OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Kéž by zítra o mne stál - 16. kapitola - Prosba o pomoc

V šestnácté kapitole se nám všichni přátelé na scéně shledají. Také se dozvíme, kde jsou Thénardierovi. A na konci menší zvrat... Něco, co od Maria asi nikdo nečekal...

30.07.2013 (17:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1061×

Ovládla ji slabost. Nyní ležela na starých dekách, na kterých se sestrou spávaly. Dlaň, kterou si přidržovala na ráně, byla od krve. Špatně se jí dýchalo. Vykašlala trochu krve. Měla před očima temnotu. Azelma klečela u ní a plakala, pak se však vzchopila, přikryla nešťastnou sestru dekami a políbila ji na tvář. Sklopila zrak a promluvila.

 

 

„Nesnaž se mi bránit," řekla mi a rozběhla se pryč z průchodu, ve kterém jsme se schovávaly.

 

„Azelmo!" vykřikla jsem, třebaže při tom prudkém nádechu mi hrudí projela krutá bolest. Se zasténáním jsem si přitiskla pevněji dlaň na moji krvácející ránu. Má sestra přeci nemůže sama na barikády… Nemusela mi to ani říci, věděla jsem, že kvůli mně by šla třeba do pekla. A tohle peklo bylo.

 

Zvedla jsem se, abych se vydala za ní, ale zatočila se mi hlava a já se s úlevou ponořila do temnoty, kterou jsem měla před sebou. Potom už jsem o sobě nevěděla.

 

Cestu znala dobře. Všem ve městě již bylo známo, kde se odehrává revoluce, dokonce byla i známa ulice hlavní barikády. Azelma si byla jistá, že Marius je právě tam. Několik vojáků hlídkovalo v okolí, ona se kolem nich však snadno proplížila. Když zahlédla mezi mrtvými Přáteli Abecedy i jejího bratra, oči již neudržely slzy, ale ona věděla, že Gavroche nežije. Věděla to, už když Eponine vyprávěla, co se jí stalo. Bylo jí to jasné. Vběhla do ABC Café a málem vrazila do Maria, který šel ven. Zachytil ji, protože po tom nárazu málem upadla, upíral na ni překvapené oči.

 

„Ty jsi… Azelma, že? Eponinina sestra. Co tady děláš? Kde je vlastně Eponine? Už jsem ji chtěl hledat… Viď, že jí nic není? Kdepak je, Azelmo?" Právě teď si vzpomněla, že ji Marius zas tak často neviděl a její jméno slyšel jen v těch nejhorších situacích. Jaké štěstí, že si na ni vůbec pamatuje…

 

„Ano, jsem Azelma," přikývla a pohlédla na něj, „a potřebuji vaši pomoc, pane Marie! Mám o Eponine strach… Přišla za mnou, vše mi řekla… Ale z rány, která byla vámi obvázaná, začala znovu téci krev… Eponine je tam, kde jsme žili s rodiči… leží na dekách, vykašlává krev… Ach, pane Marie, prosím, řekněte, že jí pomůžete! Tolik se o sestru bojím!"

 

Do Maria jakoby v tu chvíli udeřil blesk. Eponine… její rána, nepříliš dobře ošetřena, v těchto podmínkách, znovu se otevřela. Marius strnule přikývl.

 

„Doveď mě k ní, Azelmo, doveď. Pomohu jí… Ovšem, že ji nenechám takhle…" řekl.

 

„Může jít i Enjolras? Prý rovněž dost pomáhal… A Eponine se o vás dva moc bojí."

 

Marius na něj zavolal a po chvíli vysvětlování se všichni tři vydali k náměstí, tajně, samozřejmě. Nebyl už žádný důvod zůstávat tu. Všichni ostatní byli mrtví.

 

„Eponine!" probral mě až Mariův hlas. Byli u mě. Byli u mě všichni tři - Marius, Enjolras i má sestra Azelma. Neměla jsem halenu, Enjolras mi otíral krev z rány a Azelma prala v malé kádi, kterou dostala bůhví kde, obvazy, aby byly čisté.

 

Marius mě hladil po vlasech a pousmál se na mě, třebaže v jeho očích byl smutek. Byla jsem ráda, že ho vidím. A byla jsem ráda, že je tu i Enjolras. Bála jsem se, že by je zabili, kdyby tam někdo z nich zůstal.

 

Podívala jsem se na Azelmu, chtěla jsem jí poděkovat. Chtěla jsem jí poděkovat za to, co pro mne udělala. Že je za mnou oba přivedla a že mi vlastně zachránila život, protože bych tady určitě vykrvácela. Ona mě však zarazila svým prostým "pšt" a mile se na mne usmála.

 

„Řeknu ti všechno, co si myslím, že by tě mohlo zajímat," řekla mi, „ale ty přitom nepromluvíš ani slovo, protože se nesmíš vyčerpat, rozumíš?" zeptala se s přísným výrazem a já jen přikývla. Vím, že to se mnou myslí dobře.

 

Klekla si vedle mě a začala vyprávět. Napůl pro mne a napůl pro Enjolrase s Mariem. To ráno, kdy se spustila revoluce, začali otec s matkou podezřele pospíchat s odchodem z Paříže, který jsme plánovali již delší dobu. Snad měli strach, že když bude na ulici více policistů, někdo z nich si nás všimne a zatkne nás. Vlastně je vůbec nezajímalo, kde jsem já nebo Gavroche. Poručili Azelmě vzít důležité věci a vypadnout co nejrychleji. Vlastně bylo právě na čase, ale díky tomu, že Azelma nechtěla odejít beze mne a bez Gavroche, bylo vlastně už pozdě. Když se přihnali četníci, slyšíc křik mé sestry, když poznali mého otce a moji matku, zatkli je a odvedli. Azelmě se nic nestalo, protože stačila včas utéci. Jsou to už skoro čtyři dny. Má sestra přežívala v průchodu v těch nejhorších podmínkách. Nechtěla krást, přežívala proto první den ze zbytků jídla, které ještě zůstaly, později vyjídala jídlo všude, kde ho našla. Dokonce i v odpadcích. Nejedli jsme s rodiči nic lepšího, ale přesto se mi při jejím vyprávění zvedl žaludek. Zároveň jsem Azelmy i litovala, protože jsem se začala bát každé nemoci, co by z takového jídla mohla dostat. A jestli přijdu i o sestru, bude moje rodina úplně pryč.

 

„Ani nevím, jestli je třeba nezabili," pokrčila Azelma rameny. „Já… vím, že to ode mne není hezké, ale říkám si, že by to možná bylo lepší. Byli na nás přeci tak zlí, Eponine! A musely jsme s nimi krást! Jak já to nenávidím!" Přikývla jsem, jako že mi to také vadilo, a ona se potom otočila na Maria. „Viďte, pane Marie," řekla, „že budeme moci být s vámi ve světničce? Máte přeci chudý domek u náměstí! Že tam s vámi můžeme být? Nechceme být na ulici, jako jsme bývaly! A vy jste přeci tak hodný!" Marius se při jejích slovech pousmál a mně bylo jasné, že bude souhlasit.

 

„Samozřejmě, Azelmo. Obě můžete být v té světničce. Je to tam malé, ale budete obě v teple. A budu tam za vámi chodit a dávat vám peníze a jídlo… A zaplatím vám i studium, a potom z vás budou lidé v nějaké pěkné práci a budete mít chlapce a děti a ony budou také slušní lidé a také budou studovat a všechno bude krásné…" Azelma se usmívala, ale já jen skrývala pláč. On řekl: "budu za vámi chodit". On s námi nebude. Věděla jsem, kam chce jít, ale stejně jsem se zeptala.

 

„Marie… Copak ty s námi nebudeš bydlet?" zeptala jsem se ho. „Nebudeš s námi ve světničce?"

 

Marius zavrtěl hlavou. „Omlouvám se, Eponine, nemůžu tam s vámi být. Chci najít Cosette podle toho dopisu, který jsi mi od ní dala. Určitě si ale poradíte i samy." A potom se zvednul, nechal Enjolrase, aby se o mne postaral… a odešel. A čekání na jeho návrat pro mne byla věčnost.

 

 

Enjolras se snažil všelijak ji rozveselit. Dobře věděl, že Eponine je do Maria zamilovaná. A potom, co viděl v ABC Café, po tom, co je našel nahé v jedné posteli, doufal, že by jí Marius nikdy neublížil. Ale on se tvářil, jako by na tu noc úplně zapomněl. Jako by opět existovala jen Cosette. A Eponinina bolest, ne ta fyzická, ale ta psychická, ho trápila ze všeho nejvíc.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction



Sdílet

Diskuse pro článek Kéž by zítra o mne stál - 16. kapitola - Prosba o pomoc:

zdarec, mozna by tě zajimalo, ze vyšly dvě nový kapitoli meče krále jirího 2:
www.ourstories.stmivani.eu/6-na-pokracovani/mec-krale-jiriho-ii-6-cast/
www.ourstories.stmivani.eu/6-na-pokracovani/mec-krale-jiriho-ii-7-cast/

Přidat komentář:

Nick:

Text: