OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Inkoustové oko: I. kapitola - Volavka

17.10.2013 (09:00) • BianceCithare • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 993×

Utíkala bosými nohami pryč od toho místa, pryč od matky. Sněhovými vločkami špinícími se na zemi a tvořící břečku ulice smíšenou s odpadky, všechno bylo šedé, mraky, ulice, domy, jen padající vločky mohly dávat naději, než padly na zem. Utíká, utíká rychle pryč, uličky míjí jedna za druhou, slzy tekoucí po tváři, zastaví se a kobaltové vlasy, lepíc se jí na růžové tváře - od zimy - zavlají ve studeném větru, stojí jako přibitá na místě, kdoví, na co myslí...

Kuren

Stojím na místě ne mi neznámém, nedaleko odtud bydlím, ve starém domě v koutě, v místnosti bez oken. 'Mami, jak jsi mi to mohla udělat? Proč?' ptám se sama sebe. 'Je to moje vina!' A ano, je to má vina. Skutečně? Stojím tam tak jistojistě pár dalších chvil, otočím se a s dvoubarevnýma očima dokořán rozejdu se vstříc místu, kterému jsem říkala domov. 'Domov? Ne, to není můj domov, já chci pryč! Maminko, proč jsi to udělala?' Častokrát chci utéct, častokrát chci lepší domov, rodinu. Představuji si, že jednoho krásného dne se všechno změní, proč se to neděje? Nikdy jsem neřekla tati, proč muž, kterého neznám, odešel? V hlavě se jí sbíhalo a vytrácelo i moho jiných otázek. Stojí před šedým domem s šedou omídkou a místo oken jen šedá prkna, pod jedním z nich posetým hřebíky podleze a vydá se domem po skřípající podlaze ke "svému" pokoji. Na zemi stará matrace a pohozená místy děravá deka. Sedne si na matraci a propukne v zoufalý pláč, ona ví, kdo jsou ty ženy, lehké oděvy a svůdné pohledy! Ví, komu se říká děvka. 'Kdybych utekla, budu se mít líp. Najdu si jinou rodinu! Jinou matku, bude mě mít ráda,' přemítám a věřím, chci to tak. Ale žijeme v ralitě a všechno není takové, jak by člověk chtěl, dnes už to vím. Zapadá slunce, kdyby ho mohl člověk zastavit...

Leiko

Konec směny, jako vždy jsem musela denní tržbu odnést madame Eriko a sama dostávala honorář v přepočtu pár jenů, myslela jsem na Kuren, mé dítě. Sešla jsem po cestě do města a s hlavou sklopenou rozešla se městem, černé vlasy mi sice padaly do očí, vypadajíc z nedbalého účesu, rozdrbaného z celodenní "práce", ale nijak mi to nevadilo. Lidé si mě nevšímali, nebo po mně vrhli znechuceným pohledem, šla jsem městem a hledala svou dceru, hledala Kuren. 'Copak jsem tak špatná matka? Ne, to určitě ne, to jen Kuren si neváží toho, co dělám, jednou mi poděkuje,' usoudím, je mi dvaadvacet let, nic moc na matku, ale taky nejsem malá, mísil se ve mně pocit lítosti nad svou malou dcerkou a zlobou nad její nevděčností, tušila jsem, kde ji hledat. Zahnula jsem a stanula před starým šedným domem, prolezla jsem pod šedým prknem plným hřebíků a zaslechla dětský pláč, rozešla jsem se jeho směrem. Vrzání podlahy jistě dalo Kuren vědět o mé přítomnosti. „Kuren?" oslovila jsem svou dceru, stojíc ve dveřích stále ve stejném kimonu.

Kuren

Zaslechla jsem vrzání palubek staré podlahy, Leiko se vrací... Stála ve dveřích stále ve stejných šatech, otrhaných a špinavých, ani je neměla pořádně oblečené. 'Na co taky, stejně je nemá na sobě!' pomyslela jsem si a vzlykla, měla jsem vztek, měla jsem strach.

„Kuren?" zaslechla jsem své jméno, překvapil mě přívětivý tón hlasu Leiko. Docela baculaté dětské tváře omočené slzami a morkými vlasy jsem pozvedla spolu s jedním inkoustovým a druhým kovově šedivým okem k matce, popotahovala jsem a zadržovala slzy, neodvážila se plakat.

„Proč?" zeptala jsem se jí na jednoduchou otázku, dostalo se mi však jen nepochopení.

„Proč co?" Tón matčiného hlasu byl hrubší, poznala jsem, že se zlobí.

„Proč jsi to udělala? Mami, ty jsi ta paní..." nedořeknu a začnu plakat, jazyk se mi motá a Leiko je očividně dost netrpělivá, nasucho jsem polkla. „T-Ty jsi ta p-paní co jí říkají ď-ďevka?" optá se jí na něco, čemu sama moc nerozumí, ale tak bouřlivou reakci nečekala.

„Co si to ke mně dovoluješ, živím tě a šatím, a pak tohle, to nějaký vděk?" křičí na mě, schoulila jsem se do klubíčka a zalezla do rohu, třásla jsem se, ale pro jednou ne zimou, ale strachem. Mlčíela jsem, nevěděla, co říct, Leiko se otočila k odchodu a vykročila ke dveřím, nevím, kde jsem vzala tu odvahu, ale promluvila jsem.

„Stejně je to tvoje vina! Proč odešel táta a proč nic nemáme? Kvůli tobě!" vykřiknu a podívám se na ni, Leiko se otočila, udělala dva kroky a v ten moment se její ruka zdvihla v dokonalém úderu facky na mé tváři.

„Tak poslouchej! Tvůj otec byl jen zákazník, co si zaplatil, nikdy by ti nic nedal, nechal tě tu, já se o tebe starám, a tohle nehodlám trpět!" Otočí se a odejde. Zůstanu ležet na matraci, dokud kroky neodezní a vrzání podlahy nepřestane, promnu si tvář, ale nepláču, namám snad už ani slzy, ulehla jsem do deky a schoulila se do klubíčka, měla jsem pocit, že jsem bezcenná.

Autor: BianceCithare (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Inkoustové oko: I. kapitola - Volavka: