OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život a čest - 35. kapitola

27.07.2010 (19:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 4205×

35. kapitola

Miranda si na svých toulkách na Demiem našla nový cíl. Z počátku se lesům vyhýbala, dokud si nebyla jistá, že Demieho přešla ta plachost z krutého zacházení a že ji při leknutí z proběhlé srny neshodí. Rány se mu sice hojily dobře, přesto mu však ještě nechtěla dávat sedlo a ačkoliv byla sakra dobrý jezdec, udržet se na jeho hřbetě, zatím co by splašeně kličkoval mezi stromy, tak to byl docela problém.

Nyní si to však vynahrazovali. Nechala ho klusat po zarostlých stezkách zavírajíc oči, nechávajíc směr jen na něm či jen pomalu procházeli mezi stromy. Byl tu neuvěřitelný klid, nikde ani človíčka. Nikdo s předsudky či přehnaným očekáváním.

Najednou se jí však něco zalesklo v zorném poli a donutilo Damieho okamžitě zastavit. Procházeli právě mezi stromy, kde bylo stěží vidět pod nohy. Miranda nejprve pohlédla pečlivě dolů, než sama z jeho hřbetu sklouzla. Pomalu došla až k tomu místu a rozhrnula kapradí. Ležela tam nastražená železná past. Stačilo by, aby se něco dotklo spouštěcího mechanismu a železné zuby se by okamžitě scvakly. Srně by možná přecvakla i kost a koni by zaručeně přeřízla šlachy, že by se už nikdy nepostavil.

Vztekle vzala kámen a mrštila jím po pasti. Ta se okamžitě s hlasitě scvakla až sebou Demie trhl. Tyhle pasti byly zakázané a používali je pytláci. To teď ale bylo pro ni vedlejší. Ji zajímalo jen to, že někdo mohl zmrzačit jejího koně a to už stačilo k tomu, aby se vztekle zvedla.

Prohlédla i vše okolo, než přivázala Demieho k jednomu ze stromů a dál se vydala pěšky. Byla rozhodnutá najít toho šmejda.

Věděla, že pytláci své pasti pravidelně obcházejí a tak doufala, že tu tedy někde bude. Netrvalo to ani moc dlouho a zaslechla někoho jít porostem. Blížil se směrem k ní. Nechtěla mu dát šanci proklouznout a tak se schovala za jeden ze vzrostlých kmenů.

Naprosto bez hnutí stála a poslouchala stále blížící se zvuky šustění kapradí pod nohama a praskání větviček. Pohyboval se pomalu a tiše, jako někdo kdo ví, že tu nemá co dělat. Nechala jej přijít až kousek od sebe, než se bleskově vymrštila a vrhla na něj. Vztek, který jí ještě koloval v žilách, jí dodal ještě větší rychlost. Během chvilky tak drtila hrdlo té osoby a tiskla ji ke kmenu.

Hleděla přímo do oříškových očí vyděšeně rozevřených, v nichž panovala čirá hrůza. Možná z překvapení, možná z toho vzteku a krutosti odrážející se v její tváři. Bylo na ní vidět, že zabít pro ni není sebemenší problém.

Z úst mu vyšel přidušený vzlyk. Nebyl schopen se hrůzou ani pohnout. Jen tam tak visel a pod nohama měl dobré dvě stopy prázdna.

Miranda okamžitě poznala, že je vyděšený k smrti. Povolila tedy sevření a nechala jej sklouznout nohama na zem. Chytla jej hrubě za rozcuchané vlasy, které mu sahaly až na ramena, aby ho donutila dívat se na ni.

Byl to jen chlapec, nebylo mu ještě ani třináct, ale ani to jí nebránilo v tom, dát mu pořádně co proto za ty pasti. Ona sama moc dobře věděla, jak se podceňovat slabší a menší nevyplácí. Byla toho doslova příkladem.

„To ty jsi tu nastražil ty pasti?!” zavrčela mu do tváře jen z pár centimetrů.

„Já... já... my neměli co jíst.”

Sevřela ho ještě hruběji.

„Víš co se vůbec mohlo stát, kdyby na jednu z nich můj kůň stoupl? Bylo by po něm a nechtěj...”

„Co... cože? Ne!” vykřikl zoufale, jako by mu najednou cosi došlo. „Já dával jen ty na králíky. Oka a sklopce!”

„A ty železné?!”

„Ty ne! Kde bych je vzal?!”

Miranda mu ještě pár dlouhých vteřin hleděla do tváře. Jemu ta doba připadala jako věčnost. Netušil co bude. Co s ním udělá. Pytlačení bylo zakázané a někde za to sekali i ruku. Bezděky si levačky postrčil více za tělo.

To Mirandu probudilo a konečně ho pustila. Viděla, že je to jeden z těch kluků, co se neštítili krást a ani lhát aby se uživili, ale teď mluvil pravdu.

„Kdo je tam teda dal?” zeptala se už mírněji.

„Nevím, nikdy jsem ho nepotkal a popravdě, nijak po tom ani netoužím.”

Klučina se už začínal rychle oklepávat a oči mu začaly znovu zvídavě blýskat.

„Tak to máš smůlu,” ušklíbla se Miranda. „Pokud vím, tak pytlačit se tu nesmí, takže za trest hezky ty železné pasti zlikviduješ a zjistíš mi, kdo v tom má prsty.”

Viděla v jeho očích strach. Určitě by se tomu chlápkovi vyhnul nejraději obloukem, ale také si moc dobře uvědomovala, že tenhle kluk zná tyhle lesy asi nejlíp z celého okolí. Vypadal, že tu žije a prolezl už každý kout, křoví i noru. A to nejen podle toho, jak byl špinavý.

Koukal po ní, jako by doufal, že se z toho dá nějak ještě vykroutit, ale neprotestoval. Stále ještě měl na krku zježené chlupy, jak si před pár okamžiky myslel, že jsou to jeho poslední okamžiky.

„Jak se jmenuješ?”

„David,” zahuhlal.

„Dobře, Davide, odpustím ti to tvé pytlačení, ale postaráš se o toho druhýho, jasný?!”

„Jo,” kuňkl.

Mirandě to však stačilo. Vydala se nazpět. Chtěla konečně Demieho vyvést pryč odtud.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život a čest - 35. kapitola: