OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hořkosladká tajemství 2. část

Druhý díl ve kterém se podíváme, co se stalo na Malfoy-Manor.

22.02.2011 (14:00) • Salazaret • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1409×

Šel jsem potemnělým hradem. Bylo už po večeři a já se chystal do Voldemortova sídla. Lépe řečeno, na Malfoy Manor, kde je teď pánovo sídlo. Jdu tam, kam patřím a kde je snad můj osud. Ale zastavily mě něčí hlasy. Moc dobře jsem je poznával. Přišel jsem blíž a pozoroval dvě postavy.

„Je to opravdu tak vážné?“ říkal ředitel.

„Možná víc, než si myslíme. Je to někdo ze sedmého ročníku, to jsem si jist. O Malfoyovi víte, ale co ten druhý? Kdo to může být? Snažil jsem se pátrat, ale nic jsem nenašel.“ Snape! Odporný zrádce!

„Dělá mi to starosti. Opravdu se k němu nemůžeš dostat blíže?“

„Já ne, ale slyšel jsem, že si vyžádal Malfoye.“

„Luciuse?“

„Ne, Draca. Nevím, co přesně po něm chce, to mi řečeno nebylo. Ale nebude to nic dobrého…“

Odfrkl jsem si a vydal se na druhou stranu. Musel jsem si pospíšit, přece nechci přijít pozdě. Na tak úžasnou událost čekám roky a teď se mi možná splní.

Ale přijde?

Co když ne?

Co pak?

Vyšel jsem na bradavické pozemky a nadechl se čerstvého vzduchu. Dnes je krásně. Na to, že je půlka prosince, až moc hezky. Ale byla pořádná tma. Sotva jsem viděl na konec pozemků, ale rozsvítit hůlku jsem se neodvážil. Nevím, kdy se za mnou vydá Snape, přece jenom dnes večer má být další schůze Smrtijedů. Ale mě na ní prý nepotřebují, já budu mít lepší věci na práci. Těším se…

Ale co mě trápí je, že jsem dnes neviděl Draca. Už od rána. Jako by se vypařil a nikdo si nedělá starosti. Že by už byl na Malfoy Manor? Od rána?

Došel jsem k bráně a tiše ji otevřel. Trochu mě to vyčerpalo, už jen kvůli štítům, ale nakonec, když člověk chce, všechno jde…

Pak jsem se přemístil.

Malfoy Manor jsem už znal jako vlastní boty. Takže najít zelený salónek nebyl žádný problém. Nikdo a nic mi nestálo v cestě. Byl jsem z toho docela zaražený, v domě vždy někdo je. Ale teď je tu podivný klid.

Otevřel jsem dveře a vešel. Byla to perfektně upravená místnůstka. Tmavozelené stěny a tmavý nábytek. Obrovské okno s těžkými závěsy. Pak tu byla dvě tmavá křesla, malý stolek, na kterém bylo nachystané víno a dvě skleničky. Jak říkám, útulné.

Sedl jsem si do jednoho z křesel a zadíval se do plamenů, které poskakovaly v krbu. Vzpomínky se rozvířily mou pamětí.

Jak jsem se sem vlastně dostal? Vím, že to byla má vůle. To já jsem sem přišel o prázdninách a nabídl Voldemortovi své služby. Já mu ukázal, že už jsem někdo jiný. Nevzal mě hned mezi sebe. Musel jsem mu to dokázat. Má cesta vzhůru je vykoupená krví nevinných. Lpí na mých rukou a už se toho hnusného pocitu nikdy nezbavím. Ale já nejsem zrůda. Já ne…

Jen okolnosti mě zavedly až sem. Nechtěl jsem být loutkou a přesto jí jsem. Ale na druhé straně. V čem je tahle lepší?

Dává mi volnost. Do ničeho mě nenutí. Jsem tu sám sebou, i když o mé vlastní totožnosti ví jen Temný pán.

Možná, kdyby v téhle místnosti nebylo takové ticho, přeslechl bych tiché zaklepání. Vzhlédl jsem od ohně a podíval se ke dveřím.

„Je to tvůj dům, nemusíš klepat,“ řekl jsem mile a zadíval se do jeho stříbrných očí. Takže přišel…

„Já-no… Jistě…“ řekl nesměle, a pak sklopil hlavu. Co přede mnou za emoci skrývá? Snad strach?

„Nemusíš se mě bát, já ti nechci ublížil,“ usmál jsem se na něj a pokynul mu, aby se posadil. Ale pochybuji, že můj usměv viděl. Má maska mě perfektně chrání. Škoda, že musím tohle tajemství nést i před ním. Tak rád bych mu ukázal mé pravé já. Třeba by pak ten strach odezněl. Ale možná taky ne…

Zvedl hlavu a propaloval mě tím stříbrným pohledem. Opravdu to byl strach, který jsem tam teď viděl!

„Kdybych ti chtěl ublížit, udělal bych to dávno. Posaď se a nestůj tam jako solný sloup,“ řekl jsem a znovu mu ukázal na křeslo naproti mně.

„Ja-jak můžu vědět, že mi nic neuděláš?“ Nevěří mi. Bojí se mě. Má panickou hrůzu z toho, být tu se mnou. Tohle bude ještě hodně dlouhá cesta.

„Protože jsem to řekl a já sliby plním, Malfoyi!“ zavrčel jsem na něj. To ho donutilo konečně se pohnout. Zabouchl za sebou dveře a pomalu přešel ke křeslu. Posadil se na okraj a zvídavě si mě prohlížel.

„Proč nesundáš masku?“ zeptal se bez okolků. Musel jsem se tomu zasmát. Tak troufalý a přesto bázlivý. Ne bázlivý, ale opatrný? Je to přece Malfoy, ten si strach nepřipouští…

„Ještě nejsme tak daleko, pokud vím, a navíc, kdybych to udělal, musel bych tě zabít,“ řekl jsem jakoby nic. Vytřeštil na mě oči a zděšeně si mě měřil.

„To byl vtip, Draco.“ Jeho jméno mi pohladilo jazyk. Tak takové to je? Draco! Můj Draco… Zní to krásně a přitom tak nějak… nebezpečně.

„Hm… Aha.“

„Nejsi moc výřečný. Ve škole ti to jde lépe,“ ušklíbl jsem se a lépe se opřel do křesla.

„Takže je to pravda, že jsi z Bradavic?“

„Zajisté.“

„Hm… Zajímavé. Znám tě?“

„Možná…“

„To je vyhýbavá odpověď.“

„Tak tajemná, jako celý můj život, Draco. Ale pryč s otázkami na mou osobu. Nedáš si víno?“ Lehce jsem se naklonil blíž, ale když ucukl, vrátil jsem se zpět do původní polohy.

„No… Já… Totiž…“

„Nehodlám tě opít ani znásilnit, tak prosím tě nech toho koktání! Takhle se přece Malfoy nechová a navíc vše, co se řekne tady, je jen mezi námi. Použil jsem pár kouzel na zachování diskrétnosti, přece nechceme, aby cokoliv kdokoliv věděl, ne?“

„Můžu ti věřit?“ Jeho pohled byl ostrý a ostražitý. Ale aspoň už trochu uvolněný. Je to zvláštní, jak dokáže rychle měnit masku za maskou. Chvíli je takový a pak zase jiný. Je to další z věcí, kterou na něm obdivuji.

„Byl bys tady, kdybys mi nevěřil?“ Znovu jsem se naklonil k němu a položil mu ruku na koleno.

„Věříš mi, jen si to nechceš přiznat.“ Neuhnul a to bylo dobré znamení. Ale já místo toho, abych pokračoval dál, postavil jsem se a přešel ke stolku s čekajícím vínem. Kouzlem jsem ho otevřel a nalil do obou skleniček. Jednu jsem si nechal a druhou podal Dracovi.

„Díky,“ řekl tiše a všiml jsem si nepatrného rumělce na jeho tváři. Potěšilo mě to. Tak strašně nesmělý. A to jsem si myslel, že už nějaké zkušenosti má, ale jak se tak dívám, nejspíš ne…

„Na budoucnost?“

„Jo… Tedy ano, na budoucnost.“ Připili jsme si, a pak na chvíli zavládlo ticho.

„Proč jsi se přidal k němu?“

„Složitý příběh, ale ne na teď,“ řekl jsem tajemně a chvíli si Draca prohlížel. Je opravdu půvabný. Tak elegantní. Trochu jako víla. A ty jeho platinové vlasy; ale nejvíc mě vždy zaujmou jeho oči. Jsou tak zvláštní. Mění barvu podle nálady. Od zamračené šedivé do jasné stříbrné.

Odložil jsem skleničku na stolek a přistoupil k němu blíže. Díval se na mě tak vyplašeně. Jako zvířátko v kleci, které neví, jestli má utéct, nebo čekat na to, co bude dál.

„Uvolni se, Draco,“ zapředl jsem a lehce mu položil ruce na kolena a přidřepl jsem k němu.

„Teď udělám něco, co se ti asi nebude líbit, ale slibuji, že to nebude bolet. Jen to bude možná nepříjemné.“

„Co…“

„Pšš…“ přiložil jsem mu prst na jeho úzké rty. Pak jsem vytáhl hůlku. Všiml jsem si paniky v jeho nádherných očích.

„Neboj se…“ šeptl jsem. „Zavři oči!“ Nebyl to rozkaz, ale přesto to udělal. Opravdu mi věří. Teď jsem ho mohl klidně zabít a on by nemohl udělat nic. Mohl bych si ho vzít, násilím, a on by se nezmohl ani na náznak obrany. Ale já tohle zkazit nechci. Hraje si na frajírka a nadřazence, ale ve skrytu duše je to křehký člověk. Jeho čistá duše je jako motýl, stačí se špatně dotknou křidélek a už nikdy nevzlétne.

Tichounce jsem zašeptal zaklínadlo, a pak jsem poodstoupil. Ale jen nepatrný kousíček. Chtěl jsem mu být oporou ve chvíli, kdy otevře oči.

„Otevři oči, Draco,“ šeptl jsem a vyčkával. Víčka se nepatrně pohnula a pak se zarazil.

„Ni-nic nevidím,“ řekl poplašeně a začal se zvedat.

„Tiše, Draco. To je v pořádku. Sám víš, že je to nutné, jestli se mnou chceš být bez mé masky, zvládneš to.“

„Ale…“ Znovu jsem mu položil ruku na rty. Přejel jsem prstem od jednoho koutku k druhému.

„Jsi dokonalý, víš to?“ Přikývl, a pak jsem si všiml osamělé slzy, která mu stekla po tváři. Lehkým pohybem jsem mu ji setřel.

„Draco… Nesmíš se mě bát, copak to nechápeš? Nechci ti ublížit, ale přitom mi ubližuješ ty sám. Bolí to, když vidím tvůj strach.“ Znovu jsem přejel po těch růžových rtících. Najednou sklonil hlavu. Je to takové to obranné gesto, když neví, co říct. Nebo naopak ví, ale nechce mluvit.

Povzdechl jsem si, a pak jsem si sundal masku i s kápí, kterou jsem měl neustále na hlavě. Vzal jsem jeho ruce do svých. Mírně se chvěly. Naváděl jsem je směrem ke svému obličeji. Ale ve chvíli, kdy se mě dotkl, mírně cuknul.

„Dotkni se mě. Ty můžeš, Draco…“ Pustil jsem jeho ruce a nechal ho, ať se rozhodne sám. Chvíli je jen tak nechal viset ve vzduchu, ale pak se přece jenom odhodlal. Konečky jeho studených rukou na mém obličeji ve mně vyvolávaly mrazení.

Udělal přesně to, co já před chvílí, lehce přejel po mých rtech. Tam a zpět. Sem a tam. Druhou rukou mezitím prozkoumával zbytek. Bylo to krásné. Cítil jsem vibrace snad po celém těle.

„Draco…“ šeptl jsem, když se znovu dotkl mých rtů.

„Můžu… Můžu tě políbit?“ Tyhle jeho slova ve mně vyvolaly doslova uragán. Chtěl jsem ho. Hned! Teď a tady, ale nakonec jsem se zarazil. Znovu jsem chytil jeho ruce a položil mu je zpět do klína.

Přiblížil jsem se k němu. Mohl jsem cítit jeho zrychlený dech. Jednu ruku jsem položil na jeho stehno a druhou na jeho srdce. Tlouklo tak splašeně jako to mé. Dokonalá harmonie. Buch buch! Buch buch…

Letmo jsem se dotkl jeho rtů. Nespěchal jsem. Nenaléhal… Čekal jsem na jeho reakci, dal jsem mu v tomhle určitou volnost. Vem si, co chceš, Draco. Dám ti cokoliv!

Přisál se ke mně, cítil jsem, jak jeho jazyk se dotkl mého rtu a dožadoval se vstupu. Vyhověl jsem mu. Hráli jsme nádhernou hru. Líbali jsme se vášnivě a přece jemně. Vroucně a naléhavě. Přitáhl jsem si ho blíž a zajel mu rukou do hedvábných vlasů. Ach, Draco! Můj Draco!

Zavzdychal, ale nepřestával líbat. Chtěl víc. Cítil jsem to. Cítil jsem jeho touhu. Tu vášeň, která nás spalovala, a která mě doháněla k šílenství.

Ale najednou jsem uslyšel zabušení na dveře. Silné a mocné. Někdo se pokoušel obejít má zaklínadla a mermomocí se dostat dovnitř. Nevěnoval jsem tomu pozornost, ale veškerá romantika vyprchala. Draco znervózněl.

Znovu někdo zabouchal, o hodně naléhavěji.

„Počkej tady, hned přijdu,“ zapředl jsem a ještě jednou ho lehce políbil. Mohl jsem vidět, jak ještě víc zčervenal, a pak jen přikývl. Nedokázal mluvit a já ho plně chápu. Taky bych tuhle nádhernou chvíli nechtěl překazit, ale asi se něco stalo, když se vyžaduje zrovna má přítomnost.

Nasadil jsem si zpět masku s kápí a přešel ke dveřím. Ještě jednou jsem se ohlédl. Draco seděl a s nepřítomným výrazem koukal do plamenů, i když nic neviděl. Je nádherný a tak můj!

Prudce jsem otevřel dveře a podíval se do Luciusovy tváře.

„Co je?!“ zavrčel jsem na něj, až musel kousek couvnout.

„O-omlouvám se, že ruším,“ polkl a snažil se nahlédnout dovnitř, „ale náš pán si tě žádá.“

Zavřel jsem dveře a vydal se za Luciusem.

„Ať je to důležité! Jinak se neznám!“ zavrčel jsem si pro sebe, ale Lucius to asi slyšel, protože po mně hodil podivný pohled. Ale nic na to neřekl. Takže cesta probíhala mlčky.

Když jsme dorazili do prostorného obývacího pokoje, já zůstal stát na posledním schodu a naštvaně si měřil přítomné Smrtijedy.

„Tak jsi dorazil a jak koukám, v celku,“ zasmál se Voldemort a já se na něj zamračil. Tohle má být co? Pokus o to být vtipný? Dost ubohé!

„Tak co je tak důležitého, že je tu nutná má úžasná přítomnost?!“ odsekl jsem místo odpovědi a vysloužil jsem si tím naprosté ticho. On se na mě otočil a nebezpečně si mě měřil. Asi jsem to přepískl, ale přesto jsem zůstal stát s hlavou nahoře.

„Jestli máš něco důležitějšího, tak se klidně vrať,“ řekl On a tak podivně se mu zajiskřilo v těch nepřirozeně rudých očích.

To opravdu můžu jen tak jít? To mou vzpurnost nechá jen tak? Ale proč ne, když mi to nabízí.

Ale až když jsem byl na druhém schodě a otočený zády, uvědomil jsem si svou zásadní chybu. Naprázdno jsem polkl, a pak jsem ucítil, jak do mě narazilo zaklínadlo. Podlomilo mi nohy a já se sesunul k zemi v mučivých bolestech. Ale nekřičel jsem a to on moc dobře ví! Cítil jsem chuť vlastní krve, jak jsem si prokousl jazyk při pádu a taky intenzivní bolest hlavy. Asi jak jsem sletěl z posledních dvou schodů…

Najednou kletba pominula a v mém zorném poli se objevily dvě rudé oči v hadovitém obličeji.

„Můžu tě zabít, víš to?“ sykl na mě. Zavřel jsem oči a snažil se bolest nevnímat, a pak jsem je prudce otevřel.

„Zkus to! Ale stejně vím, že to neuděláš! Na to jsem pro tebe až příliš cenný!“ odpověděl jsem mu a nezapomněl na výsměšný tón. Sálem to zašumělo. Ale sotva jsem vnímal, co kdo říká, protože mým tělem projela další vlna bolesti. Zatínal jsem zuby a snažil se ze všech sil nekřičet. Tohle mu nedovolím!

„Mě-nezlomíš-Tome!“ zavrčel jsem přes silně zaťaté zuby. Cítil jsem, že mi za chvíli snad popraskají šlachy na ruce, jak jsem je napínal a snažil bolest zahnat.

Pak to zase ustalo. Vydechl jsem a pak se prudce nadechl. Měl bych se při mučení naučit dýchat, nebo mě to jednou bude stát život.

Všude bylo podivné ticho. Ani On se už nade mnou neskláněl. Pomalu jsem zvedl hlavu a následně jsem se vyškrábal na nohy. Klepaly se mi a tak jsem se podepřel o zábradlí.

Všechny oči v sále se dívaly na mě. Ale já si všímal jen jeho. Byl asi dva kroky ode mě.

„Došla ti slova? Pane,“ usmál jsem se na něj, ale do smíchu mi opravdu nebylo. Každý sval, i takové, o kterých jsem nevěděl, že existují, mě bolel. Bylo mi na zvracení, ale přesto jsem ve svém vlastním hlase slyšel odhodlání sám sebe bránit do konce sil. Nezlomí mě! Mě ne!

„Myslíš si, že to neudělám? Že tě nepošlu tam, odkud jsi přišel?“ řekl až příliš potichu. Ale slyšet ho museli všichni.

„Ty víš, že má oddanost patří jen a jen tobě, můj pane! Ale taky má svá pravidla, o kterých moc dobře víš!“

„Ano, uvědomuji si tvou důležitost, můj milý chlapče! Ale nezapomínej, s kým mluvíš!“ Jeho hlas se mi opravdu nelíbil. Až se mi zježily chloupky na zátylku. Ale takovým tím nepříjemným způsobem.

Během chviličky stál u mě a držel mou masku v ruce. Byl jsem otočený bokem k ostatním a zbytek obličeje mi zakrývala kápě, takže nikdo kromě něj, nic neviděl.

Díval se do mých očí a připadal jsem si, že se mi snaží vypálit v hlavě díru. A pak jsem znovu ucítil bolest. Ale tentokrát jen na obličeji. Nečekal jsem to a tiše vyjeknul. Chytil jsem se za obličej. Nahmatal ošklivou ránu, která se táhla od ucha až skoro ke krku na druhé straně. Když jsem se pak podíval na své ruce, uviděl jsem vlastní krev. Fascinovala mě. Měl jsem skloněnou hlavu a díval se na ty kapičky rudé tekutiny. Co je na ní tak zvláštního? Vždyť každý ji má stejnou, vždy je rudá a odporné páchne. Po rzi a kdoví, po čem ještě. Proč každému záleží na krvi?

Zvedl jsem hlavu a usmál se. Usmíval jsem se té ironii. Tomuhle světu a tomuhle místu. Začal jsme se pochechtávat.

„Můžu tedy už jít? Když jsme si to všechno tak krásně vyjasnili?“ Nedokázal jsem se ovládat. Pořád jsem se musel smát a každým okamžikem to bylo horší a horší.

„Jak vidím, jsi ztracený případ! Raději se mi kliď z očí, než tě vážně zabiju!“ zavrčel mi do obličeje a já se jen otočil a šplhal zpět do schodů. A za rohem jsem už to nevydržel a rozesmál se naplno. Určitě mě musel slyšet, ale já to neřešil. Smál jsem se, až mi z toho tekly slzy. A pak to ustalo. Jako když utne. Jen slzy a bolest zůstala.

Jsem ubohý! Jsem nic! Jsem vlastně nikdo! Pro koho, co znamenám? Pro nikoho nic! Jsem nula. Co jsem za svůj život dokázal? Nic…

Nevím, jak jsem se dostal zpět do salonku, ale když jsem vešel a viděl ten vyděšený pohled mladého aristokrata, ještě víc jsem se naštval. Copak musí mít ze mě takový strach? Co jsem mu udělal? Mučil jsem ho snad? Nutil jsem ho k něčemu?

„Běž pryč!“ štěkl jsem na něj a posadil se do křesla.

„S-stalo se něco?“ zeptal se zmateně. Nepodíval jsem se na něj. Nemohl jsem se dívat do jeho vyděšeného obličeje a myslet si, že někdy bude něco lepší. Budoucnost je slovo, které nemám rád.

„Běž pryč, Draco. Nechci ti ublížit…“ Ale další slova se mi zadrhla v hrdle. Nebudu bulet! Nejsem dítě! A někdo jako já nebrečí, nefňuká a nestěžuje si!!!

Pak jsem ucítil něčí dlaň na rameni. Trhnul jsem sebou, zabolelo to jako tisíc malých jehliček. Cruciatus má své následky, a třebaže si to nechci přiznat, jsou na mně víc než vidět…

„Ublížil ti?“ šeptl. Vzhlédl jsem a podíval se do jeho překrásných očí. Těkal pohledem z místa na místo a já pochopil, že stále nevidí a přesto tady stojí…

„Znáš ho, má své dny…“ smutně jsem se usmál a lehce pohladil jeho ruku, která se přidržovala opěrky. Neuhnul, jako by ten dotek čekal. Znovu jsem vyhledal jeho oči a chvíli je zkoumal. Taky se zastavily na mně. Ví, že ho sleduji?

Pak se jeho druhá ruka pohnula a dotkla se mého obličeje. Tentokrát to opravdu zabolelo, až jsem sykl bolestí. Draco na to nic neřekl a oddálil ruku od mého obličeje, ale pak ji vrátil zpět a začal prozkoumávat tenkou jizvu.

„Dělá to často?“

„Sám víš, jaký je…“

„Ano, to vím. Ale proč ti to udělal? A zrovna tobě?“ Ach, Draco! Můj Draco! Kdybys věděl, kdybys jen tušil, co se tady odehrálo za posledních pár měsíců. Nepochopil by jsi mě a opravdu odešel a tentokrát bych tě o to nemusel žádat. Zbaběle by jsi prchnul a už mě nikdy nechtěl vidět. Jsem zrůda, víš? Víš to, Draco? Víš, s kým máš tu čest? Ne… Tuhle pravdu o mně nevíš a budu rád, když se ji ještě nějaký ten pátek nedozvíš.

Chytil jsem jeho ruku a odstrčil jsem ho od sebe. Nechci ti ublížit, můj Draco!

„Bolí to moc?“ zeptal se na další otázku, když pochopil, že na tu předchozí odpověď nedostane.

„Bolest? Necítím bolest, už dávno ne…“ Propletl jsem naše ruce a užíval si jeho blízkosti, i když byl tak daleko. Jeho srdce je pro mě až příliš vzdálené. A tohle je ta bolest, kterou jsem kdysi cítil, a kterou jsem zadusil a zadupal hluboko v mém nitru. Takhle přece bolí zklamání z toho, že nemůžu mít něco, co bych si z celého srdce přál. Už dávno jsem pochopil, že realita je jiná…

Utápěl jsme se ve vlastních myšlenkách a nevšiml si, že Draco poodešel. Pomalými kroky se blížil k jedné skříni. Ohmatával každý její záhyb, a pak otevřel jedny z postranních dvířek. Něco hledal…

Pak se otočil a pomalu se vrátil ke mně.

Sledoval jsem každý jeho pohyb. Byl tak elegantní i přesto, že nic neviděl, dokázal si zachovat sám sebe. Lehce jsem se usmál, i když tahle nepatrná grimasa docela bolela. Příště se vyvaruji jakéhokoliv sarkasmu. Protože příště by to mohlo dopadnou o dost hůř a tak bych nemohl dokončit svůj naprosto geniální plán.

Ale nyní jsem se nechtěl zabývat budoucností. Teď jsem tady…

„Tohle ti pomůže,“ špitl Draco a podával mi dvě lahvičky. V jedné byl zcela jistě lektvar a v druhé nějaká mast.

„Proč mi pomáháš?“ zeptal jsem se najednou. Nevím, proč mě napadla zrovna tahle otázka. Nemusel to dělat.

Pokrčil rameny. „Sám nevím, ale vypadá to, že jsi opravdu jiný než když jsi s ním…“

„V každé roli musím umět určité chování, to přece znáš? Podívej se na sebe a na tvé chování ve škole.“

Místo odpovědi se jen usmál a posadil se do křesla. Já zatím vypil lektvar a ihned jsem cítil úlevu. Taky nevím, proč jsem to udělal bez zaváhání. Klidně to mohl být jed.

„Jak chceš zamezit tomu, aby tě někdo poznal? S takovou jizvou přes celý obličej? Stačí, když se objevíš zítra na snídani a aspoň já už budu vědět, kdo jsi…“

„Draco, já jsem kouzelník a takové zastírací kouzlo ti asi nic neříká, že? Už jsem ho párkrát musel použít. Temný pán a já se někdy neshodneme a někdy to má své následky…“

„Tak jako dnes?“

„Dnes to byla spíš jen má pitomá chyba,“ zasmál jsem se.

Pak nastalo na chvíli ticho. Proto jsem se relativní klid rozhodl využít k použití masti, přece jenom to dost bolelo. I když samotnou bolest jsem si nechtěl připouštět. Ale Draco má pravdu, nemůžu se takhle zítra objevit přede všemi ve Velké síni.

Ale najednou jsem zase ucítil jeho dotek na mé ruce.

„Udělám to,“ šeptl tiše a převzal si lahvičku. Díval jsem se na jeho počínání. Kdy se přestal bát?

Najednou jsem ucítil vůni bylinek, a pak chladné ruce na mé tváři. Dotýkal se mě opatrně, jemně. Jako by si každý dotek užíval a chtěl zapamatovat. Nedotýkal se jen jizvy, ale všude okolo. Jeho prsty mapovaly každý kousek mé tváře. Pak se přesunuly níž. Jemně se dotkl mého krku.

Já se pořád díval do jeho očí. Bylo v nich strašně moc emocí, nedokázal jsem se v nich vyznat. Ale byly tam a to mě hřálo v mém ledovém srdci. Led, který se tam usadil během mých studií v Bradavicích. Během let, měsíců a dnů manipulací.

Ale teď jsem nemohl myslet na minulost. Potřebuji cítit přítomnost. Hlavně jeho přítomnost, jeho doteky a jeho touhu. Je v něm. Vím to…

Zvedl jsem ruce a lehce se dotkl jeho tváře. Pak jsem se automaticky zastavil na jeho rtech. Znovu jsem přejížděl prsem z rohu do rohu a čekal na jeho reakci. Po chvíli ústa pootevřel a jazykem přejel po mém prstu. Lehce, nenuceně, ale přesto to bylo zvláštní. On byl zvláštní. Měnil nálady a city jako jarní počasí. Co od něj mám vlastně očekávat? Co on očekává ode mě?

Když jsem na jeho letmý dotek nijak nezareagoval, snažil se zajít dál. Vtáhl můj prst do svých úst a potáhnul. Lehce si s ním hrál. Kdybys tak viděl mou tvář. Mou touhu, jen kdyby to bylo tak jednoduché. Draco…

Už jsem to nedokázal vydržet. Dech se mi zarazil a já nedokázal rozumě myslet. Přitáhl jsem si k sobě jeho teplé tělo a vášnivě ho políbil. Vůbec se nebránil. Právě naopak. Cítil jsem, jak jednou rukou zajel do mých vlasů a přitáhl si mě blíž. Chtěl mě.

Co tak najednou? Co ta změna? Kde je ten strach? Kam odešel? Proč odešel? Líbila se mi jeho bezbrannost! Byl to můj vyděšený motýlek. Kam uletěl?

Přesunul jsem se na jeho krk a lehce ho kousl. Tiše zapředl, a když jsem jazykem polaskal jeho šíji, slastně zavzdychal. Líbí se ti to? Chceš víc, Draco?

V mých očích byla otázka, ale jak ji on mohl vidět? Znovu jsem ho políbil, tentokrát o to naléhavěji. Přisál jsem se mu na krk jako hladový upír. Líbal jsem a laskal, dokud pode mnou úplně nezvláčněl.

Měl jsem. Chtěl jsem. Toužil jsem. Poddával se tomu… Ale v hloubi duše jsem věděl, že nechci tady a nechci teď. Musí to být jinak.

Položil jsem mu ruku na hrudník a mírně se odsunul. Nemohl jsem dál pokračovat, i když jsem opravdu moc chtěl.

„Draco… Můj Draco!“ šeptal jsem naléhavě.

„C-co se děje?“ zeptal se a zmateně se rozhlížel okolo. Znovu jsem se k němu přiblížil.

„Nic… Ale je pozdě a musíme se vrátit do Bradavic,“ šeptl jsem a znovu ho lehce políbil. On zůstal zaraženě sedět.

„U-udělal jsem n-něco špatně?“

„Ne, motýlku. Vše je v pořádku…“ řekl jsem jemně. Přitáhl si ho blíž a zasypával ho polibky.

„Opravdu?“ Zněl tak vyplašeně. Proč si myslí, že něco udělal? Vše je v pořádku, můj Draco. Vše je tak, jak má být…

Usmál jsem se… Tak tohle je křehká nevinnost? Co ještě skrývá tenhle zvláštní člověk? Proč se na povrchu chová tak chladně? Proč ze sebe dělá hajzla a pokrytce? Čeho tím chce dosáhnout? Ale jen já vím, kde je pravda. Je skryta hluboko v něm, ale je tam.

Procházel jsem ztemnělým hradem a přemýšlel o našem dnešním setkání. Zase to nebyl takový propadák, jak jsem si myslel. I když střetnutí s Temným pánem bylo naprosté fiasko. Ještě teď mě bolí šrám na tváři a to nemluvím o ztrátě masky, kterou jsem tam nechal. Musím si nějak opatřit novou. Dolézat za Voldemortem nebudu, aby mi vrátil tu starou. Nebojím se ho! Teď už ne!

Šel jsem pomalu, nebyl jsem unavený a do postele se mi ještě nechtělo.

Jak jen mu to říct? Jak říct Dracovi, kdo jsem, bez toho, aby se mi vysmál? Je ještě sice brzy, ale nechci mu lhát. Nechci, aby kvůli tomu musel tápat ve tmě…

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction



Sdílet

Diskuse pro článek Hořkosladká tajemství 2. část:

OMG - oblíbená hláška mé spolužačky se dokonale hodí k vyjádření mých momentálních pocitů. Malfoy jako něžná panna. Harry v roli drsného chlapce, který se nezdá. Mám chuť pištět jak puberťačka. Tohle mě prostě dostalo
Něco v popisu jejich vzájemných - jak jen to říct? - aktivit mě donutilo připadat si jako vetřelec. Jako bych tam někde seděla schovaná za křeslem a pozorovala je a přitom viděla Harrymu do hlavy. Je to Harry, že? Jestli ne, tak mě prašť. Nebo raději kopni ve finále to vyjde nastejno.
Temný pán je taky borec. Kdyby ho nevykreslili jako hada zkříženého s kostlivcem a navrch přejetého parním válcem a prohnaného drtičem odpadků, dávno bych do něj byla zamilovaná.
Moc mi to kecá, co? Za to můžeš ty! Ale jen tak dál...

To je tak zvláštne, aké majú Draco s Harrym (je to on, že?) vymenené role. Draco je v škole arogantný pako a na Manore nežný takmer ako dievčatkoa Harry naopak. Krásne ale neuveriteľné.

Vůbec nedokážu popsat slovy, co se právě děje v mém nitru, co tam zanechaly tvá slova, věty, které jsi použila, abys vyjádřila tu touhu a nezkrotnou vášeň, která z toho jem prýštila.
Celá se chvěju a srdce mi tluče tak, že mi chce vyskočit z hrudi. Přečetla jsem již hodně knih a mnoho povídek, ale jen opravdu málo mě dokázalo tak hluboce zasáhnout. Stoupla jsi v mém žebříčku na mnohem vyšší stupínek, než jsem si tě zařadila, alespoň touto povídkou.
Cítím v ní něco, co chci u psaného projevu cítit. Je v něm tvé srdce, každá věta za sebe padá dokonale, jako další dílek puzzle.
Když se blíže podívám na lásku, o které píšeš, chvěji se ještě víc a cítím, že k sobě patří, více než bych si myslela. Jeho chování je tak zvláštní, ale přesto známé a uchvacující. Zvrhlé, ďábelské, ale přesto nepostrádá tu jeho naivitu a bojovnost.
Jsem uchvácena, budu netrpělivě čekat na další díl.

Přidat komentář:

Nick:

Text: