OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Buď mojou princeznou... II. / 32. kapitola

21.03.2013 (16:00) • Ivetki, EllieDavis • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1080×

Všetky postavy poviedky s krátkou charakteristikou sú

v Zhrnutí od Ivetki.

Milí čitatelia, touto časťou poviedky sa lúčime z druhou sériou  Buď mojou princeznou... 

Ďalšie osudy Damona a jeho priateľov i nepriateľov sa presunú do tretej série, kde sa nám niektoré doterajšie postavy stratia z radaru.

Pre osvieženie príbehu pozveme nových aktérov do deja.

Damon, Daria i Elijah sedia pohodlne v dome Darii Salvatore. Okolo sa rozprestiera Mesačný raj, krajina vytvorená za zrkadlom na povale v penzióne bratov Salvatore. Vytvorili ju pradávne čarodejnice na svoju ochranu a medzi nimi aj Daria Salvatore.

Damon sa otočil k Darii, významne na ňu hľadí: „Prepáčte, vážená spoločnosť, ale ja by som veľmi rád osobne spoznal Tabithu. Je to pre mňa nepredstaviteľne silná osobnosť, zaujímavá a mystická! Má tak fascinujúce prepojenie s Matkou Prírodou... Myslíš, Elijah, že by to bolo možné?“ 

Dva páry očí sa zapichli do tváre gentlemana, ten sa galantne uklonil, daroval im mäkký pohľad: „Myslím, že hej.“ 

„Super! Tvoj sľub na zoznámenie s Tabithou mám. Povedz nám, ako sa to všetko udialo s pekelným Démonom a Matkou Prírodou? Nóó... nenechaj sa prosiť.“ Damon vyvaľuje prosebne oči na priateľa a Daria ho podporuje. 

Elijah sa usmieva tajomne, hlava mu ponúka príjemné spomienky na jeho milovanú... 

* * *

… Konečně jsem ji opět svíral v objetí. Mohl jsem ji objímat a líbat její rty. Mohl jsem si vychutnávat její přítomnost. Nehodlal jsem se jí už nikdy vzdát. Nechtěl jsem ji zase ztratit. Miloval jsem ji nadevše. Jedna věc mi ale stále vrtala hlavou.

Kde byla tu dobu, kdy zmizela? A co se jí tehdy stalo? 

Jednou jsme tahle relaxovali v parku na dece pod stromem. Seděl jsem opřený o strom a Tab mi odpočívala v náruči. Měla zavřené oči a lehce oddychovala. Jemně jsem si hrál s jejími vlasy. Moje myšlenky se ale zase vrátily k těm dvěma otázkám. Nemohl jsem se jich zbavit. Tab to vycítila. Posadila se a zadívala se mi do očí. 

„Nic neříkej, vím, co chceš vědět. Vrtá ti to hlavou už delší dobu. Chceš vědět, kde jsem byla. Chtěla jsem ti to říct, ale nevěděla jsem jak… Prostě jsem jen čekala na vhodnou příležitost a na to, až budu připravená i já,“ řekla a na chvíli se odmlčela. 

Pak se dala do vyprávění… 

* * *

…Jednoho dne, hned po tom, co jsme se viděli, jsem se toulala městem. Měla jsem dobrou náladu a byla jsem šťastná. Nevnímala jsem lidi kolem sebe a vlastně jsem neměla ani stanovený cíl cesty. Nakonec jsem došla k jednomu hřbitovu. Zrovna někoho pochovávali. Lidé shromáždění kolem hrobu plakali. Stála jsem tam a mlčky je pozorovala. Připomnělo mi to mé drahé přátelé, kteří už nežijí. Najednou se vedle mě zjevil on. Vysoký, temný a jeho oči zářily jako duha. Stál vedle mě a oba jsme mlčeli. Po chvíli jsem chtěla odejít, ale on konečně promluvil.

„Tak krásná mladá dáma přece nemůže jít sama, co kdyby se ti něco stalo?“ řekl svým mužným hlasem a pak se usmál. 

„Já se nikoho nebojím, a pokud si někdo něco chce zkusit, prosím. Uvidíme, kdo z koho,“ odpověděla jsem slušně a odešla. 

Nemohla jsem se zbavit toho podivného pocitu. Jako by při mně stálo samotné Peklo. Najednou se zjevil přímo přede mnou. 

„A co kdybych tě doprovodil?“ 

„A co kdyby ses tak představil? Ještě stále je to slušnost,“ odsekla jsem. 

Popravdě, neměla jsem chuť si s ním povídat, a už vůbec ne zdržovat se v jeho blízkosti. Můj vnitřní hlas mě stále varoval, abych odešla. Ale on stále stál přede mnou a pokaždé, když jsem ho chtěla obejít, opět se proti mně postavil. 

„Moje jméno je Démon, jsem první náměstek Pána Pekel. Postačí to? A co tvé jméno?“ zeptal se a znova se usmál. 

„Ano...  těší mě, Démone. Já jsem Tabitha a popravdě, nemám čas se vybavovat, takže mě omluv.“ 

„Ale no tak, co když tě nenechám odejít?“ 

„Nemáš na vybranou, odejdu tak či tak,“ řekla jsem naštvaným hlasem, konečně jsem ho obešla a upírskou rychlostí jsem zmizela.

Zastavila jsem se o kus dál u jednoho mostu. Rychle jsem se rozhlédla, jestli ho někde neuvidím. Když bylo všude čisto a klid, oddechla jsem si. Byl mi nepříjemný, neříkám, že nebyl pohledný, ale temnota z něho přímo sálala. Už když se na mě usmál, měla jsem po těle husí kůží. Brr. Sedla jsem si opodál na lavičku a pozorovala labutě, jak si spokojeně plavou na hladině vody.

„Tohle se nedělá, odejít bez pozdravu,“ ozval se znova ten známy hlas přímo za mnou.

„Jsi dost neodbytný,“ zavrčela jsem nervózně.

„Ale, ale… Mám pro tebe návrh. Co kdybys šla se mnou? Dám ti, co budeš chtít. Budu tě rozmazlovat a udělám z tebe svou paní. Jsi nádherná, tvé překrásné oči mě přímo očarovaly,“ řekl a posadil se ke mně.

„Ne, děkuji, nemám zájem. Já už někoho mám a jeho z celého srdce miluji. A navíc, i kdybych byla sama, tak s tebou nikam nejdu,“ prohlásila jsem a postavila se.

On se také postavil a přistoupil ke mně blíž.

„Tak se toho ubožáka zbav. On ti určitě nedá to, co já. Jsem silný a mocný,“ navrhl a snažil se mě políbit.

Odtáhla jsem se a vší silou ho odhodila o kus dál. Rychle jsem se k němu dostala. Pevně jsem chytila ho pod krkem a cenila na něj svoje dlouhé tesáky. Měla jsem chuť roztrhat ho.

„Už jednou jsem ti řekla ne! Nemám zájem. Táhni k čertu!“ křikla jsem naštvaně.

Démon tenhle útok nečekal, byl překvapen. Ale vzápětí se vzpamatoval a situace se rychle obrátila v můj neprospěch. Teď jsem byla já ta, kterou svíral pod krkem. Jeho tvář se zlostně mračila a z očí mu metaly nenávistné pohledy.

„Moje drahá, ne jako odpověď neberu! Tohle jsi neměla dělat, krutě mi za to zaplatíš! Odporovat mi byl vážně zlý nápad!“ sykl zlostně.

Najednou se mi zatmělo před očima a já omdlela. Probrala jsem se po pár hodinách. A vlastně ani nevím kde. Všude byla tma. Chtěla jsem se postavit, ale nešlo to. Něco mě stále drželo. Okovy. Pak se otevřely dveře a v nich se objevil Démon. Usmíval se od ucha k uchu.

„Vítám tě v Pekle, drahá, jak už jsem řekl, mně se neodporuje. Nabízel jsem ti všechno, ale teď nemáš nic. Odsud se nikdy nedostaneš, postarám se o to, abys trpěla a umírala pomalu,“ usmál se a dal se k odchodu.

„Prosím, prosím, pusť mě,“ prosila jsem tichým hlasem.

Zůstal chvíli stát a pak se otočil a přišel až ke mně. Vzal mou tvář něžně do dlaní a zadíval se mi do očí. Doufala jsem, že mě nakonec pustí, ale spletla jsem se.

„Ha, dobrý pokus, zlatíčko, ale máš smůlu. Jak jsem řekl, zaplatíš mi za to, jak jsi mě odmítla.“

Než jsem stačila zase něco namítnout, zmizel. Najednou se v rohu místnosti rozsvítilo malé světýlko. Konečně jsem mohla vidět, kde to vlastně jsem. Byla to malá kobka bez oken, vedly sem jen jedny dveře a ty byly zamčené. Seděla jsem na zemi spoutaná silnými okovy, které nešly roztrhnout ani mou upíří silou.

„Sakra, to snad není možné, do čeho jsem se to dostala. Kdyby tady tak byl můj milovaný Elijah,“ šeptla jsem smutně.

Moje myšlenky se stále vracely k němu. Nakonec jsem únavou usnula.

Probudil mě něčí křik. Snažila jsem se opět vymanit z okovů, ale zapomněla jsem, že jsou moc silné.

„Jsi tak krásná, když spíš. Pořád sis mou nabídku nerozmyslela?“ zeptal se  Démon, který seděl na židli kousek ode mě.

„Nemám si co rozmýšlet. Mám svého přítele, kterého miluju,“ prohlásila jsem.

„Fajn, tohle byla moje poslední nabídka. Sama sis vyřkla svůj ortel,“ křikl.

V tu ránu jsem pocítila neskutečnou bolest v zápěstí. Okovy jako by ztěžkly ještě víc a co je horší, jako by byly celé ze sporýše. Zápěstí jsem měla popálená do krve a bolest vystřelovala do celého těla. Démon se jen smál.

„Nech toho, prosím, to bolí,“ prosila jsem ho.

Jemu to bylo ale jedno. Smál se ještě víc. Přišel ke mně blíž a rukou se dotkl mých okovu. Ty se okamžitě proměnily v žhavé železo. Pálily mě do rukou ještě víc než samotný sporýš. Z prstu mi stáhl můj prsten, který mě chránil před slunečním svitem, a hodil ho pryč. Mávl rukou a v tu chvíli se objevila žhavá koule podobná slunci. Moje pokožka se začala pálit. Bolest byla nesnesitelná. Kůže se mi škvařila. Do očí se mi draly slzy. Nechtěla jsem před ním plakat a ani křičet, ale už to nešlo vydržet. Slzy se mi rozutekly po tváři a z mých úst se rozezněl křik plný bolesti a utrpění.

„Myslím, že to pro dnešek stačí, nechci tě zabít hned. Budu tě mučit tak dlouho, dokud to sama nevzdáš,“ smál se nahlas Démon.

V tu ránu žhavá koule zmizela a okovy se opět staly jen těžkým břemenem. Zase jsem zůstala sama. Jen v koutku místnosti svítilo malé světlo. Klečela jsem na zemi a plakala. Bolest neustupovala, ba naopak, byla stále větší a větší. Rány se hojily velmi pomalu. Neměla jsem tady žádnou krev, která by to urychlila. Nikdo nevěděl, kde jsem. Nikdo mě nebude hledat. Můžu čekat jen na jediné. Na smrt, která si pro mě časem jisto jistě přijde. 

Den co den za mnou Démon chodil a ptal se na to samé. Moje odpověď však byla stále ne! A já věděla, co mě čeká. Den co den mě mučil stejně a přidával na intenzitě. Moje kůže se už nehojila. Jednou za čas se slitoval a dal mi pár kapek krve, ale ani to mi nevrátilo síly a nezhojilo mé rány. Stále jsem se snažila vydržet, ale po čase jsem se smířila s jistou smrtí. Jediné, na co jsem celou dobu myslela, jsi byl ty, Elijahu. To ty jsi mě stále držel při životě. Myšlenka na tvé něžné objetí a sladké polibky mi dávala naději, že snad jednou se odsud dostanu. Jenže má naděje pomalu slábla, stejně jako já. Když mě opět mučil, nekřičela jsem a ani neplakala. Už jsem neměla žádnou sílu. Věděla jsem, že umírám. Hned po tom, co opět odešel, spokojen s tím, jak mi dneska opět ublížil, jsem si lehla, ruce položila vedle sebe a zavřela oči. Zdál se mi krásný sen. Přišel anděl, vzal mě do náruče a odnesl pryč. Tak moc jsem si přála, aby to byla pravda, ale věděla jsem, že se opět probudím v té hrozné kobce, která se stala i mým hrobem. Nevím, jak dlouho jsem tahle snila, když jsem nakonec opět pomalu otevřela oči, byla jsem překvapená. Žádná špinavá kobka, žádné těžké okovy, nic.

„Zdravím tě, má milá, nevstávej, jsi ještě moc slabá. Já jsem Iustus a ty musíš být Tabitha,“ řekl něčí hlas u mé postele.

Pomalu jsem zvedla oči a byl to on, ten anděl z mého snu.

„Kde to jsem?“ zašeptala jsem.

„Už jsi v bezpečí, Démon ti už neublíží, o to se postaráme.“

„Jak dlouho jsem tam byla?“

„Dlouho, moje milá, dlouho. Několik let,“ poznamenal můj strážný anděl.

„Já…“ chtěla jsem něco říct, ale zmohl mě spánek.

Spala jsem několik dní a za tu dobu nabrala i nějakou sílu. Probrala jsem se a Iustus seděl u mě na posteli.

„Asi bych ti měl něco vysvětlit. Zachránil jsem tě na rozkaz naší milé Matky Přírody. Viděla, co s tebou ten netvor provádí, a slitovala se nad tebou, a to se jen tak nevidí, jelikož jsi upírka a k tomu ještě Původní. Ale ona s tebou má jiné plány,“ řekl Iustus a podal mi pohár.

Vzala jsem si ho a napila se. Byla to krev, ale chutnala jinak.

„Jak to, že chutná tak jinak?“

„To protože je jiná, stejně tak jako ty,“ usmál se.

„Co tím myslíš, jiná?“

„Tím, že tě Matka Příroda zachránila, tě změnila. Udělala z tebe svou poručnici. Už nejsi jen Původní upírka, ale odteď také čarodějka. A jakožto světlá nepiješ lidskou krev, ale tuto.“

„Ehm, jsem zmatená, cože to jsem? A co je to za krev?“ zeptala jsem se zděšeně a chytila se za hlavu.

„Jsi upír a čarodějka v jednom. A nepotřebuješ lidskou krev, ale tuto. Jde o zhmotněný stín krvavého diamantu, který má u sebe uložený sama Matka a velmi silně ho stráži. S její pomocí se z toho stane krev, kterou potřebuješ. Jak jsem řekl, jsi teď jiná, a to není všechno.“

„Není? A co ještě?“ bála jsem se už zeptat.

„Jako čarodějka dokážeš používat sílu všech čtyř přírodních živlů. Jen se to musíš naučit a pak budeš neporazitelná,“ prohlásil Iustus a vstal.

Pokynul mi, abych ho následovala. Vyšli jsme z pokoje ven, kde mi vše ukázal. Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se naučila všechno dokonale ovládat. Dokonce se mi vrátily i mé upírské schopnosti. S tím vším jsem byla mnohem silnější než kdy jindy. A zase jsem se cítila dobře. Ale chyběl jsi mi ty a toužila jsem se k tobě zase vrátit.

„Myslím, že už je čas, aby ses vrátila zpátky a našla si ho,“ poznamenal jednoho dne Iustus.

„Vážně? Už se moc těším, strašně mi chybí. Děkuji za všechno tobě i Matce, jsem vašim dlužníkem a zároveň oddanou bojovnicí. Měj se, a doufám, že se ještě někdy uvidíme,“ řekla jsem a objala ho.

„Tím si buď jistá, jednou se znova setkáme,“ dodal a dal mi pusu na čelo.

Pak jsme se ještě rozloučili. Zavřela jsem oči, a když jsem je otevřela, stála jsem na našem místě v parku, kde jsme se poprvé potkali….

* * *

„A tam jsme se po dlouhé době opět setkali,“ dořekl jsem a ona mě políbila.

Pevně jsem si ji přivinul do náruče.

„Bože, kdybych jen věděl, kde jsi, byl bych tě zachránil. Myslel jsem, že jsi mě opustila,“ zašeptal jsem jí do vlasů.

„On je silný, zabil by tebe a nakonec i mě,“ dodala a schoulila se v mé bezpečné náruči.

Oba jsme zavřeli oči a vychutnávali si přítomnost toho druhého.

Ještě několik let jsme zůstali v Americe, ale pak jsme se rozhodli, že zkusíme Evropu. Tabitha vybrala město Paříž, a tak jsme se vydali tam. Zabydleli jsme se v jednom malém domku s výhledem na Eiffelovku. Co víc jsme si mohli přát. Bydleli jsme v romantickém městě a měli jeden druhého. Tabitha sice občas musela plnit úkoly, které ji zadala Matka Příroda, ale pak se vždy vrátila zpět.

Pamatuji si jeden den. Byl zvláštní tím, že jsme slavili opět naše společné výročí. Tab byla opět povolaná Matkou Přírodou a já měl čas něco připravit. Chtěl jsem jí překvapit. Tak jsem na střeše našeho domu připravil něco jako piknik. Rozložil jsem deku, na ni položil láhev dobrého vína a lehkou večeři, kterou jsem sám připravil. A jen netrpělivě čekal, až dorazí. A to netrvalo dlouho.

„Jsem doma, miláčku, řeknu ti, to byl zase den. Strašně jsi mi chyběl… A kde vůbec jsi?“ řekla nahlas Tab.

„Tady nahoře, mám překvapení,“ řekl jsem a čekal, až přijde.

Vyšla ke mně na střechu a nestačila se divit. Všude zapálené svíčky, piknik a já.

„Tak co, líbí? A mimochodem, krásné výročí, lásko,“ zašeptal jsem a vášnivě ji políbil.

„Jasně, že líbí. Jsi můj poklad. Miluju tě,“ usmála se a skočila mi kolem krku.

Pak jsme si sedli, koukali na hvězdy a popíjeli víno.

„Škoda, že tady není Damon, určitě by se mu tady líbilo,“ řekl jsem po chvíli.

„A kdo je Damon?“ zeptala se mě Tab.

Až teď mi došlo, že jsem jí nikdy o něm nic neřekl.

„Je to můj dobrý přítel, ale už dlouho jsem ho neviděl. Rád bych věděl, co asi dělá,“ dodal jsem a upil vina.

„Hm, Damon, a jak jste se poznali?“ zeptala se mě.

„Poprvé jsme se viděli v jednom baru, ale to jsme spolu prohodili jen pár slov. Ale vzpomínám si na jeden večer, tehdy jsme se poprali, a tak vlastně začalo naše přátelství,“ poznamenal jsem.

Tab se pohodlně posadila a opřela se o mě. Přivřela oči a já začal vyprávět…

* * * 

…Byl to zase jeden z těch večerů, kdy jsem byl sám. Klaus byl kdoví kde a já si řekl, že zajdu do baru. Zvolil jsem jeden z těch zastrčených v postranních uličkách. Věděl jsem, že se tam moc lidí neschází. Vešel jsem dovnitř a první, co upoutalo mou pozornost, byl ten mladý muž u baru, který popíjel jeden bourbon za druhým. Hned jsem věděl, o koho jde. Damon Salvatore.

„Zdravím, mohu si přisednout?“ zeptal jsem se, ale nečekal jsem na odpověď a sedl si.

Bylo vidět, že je Damon už opilý. Ale stále né tak, aby nevěděl, kdo jsem.

„Ale, Elijah. A kdepak máš svého pejska? Že by už spal v pelechu?“ zasmál se svému vtipu.

„Myslíš Klause.“

„Jasně, že Klause, koho jiného. Hele, nechceš si dát se mnou? Zvu tě,“ řekl a mávl na barmana, aby mu nalil další dvě.

Ten je ihned postavil před nás.

„Tak na zdraví,“ dodal Damon a hodil do sebe celou sklenku.

„Měl bys trochu zvolnit.“

„A proč jako, je to snad moje věc, ne, můžu si pít kolik, budu chtít,“ zavrčel Damon a poručil si celou láhev.

Mrknul jsem na barmana, ať ji nenosí. To Damona naštvalo.

„Hele, teď mě pozorně poslouchej, ty jeden upravený elegáne, mám chuť vypít celou láhev a taky jí vypiju,“ motal se Damon, až nakonec spadl.

Usmál jsem se, vypadal vážně legračně.

„Co se mi, sakra, směješ, a ty, barmane, tu láhev. Hned!“ velel Damon a snažil se vstát.

Vzal jsem ho za ruku a snažil se mu pomoct.

„Nesahej na mě jasné, zvládnu to sám,“ zařval.

„Fajn, ať je po tvém,“ řekl jsem a pustil ho.

Damon, který už skoro stál, dostal balanc a znova spadl. Pak zničehonic vstal a udeřil mě.

Já si to nenechal líbit a vrátil jsem mu to. Damon to zřejmě nečekal, a tak proletěl skleněnou výlohou, kde byl uskladněn alkohol. Ten se všechen rozbil.

„Co jsi to, sakra… vždyť to byl ten nejlepší chlast,“ řval rozčíleně Damon a hnal se za mnou.

Chytl jsem ho pod krkem a snažil se ho uklidnit, ale byl jak  neřízená střela, popadl prázdnou láhev, co ležela na stole, a praštil mě s ní po hlavě.

„Auu zbláznil ses, Damone,“ sykl jsem zlostně.

Ale on se nezastavil, hnal se po mně a snažil se mě znova udeřit. Uhnul jsem a slyšel, jak se láme další stůl. Už jsem na to neměl náladu, vzal jsem láhev toho nejlepšího bourbonu, co tam měli, a křikl na něj:

„Hele, co mám, pokud nepřestaneš, rozbiju tuhle láhev.“

„Neee, prosím, jen to ne. To je ten nejlepší ročník. Fajn, vyhrál jsi,“ zavrčel, vstal a přisedl si znova ke mně.

„Tak už ses uklidnil?“ zeptal jsem se.

„Jo, promiň, tak nějak…no, ehm… nevím, co se stalo,“ omlouval Damon.

„To je v pořádku,“ smál jsem se.

„Čemu se, sakra, směješ?“ vrčel naoko naštvaně Damon.

„Jen tak… Jsi vážně šílenec, Damone. Zvu tě na panáka.“

„Heh, to si nechám líbit, asi se budem prát častěji, co ty na to?“ mrknul na mě a usmál se.

Poručil jsem dvě sklenky.

„Na co si připijeme?“ zeptal jsem se ho.

„Na nás dva a naše přátelství, bratře.“

„Na přátelství, bratře,“ řekl jsem.

Připili jsme si a bavili se ještě nějakou dobu. Pak jsme se rozloučili a šli každý svou cestou.

Ještě párkrát jsme se potkali, ale pak už nějak nebylo kdy…

* * *

„Tak, a teď už víš, kdo je Damon,“ řekl jsem Tab.

„Hm, ráda bych ho někdy poznala, musí být sranda vidět vás dva, jak se bavíte,“ usmála se.

„Taky bych ho zase rád viděl, je to vážně dobrý přítel.“

„Neboj, určitě nadejde ten správný čas a vy dva se opět shledáte,“ dodala a políbila mě.

Já její sladké polibky opětoval. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do ložnice. Ehm, co bylo dál, myslím, že vyprávět nemusím.

A takhle šťastně jsme v Paříži žili ještě pár let. Do doby, než vypukla válka. Pak jsme se dali zase na cestu. Procestovali jsme Evropu, viděli úžasná a tajuplná místa. Užívali si jeden druhého. Jenže i nám se začalo stýskat, a tak jsme se jednoho dne rozhodli, že se vrátíme do Států. A to jsme taky udělali. 

Před rokem jsme se opět vrátili. Konkrétně do Chicaga. Vraceli jsme se zrovna z letiště, když mi zazvonil mobil. Byla to Katherine. Její hlas zněl docela vyděšeně, což se na ní nepodobalo.

„Elijahu, kde jsi?“ ptala se mě.

„Zrovna jedeme do našeho nového domu tady v Chicagu. Co se děje?“

„Klaus…! Musíš ho zastavit,“ řekla

„Co zase udělal?“ zeptal jsem se a měl strach z toho, co řekne.

„Přijeď, prosím, za město… Musíš ho zastavit, je naprosto šílený, všechny je zabil. Úplně všechny,“ odpověděla a položila telefon.

Tab šlápla na plyn. Za chvíli jsme byli tam. Věděl jsem, o jaké místo jde. Bylo to staré skladiště, občas se tam scházeli vlkodlaci. Vystoupili jsme z auta.

„Cítím krev, spoustu krve,“ řekla Tabitha a vešla dovnitř.

Následoval jsem ji. To, co jsme našli, by znechutilo asi každého, a myslím, že dokonce i nejednoho upíra. Klaus si zřejmě pozval „pár známých“ na menší párty a vypadalo to, že se moc dobře bavili. Všude ležela mrtvá těla s roztrženými hrdly. Byl to opravdu ošklivý pohled. Oba jsme se ihned vrátili k autu.

„Elijahu, já se o to postarám a ty na mě počkej v parku u fontány, dobře?“

„Dobře, budu tam na tebe čekat,“ odpověděl jsem jí.

Tabitha mi dala pusu a někam zmizela. Já naskočil do auta a rozjel se zpět do města. Zaparkoval jsem poblíž parku a zamířil k fontáně. Sedl jsem si na lavičku a přemýšlel. Nemohl jsem uvěřit, že je za tohle zodpovědný můj bratr.

Ani ne za hodinu se objevila Tab.

„Ahoj, zlato,“ řekla tiše a posadila se vedle mě. „Postarala jsem se o to, aby ti mrtví byli řádně pohřbení a hlavně, aby se nikdo na nic neptal. Ale o to teď nejde. Matka Příroda mě pověřila dost důležitým úkolem. Je to pro dobro všech. Elijahu… musím…“

„…zabít mého bratra,“ dořekl jsem větu za ni.

„Jak jsi to věděl?“ zeptala se mě.

„Tvůj výraz ve tváři mluví za vše…“ podotkl jsem.

„Zlato, já vím, že je to pro tebe těžké, je to přece jen rodina, tvůj bratr. Ale podívej, kolik toho napáchal, kolika lidem vzal někoho, koho měli rádi, kolik lidí se už nikdy nevrátí domů. Dneska zase zemřeli nevinní lidé… Ale ani nechci, abys mě za to nenáviděl,“ šeptla a sklopila zrak.

Vzal jsem jí za ruce a řekl:

„Tebe budu vždy milovat, ať se stane cokoliv. Ano, je to můj bratr, záleží mi na něm a popravdě, mám ho rád. Ale už se nemůžu dívat na to, co dělá. Proto ti nebudu stát v cestě. Pokud je to jediná možnost, jak ho zastavit, udělej to. Já… já ti pomůžu,“ pronesl jsem a zadíval se jí do jejich zelených očí.

Usmála se, políbila mě a objala.

„Ale je tu jedna věc… jak ho chceš zabít? Neexistuje žádná zbraň, která by to dokázala,“ dodal jsem po chvíli.

„Existuje… Je jedna zbraň, je stará stejně jako my. Tisíc let,“ přiznala se Tabitha.

„To bych o tom něco věděl.“

„Nikdo o tom nevěděl, vlastně ani já ne. Ale od doby, co jsem i čarodějka, mám mnoho nových informací,“ řekla.

„Co je to a kde to najdeme?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Pamatuješ si na Bílý Dub, který jste kdysi spálili?“

Přikývl jsem. Na ten Dub si živě pamatuji.

„Část toho popela přinesla Matce Přírodě jedna čarodějka. Ta za pomocí silných kouzel z toho popela vytvořila Bílý Kůl. Ten následně uložila do křišťálové truhlice, kterou velmi silně střeží. Jde o silnou zbraň, a pokud ji použiju společně se svou mocí, dokážu zabít Klause,“ poznamenala Tab.

Smutně jsem se pousmál. Vzal jsem její tvář do svých dlaní a upřeně se na ni podíval.

„Chci to udělat s tebou… i když to pro mě bude těžké,“ řekl jsem tichým hlasem.

„Zlato, já tě k tomu nenutím. Ale pokud na tom trváš, dobře.“

„A jak to chceš udělat?“ zeptal jsem se.

„Hm, přemýšlela jsem. Pokud mi chceš vážně pomoct, bylo by dobré, kdybys Klause zavolal a dál si s ním schůzku, aby přišel, a já se postarám o zbytek.“

„Tak dobře, zavolám mu a sejdeme se v jednom starém baru,“ řekl jsem a šel zavolat bratrovi.

Chvíli to zvonilo, než to Klaus zvedl.

„Ale kdopak se nám ozval, copak se děje, bratříčku?“ řekl svým zvučným přízvukem.

„Potřebuji s tebou nutně mluvit. Hned. Sejdeme se za půl hodiny v tom starém baru,“ pronesl jsem a čekal jeho odpověď.

„Fajn, budu tam,“ poznamenal a zavěsil.

Podíval jsem se na Tabithu.

„A je to…“ dodal jsem.

„Fajn, měl bys vyrazit a já se objevím později, miluji tě,“ řekla a zmizela.

„Já tebe taky…“ zašeptal jsem, ale ona už to neslyšela.

Pomalu jsem vyrazil. Abych řekl pravdu, moc se mi nechtělo, nic jiného mi nezbývalo. Došel jsem až k místu, které občas můj bratr navštěvoval. Vešel jsem dovnitř, bar byl prázdný. Jen za pultem stála mladá barmanka. Došel jsem až k ní. Najednou mě někdo poplácal po zádech.

„Rád tě vidím,“ zněl veselý hlas mého bratra.

„Ehm, já tebe taky,“ dodal jsem.

Klaus si ihned objednal sklenku whisky a pak poslal barmanku dozadu.

„To aby nás nerušila, tak povídej, o čem jsi chtěl mluvit,“ řekl a napil se.

„Já… ehm…“ chtěl jsem pokračovat, ale ucítil jsem přítomnost Tab.

A nebyl jsem jediný, i Klaus si všiml, že je tu někdo silný. Otočil se a jeho oči se střetly s očima Tab. Ta mu ihned do hrudi zabodla Bílý Kůl. Klaus to nečekal a nestačil se bránit. Jeho tělo pomalu sesychalo. Ještě se stačil podívat na mě. Viděl jsem, jak mu po tváři stékala slza. Po chvíli jeho mrtvé tělo kleslo k zemi. Bílý Kůl se opět proměnil v popel a rozplynul se. 

Tabitha ve své dlani udělala něco jako ohnivou kouli a zapálila jeho tělo. To okamžitě shořelo na popel. Teprve pak mi došlo, že je Klaus pryč. Rozplakal jsem se. Nemohl jsem jinak. Po tváři se mi kutálely slzy jako hrách. Tab mě pevně objala. I ona měla slzy v očích. Plakali jsme oba. Ona mě pevně objímala, konejšila. Můj bratr byl mrtvý. Můj velký bratr. Připadalo mi to jako noční můra, ale byla to pravda. 

Už jsem s tím nemohl nic udělat. Tabitha mě něžně objímala. Musela to udělat a já jí to neměl za zlé. Klaus napáchal mnoho zlého a kdo ví, kolik nevinných by ještě zabil. Nechtěl jsem mít na svých rukou jejich krev a Tabitha také ne. Bylo to dobré rozhodnutí, i když to bolí... 

* * *

V izbe ostalo úplné ticho... Daria i Damon treštia neveriacky oči na Elijaha.  Reverzný upír má sánku spadnutú po kolená: „Vy ste zabili Klausa?? Neuveriteľné!!! Nemožné, Klaus je predsa nesmrteľný a, a... nedá sa zabiť!“ Damon vyskočil na nohy, nervózne chodí okolo Darie i pôvodného upíra Elijaha.

„Elijah, ja sa potrebujem stretnúť s Tab! Neviem prečo, ale musím, cítim...“

Elijah sa ničomu nediví, inštinkty predátora neklamú a keď má jeho priateľ Damon potrebu sa stretnúť s Tabithou, pomôže mu. Lenže Tabitha momentálne slúži Matke Prírode, tak musia vyčkať dlhú, predlhú dobu na jej návrat. 

EllieDavis, ďakujem za super spoluprácu a už teraz sa teším na Tvoje ďalšie iskrivé myšlienky vo flashbackoch, ktoré vtesnáš do mojej poviedky neskôr.

Milí čitatelia, touto časťou poviedky sa lúčime z druhou sériou Buď mojou princeznou...

Ďalšie osudy Damona a jeho priateľov i nepriateľov sa presunú do tretej série, kde sa nám niektoré doterajšie postavy stratia z radaru. Pre osvieženie príbehu pozveme nových aktérov do deja. 

Prajem Vám veľa zábavy pri čítaní pokračovania poviedky.

Autor: Ivetki (Shrnutí povídek), EllieDavis, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Buď mojou princeznou... II. / 32. kapitola: