OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Dračí princezny - prolog



Dračí princezny - prologDračí princezny jsou potomci elfů a draků. Království touží po jejich smrti stejně jako po smrti všech draků, kteří nejsou s ním. Proto poslední rodina dračích princezen odvede své potomky, dračí princezny, do světa, kde jim nemůže být Královstvím ublíženo. Obě jsou však od sebe odtrženy a vyrůstají bez sebe i své rodiny. Jenže ve staré věštbě se praví, že dračí princezny se do Alagaësie navrátí, až nadejde správný čas, a pomůžou svrhnout vládu krutého Galbatorixe. Podaří se jim to však, nebo padnou v nelítostných bojích? Příjemné počtení přeje Faillë & Draco.

Prolog

Pohled Irith

 

Namáhavě jsem se posadila a mnula si čelo. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude byly stromy. Ale vždyť jsem nespala v lese. Naposled jsem byla v táboře s ostatními z děcáku. Já ty parchanty uřknu! Zakroutím jim jejich nežnými krčky! Rozhodla jsem se vrátit zpět. Šla jsem pouze chvilku a už jsem ležela na zemi. Nohy se mi pořád pletly do kořenů a tma, která byla všude kolem, mi taky moc nepomáhala. Když už jsem spadla po pátý, tak jsem svůj vztek musela nějak ventilovat.

„Kurva!“

Znova jsem se vyškrábala na nohy a po chvíli jsem se znova měla blíže seznámit se zemí. Pád jsem chtěla zmírnit rukama, a tak jsem je natáhla před sebe. Ucítila jsem ostrou bolest v dlaních a v lokti. Nic jsem neviděla, ale cítila jsem horké kapky krve, jak mi tečou po rukách. Navíc byla cítit ve vzduchu. Začalo pršet. Oblečení se mi nepříjemně lepilo na kůži a stěžovalo mi chůzi. Trmácela jsem se takhle ještě nějakou tu dobu, promočená až na kost, než jsem se dostala k nějaké vesnici.


 

Že by to byl ten skanzen, kde jsme byli odpoledne? Ale ten vypadal jinak. Možná jsem se sem dostala jen z jiné strany. Přeci jen jsme se sem nebrodili lesem a navíc, teď pomalu svítalo a to potom vše vypadá jinak, než v poledne, kdy vám nad hlavou praží slunce. Přišla jsem k jednomu domu a zaklepala. Nikdo delší dobu neotvíral, ale slyšela jsem blížící se kroky. Dveře se otevřely a já v nich uviděla muže, který mi někoho připomínal. Někoho koho jsem znala, ale bylo to hodně dávno.

„Dobrý den, já... Můžu se zeptat, kde to jsem?“

„Jste v Carvahallu.“

„Oni vám zaplatili, abyste mi to řekl, že jo? Že je to vtip?“

„A kdo by mi měl zaplatit? A proč by to měl být vtip?“

„No děcka z děcáku. Protože Carvahall neexistuje.“

Zdálo se, že moji odpověď zcela ignoruje.

„Jak se jmenuješ?“

„Irith.“

Jen co jsem dořekla své jméno, tak mě chytil za paži a vtáhl do domu. Chvilku mě táhl za sebou až do nějaké místnosti, kde mi zajel rukou za výstřih trička. Začala jsem se děsit. Ne. Prosím. Já už to nechci opět zažít. Čekala jsem na nechutné dotyky po celém mém těle, ale nic takového se nedělo. Ten muž pouze vytáhl můj medailon a pozorně si ho prohlížel.


 

Já si naopak pozorně prohlížela jeho. Koho mi jenom připomínal? Měkké světlo z petrolejové lampy ozařovalo jeho obličej a já začala pomalu rozpoznávat jeho rysy.

„Brome?“

S tím jménem se mi vybavily spousty vzpomínek. Vůbec jsem nevěděla, že vůbec takové mám.

Malé děvčátko sedí na hřbetu obrovského zlatého draka... To samé děvčátko sedí mladému Bromovi na kolenou a sápe se mu ručičkami po obličeji... Děvčátko leží v postýlce s Bromem, který byl hodně mladý, a čte jí z velké knížky psané ozdobným písmem... To samé děvčátko stojí samo s nějakým starým bělovlasým mužem. Prošlo dvěma urostlými smrky, který stály kousek od sebe a tvořily jakousi pomyslnou bránu a ten muž za ní. A najednou nebyla v lese, ale v odlehlé uličce...

Vzpomínky skončili stejně rychle, jako začaly. To já jsem byla to malé děvčátko. Proto mě všichni považovali za tvora z jiné planety, za mutanta. Klesla jsem na kolena, schovala hlavu do dlaní a začala vzlykat. Neplakala jsem, už dávno jsem nemohla. Brom mě zvedl a posadil na židli. Vsunul mi ukazovák pod bradu a donutil mě, abych se na něj podívala.

„Já jsem z Alagaësie, že jo?“

„Ano, narodila si se tady a nějakou dobu i vyrůstala. Poté jsi musela zmizet.“

„Proč?“

„Jsi dračí princezna. Tenhle medailon je toho důkazem. Tyto medailony jsou pouze dva. Každý pro jednu princeznu. Dostala jsi ho, když jsi se narodila. Stejně tak i princezna Naill.“

„Takže já jsem princezna a ke všemu dračí? Co to znamená?“

„Ano, jsi princezna. V tvých žilách koluje krev divokých draků. Existovaly pouze dvě rodiny. Jednu vyvraždilo Království a z druhé přežily pouze dvě dívky - Naill a Irith, což jsi ty. Celá rodina se semkla, aby zachránila poslední linii princezen. Odvedli vás na místo, kde vám nic nehrozí od Galbatorixe a jeho přívrženců. Až nadejde ten pravý čas, obě princezny se vrátí a pomůžou svrhnout vládu Galbatorixe.“

Vzal moje ruce a obrátil je dlaněmi vzhůru. Zvedl se a odešel. Po chvíli se vrátil s miskou vody, hadříkem a nějakým kelímkem. Hadřík namočil a začal mi opatrně vymývat špínu z drobných ranek. Poté mi je namazal. Vytočil mi ruku rozbitým loktem vzhůru a začal ho vymývat.

„Jak se ti to stalo?“

„Spadla jsem v lese. Ten les je strašně zákeřný.“

„Stává se ti to často?“

„Co? To jestli padám, nebo že mám často nějaká zranění?“

„Oboje.“

„Padám často a zranění mám většinou jako následky pádů.“

Usmál se a pro něco odešel. Vrátil se s obvazem a bílou látkou. Obvazem mi obvázal loket.

„Takže v tom jsi po mamince. Svlékni se a vezmi si na sebe tohle, než se ti usuší oblečení.“

„Ty jsi znal mé rodiče?“

Brom se otočil a já se začala soukat ven z mokrých kožených kalhot. Poté jsem si sundala bílé tílko. Natáhla jsem na sebe hrubou lněnou košili, do které jsem se vešla dvakrát. Ta košile nádherně voněla po tabáku a lehce kořeněně jako Brom.

„Ano, tvá matka byla krásná žena. Jsi jí hodně podobná až na oči, ty máš po mně.“

„Po tobě?“ Hlas mi vyskočil o několik oktáv výš.

„Tvoji matku jsem velice miloval...“

„To si odpusť. Vím, že jsi otec Eragona. Kdybys moji matku miloval, tak by...“

Už toho na mě bylo moc. Schovala jsem hlavu do dlaní a vzlykala. Přišel ke mně a hladil mě po vlasech.

„Tvá matka zemřela při porodu. Snažil jsem se jít dál. Už kvůli tobě. Prosím tě, nezazlívej mi jedno uklouznutí. Sám jsem toho litoval a lituji. Následky si ponesu celý život.“

„Já ji zabila. Neměla jsem přežít svoji matku.“

„Takhle nemluv. Tady, vypij to.“

Podal mi pohárek s nevábně vonící tekutinou a hned jsem ji vypila. Chutnalo to odporně, ale zahřálo mě to. Chtělo se mi spát. Hlava mi padala a oči se mi klížily. Nakonec jsem si složila ruce na stole a položila si na ně hlavu. Ucítila jsem, jak mě někdo, nejspíš Brom, zvedá. Jednu ruku jsem cítila pod koleny a druhou na zádech. Systematicky jsem Broma objala kolem krku. Potom jsem už nevnímala nic. Pouze měkkou postel a teplou peřinu vonící příjemnou mužskou vůní, která na mě sálala i z půjčené košile.

Nyní jsem věděla naprosto přesně dvě věci. Ta první věc byla, že tady je můj domov, kde jsem v bezpečí. A ta druhá byla, že jsem ten nejšťastnější člověk na světě, protože jsem našla svého otce. Otce jenž mě miluje. Alespoň to tak vypadá. Jenom doufám, že druhá dračí princezna přijde co nejdříve.

 

Když jsem se probudila, tak slunce svítilo oknem do pokoje. Nějakou dobu mi trvalo přijít, co tu dělám. Ale stačilo málo a vše se mi vybavilo. Alagaësie. Dračí princezny. Brom. Táta. Odhodila jsem peřinu a spustila nohy na dřevěnou podlahu. Potichu jsem otevřela dveře a ťapkala ke stolu. Rozhlížela jsem se všude kolem sebe a hledala tátu. Nikde nebyl. Sedla jsem si na židli ke stolu a dívala se z okna. Nikdo nikde. Vytáhla jsem jednu knihu, do které jsem se začetla. Po chvíli mě to přestalo bavit. Brr. Dějiny jsem nikdy neměla moc ráda. Rozhlédla jsem se kolem a pomalu se hrozila. Už vím, po kom jsem nepořádná. Po tátovi. Ale i tohle bylo na mě moc. Zvedla jsem se a začala zavírat knihy a ukládat je do polic. Svitky jsem smotala a uložila je do kožených tub.

„Irith?“

Otočila jsem se a uviděla překvapeného tátu.

„Ahoj, ta... Brome.“

Vlastně ani nevím, jestli mu můžu říkat tati.

„Byl bych rád, kdybys mi říkala tati. Ale pro všechny bude lepší, když si budou myslet, že jsi moje neteř. Kvůli Království. U mé dcery se bude předpokládat, že bude jezdec. Ty uklízíš?“ zeptal se překvapeně. „Vždyť to nesnášíš, alespoň jsi to nesnášela, když jsi byla malá.“

„Nesnáším uklízení doposud, ale tenhle bordel je nesnesitelný, tati.“ Lehce se pousmál.

„Přinesl jsem ti nějaké oblečení.“

„Já nebudu nosit sukně. Ať klidně paničky z Carvahallu dostanou infakrt nebo mrtvici. Do ženského oblečení mě nedostaneš.“ Bojovně jsem vztyčila bradu a založila ruce na prsou.

„A co chceš tedy nosit?“

„Svoje kožené kalhoty a košile.“

„Dobře, udělám ti snídani a ty se zatím oblékni.“

„Ehm, tati?“

„Ano?“

„Naučíš mě zacházet s mečem a střílet z luku?“ Nevině jsem se pousmála.

„Pokud je to tvé přání.“

„Ano, je.“

„Pak tedy, ano.“

„Děkuju.“

Přiťapkala jsem k němu a dala mu pusu na tvář. Pak jsem s červení ve tvářích utekla do pokoje. Ještě jsem cestou stihla čapnout kalhoty. Zavřela jsem za sebou dveře. Rychle jsem na sebe natáhla kalhoty a ustlala postel. Prohrábla jsem si vlasy prsty a stáhla je gumičkou do ohonu, kterou jsem našla v kapse. Otevřela jsem okno dokořán a podívala se ven. Venku bylo rušno. Děti si hrály v ulicích. Ženy zametaly před domy. Někteří muži pracovali venku pod širým nebem. Zakroutila jsem nechápavě hlavou, jak tu můžu ztrácet čas pozorováním dění, když bych se mohla učit zacházet mečem? Vběhla jsem do kuchyně jako velká voda a hledala tátu.

„Než začneš hledat meč, tak se musíš najíst. A snad si nemyslíš, že ti dám do ruky hned normální meč. Začneme s dřevěnými.“

„To mi nevadí.“

„Uvidíme.“

Sedla jsem si na židli a nadskakovala nadšením. Táta mi podal hrnek s nevábně vonící tekutinou a krajíc chleba. Obezřetně jsem pozorovala hrnek a snažila se identifikovat tekutinu uvnitř.

„Je to mléko. Kozí mléko, Irith,“ pronesl se smíchem táta.

Zašklebila jsem se, ale bez nějakých hlasitých protestů jsem se napila. Otřásla jsem se, ale perfektně to mléko zažehnalo žízeň, o které jsem doposud nevěděla. A po chvilce se ozval i můj žaludek. Zakousla jsem se do chleba, i když na něm bylo něco, co jsem nikdy nejedla. Hltala jsem obrovské kusy chleba a málem se několikrát udusila. Ale kdo by to řešil? Po snídani, při které jsem snědla nakonec tři krajíce chleba a vypila dva hrnky mléka, jsem vše umyla a uklidila. Poté jsme se vrhli na učení, které pro mě nebylo mučení. Spíše pro tátu.

 

Už jsem tu několik měsíců. Za tu dobu jsem se naučila zacházet s mečem a střílet z luku. Dračí hory mám prošlapané křížem krážem, hlavně díky lovům ze kterých donesu alespoň zajíce. Každou sobotu chodíme na večeři ke kováři Horstovi, kde jsem nucena vyprávět příběhy o mých studiích, které jsem si vymyslela a taky o upírech a vlkodlacích. Zkrátka jsem byla nový vyprávěč příběhů. Občas jsem chodila pomáhat do hospody k Mornovi, kde jsem si vydělala nějaké peníze. Ale tím končily všechny mé společenské kontakty. Všichni mě považovali za podivínku v mužském oblečení.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dračí princezny - prolog:

8. DarknessB přispěvatel
29.09.2011 [17:58]

DarknessBDokonalé! Co jiného na to říct? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.03.2011 [20:34]

TerezC Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. AnneEyre přispěvatel
07.03.2011 [13:48]

AnneEyreDvojčata! Vy-jste-dokonalá! Kdybych nevěděla, že je to protivné, žebrám o další (však taky brzo budu, dneska dopíšu Ash). A mimochodem... makejte, já chci tu povídku se mnou (a mým neuvěřitelně dokonalým bratrem... proč jsou ti nejhezčí dycky v rodině?).

P.S. Vy se kamarádíte s Padlou a Strážnou? (Váš profil) No a co já? :D

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Scarlett přispěvatel
06.03.2011 [20:28]

ScarlettKrásná povídka, moc se mi to líbí :)

4. AndieNaill přispěvatel
06.03.2011 [19:51]

AndieNaillKrááááása, krááása. Páni... Nemám co dodat... Úžasný, dokonolý a všechny další kladný přídavný jména, jenže ty se pořád nechcou vrátit. Mrchy... Asi je budu muset hledat...
Vážně úžasně zpracovaný... Moc se mi líbí, jak máte všechno popsané a detailně zpracované...
Rychle další díleček...
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. lied
06.03.2011 [19:26]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 06.03.2011 [10:01]

Četla jsem to znovu a líbí se mi to. Jen mi nějak nesedí ten začátek. Jestli Irith byla v našem světě, nebo v Alagesii, jen v jiném městě, ale podle náznaků, bych si myslela, že v našem světě. Když si myslela, že Carvahall je skanzen.

1.
Smazat | Upravit | 05.03.2011 [16:36]

*Je mi líto holky, ale z hromadění nehotových článků a nových opatření, kde se hotový článek nastavuje automaticky, musíte do večera článek dodělat, jinak ho smažeme.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!