OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo anděl? - 17. kapitola

22.07.2016 (11:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1246×

Logan

Zůstali jsme sledovat dveře, za kterými zmizela moje matka. Cath vypadala, že by se nejradši rozběhla a přetrhla ji na dvě půlky. Jenže pokud někdo něco takového udělá, budu to rozhodně já. Všechno mi zkazí! Všechno! Cath po mně vrhla vševědoucí pohled.

„A vyřešíš to ty," dodala a rychle se klidila pryč z pokoje, ale nezapomněla pořádně praštit dveřmi. No to se neboj, že to nevyřeším!

„Fajn!"

„Jo, fajn!" odpověděla mi pohotově.

„Ty budeš ještě děkovat!"

„Já?! Tobě ne! Nikdy!" Už jsem chtěl odpovědět, jenže se otevřely dveře, akorát tam místo rozzuřeného černovlasého skřítka, kterého jsem očekával, stál můj rozzuřený otec.

„Mohli byste se hádat trochu tišeji? Nebo aspoň na sebe neřvat přes zeď?"

Budík mi ukazoval přesně pět třicet, když se nějaká dobrá duše rozhodla přijít na návštěvu. Nejdřív to se mnou trochu zatřáslo, pak mi to ukradlo peřinu a nakonec mě polilo ledovou vodou, což mělo jediný možný účinek. Začal jsem vztekle prskat nadávky a oklepávat ze sebe vodu.

Dolly se na mě škodolibě šklebila. Ona totiž bývá už tak půl hodiny vzhůru, aby stihla připravit snídani. Ale jestli si myslí, že jí půjdu pomoct, tak se plete. Jenže až pak mi pohled spadl ke dveřím.

„Dobrý ráno," pozdravil mě Austin s úšklebkem. Co tady ten zmetek dělá takhle brzo ráno?!

„Co chceš?" zabrblal jsem rozespale a přetáhl si peřinu přes hlavu. Dolly, která seděla na kraji postele, neváhala, peřinu zase strhla a odhodila ji tak, abych na ni nedosáhl.

„Máme trénink."

„Až v půl sedmý, teď je půl šestý. A vždyť ty hrát nemůžeš!" To byl klid, když se Austin léčil z otřesu mozku. Hokej nemohl hrát tři měsíce, házenou, bohužel, jenom měsíc. Taky jsem měl ten krásný měsíc o dost míň modřin.

„Jenže," promluvil na mě sladkým hlasem. „Ty než se vypravíš, princezno, tak je půl hodiny pryč a cesta ke stadionu trvá dvacet minut, takže okamžitě vylez z tý postele." Na to jsem se k němu i k Dolly otočil zády. Princezno?! Uslyšel jsem kroky. Zastavil se u mojí postele a... Přišla další ledová sprcha, tentokrát přímo do obličeje. Rozzuřeně jsem otevřel oči. Já dojdu vzbudit Cath a ta tě zabije za mě, Danielsi!

Dotáhl mě na stadion. Asi se nemohl dočkat, až se zase postaví na led, že mi ani nedovolil, abych si uvařil kafe. A když já nemám v těle kofein, je to těžký. Takže to dopadlo asi tak, že on si čile vykračoval po parkovišti a já se za ním ploužil jako zombie. Vážně super den. Jsou Vánoce a já jako idiot pochoduju po zasněženým parkovišti už v půl sedmý.

Když jsme procházeli kolem automatu na kafe, popadl mě za rameno, dřív než jsem se vrhnul na tu velkou červenou krabici, a odtáhl do kabin. Málem jsem se přerazil o hokejku, co se válela na zemi, ale povedlo se mi chytit se Austina, takže se na podlaze rozplácnul on. Já si stěžovat nemůžu. Dopadl jsem do měkkýho. Osoba pode mnou už tak nadšená nebyla. Stejně mi to nezabránilo v úsměvu. Jedna jedna, Danielsi!

Dotáhl mě na moje místo, zavraždil mě pohledem a šel se převléknout do dresu.

Začínám trochu litovat, že se moje geniální smýšlení objevilo až potom, co jsem začal hrát hokej. Protože kdybych trochu uvažoval, tak jako jsem to udělal při házené, určitě bych nebyl obránce, ale brankář. Neumím nějak zázračně chytat. Fakt ne. Lapačka je podle mě blbě vymyšlená rukavice. Jenže může se obránce opřít o pitomou tyčku jako brankář? Hm... ne. Naštěstí ve mně tohle geniální smýšlení přece jen bylo už dřív. Teda aspoň trošku. A nebo to bylo tím, že jsem už jak pětiletý, kdy se mi poprvé dostala do ruky hokejka, nebyl žádný prcek. Na rozdíl od Austina. Dřív se na útočníka hodil, teď ne. Vážně je to šíleně směšný. Vedle něj jsou dva, kteří měří nějakejch sto sedmdesát pět a on se svými necelými dvěma metry...

Začal jsem vnímat, až když se ozval řev a v něm se objevilo slovo Mortanson. Ten řev byl trenér, co mě posílal na střídačku. Nic lepšího mi dnes už říct nemohl. Na tohle jsem čekal celou půl hodinu. Na to, až se budu moct posadit na nepohodlnou lavičku a mít od všech klid.

Klid byl. Asi tak dvě minuty.

Pak přibruslila osoba s áčkem na hrudi a můj klid byl v tahu. Super. Stačí, aby mi Dolly řekla, že nám došlo kafe a můžou mě rovnou odvést do nemocnice. Sedl si na lavičku vedle mě, opřel se o hokejku a sledoval dění na ledě, zatímco já špičkou brusle okopával mantinel.

„Takže... ty teď máš sestru?" ozvalo se vedle mě.

„Jo."

„Jaká je?"

„Na zabití." Slyšel jsem, jak se vedle mě uchechtl. Otočil jsem k němu hlavu. Už se nadechoval, že něco řekne, ale předběhl jsem ho.

„A zadaná," dodal jsem rychle. Obličej Tylera Campbella se zamračil, ale jenom na okamžik. Pak zase nasadil svůj otravný úsměv.

„Škoda," poznamenal. Protočil jsem oči. Proč ji všichni musí řešit? A proč mají potřebu řešit ji se mnou? Podíval jsem se zase na led. Asi jsem to neměl dělat, protože k nám přibruslil Austin, posadil se na mantinel a na oba se zašklebil. Ten mi tady ještě chyběl.

„Seznámíš mě s ní dneska, že jo?" dotíral zase Tyler. Vraždil jsem pohledem podlahu haly, aby nešlo vidět, jak moc rád bych ho poslal někam.

„Možná. Ale bude tam její přítel," zamumlal jsem neurčitě. Seznámit se s někým, jako je Tyler Campbell, bych nepřál ani Cath. Nebo v opačném případě bych radši Tylera někam schoval, protože už včera vypadala dost naštvaně, když se dozvěděla, že bude muset jít do slušné společnosti. Kdyby zjistila, že tu věc, kvůli které si musí obléct šaty, pořádají Tylerovi rodiče, nemusel by to ustát. A já bych přišel o parťáka v obranné dvojici.

„Koho mu představíš?" ozval se Austin. Zvedl jsem k němu hlavu.

„Cath." Stačilo jedno slovo, aby Austin vraždil Tylera pohledem a Tyler ho nechápavě sledoval. Já jsem se jenom usmál nad představou toho do teď příšerného večera. Dostal jsem nápad a Tyler bude přesně ta dokonale škodolibá osoba, co mi ho pomůže zrealizovat. 

Cath

Vůbec se mi nechtělo z postele. Ani trochu. Vylezla jsem až v devět, zabalila se do županu, na nohy si obula teplé bačkory a s vědomím, že dneska nebudu dělat vůbec nic, jsem slezla do kuchyně.

Dolly mi udělala horké kakao, na talíř mi nandala cukroví a vyhodila mě z kuchyně s tím, že se chce dívat na televizi. Skoro jsem se přerazila o práh, jak rychle jsem šla pryč. Lehla jsem si do obýváku na gauč, zapnula televizi, kde už jako tradičně běžely vánoční pohádky.

Zrovna jsem sledovala Karlíka a továrnu na čokoládu, pila přitom kakao a okusoval perník, když někdo zazvonil. Automaticky jsem svrašila obočí. Postavila jsem hrneček k talíři na stolek a vydala se ke dveřím. Bylo mi úplně jedno, že nám na sobě tepláky, vytahaný tričko, župan a chlupatý bačkory s gorilou. Otevřela jsem dveře a už chtěla něco říct, ale místo toho jsem té osobě skočila kolem krku.

„Cath, co blbneš?" zeptal se Elijah, když se mu podařilo vymanit se z mého objetí. Pozvedla jsem obočí.

„No to je nadšení, že mě vidíš. Aspoň pozdravit bys mohl. Mimochodem, nazdar, Elijahu."

„Čau, Cath," opravil se, nasadil ten svůj úsměv, u kterého mě vždycky začala svrbět pěst, jak jsem ho chtěla praštit do nosu.

„Čau, Cath!" vypískl někdo za ním nadšeně. Tak trochu jsem se lekla, že sem přivlekl Amy, ale na to byl ten hlas až moc hrubý a nadšený. Odstrčila jsem Elijaha pryč, aby mi ukázal osobu, která za ním vůbec nebyla vidět.

„Ethane!"

„No nazdar, kočko." Přitáhnul si mě blíž, ruzcuchal mi vlasy, které jsem si stejně ještě neučesala, a přehodil mi jednu ruku kolem ramen. Odkráčeli jsme společně do mého pokoje - samozřejmě i s kakaem a cukrovím.

Už je to tak deset minut, co pochoduju po pokoji sem a tam. Mezitím se mi jeden z návštěvníků nasáčkoval do postele a ten druhý, který se očividně zamiloval do plazmovky, se rozvaloval na pohovce a přepínal programy na té drahé televizi. Přitom na mě naprosto kašlali. Vůbec je nezajímalo, když jsem si stěžovala, že vlastně vůbec nebudu slavit Vánoce a místo toho budu někde s egoistickýma zbohatlíkama, budu se muset usmívat, jako měsíček na hnoji, a když už budu mít na jazyku nějakou poznámku, budu muset mlčet, abych náhodou neztrapnila Mortansony. To je vážně lákavá představa.

„Ale ty mě vůbec neposloucháš!" osočila jsem se na Ethana, který jenom přikyvoval z mojí postele, i když vůbec netušil, o čem mluvím.

„Ale poslouchám," bránil se s úsměvem.

„Jenže nevnímáš," zasyčela jsem, uraženě se k němu otočila zády a radši si šla sednout k Elijahovi na pohovku, kde ten dvoumetrový zmetek sledoval v televizi značky LG nějaký zápas MBA, ale narozdíl od Ethana on se ani neobtěžoval s tím mě vůbec poslouchat.

„Ty mě taky vůbec nelituješ!" strčila jsem i do Elijaha. „A to si říkáš můj přítel." Elijah se na mě snad poprvé od té doby, co příšli, podíval. Nechybělo přitom jeho tradiční pozvednuté obočí.

„Jako vážně, Cath?" zamračil se, což už samo o sobě vypovídalo, že je naštvaný. Provrtala jsem ho vyčítavým pohledem.

„Proč já musím žít tady? Klidně bych brala i Amy..."

„Nelži, nejde ti to," zarazil mě Elijah a radši přidal na hlasitosti v televizi. Obočí mi naprosto automaticky vyletělo nahoru. Neměla jsem daleko k tomu, abych mu sebrala ovladač a přetáhla ho s ním po hlavě. Tak jsem se radši otočila na Ethana, přešla k němu, strčila ho na druhou půlku postele a sama si tam taky vlezla.

„Co myslíš? Bude rád, až mu řeknu, že tam jde se mnou?" zeptala jsem se Ethana a schválně to řekla tak nahlas, aby to slyšel i Elijah.

„Nikam nejdu," ozvalo se z pohovky, odkud vzápětí vykoukla hnědovlasá hlava.

„Víš o tom, že poslouchat cizí rozhovory je neslušný?"

„A ty víš o tom, že válet se v posteli s někým, kdo není tvůj přítel, je taky neslušný?" Začali jsme na sebe štěkat, titulovat se vším možným i nemožným, zatímco Ethan sebral peřinu a odstěhoval se na balkón. S Elijahem jsme na něj začali řvát něco na způsob to mě tady s ní jako necháš?! Já si samozřejmě trošku upravila osobu. V nadávání jeden na druhého - i když už jsme skoro ani nevěděli, kdo nadává komu - nás přerušila až Miriama. Vešla do pokoje s ledovým výrazem a lhostejným pohledem přejela mě, Elijaha i Ethana.

„Moc hezký věci tam o tobě píší," řekla klidně a hodila noviny, které do teď svírala v ruce, na zem. Zabouchla dveře a já věděla, že už ji minimálně do oběda neuvidím. Rychle jsem pozvedla obočí a šla ty noviny sebrat.

„Co to, ksakru, je?!" vybuchla jsem po přečtení titulku. Nový přírůstek v rodině Mortansonových není žádný andílek. Tři chlapci za jeden týden!

„To snad nemyslí vážně! Takový pitomosti přece ani nemůžou vytisknout!" vybuchla jsem znovu po první větě. Nejdřív tmavovlasý mladík v Paříži, poté chlapec u Space Needle a nakonec Austin Daniels, dlouhodobý kamarád jejího nového bratra. To byly takový kecy. Dokonce tam dali i fotky! Na první jsme s Elijahem procházeli kolem Eiffelovky, na druhé jsme s Ethanem obcházeli Space Needle a na té poslední jsem se na ulici dohadovala s Austinem. A oni z toho udělají takovou pitomost!

„Co je?" odvážil se zeptat jako první Ethan.

„Nic! Vůbec nic! Jenom se ze mě snaží udělat děvku, to je přece úplně v pohodě."

Když jsem si naivně myslela, jak mě začnou litovat a uklidňovat, že je všechno v pořádku, jsem tak trochu zapomněla, že je to Elijah a Ethanem. Protože první jmenovaný jenom pokrčil rameny a druhý se začal houpat v křesle. Fakt skvělý. Pomoci bych se od nich nedočkala, ani kdybych je zabila.

„A to vás ani nezajímá, že tam jste oba vyfocený?"

„Je aspoň ta fotka hezká?" optal se s úšklebkem Ethan. 

„Ne! Je dost hnusná, celá rozmazaná a vypadáš tam jak skřet," vyštěkla jsem na něj, otočila se k nim zády a odpochodovala do koupelny. Tam jsem skoro deset minut okopávala vanu, abych se přestala vztekat. Potom jsem uslyšela za dveřmi kroky. Někdo stiskl kliku dolů.  

„Nech ji. Ono ji to zase přejde," ozval se Elijah. Klika se zase vrátila zpátky na původní místo.

Elijah měl pravdu. Přešlo mě to. Po půl hodině. Vylezla jsem z koupelny a doufala, že už tam ti dva nebudou, ale byli a ve dveřích čekalo ještě jedno překvapení. Ta blonďatá zrůda se ležérně opírala o futra a v ruce držela noviny. Jestli Santa usoudil, že jsem opravdu tak moc zlobila, začnu Vánoce sabotovat. Takhle mě trestat!

„Nazdar, princátko. Kde máš siamský dvojče?" zeptala jsem se pohrdavě. Logan narážku na Austina přešel bez povšimnutí. Dokonce ani oslovení princátko ho nezajímalo. Něco se mu určitě stalo. Akorát mě vůbec nezajímalo co.

„Už jste připravení na večer?" zeptal se, když zvedl pohled od novin a vkročil do pokoje.

„Ne," dostalo se mu dvojhlasné odpovědi.

„Smůla," zašklebil se, otočil svůj velevážený zadek ke dveřím a odkráčel.

Jak říkal Logan, měli jsme smůlu, že jsme nebyli připravení. Přesně v šest večer jsem s Elijahem stála před domem - oba jsme se tvářili opravdu nadšeně - a čekala na limuzínu. Nejhorší na tom všem bylo, že Logan měl jet s námi a ještě tady nebyl. Pokud bychom se opozdili jenom o půl minuty a na té akci byli později, Miriama si nás pořádně vychutná.

Po chvilce se ze vchodových dveří přihnal Logan. Ještě si zavazoval kravatu, když se rozběhl z kopce k příjezdové cestě. Pokrčila jsem rameny a tak rychle, jak mi to deseticentimetrové podpatky dovolovaly, jsem se za ním vydala.

Už, když jsem nasedala do vyhřátého auta, jsem věděla, že přijedeme pozdě. A že mě Miriama zabije. Měla jsem na sobě mít dlouhý - a naprosto příšerný - růžový šaty. Tak jsem si vzala krátký a tmavě modrý.

„Já chci umřít," sdělila jsem oboum pánům, co se mnou seděli v limuzíně. Elijah se pořád tvářil stejně nadšeně a Logan jenom přikývl. Byla jsem jim úplně ukradená. „To toho chci tolik? Chci zpátky do Detroitu, chci normální Vánoce a chci klid!"

„Zvykej si. Ta vánoční party je ještě v pohodě. Ta silvestrovská je daleko horší," ozval se Logan. Zvedl ke mně hlavu, připitoměle se zašklebil a pak se zase uložil na jednu ze sedaček. „Někomu tě představím," oznámil mi se zavřenýma očima. Už jsem chtěla odpovědět, že nikoho představit nechci, ale limuzína zastavila. Hned na to nám někdo otevřel dveře. Logan vylezl jako první s nacvičeným úsměvem.

Hodila jsem otrávený pohled na Elijaha: „Vzhůru do horoucích pekel." Vystoupila jsem, okamžitě mě oslnily blesky z foťáků, a kdyby mě Logan nepopadl za ruku a neodtáhl pryč, asi bych se tam chvíli motala, než bych zase byla schopná něco vidět.

„To by bylo," zasmál se Logan. Počkal, až přijde i Elijah a mohli jsme pokračovat dál do toho obřího domu. „Jdeme pozdě, takže se snažte být co nejmíň nápadní," domlouval nám Logan, když jsme se plížili po chodbě do sálu, odkud byla slyšet hudba. Kéž by nám plán o nenápadnosti vyšel. Hned, co jsme vlezli do sálu, jsem do někoho vrazila. Ta osoba po mně šlehla pohoršeným pohledem, ale to už jsme naštěstí zdrhali pryč.

Chvíli jsme se schovávali za jedním velice prostorově výrazným párem, když na pódium vylezla Miriama. „Do hajzlu," ulevil si Logan. „Běžte. Splyňte s davem. Bavte se s cizími lidmi." Bez dalších pokynů jak se chovat se sám v davu ztratil. Vyděšeně jsem se podívala na Elijaha, ale ten už taky odcházel. To jsou zmetci! Nezbylo mi nic jiného, než se začít proplétat mezi návštěvníky.

Plán o nenápadnosti v mém případě opravdu selhal. První člověk, na kterého jsem narazila, byl Robert, takže jsem s ním prohodila pár slov a pokračovala dál. Pak jsem do někoho vrazila a vylila tak na něj skleničku šampaňského. Potom jsem dupla nějaké ženské na nohu. Prostě jsem nebyla jako James Bond.

Nakonec mi nezbylo nic jiného, než se radši ztratit někam, kde je míň lidí, aby všichni přežili ve zdraví. S touhle myšlenkou jsem se začala brodit zástupy osob. Viděla jsem místo u nějakého květináče, kde nikdo nebyl, a chtěla tam zamířit, jenomže jsem cestou do někoho vrazila. Tentokrát neletěl k zemi on, ale já. Zavřela jsem oči, připravovala se na Miriamin křik, jenže nic takového se nekonalo. Ta osoba mě chytila.

„Cath, ty jsi nenápadná jako sněhulák v létě," ozvalo se vedle mě pobaveně. Otevřela jsem jedno oko. Stál tady Austin s více než pobaveným úsměvem. Musel se kousat do jazyka, aby se nesmál. Druhá osoba, co tady byla, mě pořád držela kolem lokte. Pomohl mi narovnat se a přidal se k Austinovi v jeho škodolibém pochechtávání.

„Zmlkni," zasyčela jsem na něj dopáleně.

„Přece se nezlobíš, Kitty Cat."

„No to mi mohlo být hned jasný, že jsi tuhle pitomost vymyslel ty," vyštěkla jsem na něj. „Ať už je Logan vynalézavej, jak chce, tak tohle by ho nenapadlo."

„Počkej," ozval se ten druhý. „Ty jsi ta Cath? Ta Loganova sestra?"

„Jo, to jsem přesně já."

„Cath," oslovil mě Austin. „To je Tyler. Tylere, to je Cath."

„Těší mě," usmál se. Byl to další příklad typicky zbohatlickýho děcka. Dokonale upravený tmavý vlasy, bílé zuby, přesně ušitý oblek a takový ten bezstarostný úsměv. Ale jinak vypadal na první pohled docela sympaticky. Rozhodně teda víc sympaticky než Logan, když jsme se poprvé viděli.

„Mě taky."

„Můžu tě tady provést?" zeptal se jednoduše.

„Cath půj..." začal Austin, ale já mu odpověděla rychleji.

„Jasně," zašklebila jsem se a společně s Tylerem odkráčela pryč. Logan říkal, že se mám bavit s novými lidmi. A tenhle nový byl, takže jsem prostě musela využít situace. Ještě jsem se rychle otočila na Austina, který propaloval Tylerova záda, ale když si mě všiml, falešně se usmál.

S Tylerem jsme si našli místo daleko od pódia, kde nebyl takový hluk. Sledovala jsem všechny lidi okolo. Pánové byli oblečení v oblecích, dámy měly šaty všech možných barev. Od tyrkysové, přes zlatou až k lotosové. Do toho se tady motaly děti. Všechny se tvářily značně namyšleně. Žádné z nich si nehrálo na schovávanou, na honěnou nebo nějakou jinou pitomou hru, kterou bych u tak šestiletých dětí čekala. Jenom stály vedle rodičů a tvářily se, jako by jim patřil svět... Byly divný.

„Odkud Logana znáš?" zeptala jsem se Tylera, když jsem si dostatečně prohlédla okolí. Zrovna kolem mě prošel číšník, tak jsem si vzala skleničku šampaňského a zase mi nezbylo nic jiného, než doufat, že mě Miriama nevidí. Jedno z jejích pravidel bylo: nepij alkohol.

„Hraje se mnou v týmu," odpověděl mi s úsměvem. Pobaveně jsem se na něj otočila.

„Ty taky hraješ tu hru pro holky?"

„Jakou hru pro holky?" nechápal.

„No... házenou. Co jinýho asi tak Logan hraje?" Teď jsem ho zase nechápala já.

„To není hra pro holky," zašklebil se. „A odpověď zní ne. Nehraju." Asi bych se měla zeptat, co to Logan hraje, ale nijak mě to nezajímalo, takže jsme se spolu začali bavit o naprosto normálních věcech. Teda o naprosto normálních věcech pro boháče. Říkal mi, jak byl jednou na výletě po Evropě, jak strávil celý vánoční prázdniny lyžováním v Aspenu. Potom jsem mu já vykládala o Detroitu a tak jsme zabili čas, než na pódium vylezl muž nápadně podobný Tylerovi. 

„Přátelé," začal s proslovem. „Jsem velice rád, že vás tu mohu přivítat po tak dlouhé době. Tento rok byl pro nějaké z nás velice úspěšný, pro nějaké už méně, ale to přece nevadí. Všichni jsme přátelé a scházíme se velice rádi, že? Jako oslavu tohoto roku vás zvu na exotickou vánoční večeři. Doufám, že si dnešní večer užijete a stejně jako celá rodina Campbellových se budete těšit, až se zde zase shledáme. Přeji vám příjemnou zábavu." Na konci svého proslovu se usmál na všechny strany. Potom zatleskal a otevřely se dveře, před kterými jsme s Tylerem stáli, takže nás málem srazily. Kolem začali proudit osoby se stříbrnými tácy, na všechny se křečovitě usmívali a nabízeli pohoštění. Když se ke mně první z nich naklonil, jestli si něco nedám, chtělo se mi zvracet. Na tácech byli pečení pavouci, larvy, oči, šváby, krokodýlí nohy, oči, žížaly a podobný nechutnosti.

„Né. Díky," začala jsem vrtět hlavou a on mi konečně přestal strkat k nosu tác s krokodýlíma nohama.

„A vy, pane Campbelle, dáte si?" zeptal se Tylera.

„Pro tentokrát ne, Joe," odmítl ho. Musela jsem zmizet. Tohle se nedalo. Odkráčela jsem na chvíli před dům, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Po pěti minutách, kdy se zase začaly objevovat blesky fotoaparátů, jsem zase zalezla dovnitř. Hned se ke mně otočil chlápek s pečenými pavouky, tak jsem zase odběhla.

„Bavíš se?" ozvalo se mi za zády. Pomalu jsem se k vysoké blondýně otočila a falešně se zasmála.

„Ohromně," procedila jsem skrz zuby.

„To je dobře. Neviděla jsi někde Logana?"

„Od té doby, co jsme přišli, jsem ho nikde neviděla," zavrtěla jsem hlavou a odběhla zase pryč. Miriama za mnou ještě něco volala, ale už jsem ji nevnímala. Zabočila jsem vpravo a málem do někoho vrazila. Tyler, problesklo mi hlavou, když jsem uviděla známou tvář.

„Zrovna tebe hledám, pojď." Chytil mě za ruku a táhl někam do schodů. Tenhle večer se mi líbil čím dál tím míň. Vystoupali jsme do patra, ale potom jsme pokračovali ještě po dalších schodech. Tyler se zastavil až před dveřmi na kraji chodby. „Běž," kývnul na ty dveře a pokynul mi rukou. Nedůvěřivě jsem si ho přeměřila a potom pomalu otevřela dveře. Byla tam tma, takže jsem vůbec nic neviděla, ale i tak jsem udělala ještě pár kroků až... Až jsem uslyšela, jak zamkl dveře.

„Hej! Co to je?!" zakřičela jsem na něj. To už se otevíraly další dveře. Vlezl sem někdo další. Na malou chvilku jsem mohla zahlédnout kus podlahy, potom světlo zase zmizelo, jak se dveře zabouchly a ta hodná osoba za nimi je zamknula. „Co děláš, Logane?!" Ten hlas jsem poznala okamžitě. Zašmátrala jsem po zdi, až mi ruka dopadla na vypínač. Celou místnost okamžitě zaplavilo světlo.

Byla jsem zamčená v koupelně s osobou, se kterou jsem tady rozhodně skončit nechtěla. Nechtěla jsem skončit zavřená v koupelně s nikým!

„Cath?" zeptal se překvapeně.

„Austine?"

Tohle bude ještě velice zábavný večer.

Jsem zpět! A jsem... ehm... živá? Doufám, že vás tahle dlouhá kapitola moc nenudila. Původně jsem sem chtěla dát video, kterým je tahle „večeře" inspirovaná, ale nakonec jsem od toho upustila. Takže vám sem radši dám obrázek Tylera. A ještě děkuju za všechny přečtení a komentáře u minulé kapitoly. :-)

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo anděl? - 17. kapitola: