim přes rameno na okřídlené koně, kteří právě hodovali na čerstvě donesené mršině krávy.

„Fascinující zvířata, že?“ Oba studenti přikývli. „Málo kdo dokáže ocenit jejich půvab a eleganci. Škoda,“ povzdech si Draco. „Přesto myslím, že se určitě najde lepší čas na jejich obdivování, nemyslíte?“ zeptal se obou. Blonďák sklopil hlavu, ale Rebeca se pousmála a souhlasně kývla.

„Už půjdeme, pane. Hezký večer,“ popřála mu. Rossens se k ní bleskově připojil a vydali se bok po boku směrem k hradu. Draco je chvíli pozoroval.

Jak se jejich siluety zmenšovaly a temněly, proti majestátnímu hradu se zdály zvláštně výrazné. Kamenné stěny se koupaly s loučích temně oranžového světla začínajícího západu slunce. Lehce vyhřáté kameny pomalu chladly a zdi se s tichým pukáním ukládaly k spánku, ze kterého je vytrhne až ranní šimrání světelných paprsků na špičkách věží. Okna jako zrcadla odrážela okolní krajinu pokrytou třpytivě bílou pokrývkou, kterou západ slunce měnil na některých místech v ohnivé oceány odlesků. Když se od té podívané otáčel zády, měl pocit, že mu žádné místo nikdy nebude takovým domovem, jako tenhle tajemný, a přesto tolik domácký hrad. Věřil, že v jeho magii se ukrývá láska samotných zakladatelů, kteří ho s takovou péčí vystavěli a ochránili před vším nebezpečím světa. Tohle byl jeho tichý koutek. Záchranný ostrov v rozbouřeném oceánu a Draco se bál, že odsud možná nikdy nezvládne odejít. Že nebude chtít.

Ϩϩϩ

Vánoce. Pro Draca to bylo synonymum bolehlavu a mohlo za to víno, které se podávalo ke štědrovečerní večeři. Ale bylo to to jediné, co mu pomáhalo zaspat ráno, aniž by trpěl nočními děsy. Vlastně vždycky s oblibou spal až do odpoledne, protože silná kořeněná tekutina, kterou vypil předchozí noc spolu s Křiklanem a Nevillem mu to dovolovala. Proč byl tedy letos vzhůru už po desáté, by pro něj mohlo být záhadou, ale sám věděl, že za to může nedočkavost. Ne, nečekal nic pro sebe. Byl zvyklý, že se mu kolem poledne nahromadilo na stole pár drobností od toho mála přátel, co měl, a co si vyměňoval s ostatními kolegy. Ve skutečnosti byl Draco zvědavý, jestli nepřišla reakce na dárek od něj. Hermiona trávila Štědrý večer a ráno doma, pokud mu bylo známo, tak poslal její dárek tam.

Odhodil přikrývku a trochu lopotně se zvedl. Položil si ruce na kříž a protáhl se.

„Ááách,“ vydechl spokojeně, když uslyšel tiché lupnutí a nepříjemné napětí v zádech povolilo. Pak se ale nerozhodně podíval na dveře koupelny a hned na to na dveře od místnosti s krbem. Zafuněl. Kam dřív? Nerozhodně přešlápl, ale jak jednou nohou minul předložku a stopnul na studenou kamennou podlahu, rozhodlo tělo za něj. Dveře koupelny se za ním zabouchly ani nevěděl jak a skrz ně se o minutu později prodralo úlevné vzdychnutí. Moc vína, vážně hrozně moc. Když už tam byl, rozhodl se dopřát si i pořádně dlouhou sprchu. Nebyl malý kluk, aby nezvládl ještě chvíli vydržet. Navrch, pokud dosud nic nepřišlo, dá té zpropadené sově ještě skoro dvacet minut k dobru, aby něco doručila.

Když si drhnul ramena, bylo pryč teprve pár minut, rozhodl se zpomalit. Za patnáct minut už určitě něco donese.

Potřetí si masíroval hlavu nehledě na to, že z jeho vlasů by se už mohla najíst i britská královská rodina, jak byly čisté. Deset minut, to může přijít věcí. Třeba takový krátký děkovný lístek.

Myl si někdy takhle důkladně paty? Byl si jistý, že ne, ale mohl by to dělat častěji, bylo to vlastně docela příjemné. Drahá sovo, pořád máš ještě víc jak pět minut něco přinést.

Zabalený v ručníku přešlapoval před skříní. Neslyšel by, jak mu něco skřítci doručili do vedlejší místnosti? Určitě ano, takže by to tam teoreticky už mohlo být? Sáhl po džínsech, tričku a roláku, i když ani to v bradavických chodbách v zimě nepomůže. Zahřívací kouzlo to jistí. Prudce se otočil, když mu něco bouchlo za zády. Jeden z bradavických skřítků div ušima nezametl zem, jak se poklonil.

„Paní ředitelka vás volá, pane. A prý to moc spěchá. Čeká v ředitelně, pane,“ zabreptal a s prásknutím zmizel. Draco sáhnul po hůlce a vyběhnul z pokojů. Zklamání přetloukl jedinou myšlenkou. Milá sovo, máš další odklad, koukni pořádně mávat křídly, ať to tam je, než se vrátím.

O čtyři minuty později vybíhal pohyblivé schody do ředitelny. S klepáním se neobtěžoval, když naléhavé, tak se vším všudy. Vběhl dovnitř jako velká voda a doufal, že tím ředitelce ukáže, že slovo naléhavé by neměla jen tak trousit do větru. Místo toho div neporazil nervózně přecházející McGonagallovou.

„Konečně jste tady,“ vyhrkla nezvykle nervózně. Chytla ho za paži a už ho strkala ke krbu. „Honem si pospěšte. Už na vás čekají. Nesmíme ztrácet ani minutu,“ vykládala a nabírala letax. Hodila ho do krbu a výkřikem Potter manor ho strčila do plamenů. Už dlouho mu nebylo z cestování letaxem tak špatně! Do velké haly doslova vypadl a tvrdě přistál na kolenou. Sykl, ale přehlušilo ho táhlé zasténání.

„Konečně, kdes byl tak dlouho!“ štěkl na něj rozčilený ženský hlas. Naprosto zmatený se rozhlížel.

„Co se to, u Merlinova zadku, děje?“ nechápal. Konečně zahlédl Ginny, která napůl seděla, napůl ležela na jedné z pohovek a tvář měla zrudlou.

„Co bys myslel, vyrábím tu malinové slony,“ štěkla zuřivě zrzka. Ještě jednou ji přejel pohledem a pak mu to došlo. Zesinal.

„Ty rodíš?!“ vyhrkl zděšeně. Podívala se na něj jako na tlustočerva a očividně jí to nestálo za odpověď. „U Merlina, musíme někoho zavolat! Koho mám zavolat?!“ začínal Draco panikařit.

„Jsi jediný dostupný,“ procedila skrze zaťaté zuby. Panika stoupla a pomalu ale jistě se dotahovala na Dracovu kritickou úroveň.

„Jak jediný, kde je krucinál Potter? Rodiče, bratr, kdokoliv!“ ptal se, zatímco vrtěla hlavou a hlas mu s každou další zamítnutou možností stoupal. Ještě chvíli a budou si o něm myslet, že je eunuch.

„Jsi jediný. Harry s Ronem mají pohotovost, naši odjeli za Charliem do Rumunska, s nimi jeli i všichni ostatní. My nemohli, nemůžu v tomhle stavu cestovat, letax mi nedělá dobře a přenášení už vůbec ne. Harry tu má auto, umíš řídit?“

„Co prosím, že tu má?“

„Krucinál,“ ulevila si Ginny. „Od Munga nemohli nikoho poslat, prý se něco stalo a mají pohotovost. Ach Merline!“ vykřikla a zaťala ruce do pohovky. Tvář se jí zkřivila bolestí. „Tak tam přeci nestůj!“ štěkla po něm vztekle. Draco se rozhlédl.

„Ale co mám dělat?“

„Dostaň mě k Mungovi!“ zaprosila zoufale.

„Jak? Nic nemůžeš a je to odsud skoro sto mil!“ Draco byl v koncích.

„Tak někoho dostaň sem!“ Draco zakýval hlavou.

„Vydrž!“ požádal ji zoufale a hodil letax do krbu. „Nemocnice Svatého Munga!“

Vypadl z jednoho krbu hned vedle recepce. Otočil se na ženu za pultem. „Kde je porodník?“ štěkl vystresovaně. Žena překvapeně zamrkala.

„Na porodnickém oddělení?“ odpověděla, jako by si sama nebyla jistá.

„Potřebuji ho hned tady. Musí jít se mnou, ona tam rodí!“ naléhal. Čarodějka jen pozvedla obočí.

„Je mi líto, máme tu pohotovost,“ začala, ale Draco bouchnul, měl nervy v kýblu.

„Ne, já potřebuju porodníka hned, jasné?!“ Div na ni neřval. Muž kousek od nich se otočil.

„Já jsem porodník, co se tu děje?“ zeptal se zamračeně. Draco poslal Merlinovi rychlou děkovnou a čapnul chlapa za paži. Než se ten nadál, stál u krbu. „Já žádám, abyste-“ Zbytek věty pohltily plameny a Dracův výkřik Potter manor. Sám se vydal hned za ním. Vypadl v hale přímo na porodníka. „Já žádám vysvětlení!“ zařval porodník a strkal do Draca, aby z něj slezl.

„Draco!“ vykřikla Ginny bolestně. Muž se otočil za hlasem. Jeho jediné štěstí bylo, že okamžitě nasadil masku profesionála a vyskočil na nohy.

„Jak dlouho máte stahy a jaké jsou rozestupy?“ zeptal se a Ginny ho zaplavila informacemi, kterým Draco nerozuměl. Znaveně zůstal ležet na podlaze, ale odpočinek mu nebyl dlouho dopřán. Lékouzelník ho okamžitě začal úkolovat.

„Horkou vodu, prostěradlo, ručníky, výtažek z dobromysli,…“ A seznam pokračoval. Draco běhal po domě jako blázen a do toho na něj pokřikovala Ginny, ať je, pro Merlina, potichu, protože kluci spí. Moc doufal, že mají odhlučněný pokoj, protože s jejím ječákem jim klidný spánek opravdu nehrozil. Při jedné z cest okolo jejich pokoje pro jistotu nahlédl dovnitř, ale měla pravdu, oba spali, což považoval za naprostý zázrak. Večer bude jako poděkování tančit nahý kolem ohně, ale teď musel něco takového přejít pouze lehkým úsměvem. S novou dávkou potřeb mazal ze schodů.

„Už jsem tu,“ hlásil a vysypal všechno na konferenční stolek. Odpovědí mu byl bolestivý nářek mladé paní Potterové, která ho čapla za ruku a pevně ji stiskla. Bolestí kníknul a doufal, že lékouzelník bude umět přidělat i několik upadlých prstů. „Za tohle Pottera zabiju,“ procedil skrze zuby. Stah povolil a Ginny ho pustila.

„Draco, promiň,“ vzlykla. „Merline, na tu bolest si nikdy nezvyknu,“ prohlásila a zavřela oči v očekávání další bolestivé vlny. Lékouzelník se ji snažil utěšit, ale zároveň se soustředil na udržování kouzel na monitorování jak dítěte, tak matky. Hlídal krvácení a kontroloval otevřenost. Draco doufal, že se nikdy nedozví, co to mělo znamenat. Hrozně moc se modlil, ale jeho mozek byl racionální bastard, který na motlitby kašlal a poskytl mu víc než barvitou představu, co by to tak asi mohlo znamenat. Ginny znovu zasténala. Tentokrát chytil za ruku on ji. Její unavené hnědé oči se na něj vděčně podívaly.

„Děkuju,“ hlesla, ale konec slova se málem ztratil v dalším bolestivém nářku. Tentokrát při jejím stisku nevydal ani hlásek. Snažil se jí propůjčit trochu své síly a odolnosti, ale bál se, že to nepomůže.

„Přišel čas tlačit,“ usmál se najednou porodník a podíval se nejprve na Ginny, pak na Draca. „Až napočítám do tří, ano?“ Draco zazmatkoval, on má taky tlačit? Pak se vzpamatoval. Merline, kde je jeho břitká inteligence, když ji potřebuje? „Tři,“ zaslechl najednou a Ginny se rozkřičela. Draco jí pevně sevřel ruku, kterou mu drtila prsty. Tak drobná dlaň a kolik síly dokáže vyvinout, to bylo k neuvěření. Ginny se vydýchávala, když dostala šanci povolit.

„Teď!“ přišel další pokyn, následovaný neuvěřitelnou dřinou ze strany budoucí matky. Draco se natáhl za sebe, a když přestala, otřel jí obličej od potu.

„Proč tu není?“ zafňukala z ničeho nic.

„Kdo?“ nechápal Draco.

„Harry,“ vysvětlila a v očích se jí třpytily slzy. Draco ji pohladil po vlasech.

„Slibuju, že ho pak najdu a nakopu mu zadek, ano? Ale teď se soustřeď, jeden prcek by se tu rád podíval, jak je jeho máma krásná.“ Ginny se lehce zasmála, ale v tu chvíli přišel další pokyn porodníka a její dobře se změnilo v řev, ze kterého zaléhalo v uších.

„Už vidím hlavičku!“ hlásil lékouzelník a Ginny úlevně vydechla.

„Merline, díky!“ zasténala. Draco ji pevně sevřel a mrknul.

„Jdeme do finále?“ zeptal se. Slabě kývla a zvedla jeden koutek.

„Jdeme,“ souhlasila. O několik minut později dostala poprvé do náruče svou malou dcerku. Draco se na malý uzlíček usmál.

„Tak jak se budeš jmenovat, krasavice?“ zeptal se dívenky, která na něj poulila hnědé oči, stejné jako měla její matka.

„Lily,“ vydechla Ginny, „po Harryho matce. Byla skvělá žena a matka.“ Podívala se na Draca. „A kdybys souhlasil, jako její kmotr bys jí mohl vybrat druhé jméno…“ Draco překvapeně zalapal po dechu.

„Ale to přece nemusíš,“ zašeptal. Ginny se usmála.

„Nevím o nikom lepším, než o tom, kdo tu pro ni byl, i když ještě nebyla na světě.“ Draco cítil, jak mu někdo nebo něco svírá hrdlo. Chtěl promluvit, ale nešlo to. Jen naprázdno otevřel pusu a zamrkal, jak ho v očích zaštípaly slzy. Odkašlal si. A ještě jednou.

„Já… Já budu poctěn, pokud se budu moci stát jejím kmotrem,“ pronesl potom formálně, jak se sluší a patří na vychovaného kouzelníka. Ginny se zářivě usmála.

„A jméno?“ zeptala se. Draco se usmál a jedním prstem pohladil scvrklou tvářičku.

„Narcissa. Byla také báječná matka,“ řekl a sám slyšel, jak mu hlas přetéká citem. Podíval se s obavou na Ginny, ale v její tváři nebyl ani kapka nesouhlasu. Z toho pocitu naprostého štěstí ho vytrhl až lékouzelník, který se přiblížil a mávnul hůlkou. Ve vzduch se objevil pergamen a špička lékouzelníkovy hůlky se zlatě rozzářila.

„Vítám tě na světě, Lily Narcisso Potterová!“ pronesl obřadně a hůlkou opsal nějaký složitý pohyb. Pak pergamen vzal, stočil ho a obvázal bílou stuhou. Předal ho Ginny, uklonil se a s přáním všeho nejlepšího se chystal odejít. Draco vyskočil na nohy.

„Chtěl jsem se vám omluvit,“ zajíkl se. Pořád byl trochu mimo. „Za to, jak jsem vás sem dostal,“ dodal a natáhl k muži ruku. Ten se usmál a stisk mu oplatil.

„Věřte, zažil jsem i horší. Navíc to bylo právě včas. Hodně štěstí,“ rozloučil se a zmizel v plamenech. Draco se otočil zpět na Ginny, která právě zkoušela jednou rukou stáhnout mašli a rozbalit pergamen. Došel k ní a s úsměvem jí pomohl. Rozbalil ho tak, aby si ho mohla přečíst. Spokojeně se usmála.

„Tak co myslíš, je teď ten správný čas na jedno nakopání?“ zeptal se jí vesele. V odpověď se mu dostalo stejně veselého zazubení. „V tom případě, prosím, omluvte mne dámy,“ řekl s a lehkou úklonou zamířil ke krbu. Už přesně věděl, co mu řekne a opravdu se těšil na jeho výraz, až uslyší:

Debile, máš dceru!

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction