OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle - 47. kapitola

17.10.2012 (16:00) • Simiik, Arminka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 11× • zobrazeno 2834×

Verath

Vylovila jsem z kapsy od tepláků mobil a vyťukala číslo na mého wharda. Při čekání jsem chodila po pokoji dokolečka, aniž bych si uvědomovala důvod, proč to vlastně dělám. Podmíněný reflex. Někteří lidé při telefonování črtají po papíře nesmysly nebo řídí auto. Já chodím – musím být v neustálém pohybu, jinak nevím, proč tak činím.

„Ano, Vero?“ ozval se Phuryho hlas z reproduktoru.

„Ahoj, moc se omlouvám, ale nemohu dnes dorazit.“ Opět se omlouvám. Před týdnem jsem mu volala taky. Ach, divím se, že mají se mnou božskou trpělivost.

„Jde o ty hlídky skrz Zsadistovo a Vishousovo zranění, že?“ ujišťoval se Phury.

„Ano,“ přitakala jsem mu. Navíc šlo ještě o mě a mou žízeň. Nemohla jsem dál bojovat a být silná, aniž bych se nenapila upíří krve.

„Rozumím tomu, ale potřeboval bych od tebe laskavost.“ Na chvíli se odmlčel. Slyšela jsem hlas jedné Vyvolené, jak se ho na něco ptá. Jako vždy byl Phury zdvořilý a vlídný. Myslím, že nikdo jiný z Bratrů by nebyl vhodnější jako jejich ochránce Primal, i když původní poslání Primala bylo jiné.

„Zítra mám hlídku a nechci Cormii nechávat samotnou. Vyvolené jdou na Druhou stranu. Bella se mi nabídla, ale nechci ji obtěžovat, je jediná koho Zsadist poslechne a od koho se nechá ošetřit, je tvrdohlavý a stále se snaží se sádrou bojovat, znáš ho.“

Nepatrně jsem se usmála. Jo, znám Zsadista a řekla bych, že tvrdohlavost je v rodině dědičná.

„Jistě, že zítra budu s Cormií. Nenechám ji o samotě. V ten den stejně nemám hlídku a i kdybych měla, byla bych s ní.“

„Chtěl jsem volat Beth nebo Mary, ale Cormie mě žádala výhradně o tebe. Snad…“

„Phury!“ vpadla jsem mu ostřeji do řeči, aby mě konečně vnímal, protože asi nepostřehl význam mých slov. „Můžeš se na mě spolehnout, přijdu, budu s ní a budu ji hlídat, máš mé slovo.“ Slyšela jsem jeho nadechnutí a pak vydechnutí.

„Dobrá. Já jen… bojím se o ni i o dítě,“ najednou se v jeho hlase objevila obrovská starostlivost, větší než když mluvil o Zsadistovi. Nedokážu si ani představit, jaké to pro něj musí být.

„Cormie to zvládne, je silná žena.“

„I silné ženy mají slabé stránky. Vero, musím jít. Jsme tedy na zítřek domluveni?“

„Ano, pozdravuj svou shellan a Vyvolené. Ahoj.“

„Ahoj.“

Přistoupila jsem ke své skříni a vytáhla si oblečení. Poté jsem se odebrala do koupelny. Potřebovala jsem se nutně osprchovat, byla jsem předtím se Zsil v posilovně a byla jsem celá zpocená. Sice jsem tam Zsil nechala jen s Butchem, ale to jen proto, že mám v plánu další věci, jako například vrátit Rehvengovi jeho auto. Divím se, že si nestěžoval.

Po horké sprše, která mi krásně uvolnila všechny svaly v těle a dodala více energie, jsem se osušila a vyfénovala si vlasy. Sebrala jsem z hromádky oblečení spodní prádlo a oblékla si ho na sebe, pak riflové kraťasy, které až hříšně odhalovaly mé dlouhé nohy, tmavě modré triko s dlouhým rukávem a koženou vestu černé barvy. Jako poslední jsem si navlíkla na nohy kotníkové ponožky. Z toaletního stolku jsem vzala kartáč a pročesala si vlasy. Chvíli jsem se na sebe dívala do zrcadla. Dlouhé černé vlasy se rozprostíraly kolem mě. Světle zelené oči s nimi výrazně kontrastovaly. Váhala jsem, zda si je nechat po dlouhé době rozpuštěné a jet tak k Rehvengovi nebo si je zaplést do copu. Nakonec přece jen zvítězil cop. Dnes jdu stejně na hlídku a rozpuštěné vlasy by mi zbytečně překážely.

Nazula jsem si kožené šněrovací boty a připnula si na předloktí své pouzdro s vrhacími noži. Okamžitě jsem si vzpomněla na nedávné setkání s Lassiterem. Musím se Rehva zeptat, zda mé zbraně nezahodil. Nějak jsem v tom stavu nedokázala myslet a nechala je tam. Důvod, proč a jak jsem se dostala do Rehvova sídla, jsem se snažila vytěsnit z hlavy. Neexistuje - ten opeřenej parchant neexistuje.

Seběhla jsem schody po dvou a dole mě čekalo překvapení v podobně Vishouse. Nechápala jsem, co tu pohledává. Pokud je mi dobře známo, má ležet v posteli a zotavovat se. Přistoupila jsem k němu a nahodila jsem přísný výraz.

„Kampak? Nemáš být v posteli zotavovat se po útoku?“ dotírala jsem na něj.

„Měl bych, ale nejsem. Nedělej se, jak dlouho tobě vydrželo sedět v posteli po únosu?“ Jasně, pokud by se hrálo na to, kdo je lepší pacient, vyhrál by. Mně to nevydrželo ani z poloviny tak dlouho, jako jemu. Ale uznat to veřejně? Ani mě nehne.

„Já se napila andělské krve,“ oponovala jsem mu. A znovu se tím vrátila ke svému… představa jeho a té lidské ženské mě pronásledovala celou dobu mého spánku. Musím to přetrpět, musím.

„Já mám za ženu doktorku,“ vyrušil mě Vishous z mých úvah a složil ruce na hrudi. Což znamenalo, nemotej se do toho, není to tvá věc.

„Jak chceš, tvůj boj, ne můj. Mohl bys vyřídit zbytku rodiny, že se nezúčastním jídla? Musím jít vyřešit neodkladnou záležitost.“

„Jdeš za Lassiterem?“

„Skoro. Jdu za Rehvem. Brzo se vrátím. Zatím.“ Obešla jsem ho a vydala se do garáže.

Vystoupila jsem z Astona Martina a upravila si pramínek vlasů, který se mi připletl do očí. Zahleděla jsem se na hlouček lidí, který okupoval vchod u ZeroSum, a rychlým krokem se k nim přibližovala. Věděla jsem, co mě tu čeká a byla jsem pevně rozhodnuta dneska nemlátit lehké děvy. Nemohou za to, že podlehly kouzlu padlého anděla a jeho nadité peněžence. Umí to se ženskými, ať už jsou prostitutky nebo ne. Těsně před prvním párem lidí jsem se zastavila. V kapse mi začal vibrovat mobil. Pohlédla jsem na displej a usmála se.

„Už jsi na cestě?“ otázala jsem se ho.

„Ano, budu tam do deseti minut.“

„Fajn, budu uvnitř.“

„Vero…“

„Ano?“

„Je to dobrý nápad? Slyšel jsem nějaké zvěsti ohledně tvé poslední návštěvy ZeroSumu.“

„Bojíš se mě?“

„Ne, naopak.“

„Dobře, tak za devět minut tady.“ Ukončila jsem hovor a vydala se do nitra klubu. Šlo to jako vždy hladce, jedna z výhod, kdy máte v rodině majitele klubu. I kdyby si sestru nevzal, což by byl totální debil, je stále v rodině. Můj whard je jeho švagrem.

Jakmile si mé oči zvykly na přítmí, snažila jsem se co nejvíc zaostřit na své okolí a v tom se to stalo. Oči mi zastavily na Lassiterové tváři, jeho pohled se vpíjel do toho mého, přitom jsem se nezastavila a pokračovala jsem dál k Rehvengovi. Lassiter seděl na barové židličce a nehýbal se.

Kolem mě přešla skupina lidí a tím zničila náš oční kontakt. Odvrátila jsem hlavu a naplno se věnovala cestě do Rehvovy kanceláře. Pozdravila jsem Treze, který procházel kolem, a využila otevřených dveří, jež nezavřel.

„Ahoj, Rehvíku,“ pozdravila jsem bručouna roku a pohodlně – jako doma - jsem se usadila v křesle.

„Ahoj, Vero,“ opětoval můj pozdrav. Tvářil se zachmuřeně, nečekaně. Uchechtla jsem se a natáhla se přes stůl pro jeho hrnek.

„To je káva?“ Aniž bych počkala na odpověď, sebrala jsem hrníček ze stolu a napila se.

„Dobrá, ale studená, měl by sis pořídit mikrovlnku nebo… myslíš, že pro hrníčky existují nějaké mini kožichy?“

„Mohla bys mi sdělit, proč tu jsi?“ zavrčel, přičemž natahoval ruku po hrníčku. Patami jsem se zapřela do země a odsunula křeslo víc od stolu a vítězně se na něj usmála.

„Opravdu mi nechyběly tvé přepadovky,“ dodal ještě víc nakrknutě. „Nemohla bys jít otravovat Lassitera?“

Vylovila jsem klíče od Astona a hodila je po něm.

„Neboj, ten je dneska taky na seznamu,“ osvětlila jsem mu a vstala z křesla. Přistoupila jsem k prosklené části, kterou před hodně dávnou dobou Rehvenge proskočil, aby unesl mou sestru z parketu. Uslyšela jsem vrznutí židle a kroky.

„Co máš v plánu? Vero?“ dotíral na mě a já stále nemohla najít tam dole svou oběť. Až když jsem našla Lassitera, jak se vlní v rytmu hudby společně s nějakou ženskou, jsem byla spokojená a ohlédla se přes rameno na Rehva, který stál kousek ode mě.

„Mám žízeň,“ odvětila jsem mu. Přistoupil blíže k oknu a zahleděl se na parket.

„On ti nedá svou krev, nejraději by ti způsobil krvácení, stejně jako ty jemu, tak proč…“ zastavil se v půlce věty. Jeho zrak se přesunul ke vchodu, napodobila jsem ho a spatřila jsem postavu svého krmiče Dwighta. Můj úsměv se rozšířil, znovu jsem se podívala na Rehva a poplácala ho po tváři.

„Jak se zdá, mé rande na krev právě dorazilo, s dovolením.“ Ustoupila jsem od něj, ale jeho ruka silně sevřela mou paži.

„Vero, tohle nedělej krucinál! Chceš v Lassiterovi vzbudit žárlivost?" V jeho tváři byl jasný nesouhlas. Snažila jsem se vyprostit z jeho sevření, ale s hrnkem v ruce to šlo hůř, než jsem čekala. Nakonec jsem to vzdala. Nebudu hodná jen proto, že je přítel mé sestry. Dupla jsem mu na nohu, na tu zdravou, a odstrčila ho od sebe. Hrnek jsem položila na stůl a naštvaně Rehvenge propálila pohledem.

„Nestrkej nos do mých věcí, Rehvengi. Je mi jedno, zda to schvaluješ nebo ne. On a já jsme si vyhlásili válku a neskončí to jinak než smrtí, buď mou anebo jeho.“

„Ale no tak, Vero, nebuď melodramatická. Znám vás oba až příliš dobře, na to abych věděl, kam tahle andělsko - upíří válka spěje. Skončí v posteli, buď tvé nebo jeho, ale zaručeně v posteli.“ Viděla jsem v jeho tváři pobavení nebo se mi to jen zdálo?

„A na to jsi přišel kdy, chlupatej Einsteine? Před nebo po tom, co jsi nás u tebe doma našel, jak se vzájemně snažíme zabít?!“ křikla jsem na něj a měla sto chutí vrazit mu pěstí do obličeje, ale ovládla jsem se. Dwight na mě čekal.

„Musím jít,“ pronesla jsem odměřeným hlasem a odebrala se ke dveřím. V moment, kdy jsem stiskla kliku, jsem se na Rehva naposled otočila.

„Miluje mě, Rehvengi? Řekni mi, cítí stále lásku ke mně?"

„Ano, Vero."

„Fajn, takže bude trpět, jakmile jen spatří Dwightovu tvář." Zabouchla jsem za sebou dveře a doufala v chytrost svého švagra. Bylo by hloupé a bláhové jít za mnou a snažit se mi v tom, co míním udělat, zabránit.

Dwight stál kousek od baru. Opravdu jsem se na malý okamžik podivila, že stále stojí a dýchá. Znala jsem Lassitera a kdybych pro něj něco znamenala, dávno by Dwight slintal po podlaze. Takže jsem si mohla odškrtnout kolonku andílek cítí jen nenávist. Nicméně jsem to na sobě nedala znát. Došla jsem k Dwightovi a obdařila ho zářivým úsměvem, co jsme si, to jsme si. Potřebuji upíří krev mužského pohlaví a on se nabídl víc, než ochotněji.

„Sluší ti to. Je ale nezvyk vidět v něčem jiném, než je oblečení do boje,“ polichotil mi a naklonil se ke mně, aby mě políbil na tvář na přivítanou. Nechala jsem ho a víc se na něj natiskla.

„Dík, ale abych mohla do boje, potřebuji tvou pomoc, a proto jsi tady,“ oznámila jsem mu. Šibalsky se pousmál a já viděla v jeho pohledu, že není typ mecenáše a chce něco za něco. Já po něčem toužím, on taky. Myslet si, že tak činí z dobroty srdce, by bylo opravdu přehnaně naivní. Sice jsem hrála koketu, ale uvnitř jsem se cítila bídně. Bylo těžké přiznat si, že čekám na jakýkoliv Lassiterův čin, mohla jsem si vybrat tolik jiných míst, ale já zvolila ZeroSum. Nevím, co mě bolelo víc, jestli má ubohost nebo Lassiterův nezájem.

„Tak kde to provedeme?“ vyrušil mě Dwight a já přesunula svou pozornost na něj. Stejně jsem v našem okolí Lassitera nezahlédla. Čapla jsem ho za zápěstí a vedla ho k dámským záchodkům. Zřejmě byl mou volbou spokojen, po celou dobu měl pobavený výraz na tváři.

Bylo velice neobvyklé, aby ženské nestepovaly před kabinkami a nepředbíhaly se, která si dřív lapne a vykoná potřebu. Pravděpodobně mám štěstí. Silně jsem škubla Dwightovou rukou a tím ho natlačila do jedné z kabinek. Zabouchla jsem za námi dveře a vzhlédla k němu.

„Zápěstí nebo druhá možnost?“ otázal se mě a pozdvihl jedno obočí. Usmála jsem se.

„Copak jsem někdy chtěla pít z tvého zápěstí, Dwighte?“

„Naposled ano,“ podotkl a jeho tvář se mírně zachmuřila. Ano, vzpomínala jsem si, bylo to kvůli Lassiterovi. Pocítila jsem dotek na své levé tváři. Dwightova dlaň se lehce dotýkala mé tváře.

„Bylo to skrze něj, že…“ Nebyla to otázka, jen konstatování. Přikývla jsem a snažila zakrýt bolest, jenže Dwight si jí všimnul, přitáhl si mě k sobě a nasměroval mé rty k jeho krční tepně.

„Zapomeneš na něj.“

V momentě, kdy jsem chtěla protnout svými špičáky Dwightovu kůži, rozletěly se dveře od kabinky a já hleděla do Lassiterovy rozzuřené tváře, jeho silné paže mě uchopily a odhodily stranou do kouta, kde jsem zakolísala a upadla na zem.

„Ani se nehneš,“ zavrčel na mě, pak se obrátil na Dwighta, pryč byla jeho sebedůvěra.

„Prosím, řekni mi, že jsi tak hloupej a chceš se mnou prát,“ pronesl Lassiter posměšným hlasem a zákeřně se na něj usmál.

„Myslíš, že mi nedošlo, co se tu může stát? Copak ti připadám neinformovaný? Vím vše o vašem vztahu a taky vím o tvém přátelství s Rehvengem, bylo logické, že tu budeš čekat a otázkou času, kdy se zjevíš jako žárlivý tupec.“ Naprosto nečekaně pro mě vytáhnul Dwight pětačtyřicítku zpod saka a namířil ji na Lassiterův hrudník. Urychleně jsem se zvedla a přiskočila k nim.

„Dwighte,“ oslovila jsem ho a tím získala jeho pozornost.

„Copak to nechápeš, Vero? Celé ty roky jsem byl pro tebe jen dárcem krve a nic jiného, když jsem slyšel, že jsi ho opustila a Erix taky neuspěl, chtěl bych překročit hranici.“ Překvapeně jsem zamrkala a snažila se něco říct, ale nešlo to, sekla jsem se. Lassiter si posměšně odfrkl, vyrazil mu zbraň z ruky a hodil ji do záchodové mísy.

„Neříkal jsem ti, aby ses ani nehnula!“ okřikl mě.

„Jsem snad nějaká tvá šlapka, abych tě poslouchala, nebo co?!“ ohradila jsem se stejně hlasitě jako on. Odstrčila jsem ho od Dwighta a doufala, že si natáhne tu svou andělskou držku na dlaždicích, ale andílek musel být v minulém životě balerínou, ani to s ním nehnulo.

„Vypadni, Lassitere, tohle není tvá věc!“

„Ale je!“

„Ne, není. Posledně jsi mi dal dost jasně najevo, že nic kolem mé osoby, není tvá věc!“ ječela jsem na něj a cítila jsem, že jsem rudá vzteky. Uchopil mě za obě zápěstí a přitáhl si mě k sobě. Dwight ho okřikl, ale stáhnul se, jakmile ho Lassiter propálil vražedným pohledem.

„Zabiju ho, jestli do minuty nevypadne.“

„Budu ho bránit.“

„Kdopak řekl, že budu bojovat čestně? Jsi dobrá, ale nedokážeš se rovnat mé moci,“ opět nasadil škodolibý výraz a luskl prsty. Zděšeně jsem se otočila na Dwighta, zda mu něco neprovedl, ale naštěstí vypadal jako vždy. Lassiter má určitou vlastnost, rád se předvádí se svou mocí, rád se vyžívá v mučení lidí, upírů, všeho, co mu přijde pod ruku, když ho to extrémně vytočí k nepříčetnosti, což se s největší pravděpodobností stalo teď. Takže, proč jeho vztek přenášet na Dwighta, když jsem jeho strůjcem já?

„Dwighte, jdi. Žádám tě o to, seber se a vypadni bez zbytečných otázek, pokud pro tebe něco znamenám,“ požádala jsem ho. Chvíli jsme se dívali z očí do očí, nakonec kývnul a zmizel.

Využila jsem blízkosti mezi námi a vystřelila jsem pravou sevřenou pěstí proti jeho břichu. Lassiter se zlomil v pase, toho jsem využila, vyšvihla jsem nohu a sejmula ho do hlavy, měla jsem to tedy v plánu, kdyby ji těsně před cílem nechytil pravačkou, levou mě chytil za stehno a mrštil se mnou. Zastavila jsem se až o zeď a vyrazila si dech. Sesunula jsem se na zem a snažila se nezadusit. Lassiter ke mně přiskočil v očích zděšení, opravdu nevím, zda to ve mně vyvolalo potěšení nebo ne. Odrazila jsem se patami od zdi a strhla jsem hasicí přístroj, co byl v rohu místnosti. Natáhla jsem se vší silou a udeřila s ním Lassiterovi do tváře. Konečně upadnul na zem, odhodila jsem hasičák, skočila jsem na Lassitera, vytasila jsem vrhací nůž zpod trika a přitiskla mu ho na krk.

„Já tě tak!" vykřikla jsem na něj, hleděla jsem do jeho černošedých očí a okamžitě jsem byla jimi pohlcena. Cítila jsem, jak mé tělo se k němu více sklání, můj trup se přisunul k jeho hrudi, obličej k obličeji, mé rty prahly po těch jeho a on se nebránil. Naopak, vypadal, že to potřebuje, tak jako já.

„Nenávidím!" křikla jsem opětovně a odtáhla se od něj. Mám sto chutí ho zabít a milovat zároveň. Pevně mě uchopil za zápěstí, až jsem musela upustit vrhací nůž. Škubnul jím k sobě, takže jsem ležela na něm, přetočil nás a má záda se dotýkala chladných dlaždiček. Hleděli jsme si z očí do očí, oběma dělalo velké problémy dýchat. Zvláště mně, zaprvé ležel na mně velký chlap, zadruhé byl to on. Jeho tvář se lehce otřela o tu mou, cítila jsem teplo jeho dechu, byl až bolestně blízko.

„Cítíš to, Vero? Sexuální napětí mezi námi? Cítíš, že?" šeptal tichým, avšak vzrušeným hlasem do mého ucha. Nepatrně jsem se zachvěla. Zvuk jeho hlasu se mi snažil zatemnit mysl. Ale já se nedala.

„Uhni, než si prostřílím cestu skrz tebe," zavrčela jsem na něj a snažila se, nedívat do jeho očí. Posměšně si odfrkl a vstal ze země.

„Nemáš Glocky, takže bys neměla čím, holka." Škodolibost ho neopouštěla. Vyskočila jsem na nohy a sebrala jsem vrhací nůž ze země.

„Stále tě mohu probodávat, jak se mi zlíbí. Neprovokuj, Lassitere," zamávala jsem nožem a usmála se. „Navíc,“ pokračovala jsem v provokaci. „Pokud jde o sexuální napětí, tak z mé strany je to čistě skrz Dwighta, kdo ví, co bych...“ nedokončila jsem ani to blbé slovo, když se jeho obrovské dlaně objevily na mých ramenou. Nedbal na to, že jsem ozbrojená a mohu mu kdykoliv vrazit nůž do těla, jako by ho to mohlo zabít. Prudce mnou trhl a přirazil ke zdi. Natiskl své tělo na mé, obličejem se přiblížil k tomu mému tak blízko, až jsem se bála, že jsme splynuli v jedno tělo.

„Uznávám, že mě tvé kousky baví, ale musím jít. Čeká mě vlídnější a krásnější společnost, než jsi ty, zlato." Zadívala jsem se mu do očí, vůbec nebyl vzteklý, jen se bavil. Byla jsem mu k smíchu.

„Nevím, proč jsi odcházel od těch prodejných slečinek,“ pronesla jsem zlostným hlasem a zároveň se snažila dostat zpod jeho těla. Marně.

„Ty nevíš?“ Jeho ohromení, bylo až hmatatelné. „Přitáhneš sem toho floutka a děláš blbou? No tak, Vero, copak jsi nechtěla ve mně vyvolat žárlivost? Třeba bych tě pak mohl milovat, co? Vrátit se staženým ocasem a prosit tě, ať mě vezmeš na milost? Na to, jak si hraješ, že nejsi ženská, tak máš až příliš ženské myšlení a chování v těchto věcech, co?“

„Potřebuji krev! Nepila jsem hodně dlouhou dobu a ty víš moc dobře, jak moc je upír slabý, když nepije pravidelně. Nemohu si dovolit jít na hlídku, cítím, jak jsem slabá a to mě dohání k šílenství!“

„A proto jsi ho dovedla sem?“

„Nechtěla jsem, aby mě doma někdo hlídal. Už tak je nás minimum. Zsadist mimo, Vishous taky. Ti, co nejsou na hlídkách, jsou zas v táboře. Nechápu, proč ti to vykládám, nemám důvod se ti zodpovídat. Běž si za šlapkami, já odcházím.“ Sebrala jsem zbytky svých sil a strčila jsem do něj, naštěstí se ode mě odlepil a já mohla proklouznout. Aspoň jsem si to myslela, jeho prsty se obmotaly kolem mé paže a pevně ji stiskly.

„Nepůjdeš za ním do jeho sídla. Nedovolím, abys z kohokoliv pila,“ mluvil tiše, ale vražedně. Dokonce mi přejel mráz po zádech.

„Vím, že mě nechceš, ale nechat mě zabít? Myslíš si, že jsi ten tvůj Bůh nebo co? Nedokážeš mě uhlídat. Napiju se krve upířího samce, ať se ti to líbí nebo ne.“ Škubnula jsem svou rukou a dostala ji z jeho sevření. Popadl mou koženou vestu a táhl mě k umyvadlům a pultům.

„Co to děláš?“ křikla jsem mu do tváře, ale nevšímal si toho, jako by bojoval sám se sebou. Vysadil mě na pult, chytil má stehna, rozevřel je, aby se ke mně dostal co nejblíže a naklonil hlavu na stranu.

„Ne!“ vyjekla jsem ze sebe a drala se pryč. Obemknula jsem ho nohama kolem jeho pasu, vzepjala jsem se v bocích proti němu a chtěla ho shodit na zem, jenže jeho paže mě srazily opět na pult, svírající mé ruce.

„Nemáš na výběr.“

„Mám a rovnou ti říkám, že se mé tesáky nedotknou tvého krku!“ Napjala jsem všechny své svaly a vytvořila tlak proti jeho tělu, ale bylo to naprosto beznadějné.

„Málem jsem zapomněl na předehru,“ řekl a rozepnul mi vestu, kterou následně ze mě svlékl a odhodil pryč.

„Co to děláš?!“ vyhrkla jsem ze sebe zaskočeně. Čapnul mě za triko a přitáhl víc k sobě.

„Řekni, že jsi celou dobu neměla chuť mě políbit, vyspat se mnou, a zavezu tě za Dwightem osobně.“ Hleděli jsme si z očí do očí, vyčkával na mou odpověď, která byla až hříšně prostá. Odstrčila jsem jeho ruku, která svírala mé triko, objala jsem ho kolem krku a vášnivě ho políbila.

Mezi polibky mi svlékl triko a já jemu rozepínala kalhoty. Když jsme se od sebe odtrhli, abychom se nadechli, odepnul knoflík a rozepnul zips na mých šortkách. Objala jsem ho kolem krku a nazdvihla se. Lassiter mi šortky i s kalhotkami stáhnul dolů, zadívala jsem se do jeho očí plných chtíče a nechala jsem ho, ať spojí naše těla, přitom jsem vycenila tesáky a zakousla se. Drsně uchopil má stehna a stáhl mě k sobě, tím do mě víc pronikl. Obmotala jsem nohy kolem jeho pasu a zahákla je o sebe. Své ruce přesunul na má prsa. Cítila jsem, jak se mé tělo rozechvívá nad příchozím orgasmem. Je to už dlouho…

Skoro jsem zapomněla, jaké to s ním je, jaký je to pocit, mít ho v sobě, jaké to je, pít jeho krev.

Pro upíra je pití krve samo o sobě afrodiziakum nejvyššího kalibru. Teď si představte, že v sobě dusíte touhu po někom celé tři měsíce. Víte, že vám už nikdy nebude patřit. Ale touha po něm denně narůstá, stejně jako bolest, kterou vám zanechal v srdci. A pak se stane něco

nečekaného, ta osoba vás svým způsobem znásilní na záchodcích. Změnil svůj postoj ke mně? Nejde o sex, jde o jeho krev. Životně důležitá tekutina pro mě, pro něj ne. A on mi ji poskytl. Musí mě milovat…

Odtrhla jsem se od jeho krku a olízla rány po kousnutí. Nemusela jsem, Lassiterova kůže se hojila extrémně rychle, ale chtěla jsem. Způsobila jsem mu už dost zranění, která nikdy nezhojím.

Jeho tělo se začalo třást nad návalem přicházejícího orgasmu. Dívali jsme se z očí do očí a já se nepatrně usmála. Viděla jsem v nich neutuchující chtíč, touhu a lásku po mně. Byla jsem šťastná.

„Lassitere, já tě…“

„Kolik chceš? Spím jen s děvkami, však víš.“

Zaraženě jsem hleděla do jeho tváře. Nic, než naprostý chlad, v nich nebylo. Vysnila jsem si snad před chvíli ten pohled plný hřejivých pocitů? Pravděpodobně.

Jako robot jsem povolila stisk mých nohou a stoupla jsem si na zem. Oblékla jsem si šortky a triko, probraly mě až jeho pohyby při oblékání.

„Ty parchante!“ zaječela jsem hystericky a vrazila mu facku. „Hajzle,“ vzlykla jsem.

„Copak, Vero? Cítíš se bezcenná, když si uvědomíš, jak snadno jsi nahraditelná? Jsi jen obyčejná kurvička.“

Znovu jsem mu vrazila facku a další a další, dokud mě nezastavil a nesevřel má zápěstí pevným stiskem. Snažila jsem se vykroutit. Na tvářích jsem cítila slzy a v ústech podivnou pachuť. Vzhlédla jsem k němu. Byl jak socha. Naprosto bez emocí. Opak mě. Nevěděla jsem, co převládá, jestli chuť ho zabít, ponížení nebo bolest v srdci.

„Miluješ mě. Rehv to tvrdí. Je to pravda?“ otázala jsem se ho tichým hlasem plným utrpení. „Protože já tě stále miluji,“ dodala jsem a vzlykla. Bolelo mě i mluvit.

„Miluji tě, Verath. Rehvenge ti nelhal,“ odvětil mi.

„Tak proč?“ špitla jsem. „Proč si ubližujeme?“

Jako bych odjistila granát. Odtrhl se ode mě a pár kroků odstoupil. Ze sochy bez emocí se mávnutím kouzelného proutku stal zhrzený milenec se zlomeným srdcem.

„Tři měsíce, Vero! Tři! Děláš mrtvého brouka a teď vezmeš svůj zadek do Zetka a děláš nesmírně překvapenou, že mě vidíš žít po svém? Zkoušíš ve mně vzbudit žárlivost a tím mě k sobě připoutat? Myslíš si snad, že to jde jen tak zamést pod stůl? Co jsme si, to jsme si, jdeme dál?“

Utřela jsem si mokré tváře a záporně pokývala hlavou. „Ne, nemyslela. Snažila jsem se žít bez tebe,“ na tváři jsem vykouzlila úsměv plný utrpení a polkla další vzlyk, než se tu rozbrečím a zhroutím úplně. „Čekala jsem, abych si ověřila, zda nenosím uvnitř sebe tvé dítě.“

„Vím delší dobu, že nejsi těhotná,“ řekl a uhnul pohledem.

„To je fajn, protože to není jediný důvod, proč jsem se držela delší dobu v odstavném pruhu.“ Znovu navázal oční kontakt a já pokračovala: „Ať se kurdsky snažím nebo ne, jsi uvnitř mě. Nejsem schopna přestat na tebe myslet a nedokážu tě ze sebe vyrvat.“ Rozhodila jsem zlomeně rukama, byla jsem bezmocná. Přiskočil ke mně a já viděla v jeho očích stejnou bezradnost a bezmocnost.

„Tohle mi nedělej,“ pronesl nešťastným hlasem.

„Co?“ vyhrkla jsem ze sebe.

„Vždycky, ale vždycky řekneš nebo uděláš něco, co mě nutí tě chránit, být s tebou a brát sám sebe jako hajzla, co ti jen ubližuje. Mám po krk všech těch ústupků. Hraní pana dokonalého, abych se ti zavděčil. Neustále v koutku duše doufat, že si konečně uvědomíš, co pro tebe doopravdy znamenám a upřednostníš mě před bojem.“

„Lassitere,“ vztáhla jsem k němu ruku, ale on ucuknul.

„Stejně to nemá smysl a víš proč?“

„Protože jsem tě opustila a podvedla?“

„Byla jsi jediná, komu jsem plně důvěřoval. Zradilas mě, odkopla, ale to vše je nepodstatné.“ Nadechl se a zadíval se do stropu, jako by se snažil zahnat slzy. Opět se nadechl a vydechl. „Ten, kdo ve vztahu miluje míň, vyhrává a to je tvůj případ, Vero.“

„To není pravda!“ ohradila jsem se až příliš hlasitě.

„Ale je!“ křikl nazpátek. „Co jsi obětovala ty a co já? Já ti navrhl vážný vztah, já si tě chtěl vzít, chtěl tvé dítě, kousek sebe a tebe. Cos chtěla ty? Boj!“

„Nejsem na dítě připravená. Já bych ti dítě ráda dala, ale nejsem připravená na to, být matkou.“

Lassiter se hořce pousmál. „Ale na píchání s Erixem jsi byla připravená excelentně.“

A jsme zpátky na začátku. Lassiter měl pravdu, bylo kolem nás moc nenávisti a ani jeden z nás se jí zřejmě nehodlal zbavit. Nenávidět a mstít se je přece tak snadné a prosté. Na rozdíl od překousnutí pýchy, pokořit se před tím druhým, odpustit si navzájem a chtít společně budovat nový vztah a vzájemnou důvěru.

„Už jsme dospěli do bodu – s tebou i bez tebe nemůžu žít?“ zeptala jsem se ho. Stáhl mě do své náruče. Celé mé tělo se chtělo s ním prát, ale co když mě objímal naposledy?

„Rozhodně jsem dospěl do bodu, kdy nemohu žít s tebou. Bez tebe, to se ještě uvidí.“ Políbil mě na čelo a odešel pryč.

Zhluboka jsem se nadechla. Došla jsem k zrcadlu, zadívala jsem se na svůj odraz.

Napuchlé rty se mi třásly, oči zalité slzami.

Dost!

Musíš ho zamknout hluboko, hluboko ve svém nitru.

Odešel.

Opláchla jsem si obličej a snažila se uklidnit, abych se mohla odhmotnit domů. Vyšla jsem na chodbu a všimla si visačky, která byla na dveřích.

„Záchody mimo provoz.“

Tak proto nás po tu dobu nikdo vyrušil.

Znovu jsem si přečetla upozornění. Mluvilo o mně, taky jsem byla mimo provoz, věděla jsem, že se neodhmotním. Na tohle bylo i mé sebeovládání slabé.

Stoprocentně by nás potěšily komentáře. Věřím, že Vás trochu i štvalo, jak jsem kapitolu stále nepřidávala, ale nebyl čas, nápad nebo se pro změnu dostavila nemoc. Ještě jednou se omlouvám. V příští kapitole se dozvíte, co je Zsil.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), Arminka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle - 47. kapitola: