OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Forgiveness - 3. kapitola

31.08.2011 (14:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1545×

3. kapitola

Tak to napravíme

Callie

„Co bude k večeři?“ vešel do kuchyně Mark. Pokrčila jsem rameny. Mně ke štěstí stačil jogurt.

„Je tam zbytek ze včerejška,“ prozradila jsem mu. Asi byl hladový, protože špagety rychle ohřál a ani si je nedal na talíř. „Dneska myješ nádobí ty!“ připomněla jsem mu.

„Nevzala bys to dneska za mě?“ hodil po mně psím pohledem. „Už teď jdu pozdě.“

„Sorry, ale dneska mám rande.“ Rychle jsem se zvedla a vyběhla z pokoje. „Ty to stihneš!“ křikla jsem na něj.

***

Na rande jsem dorazila o dvacet minut pozdějc, protože v centru města byla nějaká zácpa. Stejně jsem věděla, že tu bude Alex čekat, jako obvykle. „Ahoj,“ dala jsem mu pusu. „Promiň, že jdu pozdě,“ omluvila jsem se pro formu.

„V pohodě,“ mávl rukou. „Jak ses měla?“

„Včera to bylo něco, zase úklid. Byla jsem úplně servaná,“ litovala jsem se. O Adrianovi jsem se radši nezmínila. „A co ty? Opravili jste to auto?“

„Ne, pořád nevíme, co tomu je,“ mávl rukou. „Kam půjdeme?“

„Nevím, co do New world?“ Nový bar otevřený v klidné části města, přesto dost blízko centra.

„Fajn.“ Bavili jsme se o jeho škole a podobných neosobních tématech. Někdo, kdo by nás neznal, by neřekl, že spolu chodíme.

Po chvíli jsem se zvedla a chtěla jsem si odskočit, toho jsem litovala hned, jak jsem zahlédla známou postavu u baru. Doufala jsem, že si mě nevšimne, ale musela jsem projít kolem něho, abych se dostala na záchod. Užuž jsem byla za ním, když se otočil, spíš jenom pohodil hlavou, ale zrak mu padnul na mě. Chtěla jsem pokračovat v cestě, ale on mě chytil za ruku a přitáhl k sobě.

„Ahoj, Mylady.“ Usmál se.

„Nazdar,“ řekla jsem nejistě. Roztěkaně jsem se podívala k našemu stolu. Alex byl plně zaměstnán mobilem.

„S tím tu jsi?“ Všiml si mého pohledu.

„To není tvoje věc,“ odsekla jsem a chtěla jsem odejít.

„Počkej. Ví o tom Mark?“ zeptal se s úšklebkem. Vzedmula se ve mně vlna vzteku, co on se má co starat o mě?!

„Smůla, ví o tom. A i kdyby nevěděl, nic mu, ani tobě, do toho není! Co kde a s kým dělám je moje věc!“ zasyčela jsem rozzlobeně. „Jsem totiž dospělá,“ připomněla jsem mu.

„Neměla by ses s ním stýkat,“ řekl naprosto vážně. Prudce jsem se mu vytrhla a zmizela na záchodě. Zabouchla jsem za sebou dveře, opřela jsem se rukama o umyvadlo a zírala na svoji tvář v zrcadle. Byla jsem rudá vzteky. Prsty jsem svírala hranu umyvadla. Na záchodě jsem strávila dobrou půlhodinu.

Opatrně jsem pootevřela dveře. U baru seděl už někdo úplně jiný, oddychla jsem si. Doběhla jsem k našemu stolu.

„Byl tu Ivaškov,“ řekl mi.

Zarazila jsem se. Co mu řekl? „A… Co říkal?“

Máchl rukou. „Nic důležitýho. Odkud se s ním znáš?“ zeptal se.

„Je to bráchův kamarád,“ vysvětlila jsem. „Hele, promiň…“ řekla jsem nejistě. „Já… Musím domů. Potřebuju mluvit s bráchou.“

„Klidně, jak chceš,“ usmál se.

„Jsi skvělej.“ Políbila jsem ho. „Uvidíme se brzo.“ Mávla jsem na něj. Vrtalo mi hlavou, co Adrian řekl Alexovi. Nemohla jsem to říct ani Jane, protože ta by mi nevěřila, že Adrian je cvok. Neví ani to, že mě líbal. Domů jsem šla pěšky, protože to bylo stejně rychlejší.

Nahoru do bytu jsem musela pěšky, což nebylo moc příjemný, bydlíme v jedenáctém patře. Chtěla jsem odemknout dveře, ale málem jsem spadla přímo na úsměv, protože mi někdo otevřel. Když jsem znovu našla rovnováhu, podívala jsem se, kdo byl příčinou její ztráty. Ne! Zamrkala jsem. Co jsem komu, proboha, udělala? Ten kluk je tady víc, než doma.

„Nějak brzo z rande, ne?“ ušklíbl se Adrian. Nasupeně jsem se na něj podívala.

„Tobě do toho nic není,“ ujistila jsem ho a chtěla kolem něj projít. Chytil mě za ruku. „Necháš mě projít?“ zeptala jsem se otráveně.

„Jsem si jistý, že Mark nebude rád, že chodíš s někým… takovým,“ měřil si mě. Všimla jsem si, že se mu oči nelesknou, jako obvykle. Nebyl opilej, uvědomila jsem si.

„Hele, už jednou jsem ti řekla, že nikomu do mě nic není. Alex je v pohodě, není to žádnej sériovej vrah. Co kdybys šel poctít svojí přítomností své fanynky. Jsem si jistá, že ony by za to daly všechno, klidně jim to privilegium přenechám!“ namíchla jsem se.

„Bohužel, čekám tu na Marka, dneska máme večírek pro změnu my,“ řekl s vítězným úsměvem. „Jen tak se mě nezbavíš,“ utahoval si ze mě. Nechtěla jsem, aby došel k názoru, že mi mě nějak vyvádí z rovnováhy, tak jsem se snažila uklidnit.

„Fajn, mám tě mnohem radši, když jsi opilej,“ oznámila jsem mu. Zalezla jsem k sobě do pokoje a plácla sebou na postel. Po chvíli jsem si vzala knížku a chtěla jsem se začíst do příběhu, jenže po pár stránkách jsem zjistila, že vůbec nevnímám děj. Knížka skončila pod postelí.

Ozvalo se zaklepání. „Máte tu někde další nádobí?“ zeptal se a vlez klidně ke mně do pokoje.

„Většina lidí počká, až když je někdo vyzve, aby vstoupili,“ poučila jsem ho. „Na co nádobí?“ zajímalo mě.

„Říkal jsem ti přece, že máme večírek,“ usmál se křivým úsměvem. „Nevypadáš, že bys měla krátkou paměť.“

„Kolik lidí zahrnuje ten váš večírek?“ zeptala jsem se vytočeně.

„Nepočítal jsem je, přijde ten, kdo chce.“ Takže nejen on, ale další jemu podobní a jeho obdivovatelky. Když se k nim přidaj ty pipky, co pronásledujou mého bratra, dává to dohromady slepičárnu. „Máte nějaký náhradní nádobí, nebo jenom to, co je v kuchyni?“ zopakoval ještě jednou.

S povzdechem jsem se zvedla a došla do obýváku, kde jsem vytáhla z nástavce krabice s talířema, skleničkama a příbory. „Jak dlouho budete večírkovat?“ zeptala jsem se, protože nejlepší pro mě by bylo, kdybych odešla dneska k Jane.

„Jak kdo,“ pokrčil rameny. „A jaký budete, ty se snad taky přidáš,“ řekl, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

„Nikoho, kromě tebe a svého bratra nebudu znát, takže… ne, nepřidám se,“ seznámila jsem ho se svým názorem. „Tady to máš, neroztřískejte to,“ upozornila jsem ho a podala mu krabice.

„Památeční po babičce?“ zasmál se.

„Ne, po dědečkovi,“ odpověděla jsem se smíchem.

„Tak to jo, osobně je pohlídám,“ mrkl na mě a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila. Takhle jsme tam chvíli stáli, rychle jsem se přestala usmívat.

„No… já jdu k sobě,“ ukázala jsem na pokoj a zapadla jsem tam. Tohle není dobrý, když to půjde takhle dál, dopadnu jako Jane. Adrian je nafoukanej pitomec, ujasnila jsem si a doufala, že se toho budu držet. Očividně stačí, aby něco řekl, a já okamžitě zapomenu na to, jak se předtím choval. Zatřásla jsem hlavou, abych si pročistila myšlenky. Jako bych ho mohla vytřást z hlavy.

Sebrala jsem ze stolu telefon a vytočila Janino číslo. Trvalo neobvykle dlouho, než to zvedla. „Ahoj, co potřebuješ?“ vydechla potichu.

„Jsi doma? A… proč se ptáš?“ zeptala jsem se.

„Nejsem doma, jsem u babičky. Víš, ona si myslí, že se učím a obávám se, že má uši jako rys,“ zašeptala.

„Aha,“ řekla jsem zklamaně. „No nic, přeju pěkný zbytek víkendu.“

„Bylo to něco důležitýho?“ zeptala se ještě.

„Ne, nech to plavat,“ ujistila jsem ji. Vykládat jí, že potřebuju zdrhnout od Adriana, nevěřila by mi. Budu potřebovat panáka, nebo radši celou flašku.

Odběhla jsem do kuchyně a sesbírala nějaké pití a jídlo. Když jsem se se svým nákladem vracela na pokoj, uslyšela jsem na chodbě hluk. Rychle jsem zaběhla za dveře. O tohle opravdu nestojím. Asi deset minut po jejich příchodu, se ozvala hlasitá hudba. Popadla jsem iPod a strčila jsem si sluchátka do uší.

„Ségra, pojď tancovat!“ strčil do dveří hlavu Mark.

„Díky, ale ne,“ odbyla jsem ho a doufala, že odprejskne. Může být rád, že jsem ho nesprdla za vpád do mého soukromí, bez zaklepání.

„Je tu někdo, koho bys chtěla vidět,“ řekl. V duchu jsem se pousmála, ví, co na mě platí.

„Doufám, že nemyslíš Ivaškova a jeho fanklub,“ ušklíbla jsem se.

„A já se počítám kam?“ vykoukla zpoza dveří Jessica, moje kamarádka ze střední. Dřív jsme bývaly nerozlučná trojka. Já, Jane a Jess. Vyskočila jsem a objala ji.

„Ahóój,“ usmála jsem se. „Bože, ty ses nechala ostříhat,“ vydechla jsem.

„Už mě nebavilo být za Zlatovlásku,“ ušklíbla se. Jess má, nebo spíš měla, dlouhé blonďaté vlasy. Vlastně… vypadala jako chodící barbie.

„Jdem si trsnout, ne? Jsou tam docela jedlí kluci,“ vzala mě za ruku a táhla do toho davu. Radši jsem ani neprotestovala, protože Jess, když si něco zamane… Škoda mluvit.

Nakonec to nebylo tak špatný, potkala jsem tu docela dost známých ze střední. Už nevím, s kým vším jsem si připíjela. „Se mnou sis ještě nepřipila,“ promluvil za mnou Adrianův hlas.

„Protože tě pořád obklopuje tvůj fanklub,“ řekla jsem rozverně, měla jsem trošičku špičku.

„Tak to napravíme, ne?“ zasmál se. Pak, nevím ani jak se to stalo, jsem s ním tancovala ploužák a další…

2. kapitola 4. kapitola

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Forgiveness - 3. kapitola: