OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomená - 1. kapitola

28.01.2010 (16:27) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1276×

Znuděně jsem ležela na posteli. Mé téměř nekonečné domácí vězení už mě začalo pomalu, ale jistě přivádět k šílenství. Nepřítomně jsem zírala do stropu a přemýšlela. O tom, co jsem provedla... Otec trval na tom, že mě nepustí, dokud si plně neuvědomím, co jsem udělala. Snažil se mě tímto drastickým způsoben naučit odpovědnosti za své činy.
Aniž bych to věděla jsem si palcem třela drobné, sotva viditelné jizvičky, které mi neustále připomínaly, kdo jsem. Lépe řečeno, kdo jsem byla. V krku mi opět narostl knedlík, jako vždy, když jsem na ně zaměřila svou pozornost. Nenáviděla jsem ty tenoučké půlměsícky na hřbetu pravé ruky, protože i přes svou mizernou velikost bolely ze všech mých zranění nejvíce.
Kdybych dokázala plakat, snad by se mi ulevilo, ale mé slzné kanálky vyschly již před mnoha lety. Tolik jsem si v těchto chvílích přála odebrat se do říše snů, zapomenout na prokletí mého původu, které mě neustále pronásledovalo. Kéž bych tak mohla uniknout realitě. Ale klidný spánek mi nebyl přán. Pokaždé, když mi klesla víčka jsem ucítila ten známý, štiplavý zápach hořícího masa. Na tváří mě téměř hřály plameny a v uších mi zazněla ozvěna bolestného křiku.


Lavinia a Rufus se nebrali z čisté lásky, jak tomu bývá, ale z rozumu. Jejich sňatek pro něho znamenal pouze další dobře uzavřený obchod a pro ni konec živoření. Jeho bohatství mu sice otevřelo cestičky do vyšších kruhů, ale přeci jen existovala jedna věc, po které toužil a kterou si za peníze koupit nemohl – šlechtický titul. Jediným způsobem, jak se k němu dostat, byl sňatek s urozenou dámou. On byl bohatý, ale obyčejný muž, ona dcera zkrachovalého hraběte. A přesvědčit starého pána, aby svou dceru provdal výměnou za slušný obnos peněz pro Rufuse nebylo nijak složitým úkolem.
Ani po svatbě mezi těmi dvěmi nepřeskočila jiskra. Navzájem se respektovali, protože vlastně oba dosáli to, co si přáli. Lavinia beztak nebyla vychovávaná pro lásku, ale pro to, aby se stala pokornou a poslušnou manželkou. Kdyby v jejich svazku vyklíčilo alespoň semínko lásky, dali by se označit za dokonalý pár, ale i bez toho je s čistým svědomím mohu nazvat šťastným párem ... aspoň zezačátku ...
Jedinou výhradou, kterou kdy Rufus ke své ženě měl bylo, aby mu povila dědice, ale to zřejmě nebylo v jejích silách. Prvorozenou dcerou byla Elois, druhorozenou dcerou Nadin. Na potřetí Lavinia konečně očekávala syna, ten ale záhy po porodu zemřel a jejimu manželovi začala docházet trpělivost...
Nad panstvím i v něm panovalo pravé pozdvižené, z temné černé oblohy sršely blesky jeden za druhým, srkz hustý déšt bylo vidět sotva na pár metrů a zemí co chvíli otřásaly hromy. Zlověstné počasí doprovázející narození dalšího potomka nevěštilo nic dobrého.
Po dlouhých sedmi letech se zámečkem konečně rozlehl dětský křik. Hrabě Rufus de Lorrain netrpělivě přeslapoval po své pracovně a pro uklidnění popíjel kognac. Tolik si přál, aby se mu konečně narodil vytoužený syn. Při zvuku dětského nářku mu poskočilo srdce. Posadil se za psací stůl a začal se tvářit naprosto netečně. Přesto po očku sledoval dvěře a čekal, kdy mu sluha přijde oznámit pohlaví dítěte. Po zaklepání na dveře dovnitř vešela porodní bába. S pohledem upřeným do země promluvila tak tiše, že ji sotva slyšel. „Vaše paní teď bude potřebovat poctivou péči lékaře, porod byl komplikovaný a paní hraběnka je velice zesláblá.“ Rufus vzhlédl od stolu a pečlivě si změřil drobnou postavu místní kořenářky. „Je to chlapec?“ z jeho hlubokého hlasu čišela silná autorita, stará žena se pod její tíhou lehce zachvěla. Nepatrně zavrtěla hlavou v nesouhlasu. „Je to chlapec?“ zeptal se znovu a do hlasu se mu vkrádal hněv. „Ne můj pane,“ na okamžik se odmlčela, „máte krásnou zdravou dceru.“ Hraběti na čele naběhla žíla. „A ven!“ zahřměl, ozvěna jeho výkřiku se nesla hluboko do útrob jeho domu. Nalil si další sklenici a vypil ji na jedno polknutí. S tváří otočenou ke stropu promluvil: „Proč mě tak trestáš můj Pane?“ Do očí se mu téměř vedraly slzy, což ho rozzuřilo ještě víc. „Což žádám tolik?“ Mrštil sklenicí proti zdi a ta se rozbila na tisíc kousků. „Žádám snad tak moc, když si přeji mužského potomka, který by pokračoval v mých šlépějích.“ Usedl znovu za svůj těžký dubový stůl, opřel se o něj lokty a dlaněmi si protřel unavené oči. Ten večer už na nikoho nepromluvil a odebral se bez jediné návštěvy ženy a dcery do své ložnice.
Celou noc ho ale probouzel ustavičný pláč novorozence. Sotva mu víčka na několik minut klesla a on se propadl do bezesného spánku chodbou se roznesl nový a snad ještě hlasitější křik. Ke třetí hodině raní to překročilo meze jeho únosnosti. „Theodore?“ zahulákal pobouřeně. Vyčkal necelou minutu než znovu zavolal jméno svého komorníka. „Ano pane?“ livrejovaný sluha vešel do ložnice v hluboké pokloně. „Což u mé ženy není kojná?“ procedil skrz zatnuté zuby. „Je můj pane,“ muž se uklonil ještě hlouběji. „Proč to dítě neustále řve?“ takhle věta zněla jen jako skřípění zubů. „To nevím pane.“ „Tak ji umlčte!“ na poslední slovo přidal zvláštní důraz, téměř hláskoval jednotlivá písmena a v jeho očích se nebezpečně lesklo. Znovu ulehl a Theodor pokorně vysouval z místnosti.
Ve druhém pokoji panovala naprosto rozdílná nálada. Hraběnka mluvila klidným znaveným hlasem. Oči se jí přivíraly únavou, přesto se její něžný melodický tón stále dožadoval přítomnosti manžela. „Kde je hrabě chůvo? Proč se ještě nepřišel podívat na naší dceru?“ svírala v náruci drobný uzlíček zelenooké dívenky, která neměla na hlavičce ani vlásek. „Podívej chůvo jak je nádherná, tak proč manžel ještě nepřišel...“ prohlásila smutně. Sama moc dobře věděla z jakého důvodu je nenavštívil. Přál si syna a Lavinia svou povinnost opět nesplnila, zklamala ho a byla si toho dobře vědoma. „Jistě má plno povinností má paní, a přijde za vámi hned, jak mu to závazky dovolí,“ snažila se ji marně utěšit chůva. „Si hodná Rosalie,“ vztáhla k ní ruku jako by ji chtěla pohladit po tváři, vždy se snažila být ke všem stejně přívětivá. „Myslím, že znám pravdu nejlépe, ale podívej se na ni, jak se hlásí k životu, jistě to bude divoška po otci,“ usmála se hraběnka a pohladila děvčátko po droboučkém nosánku.
Trvalo přesně tři týdny, než se hraběnka zmátořila z náročného porodu. Stejně dlouho dobu se Rufus odmítal podívat na svou dceru, která každou noc připomínala svou přítomnost celému panství, přesto, že se přes den chovala jako naprostý andílek, sotva zapadlo slunce za obzor probudila se v ním neuvěřitelná vlna nekonečné energie.
Byl to poslední šťastný večer Laviniina života. Rufus přiletěl do ložnice téměř smyslu zbavený. „Lavinie, proboha, umlčte to dítě. Zítra mám důležité obchodní jednání a potřebuju si konečně odpočinout,“ barva jeho obličeje přešla z rudé do nachově šedé. Nevyspání a stres se podepsali na jeho psychické rovnováze. „Je to Vaše dcera můj pane a od jejího narození jste se na ni ještě ani nepodíval, zřejmě touží po vaší přítomnosti. Pokud jste si nevšiml, od chvíle, kdy jste vstoupil do této místnosti se usmívá,“ spolu s dcerou se pousmála i matka. Děvčátko leželo zachumlané v peřinace v jejím náručí. Byla to kouzelná chvilka, vypadalo to jako by malá Serena svého otce poznala, přesto, že ho nikdy neviděla. Její krásně zelená očka ho upřímně sledovala. „Vidíte, jak si Vás prohlíží? Je opravdu kouzelná,“ Lavinia se znovu rozplývala nad krásou své dcerky.
Pohled do těch nevinných smaragdových očí uklidnil i nedobře naladěného hraběte, který si ji se zájmem prohlížel. „Je opravdu nádherná,“ vydechl Rufus. „Smím,“ natáhl ruce k manželce a dožadoval se své dcerky. Opatrně ji převzal do své náruče a políbil ji na čelo. Dívenka se znovu zeširoka usmála. „Zdravím tě má maličká,“ ledové srdce po jednom dětském úsměvu roztálo. „Uložím tě do postýlky, když mi slíbíš, že budeš dnes v noci hodná a necháš tatínka spát ano?“ něžně položil děvčátko do vyřezávané kolébky. Při tom pohybu jí z hlavičky stáhl přikrývku. Nevěřícně vykulil oči. Věškerá dobrá nálada se z místnosti vypařila. Radost znovu vystřídala zlost. Hřejivý úsměv se změnil v škleb. Šokovaně o krok odstoupil od kolébky jako opařený a mlčky na ni ukazoval. Nevěděl co říci. „Co se stalo můj pane?“ Lavinia nechápala tu náhlou změnu v jeho výrazu. „To není moje dcera!“ zaburácel. „Ale jistě že ano!“ usmála se hraběnka, které stále nedocházelo, co se stalo. „To není moje dcera!“ zakřičel znovu a miminko se rozplakalo. „Od samého začátku jsem tušil, že není normální, vidělas ty vlasy?“ přešel k loži své ženy a prudce ji popadl za paže. „Vidělas ty její vlasy?“ hrubijánsky s ní zatřásl. „Rufe, snad byste nevěřil takovým báchorkám?“ do očí se jí začaly drát slzy. „Je to zplozenec pekla, musí z domu! Tohle ďábelské dítě už v mém domě nestráví jedinou noc!“ „To nikdy nedovolím!“ vzepřela se mu Lavinie a bojovně se postavila před něj. „Je to naše dcera Rufusi! Naše krev!“ V tu chvíli se hrabě napřáhl a svou ženu poprvé a naposledy uhodil. Té se pod sílou úderu podlomila kolena a upadla na zem. „Už nejste mojí ženou. Vemte toho malého bastarda a zmizte z mého domu, už vás nikdy v životě nechci vidět.“ „Rufusi?“ Lavinie naposledy vzhlédla ke svému manželu, po bradě jí stékal pramínek krve z rozseknutého rtu. V jejím prosebném pohledu se odráželo tolik bolesti, že se to snad ani nedá popsat. „Pro mě jste obě mrtvé...“ jeho hlas zeslábl, pak se k nim otočil zády a hrdě odkráčel do vlastní ložnice.
Chůva pomohla hraběnce sbalit věci. Po několika letech života na vysoké noze se z hraběnky stala žebračka. Nezbylo jí než se odebrat do lesů a žít jako vyvrhel a to jen proto, že její dcera se narodila s ohnivě rudými vlasy...
Zatím co se Lavinia s dcerkou potloukala po lesích a živila se sběrem plodů a lovem drobné zvěře. Na hradě, kde byla ještě před dvěma lety paní propukla sváteční hostina – křtiny Rufusova vytouženého syna. Po vyhnání hraběnky dostalo veškeré služebnictvo slušnou sumu peněz, aby dosvědčili, že paní domu i dítě zemřeli krátce po porodu, z Rufuse se tedy stal vdovec. Nyní oslavoval svého dědice po boku nové manželky, která se s láskou ujala i dvou starších dcer, ty otec přesvědčil o tom, že jejich pravá matka opravdu zemřela.
„Sereno, pojď za mnou srdíčko, tady rostou bylinky, které hledáme.“ Lavinia se s dcerkou zabydlela v polorozpadlé chýši, milovala svou dceru nade vše na světě i když se jí stýskalo po Elois a Nadine, cítila, že je o ně dobře postaráno a tak veškerou svou lásku věnovala již šestileté Sereně. Živila se jako babka kořenářka občas s dcerkou vyrazily na okraj lesa a prodávaly různé výtažky z léčivých rozstlin na rozličné lidské neduhy, utržené peníze většinou utratily za oblečení a různé nádoby na vaření, protože les jim poskytoval dostatečnou obživu. Malá Serena byla neobyčejně bystré děvče, rychle se učila od matky, která se poukusila jí v skromných podmínkách poskytnout alespoň nějaké vzdělání. „Mami a Bůh na nás vidí i přes koruny stromů?“ zeptala se svým medovým hláském. „Jistě holčičko, on vidí vše a jistě na nás dává pozor,“ usmála se a pohladila svou dceru po zlatě se lesknoucích vlnitých vlasech.
Další sobotu vyrazily na trh. Serena měla jako vždy když šli mezi lid pečlivě ovázané vlasy šátkem, aby nevykoukl jediný pramínek a společně vešly do útrob města, posadily se na proutěné košíky a vykřikovaly své nabídky. Za ty roky, kdy trh pravidelně navštěvovaly už měly stálé klienty, kteří jim zaručovali přísun pěnez. Malé děvčátko však nevydrželo chvilku sedět na místě, začalo tančit kolem matky a tím na sebe přitahovala více pozornosti, než bylo potřeba. Radostně si prozpěvovala a poskakovala až se k ní přivalila postarší žena, podle jejího šatstva jistě urozeného rodu. „S tebou snad šíjí všichni čerti,“ utrhla se na Serenu povýšeně. „Stůj chvíli,“ chtěla si ji prohlédnout, ale jakmile sevřela do své tlusté ruky plátěný šátek stáhla ho dívence z vlasů. Serenina rudozlatá kštice se rozevlála ve větru. Po náměstíčku se rozezněly vyděšené výkřiky, a kolemjdoucí si rychle zakrývali oči a utíkali pryč.
„Je to dítě ďábla!“ vykřikl jeden z vojáků. „Na hranici s ní,“ přidal se další. Nikdy nepochopím, kde se v lidech mohlo vzít tolika zloby, snad je v tu chvíli ovládl sám Satanáš, ale téměř sborovým hlase se dožadovali smrti nevinného dítka. „Sereno utíkej! UTEČ!“ zakřičela z plných sil Lavinie a snažila se zastavit vojáky, aby poskytla dceři aspoň nějakou šanci na únik. Děvčátko nezaváhalo a rozběhlo se na druhou stranu než se sestoupil dav. Cestou z jednoho krámku strhla kus šátku, dobře věděla, že její odlišný vzhled ostatní odsuzují, matka jí to vtloukala do hlavy od mala. Rychle si šál uvázala a z plných sil utíkala co nejdále od náměstíčka. Každou zapadlou uličku v tomto zpropadeném městě znala nazpaměť a tak přesně věděla kdy má kam zahnout, aby se neztratila. Konečně se dostala až k místu které hledala. Dobře věděla, že vedle krčmy u Tří kohoutů je pořádná kopa slámy, do které se má schovat než si pro ni maminka přijde. Dva dlouhé dny a dvě noci se tam krčila a vylézala jen za úplné tmy aby si našla něco k snědku. Její elán nahradila beznaděj a strach. Pozorovala kolemjdoucí a snažila se poslouchat každé jejich slovo, aby se dozvěděla, co je s její maminkou, s jedinou milující bytostí se kterou se setkala, nakonec se to dozvěděla...
A tak se tedy děvčátko tou nejtemější ulicí vydalo směrem na náměstí, kde už byla uprostřed na vyvýšeném podstavci připravená hranice. Serena tušila, že nemůže jít blíž, sic by ji mohl někdo poznat a tak se krčila za rohem a poočku nakukovala, co se bude dít. Na druhé straně náměstí se dav rozestoupil a skrz vytvořenou uličku vedli svázanou její matku. „Maminko?“ zašeptalo děvčátko a sepnulo ruce k tiché motlibě.
Lavinie kráčela ulicí se vztyčenou hlavou tak, jak se to pro urozenou paní sluší, ale slzy nejhlubšího zármutku zastavit nedokázala. To že nevěděla, co je s její dcerkou, bylo horší než vědomí vlastního osudu. Serena při pohledu na svou maminku padla na kolena a obrátila zrak k obloze. „Pane Bože, prosím opatruj mou maminku, ať si jí nic nestane,“ po roztomilé dětské tváři začaly stékat první slzy. Lavinie se bez námitek postavila zády ke kmenu a nechala se přivázat. Chvilku na to začaly její kotníky olizovat plameny. Brzy se náměstím začaly rozhléhat bolestné výkřiky, a ulicemi se linul štiplavý zápach hořícího lidského masa. Malá Serena svírala své ruce v modlidbě tak silně, že se ji nehty zaryly hluboko do jemné kůže a po hřebě dlaně jí stékaly krvavé krůpěje. Ve chvíli kdy na zem padla první karmínová kapka a smísila se s slaným jezírkem u dívčíných kolen nastalo tíživé ticho...
„Maminko,“ zaúpěla Serena a svalila se na bok. Její křehká dušička byla zlomena a nezbylo nic než bolest, strach a pláč. Návaly nejhlubšího zármutku otřásaly jejím tělem, takže si stěží všimla, že ji někdo zvedl ze špinavé země. „Jen klid maličká,“ oslovil ji sametový mužský hlas. „Temporis ars medicina fere est,“ zašeptal a přivinul si ji na svou hruď.
Díky tomu dni si uvědomila jednu věc Bůh neexistuje, jak by se jinak mohl dopustit takového bezpráví?

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomená - 1. kapitola: