OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Charon - 12. kapitola

Ruka se mi třásla, když jsem dopisovala poslední řádky. Ten dopis byl upřímný, ale nestačil. Poskytla jsem Rineovi rozloučení s vůní inkoustu a papíru, což se zdálo ve světle předešlých událostí žalostně málo.  

Jenže jsem nemohla jinak. Nemohla jsem se s ní rozloučit tak, jak bych chtěla. Z očí do očí, se rty spojenými v polibku ochuceném slzami. Musela jsem to udělat tak, aby neměl šanci mě zastavit.  

Položila jsem papír na neustlané lůžko, které ještě nevychladlo. Vůně sexu se vznášela ve vzduchu jako teskná vzpomínka a rozházené pokrývky už byly pouhým stínem toho, co se zde odehrávalo před necelou hodinou.  

Přitiskla jsem si k nosu límeček Rineovy košile, kterou jsem měla zastrkanou v kalhotách. Byla mi velká, rukávy jsem měla několikrát ohrnuté a nebýt toho, že ji přidržovaly u těla kalhoty, sahala by mi po kolena. Jenže z ní vycházela jeho vůně. Dovolila jsem si vzít s sebou poslední střípek svého muže a možná toho budu litovat, ale teď mi dávala sílu otočit se a vyjít do noci.  

Dělala jsem to pro něj. Pro jeho bezpečí... Aby až čas otupí ostny jeho hněvu, mohl žít spokojeným životem, znovu se zamilovat, dívat se, jak rostou jeho děti...  

Zavřela jsem na malou chvíli oči, do kterých se mi hrnuly slzy, a plížila se ve stínech kolem stanů. Vyhýbala jsem se ohňům a strážím, nechtěla jsem na sebe poutat pozornost.  

Tiše jsem našlapovala a snažila se zaslechnout každé prasknutí větvičky, které by nasvědčovalo, že mě někdo sleduje. Les se zdál ale klidný.  

Hranice stromořadí opředeného magií byla na dohled. Už jenom několik desítek metrů a budu z nejhoršího venku. Rozeběhla jsem se mezi stromy a nedovolila si jediné otočení, jediné zaváhání.  

Přeskočila jsem magickou hranici dlouhými kroky a ona mě bez jakékoliv známky odporu propustila. Na mýtině jsem si opřela ruce o kolena a zhluboka dýchala, snažila se popadnout dech.  

Stráže vykročily zpoza stromů bez varování a utvořily kolem mě působivý půlkruh. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, když jsem to ucítila. Brnění na kůži, jemnou vůni máty a především... Potlačovaný hněv jako zrcadlo proti mým vlastním emocím.  

„Ale, ale,” proťal sametový hlas noc. „Koho to tu máme?”  

Rine se odloupl od jednoho ze stromů, o který byl celou dobu opřený. Sledoval můj útěk z první řady. Nechal mě myslet si, že můžu odejít, že od něj můžu utéct a přitom... přitom mě varoval, že ho nikdy nemůžu opustit, že mi to nedovolí.  

Karamelovýma očima přejel můj úbor a semkl rty do přísné linky. „Vyšla sis na procházku při měsíčku, Sereno? Potom jsi mi měla říct, s radostí bych tě doprovodil.” Jeho slova mrazila, práskal jimi jako bičem a ani se nepohnul, aby ke mně přistoupil.  

Rozpačitě jsem se rozhlédla kolem sebe a podívala se na šestici strážců. Měli zraky upřené k zemi jako dobře vycvičení členové královy gardy a dělali, jako by tady ani nebyli.  

„Fajn,” založila jsem si ruce bojovně na hrudi, „chytil jsi mě... Můžeme to dořešit v našem stanu?”  

„Ne, lásko, to nemůžeme,” usmál se Rine. „Chtěla ses projít... Kam tě můžu doprovodit? Na jih ke tvému lidu? Na západ k bratrovi? Ne, to určitě ne... Tam bych tě přece hledal nejdřív.”  

Opakoval moje vlastní myšlenky... Svraštila jsem nechápavě obočí, když se mi všechno vyjasnilo jako bílý den. 

Vztekle jsem vykřikla, a aniž bych si to uvědomila, odhmotnila jsem se přímo před něj. Oběma rukama jsem ho udeřila do hrudníku a snažila se s ním pohnout aspoň o milimetr.  

„Ty ses mi hrabal v hlavě!” zařvala jsem pohlcená hněvem.  

Rine mě chytil za zápěstí a přitáhl si mě těsně k sobě. „Ano... Když jsi pode mnou sténala a prosila, odhrnula jsi oponu ke své mysli a já uviděl všechny ty nesmysly, nad kterými jsi přemýšlela. Myslela sis, že mě jenom tak opustíš? Že ode mě odejdeš a necháš mi cáry papíru plné žvástů?!” Teď už řval a třásl se mnou. „Řekl jsem ti, že mi patříš, Sereno. Řekl jsem ti, že tě nenechám ode mě odejít, i kdyby nás to mělo oba zabít! A ty ses jednoduše sbalila a byla připravená mě opustit!” 

„Protože nemám jinou možnost!” vykřikla jsem zoufale a tělo se mi začalo třást. „Nemůžu vás nechat bojovat, protože ať ztratím bratra, nebo tebe, vyrve mi to srdce. Pro vás všechny je Arian zrůda, ale pro mě je...” Překotně jsem se nadechla a snažila se utřídit myšlenky.  

A potom jsem se rozhodla říct svému druhovi pravdu, která by Ariana stála hlavu, kdyby ji zaslechl některý z jeho poddaných. Rozhodla jsem se vložit osud bratra do rukou muže, jehož žilami protékala krev nekrutějšího vládce v historii elfí rasy, a přesto, i přes temná znamení, za kterých se zrodil, dospěl v mírotvůrce, v ochránce, v muže plného lásky. Pokud je někdo schopný pochopit, jaké to je žít s cejchem otce, potom je to Rine.  

„Arian to udělal kvůli mně,” zašeptala jsem do studené noci, aby mě nezaslechl nikdo jiný než můj druh.  

Stráže se tiše vytratily mezi stromy a já nevěděla, jestli jsou stále ještě poblíž, nebo mě přenechaly jejich králi, aby vyřešil problém, který jsem stvořila. Musela jsem mluvit tiše, neexistovala možnost, aby někdo jiný slyšela má slova.  

„Zabil předešlého krále, svého otce, aby mi zajistil bezpečí, aby věděl, že už se ke mně žádná z těch stvůr nepřiblíží. Posadil si na hlavu korunu tvořenou děsem, potlačil v sobě veškerou elfí podstatu a stal se hrozbou celému světu, aby mi mohl poskytnout bezpečí. Když mi bylo dvanáct, pokusil se mě jeden z charonových lidí znásilnit. Arian mě zachránil... Vkrádal se do snů tvé sestry, aby se ujistil, že až nadejde vhodná chvíle, dosedne na Temný trůn někdo zcela odlišný od Sariena. Chtěl tvou sestru, aby její mocí přetvořil náš svět v lepší a bezpečnější místo. Staletí se schovával za nelítostnou masku, ale já ho znám, Rine. Arian vyrůstal v pekle, žil ve vězení, které stvořil jeho otec, a přesto všechno má v sobě lásku, kterou ke mně vysílal roky. Chránil mě, když to nikdo jiný nemohl udělat, byl všude, kde můj otec ne. Když zemřela matka, stál ve stínech a díval se, jak její tělo hoří a duše se vrací k bohům. Jako by se snad měl za co stydět, jako by byl něčím, co se musí schovávat ve tmě, o čem nikdo nesmí vědět.” Do očí mi vhrkly slzy lítosti. „Nemůže za to, kdo ho zplodil, a přesto za všechno celý život pyká. Žil jsi v pekle, Rine? No, měl jsi v tom pekle svou sestru, opíral ses o ni, chránil ji a ona tebe... Arian se od kolébky rval za právo žít, jeho otec.... Bože, udělal mu takové věci...” Potlačila jsem chuť vyzvracet se a svěsila bezmocně ramena.  

Rine se na mě díval s kamennou tváří, jeho oči byly nečitelné. Nevěděla jsem, jak dokázal zvednout oponu v mé mysli a nahlédnout do ní, protože pro mě byl jako zavřená kniha. Nevěděla jsem, co si myslí nebo co cítí.  

„Jestli mě miluješ,” zašeptala jsem a dotkla se jeho tváře. „Jestli mě miluješ, necháš mého bratra na pokoji.”  

Nikdy mi to neřekl... Neslyšela jsem od něj ta magická slova, nešeptal mi je ani ve chvílích největší rozkoše, přesto jsem doufala... Modlila jsem se k bohům, aby to byla pravda.  

Rine se mi vyprostil a přešel o kus dál. Založil si ruce na hrudi, stál ke mně zády, chladný vánek mu čechral vlasy a on hleděl kamsi do dálky. Dala bych v tu chvíli cokoliv, abych věděla, co se mu honí hlavou.  

„Bohové, Sereno,” vydechl nakonec a jednou rukou si promnul tvář. „Nevíš, co po mně žádáš.”  

Objala jsem se pažemi a udělala jeden krok k němu. Ten jediný mi byl dopřán, než přímo přede mě uhodil blesk a já se dívala do tváře svého bratra.  

Arian měl temně zlaté vlasy rozevláté kolem tváře a oříškové oči byly divoké jako vždycky. Mohutnou hruď mu obepínalo černé tričko a nohy mu obepínaly rozedrané světle modré džíny.  

Jeho můří krev byla definitivně potlačena, to znamenalo, že trávil čas ve světě lidí. Věděla jsem, co skrývá pod po ramena dlouhými vlasy. Elfí uši musel schovávat přede všemi. Jeho původ nesměl být prozrazen, aby se z jeho rodiny, ze mě, nestala lovená kořist.  

„Thinas,” usmál se.  

Oslovení sestro přimělo Rinea prudce se otočit, ale víc udělat nestihl. Arian udělal dva rychlé kroky, zezadu mě objal a podíval se svému nepříteli do očí přes moji hlavu.  

„Buď si jist, že ti brzy vrátím péči, s jakou jsi sem nechal přivést mou sestru a s jakou s ní bylo zacházeno!” zahřměl Arian svým temným hlasem.  

A potom jsme se vznesli k obloze.  

Rineův řev proťal noc a naskočila mi po něm husí kůže. Nebyl to žalostný nářek ze ztráty. Tohle byl řev muže, který bude zabíjet, aby dostal zpátky, co mu patří.