Battlefield - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co je moc, to je moc. Klaus bere roha, ale Meru tu nechává. Ale ona není hadrová panenka a nenechá si nic takového líbit.

31.05.2011 (13:00) • MaiQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1348×

4. Spojenectví

„Co za mnou pořád lezeš,“ zakřičela jsem na něj naštvaně. Přiblížil se ke mně.

„Mám pro tebe špatnou zprávu. Odjeli,“ odpověděl mi s klidem a usmál se. Zamračila jsem se. Vybral si špatnou taktiku, pokud si myslí, že mu něco řeknu. Beze mě by Klaus nikdy neodjel. Potřeboval mě, a hodně. A navíc věděl, že by nedopadl zrovna dobře, kdyby mi něco takového udělal. Byla jsem o hodně silnější.

„To ti neuvěřím,“ ušklíbla jsem se a rozeběhla se pryč.

„Jak myslíš, ale jak dům, tak sklad,“ oznámil mi. Zastavila jsem se. Jak mohl vědět o skladu? Sledoval mě snad?

„Jakmile na mě Klaus přišel, odešli. Opravdu hodně narychlo a jeli pryč z města,“ pokračoval, jakmile uviděl, že jsem zaváhala. „Ale jak myslíš. Nevěř mi to. Určitě ti poslal zprávu,“ řekl a utekl. Dívala jsem na jeho mizící postavu. Mohla to být pravda? Opravdu by mi to Klaus udělal? Tomu nevěřím, máme spolu smlouvu.

Podívala jsem se na mobil. Ani jedna zpráva, vydala jsem se k městu. Přesněji ke skladu. Buď v něm, nebo v domě musel být nějaký vzkaz. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem dokázala. Jakmile jsem se ocitla u skladu, začalo na oblohu stoupat slunce. Jakmile se první paprsek dotkl mé kůže, naštvaně jsem se zašklebila. Má kůže začala rudnout. Zapomněla jsem si prsten. Rychle jsem vlezla do skladu a začala hledat. Někde tady musel být. Určitě.

Vzkaz jsem našla. Byl na něm můj prsten. Byla na něj jen jedna věta, ale přesto mě i ona dokázala rozohnit. Naštvaně jsem zavrčela. On to vážně udělal. Utekl. Jak si mohl myslet, že splním jeho rozkaz? Jestli si myslí, že je opravdu nebudu hledat, tak se mýlí. Budu a intenzivně. Zato zaplatí. Tohle mám za všechny své dobré služby? Zato, že jsem mu tolikrát zachránila krk?

Nasadila jsem si prsten a vylezla z skladu. Rozeběhla jsem se k domu Salvatorů. Klaus se ošklivě přepočítal, když si myslel, že to jen tak obejdu. Za dobu, co jsem s ním strávila mohl přijít na to, jakou mám povahu. No, pokud to nevěděl, brzy to pozná. A sám na sobě. Až ho najdu, ochutná si vše, čím nechal mučit druhé upíry. A v mnohonásobně horším provedením.

Vpadla jsem do domu. Jak ten upír, tak ta dívka se otočili.

„Pomůžu vám dostat Stefana zpátky,“ vyštěkla jsem místo odpovědi. Chvíli se na mě oba nechápavě dívali, pak jim to došlo.

„Děkuji,“ zašeptala dívka. Neměla daleko od pláče.

„Nedělám to kvůli vám,“ zasyčela jsem naštvaně. Jde mi jen o pomstu.

„Co za to chceš,“ zeptal se upír. Uvolnila jsem svůj naštvaný výraz a nahodila zasněný.

„Pomstu,“ zašeptala jsem téměř nábožně. Mohla bych se život herectvím.

„Tak vítej v našem záchranářském kruhu. Kolíky máme, sporýš máme. Máme vše, stačí si jen říct,“ odpověděl. Usmála jsem se.

„Nic z toho potřebovat nebudu. Na Klause si vystačím s tím, co umím,“ odpověděla jsem. Zamračil se.

„Jasně, svaly máš, zuby máš, sílu máš za dva, bude pro tebe hračka ho zabít.“ Zazubila jsem se.

„Nic z toho nepotřebuji. Ale nebudu ti říkat, co použiji,“ usmála jsem se na něj sladce. Dívka zastavila náš rozhovor.

„Když už jsme ti spojenci. Jsem Elena,“ usmála se na mě a podala mi ruku. Měřila jsem si ji.

„Mera,“ odpověděla jsem a stiskla ji ruku.

„Damon,“ odpověděl upír. Uchechtla jsem se a otočila se na něj.

„To jsem vědět nepotřebovala,“ odpověděla jsem a porozhlédla se po místnosti. „Tak, kde budu bydlet?“ zeptala jsem se s úsměvem. Mělo by pochopit, že mě se jen tak nezbaví. Ne, dokud nevykonám pomstu.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction