OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 13. kapitola

11.01.2015 (14:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1309×

13. kapitola

Měla jsem chuť si zadupat do podlahy. Pěkně pořádně a hlasitě.

„To by pravidla nedovolovaly... Uspořádáme si další ples na počest pana vévody... Pane Bože!“ skřípala jsem zuby.

Ani jsem nevěděla, co vlastně chci. Chtěla jsem, aby se mnou zůstal celou noc král, držel mě za ruku a něco vyprávěl? Nebo abychom si jen tak povídali, vyšli si při měsíčku ven a popili si vínečko? Ano, byla jsem pěkně náročná, když si pro mě dojel do města, přivezl si mě na hrad, poskytl mi ubytování, jídlo a šaty... ne, já prostě chtěla víc.

„Má paní,“ vykoukla najednou ze dveří Letizia s úklonou. „Nestůjte na chodbě, ještě nastydnete.“

S povzdechem, a ještě letmým pohledem jsem zabloudila směrem, kudy šel král. Pak jsem se vydala do vlastní komnaty a začala ze sebe rychle svlékat - strhávat - oblečení.

„Počkejte,“ uslyšela jsem zděšený hlas Gizely a nakonec se i přidala Letizia, aby mi pomohly svléknout tuhle parádu. Potřebovala jsem si lehnout. Nutně. Hned teď.

„Má paní, ať neponičíte tu látku!“ vyjekly obě skoro najednou, ale to už jsem je měla skoro dole a ještě je botami skopala.

„Koho to zajímá?!“ vyštěkla jsem a nakonec si strhla i spodničku a košilku. Sledovala jsem, jak se zděšeným pohledem vše sbírají a vyměňují si pohledy nad mým počínáním.

Sebrala jsem z postele hedvábnou bílou košilku až ke kotníkům, kterou jsem si lehce navlékla, až mě pohladila po těle, a ještě si nezapomněla sundat perlový náhrdelník a pročísnout vlasy. Znovu jsem si připadala přirozeně a na nic si nehrající.

Už jsem chtěla rozhrnout peřiny, když jsem si všimla, že ještě stále stojí v místnosti a s hromadami věcí v náručí na mě zírají.

„Děje se něco?“

„Ne, má paní,“ zakoktala trochu Gizela a znovu se podívala nervózně na svou přítelkyni. „Jen... zapomněla jste na večerní modlitbu,“ špitla.

Jo, jasně. Aha... kurník.

Opatrně jsem vylezla a klekla si k posteli. Zaujala jsem modlící se pozici a zavřela oči. Minutu jsem tak nečinně klimbala a doufala, že to alespoň trochu vypadá, že se modlím, ale pak mi došla jedna věc - u modlení nikdo být nemá.

„Nač tu ještě čekáte? Můžete jít,“ vyzvala jsem se a ony s požehnanou úlevou se uklonily a zmizely za dveřmi, které byly schované za kobercem u jedné stěny, který visel na stěně. Předpokládala jsem, že je to jejich pokoj.

Fajn, řekla jsem v duchu a vydechla. Sice nejsem věřící a tohle mi vážně ve středověku připadá jako jedno velký divadlo, ale budu to respektovat. Takže... hm, ty tam nahoře, co jsi mě sem poslal - přestože stále věřím na nějaké přírodní síly - ne na tebe, promiň, dal bys mi, prosím, nějaké znamení? Znamení, co mám udělat, co se ode mě vlastně čeká a k čemu tohle všechno vede? Mám se stát královnou a umřít tady ve středověku? Mám tu být jen na návštěvě a pak si nepozorovaně zmizet? Mám se od dvora a od krále vzdálit radši dřív, než bude pozdě? A jak se mám, sakra, vůbec dostat domů? Kdybys to nevěděl, klidně se zeptej ostatních. I kdyby mi to měl ukázat sám osud.

„Amen,“ pronesla jsem, promnula si obličej a ještě políbila svůj stroj času, který jsem odmítala sundat.

Až když jsem ležela v měkoučké teplé posteli, uvědomila jsem si, že jsem zkombinovala křesťanství s islámem. Super, ještě dát najevo před králem, že umím čtyři vznešené pravdy buddhismu a rovnou už můžou jít chystat hranici.

₰₰₰

„Jsem z budoucnosti, Karle,“ zašeptala jsem a sledovala jeho usměvavý výraz. Nebyl daleko k tomu, aby se pořádně od srdce rozesmál.

„Ale no tak, Anno, věřím na hodně, ale tohle už je trochu moc, nemyslíš?“

Povzdechla jsem si. „Nedělám si legraci, vážně. Doopravdy jsem z budoucnosti, můj pane. Jsem z jednadvacátého století.“

Znovu chtěl protestovat a namítat všelijaké věci o tom, že „tohle rozhodně nemůže být pravda“ nebo „jak by to asi šlo?“, jenže jakmile pár minut ještě pozoroval můj výraz, který zůstával kamenný a spíš se na něm objevovaly známky nervozity, začal se mračit.

„Co... Anno... ne...“

„Je to pravda, Výsosti.“

„Ale to přeci -“

„Jsem vědkyně z jednadvacátého století. Sestrojila jsem stroj času, abych se mohla podívat za vámi. Za svým nejmilovanějším panovníkem. Miluji vás z celého srdce, i když jsme od sebe sedm set let. Tedy... skoro. A teď jsem tu. Nevím, jestli to je stále sen, ale jsem tu. Sice jsem neměla v plánu, že vám to řeknu, ale...

„Ale co?“ rozkřikl se z ničeho nic, až jsem sebou trhla. „Ty se mi tu snažíš, Anno, namluvit, že jsi z roku dva tisíce něco a dostala ses z ničeho nic sem?“

„Dva tisíce čtrnáct. A strojem času,“ promluvila jsem, zírajíc na něj.

Prudce vstal, začal přecházet po pokoji. „To není možné... přece by... ne... nevěřím,“ mumlal si a hladil se po tváři porostlé výrazným strništěm.

Z ničeho nic se zastavil a během vteřiny se objevil nade mnou, blízko se naklánící u mého obličeje, až jsem se musela opřít pořádně o židli. „Pověz mi pravdu,“ díval se mi upřeně do očí, „tvrdíš, že vše, co jsi mi řekla, je pravda? Jsi z budoucnosti?“

„A-ano,“ řekla jsem koktavě, ale s pohledem neuhnula.

Odskočil ode mě a v šoku na mě zíral. „Stráže! Okamžitě zatkněte tuto ženu a připravte hranici. Obviňuji tuto ženu z čarodějnictví!“ křičel, mezitím co se objevili dva strážní, kteří mě z každé strany donutili postavit se na nohy a násilím a tvrdě se mnou smýkli směrem ke dveřím.

Vše jsem si uvědomila, až když mě skoro táhli po podlaze směrem z místnosti. „Ne, Výsosti! Odpusťte, ale mám důkaz! Můžu vám říct více! Vím věci, které víte jen vy! Veličenstvo!!!“ křičela jsem s hlavou zvrácenou dozadu s vytřeštěným pohledem upřeným na Karla, který se na mě nedíval. Stál v místnosti a celý se třásl. Vzteky? Strachem?

„NE!!!“ vykřikla jsem, když se za mnou zabouchly dveře od jeho komnaty.

„Ne!“ vykřikla jsem zároveň doopravdy a trhaně se na posteli posadila. Promočenou košili, prostěradlo a ještě mokrou tvář jsem zcela ignorovala. Zprudka jsem dýchala a dívala se z okna přes roztažené závěsy, kudy se dobývaly ranní sluneční paprsky. Hlavními dveřmi do pokoje vtrhly mé dámy.

„Má paní? Jste v pořádku?“

Rychlým kývnutím jsem je ubezpečila, že ano, ale sama se cítila příšerně a rozhodně si v pořádku nepřipadala. Spíš jako někdo, kdo blouzní v horečkách a pak se probudí s prudkými bolestmi hlavy.

Co když jsem se nakazila? Co když jsem chytila mor nebo nějakou podobnou nemoc, na kterou není lék? lekla jsem se. Klid, Ann. Kdybys měla mor, máš na sobě hnusné černé hnisavé ranky. A jiná nemoc by se neprojevovala divokými sny o Karlu IV., nemyslíš? uklidňovala jsem se.

Sama jsem si ale nebyla jistá. Co to mělo znamenat? Proč už se mi podruhé ve středověku zdá divoký sen o něm? Navíc vůbec nenavazoval na ten první. V něm Karel IV. umřel. V tomhle jsem naopak měla umřít já. Promnula jsem si zpocený obličej a odhodila si i mokré vlasy dozadu. Ještě v laboratoři se mi zdál sen, kdy jsme... zčervenala jsem se při vzpomínce... kdy jsme byli spolu na louce a dopadlo to úplně jinak, než jsem původně chtěla. To byl také divoký sen. Ale v jiném významu a v lepší situaci s lepším koncem.

Měla jsem pocit, že ještě chvíli a bez svého krále nevydržím. Potřebovala jsem ho hned teď u sebe. „Kde je král, Letizio? A kolik je vůbec hodin?“

„Deset pryč, má paní,“ odpověděla Letizia, když šla pomalu ke mně a rozhrnovala ještě více již otevřené závěsy. No, pravé závěsy to ale určitě nebyly. „A král musel urgentně odcestovat. Tohle je pro vás,“ podala mi malou ruličku s královskou pečetí, zatímco se shýbala pod mou postel.

Neváhala jsem a okamžitě pečeť odtrhla a rozvinula pergamen:

Má Afrodito, nejdražší Anno,

s těžkým srdcem Ti píši tento list, protože již přichází první odloučení. Ujišťuji Tě, že je však jen pro dnešek. S panem Buškem musím okamžitě odcestovat do Hor Kutných, kde nás čeká můj přítel a pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Vyskytly se zde problémy se zdejšími pány, které musím nutně vyřešit, ovšem nemůžu prozradit tolik ani Tobě, má nejdražší. Věz však, že tvou spanilou tvář budu mít neustále před sebou a můj oř pojede rychleji díky mé lásce k Tobě nazpátek. Vrátím se živ a zdráv, doufáme do dnešního večera, možná přespíme v hostinci a dorazíme další den ráno. Neboj se však, Anno, vrátím se na hostinu s panem vévodou a opět se v naději shledáme.

Modli se za mě, lásko, má Afrodito.

Navždy Tvůj, král český, Karel.

S těžkým a zamilovaným srdcem přitiskla jsem si dopis na hruď. Kolika zamilovanými slovy mě oslovil? Přeci by mě nechtěl upálit? Takový krásný dopis, přesto jsem ho musela spálit. Dříve nebo později, mohl ho zneužít někdo jiný.

Kousla jsem do rtu a přemýšlela. Dnes se můžu vydat na prohlídku hradu, ve kterém snad mám povoleno se pohybovat, abych alespoň trochu tušila, jak to zde vypadá. Navíc se potřebuji dát do pořádku, po té bouřlivé noci. Ovšem můj Karel byla stejně největší naděje na záchranu dne.

„Ne, nech ho venku,“ kývla jsem na nočník, který Letizia lehce s nakrčeným nosem kontrolovala, aby ho případně vyprázdnila. Když se jí stáhl výraz v pochopení a odešla stranou, aby mi umožnila udělat ranní potřebu, přidřepla jsem si na něj a ještě jednou, možná dvakrát až desetkrát, četla dopis. Sedící na „nočníku“, hřála mě u srdce Karlova slova.

₰₰₰

V životě by mě nenapadlo říct, že se budu nudit na hradě ve čtrnáctém století. Obzvlášť ne v jednadvacátém století, kdy při každé zmínce o minulosti mně zvláštně zašimrá u srdce.

Jenže teď to byla pravda, které jsem sama však dlouho nemohla uvěřit. Nakonec, když jsem však koukala půl hodiny na výhled z hradu na celou Prahu a uznala, že už se dost ochladilo, takže bych mohla jít opět dovnitř, bloumala jsem po chodbách s Letiziou a Gizelou v patách. Umím si představit, jak byly ze mě na nervy, když jsem se párkrát jen tak z ničeho nic rozeběhla, abych měla trochu pohybu.

Ráno, nebo spíš už dopoledne, když mě navlékly na mé přání do obyčejnějších šatů, než jsem měla předchozího večera a nasnídala se podle libosti všeho možného ve svých komnatách - i když se mi vážně zastesklo po anglické snídani - pustila jsem se do slíbeného bloumání po hradě. Ještě před tím jsem však nezapomněla udělat ranní modlitbu, kdy jsem klečela, dívala se do stropu se sepjatýma rukama a modlila se komukoliv, aby mi dali všichni svatý pokoj od tohohle zvyku, a nakonec i s lítostí sledovala Karlův hořící dopis v plameni. Ukápla mi slza, ale byla jsem si jistá, že kdybych Karlíčka poprosila, aby mě takhle oslovil i naživo, neprotestoval by.

Hrad byl celkem malý, než se na první pohled zdálo. To vše dělaly jen ty užší chodby, které byly spíš v komnatových částech, protože tam, kam jsem se dostala na ples, tak úzké a střídmé nebyly. Zdálo se, že dole je to příjemnější - veselejší prostředí, když všude byli lidé - od služebných až po nějaké šlechtice, zřejmě také hosté na hradě a možná i dvořané. Zastavila jsem se v místě, kde jsem tušila, že se nacházela tajná chodba a se vzpomínkami zeď pohladila. Všimla jsem si udivených pohledů svých dam, ale ignorovala jsem je. Už jsem si pomalu začínala zvykat, že nesmím z toho nic dělat, protože pořád mám pro ně vyšší postavení a ony mi nesmí odporovat.

Přesto mi Karel a jeho konejšivý hlas s těma nejkrásnějšíma jiskřivýma očima chyběly.

Normální kapitolka ve wordu je delší, ale vzhledem k tomu že doháním svůj aktuální počet napsaných kapitol, musím přidat jen část. Děkuju, že se mnou máte trpělivost :)

Příště se vrátí král a uspořádá se slíbený ples na počest pana vévody. Nebudou chybět ani komplikace...

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 13. kapitola: