OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Forgiveness - 8. kapitola

14.09.2011 (18:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1133×

8. kapitola

Zmatená

Callie

„Adriane?“ vydechla jsem. Byla jsem zmatená. Nejdřív mi vůbec nedocházelo, co se stalo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

„Ne,“ hlesla jsem. Jak můžu být v pořádku? Můj přítel je…

„Můžu ti nějak pomoct?“ Rychle jsem dýchala, hrozilo, že zase omdlím. A to se mi v životě nestalo. „Kdo ti volal?“ zeptal se tiše.

„Nějaký policista… Alex je zatčený. Prý někoho znásilnil. Mám tam přijít,“ vychrlila jsem ze sebe. Bylo mi jedno, komu jsem to řekla, musela jsem… Měla jsem pocit, že se udusím.

„Doprovodím tě tam,“ oznámil mi. Neprotestovala jsem, neměla jsem náladu se s ním hádat. Potřebovala jsem panáka, celou láhev, ale asi by nebylo dobré, kdybych na policejní stanici dorazila opilá.

„Dobře,“ souhlasila jsem. Zvedla jsem a jako robot došla do chodby, vzala jsem si bundu. Vůbec jsem nepřemýšlela, pohybovala jsem se automaticky.

Před policejní stanicí mě popadla úzkost. Musela jsem se několikrát zhluboka nedechnout. Otevřela jsem dovnitř a na vrátnici se zeptala na kapitána Smithe. „Počkej tady,“ požádala jsem Adriana. Přikývl a opřel se o zeď.

***

Rozhlédla jsem se kolem, nikde jsem neviděla Adriana, trochu mě to zklamalo. Byla jsem úplně mimo. Výslech byl úmorný. Dělalo se mi zle z toho, co udělal Alex. Bože, vždyť já s ním spala! Připadala jsem si jako spoluviník.

„Tak co?“ ozvalo se za mnou.

„Co myslíš?“ ušklíbla jsem se ironicky. „Půjde k soudu, pravděpodobně ho zavřou,“ řekla jsem dutě. Přála jsem mu co nejdelší trest. Nikdy v životě jsem nechtěla Alexe vidět! Nechápu, opravdu vůbec nechápu, jak se člověk může takhle přetvařovat.

„Pojedeme domů?“ podíval se na mě starostlivě. Lehce jsem přikývla. Cestou jsme vůbec nemluvili. Věděla jsem, že bych neměla zůstávat s Adrianem sama doma, ale nenašla jsem sílu ho poslat pryč. S ním jsem se necítila tak sama. Doma jsem zalezla do svého pokoje a sedla si do křesla. Potřebovala jsem na chvíli zůstat sama, ale zároveň cítit někoho na blízku. Adrian mě zřejmě chápal, protože jsem ho slyšela, jak se kouká na televizi.

„Objednal jsem jídlo,“ přišel mi oznámit. Do té doby, než to řekl, jsem vůbec necítila hlad.

„Díky,“ usmála jsem se smutně. „Nemusíš tu zůstávat,“ řekla jsem mu, ale doufala, že neodejde.

„Nenechám tě tu samotnou. Mark mi tě dal na starost,“ poučil mě. Takže je tu jenom kvůli Markovi? Napadlo mě a byla jsem naštvaná tím víc. Potřebovala jsem panáka, nebo někoho praštit. Vybít ze sebe vztek.

„Cos objednal?“ zajímala jsem se. Přestože mi bylo docela jedno, co sním.

„Čínu. Nechceš jít do obýváku, nemusíš tu být sama,“ řekl opatrně. Přejela jsem si rukou přes obličej a vstala jsem. V obýváku jsem si sedla zase do křesla a zabalila se do deky. Adrian se posadil vedle mě.

„Tys to věděl?“ promluvila jsem do ticha. Nechápavě se na mě podíval. „Říkal jsi, že bych se s ním neměla stýkat,“ připomněla jsem mu.

„Já… Nevypadal důvěryhodně,“ zadíval se mi do očí.

„Sakra! Kdy… Kdy se všechno zbláznilo?!“ vykřikla jsem. „Co jsem komu udělala? Já si fakt připadám jako ve špatným filmu,“ hlesla jsem.

Adrian si sedl na okraj mého křesla. „Uvidíš, že se to všechno brzo spraví. Zítra se ti to bude zdát lepší,“ ujišťoval mě.

„Nebo horší,“ usmála jsem se skrz slzy, které mi vyhrkly nevím kdy.

„Ššš,“ chlácholil mě. Tohle způsobilo další vodopád slz. Opřela jsem mu hlavu o rameno. Aspoň na chvilku jsem se cítila v… bezpečí. Hladil mě ve vlasech a já se pomalu uklidňovala.

„Máš mokrý tričko,“ upozornila jsem ho a nažila se tvářit kajícně, nějak to nešlo. Nejspíš jsem se zbláznila, protože mi bylo do smíchu. „Přinesu ti jiný,“ rychle jsem vyskočila a odběhla do Markova pokoje. Popadla jsem jedno z triček, které měl ještě složené a neodvezl je. Doufala jsem, že je čistý. Na prahu obýváku jsem se zarazila. Adrian si právě sundával mokré tričko. Myslím, že jsem měla otevřenou pusu. Odkašlala jsem si. „Tady máš,“ zahučela jsem. Cítila jsem, jak mi hoří tváře.

„Díky,“ změřil se mě s úsměvem. S oblékáním trička nijak nespěchal. Určitě si užíval moje rozpaky. Otočila jsem se a sledovala auta na ulici.

„Už se můžeš otočit,“ zašeptal Adrian těsně za mnou. Zase. Pomalu jsem se otáčela. Věděla jsem, jak to dopadne, nebo jsem v to přinejmenším doufala. Nečekala jsem, že bude až tak blízko. Podívala jsem se mu do očí. Připadala jsem si jako zhypnotizovaná. Na nic jsem nečekala a sama jsem se přiblížila k jeho rtům. Na okamžik jsem zaváhala. Adrian ne, zrušil nepatrnou mezeru mezi námi a spojil tak naše rty. Objala jsem ho kolem krku a přitáhla ho k sobě blíž, v tu chvíli jsem musela vypnout mozek. Tiskla jsem se k němu stále blíž, i když mezi náma nebyla snad už žádná mezera a ochotně jsem mu oplácela polibky. Prsty jsem mu zajela do vlasů, stejně jako on mně. Najednou jsme se ocitly před sedačkou, upřímně, nechápu jak. Adrian se na mě tázavě podíval. Namísto odpovědi na nevyřčenou otázku jsem ho znovu políbila. Sedl si a mě stáhl k sobě na klín.

„Adriane, já…“ řekla jsem trochu zadýchaně. Než jsem mohla pokračovat, zazvonil zvonek. Nejspíš se na něj brzo stanu alergická, naštěstí, nebo možná naneštěstí tohle nebyl telefon. Proto jsem se zvedla a šla otevřít. Cestou jsem se trochu upravovala, protože jsem určitě byla rozcuchaná… A každému by muselo být jasné, co jsem právě prováděla. Ne, že bych to věděla já sama.

Koukla jsem se, kdo stojí za dveřmi. Ulevilo se mi, že je to jenom poslíček. Rychle jsem odemknula. „Dobrý večer,“ pozdravil kluk.

„Dobrej,“ převzala jsem od něj jídlo, zaplatila a dala docela tučný spropitný. Adrian seděl způsobně u stolu a nic nenapovídalo tomu, co jsme právě dělali.

„Ukaž,“ natáhl se pro krabičku v mé ruce. Podala jsem mu ji a sedla si vedle něj s tou mojí. Jeho přítomnost mi narušila rovnováhu, pořád mi pohled sklouzával na jeho rty… A taky na to, co dělaly s těma mýma právě před chvílí.

„Měl toho na svědomí mnohem víc, v jiných státech…“ pronesla jsem do ticha.

„Nemusíš o tom mluvit,“ ujistil mě Adrian. Lehko se řekne…

„Ne, já… musím. Vadí ti to?“ došlo mi, že mu to nemusí být příjemný.

„Poslouchám,“ naklonil se blíž ke mně. A já se odtáhla. Nemohla jsem mluvit o… Alexovi a být tak blízko u Adriana.

Nadechla jsem se a spustila. „Nechápu to,“ svěřila jsem se mu. „Alex byl tak pozorný, trochu samotářský… Ale stejně! Nedovedu si představit, že by někoho… Však víš co,“ zrudla jsem. Přikývl. „A pak tohle… Pořád si říkám, že jsem tě měla poslechnout,“ usmála jsem se smutně. „Ten policajt říkal, že mě… Náš vztah používal jako zástěrku, chtěl být nenápadný.“ Na konci věty se mi zlomil hlas. Okamžitě se kolem mě obtočily Adrianovi ruce. Položila jsem mu ruce na jeho prsty. Kdo by byl řekl, že tu s ním budu takhle sedět… V téhle situaci. Svět se musel úplně zbláznit, nebo jsem se zbláznila já.

„Možná bys… Měla bys zavolat Markovi,“ zašeptal a rukama mi třel paže.

„Taky mě to napadlo, jenže mu to nechci kazit,“ povzdechla jsem si. A taky to musím říct Jane. Jenom jsem nevěda, co všechno jí říct můžu. Třeba o Adrianovi… Najednou jsem se usmála, můj kluk, bývalý kluk, je ve vězení a já tu přemýšlím o Adrianovi. První příznaky šílenosti… Nebo něčeho jiného, v lecčems podobného.

„Pak se na tebe bude zlobit,“ upozornil mě. Zaškaredila jsem se na něj.

„Nejsem malá, jsem-,“ zarazila jsem se. Tohle jsem mu opakovala, když mě varoval před Alexem. A moc jsem toho tím nedokázala.

„Ale i dospělý člověk, může přijmout pomoc, když se mu nabízí, ne?“ řekl s lehkým úsměvem. Pokrčila jsem rameny.

„Já mu zavolám, ale nechci, aby přijel, těšil se tam…“ vymlouvala jsem se, pravda byla, že mi nešlo tolik o bráchu, ale o to, že bych přišla o Adrianovu přítomnost. „Půjdu spát,“ zvedla jsem se.

Padla na mě malátná únava a já se těšila, až si lehnu a na všechno zapomenu, alespoň na chvíli. Odešla jsem do koupelny, sice jsem chtěla do postele, ale neodolala jsem horké koupeli. Pořádně jsem si rozčesala vlasy a převlékla do pyžama. Přes ramena jsem si přehodila župan, protože jsem nechtěla nastydnout. Vylezla jsem ze dveří a narazila do Adriana.

„Promiň,“ zamumlala jsem. Adrian mě obejmul. Podívala jsem se mu do očí, což začíná vypadat jako jedna z mých nejoblíbenějších činností. Políbil mě. Ne, že bych to v téhle situaci neočekávala. Polibek byl krátký a něžný.

„Na dobrou noc,“ vysvětlil. „Přeji hezké sny,“ usmál se.

„Dobrou,“ usmála jsem se na něj zpátky a vešla do svého pokoje. Zkontrolovala jsem telefon, všimla jsem si nové zprávy, tak jsem jí hned rozklikla. Ahojky, mam se vic nez dobře. Ozvi se. J. Na zprávu jsem Jane neodepisovala, bylo pozdě a taky mi bylo blbý, jí psát co se stalo do zprávy. A protelefonovala bych s ní majlant. Lehla jsem si do postele a zaháněla myšlenky na Alexe. Zavřela jsem oči a soustředila se na klidný spánek…

Seděla jsem na horkém písku… Kousek ode mě šplouchalo moře. Sluníčko svítilo, ale za mnou vrhaly příjemný stín palmy. Mezi stromy se objevil Adrian. Myslela bych si, že po dnešku se mi budou zdát děsivý sny o Alexovi, tohle bylo příjemný…

„Víš, kde jsme?“ zeptal se mě. Chvilku jsem přemýšlela…

„V Karibiku,“ řekla jsem po menším zaváhání. Připomínalo mi to místo, kde jsme byli s rodičema na dovolený… Asi před devíti lety.

„Pěkný místo,“ posadil se vedle mě. Opřela jsem se o jeho rameno.

„Je tu klid, to tu nikdy nebýval,“ pronesla jsem tiše, nechtělo se mi kazit atmosféru.

„Spíš, moc lidí ti do spánku neleze…“ zasmál se.

„Kromě tebe,“ šťouchla jsem ho.

„Tak je to správný,“ objal mě kolem ramen. Přikývla jsem. Bylo to správný. „Nechceš si zaplavat,“ nabídl mi.

„No, nemám plavky,“ váhala jsem. Jedna část mozku mi říkala, že je to jedno, je to můj sen, ale ta druhá byla prostě stydlivá.

„Mě to vůbec nevadí,“ ujistil mě se smíchem. „Ale když jinak nedáš,“ zašeptal. Sledoval mě a já cítila pod šatami plavky.

„Hele,“ okřikla jsem ho laškovně. „To je můj sen,“ dodala jsem.

„O tom jsme se už bavili,“ pousmál se. „Ale když ti to udělá radost,“ pokrčil rameny a obejmul mě. Líbla jsem ho na tvář.

„Někdy bych se sem ráda podívala, možná příští léto, pokud mě pustí táta z domu,“ rozesmála jsem se. „Myslím, že mě bude hlídat, dokud nenastoupím do školy.“

„Ty bys zase odložila školu?“ zajímal se.

„Ne, asi ne… Letos to byla chyba… Já jsem to prostě chtěla zkusit…“ pokrčila jsem rameny… I ve snu jsem se cítila provinile.

„Všechno se má zkusit… Já taky odložil vejšku,“ uklidnil mě.

„A co ty?“ osmělila jsem se. Povídat si s ním takhle ve snu bylo jednodušší, než ve skutečnosti.

„Nic zajímavýho…“ znejistěl.

„Ty a nezajímavej? Prosím tě, každej den jiná holka, párty…“ usmála jsem se. „Tomu já neříkám nic nezajímavýho.“

„Podle mě to není nic ke chlubení,“ zamračil se. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale pak jsem to radši nechala být.

„Jak chceš, měla bych spát,“ vzpomněla jsem si. „Jo, jo, já vím,“ zarazila jsem ho dřív, než mi mohl říct, že spím.

„Dobrou noc,“ popřál mi dnes podruhé a znovu mě políbil. Jednou rukou jsem mu vjela do vlasů…

7. kapitola 9. kapitola

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Forgiveness - 8. kapitola: