OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zelený písek - kapitola 2.



Zelený písek - kapitola 2.Janicina dopravní nehoda má nepříjemnou dohru ve škole. Co po ní chce ředitelka Müller-Pearcová? A shledá se Janice ještě někdy se svým rozbitým levicyklem?

KAPITOLA DRUHÁ: SLIB

V úterý 9. června roku 3026 byla Janice Esca, sirotek z Třetího Londýna, před očima celé školy pokárána za pozdní příchod a neomluvených sedm hodin z předchozího dne. To, že má rozbitý levicykl a včera jen šťastnou náhodou unikla smrti při nehodě, samozřejmě nikoho nezajímalo. Důležité je vzdělání, drahoušku, nic jiného, jak by řekla ředitelka Janiciny školy, paní Müller-Pearcová, vysoká žena s přísným výrazem a ostře růžovými vlasy. Janice ji nesnášela a snažila se jí vyhýbat, jak jen to šlo. Paní Müller-Pearcová byla nějakou dobu provdána za někoho z Prvního Londýna, na což byla z nějakého důvodu nesmírně pyšná. Možná proto, že po rozvodu dosáhla takového odškodnění, že v Prvním Londýně mohla s klidem zůstat a žít si v krásné vile.

Proč učila na škole pro nižší třídu, to bylo Janici záhadou. Paní Müller-Pearcová byla typickým příkladem snoba. Všechno za hranicemi Prvního Londýna považovala za lůzu a vše za hranicemi Druhého Londýna za zvířectvo. Janice na své škole trpěla jen proto, že od její maminky dřív kupovala zeleninu.

Teď Janice seděla v ředitelně a čekala, co bude. Paní Müller-Pearcová si vařila kávu. Vonělo to úplně jinak, než když vařila Trisha, protože tohle byla skutečná káva, žádná laciná náhražka. „Zlatíčko,“ oslovila Müller-Pearcová Janici, krčící se v křesle naproti ředitelskému stolu, „jistě mi vysvětlíš, proč jsi včera nepřišla.“

„Mám to v lékařských záznamech. Měla jsem nehodu,“ zopakovala Janice, co toho dne řekla už několikrát.

„Ano, objevil se chlapec s motorkou a srazil tě, slyšela jsem,“ řekla paní Müller-Pearcová. „Ale víš… byla jsem zvědavá. Hledala jsem záznam z bezpečnostní kamery na té křižovatce a co se nestalo – ta kamera je rozbitá. Od včerejška. Nemáš mi k tomu co říct, Janice Esca?“ otázala se ředitelka a podívala se přímo na ni. Měla nepříjemně pichlavé oči a úzké rty. Janice ji opravdu, opravdu neměla ráda.

„Nic vám netajím,“ odpověděla Janice tiše.

„Nepěstuješ?“

„Nepěstuju.“

„Škoda.“

Paní Müller-Pearcová si vzala svůj šálek kávy a posadila se ke stolu. Když si sedala, sykla bolestí. Málokdo by si toho všimnul. Janice si všimla. Od matky věděla, že má ta žena nemoc kostí. Strašáka bohatých. Nikdo nevěděl, z čeho vzniká a ani jak se léčí. Údajně pomáhala strava – zvýšený přísun zeleniny, ale paní Müller-Pearcová teď zjevně neměla dodavatele. Byla příliš malou rybkou v moři Prvního Londýna na to, aby si mohla dovolit shánět někoho otevřeně.

„Poslouchej, Janice,“ řekla ředitelka školy tiše, „uzavřeme spolu dohodu.“

Janice naklonila hlavu na stranu, ale neřekla nic. Necítila se být paní Müller-Pearcové nijak zavázána a hodlala její návrh, ať bude jakýkoliv, odmítnout. „Seženeš mi někoho místo své matky.“

„A proč bych to měla dělat?“ otázala se Janice.

„Protože,“ odpověděla ředitelka, „jsi mi včera konečně dala důvod k tomu, abych tě přemístila do jiné školy. Ve Třetím Londýně, pochopitelně. Nemůžeš navštěvovat školu ve Druhém Londýně, když máš… záznam v rejstříku.“

„Já nemám záznam v rejstříku,“ řekla na to Janice klidně.

„A kdo ti dokáže, že jsi nerozbila tu kameru na té křižovatce? A kdo ti dokáže, že se všechno seběhlo tak, jak tvrdíš?“ zeptala se Müller-Pearcová sladce, ale pak zvážněla. „Podívej, když to uděláš, dostuduješ. Pomůžu ti pak dostat se na univerzitu do Prvního Londýna. Nabízím ti život, Janice. Skutečný život.“ Mělo to znít jako velkorysá nabídka, ale vyšla z toho spíš úpěnlivá prosba.

Ona mě potřebuje, došlo Janici. Vážně ji potřebuje. I kdyby se včera nestalo, co se stalo, zavolala by si ji a chtěla by, aby jí to sehnala. Janice to najednou přišlo hrozně komické. Paní Müller-Pearcová, hrdá obyvatelka Prvního Londýna, potřebuje pomoc od . Protože umírá. Protože ji ani v Prvním Londýně nedokážou léčit a ona je z toho zoufalá – z toho, že všechno to falešné pozlátko je jí teď k ničemu.

Život za život. Paní Müller-Pearcová Janici potřebuje – ale potřebuje Janice paní Müller-Pearcovou? Když to neuděláš, vyhodí tě, blesklo jí hlavou. Něco si najde. Něco si najde a vyhodí tě. A co? Můžeš dělat cokoliv. Ve Třetím Londýně se uživíš. Jako kuchařka, pomocná síla. Cokoliv. Peněz máš dost. Nepotřebuješ ji. Všechny ty myšlenky se jí honily hlavou jedna přes druhou, až nakonec převládla jedna jediná.

Maminka chtěla, abych studovala. Janice si povzdechla a nakroutila si na prst jasně modrý pramen vlasů. „Dobře, paní ředitelko. Já… udělám, co budu moci.“

„Děkuji ti, děvče,“ odpověděla paní Müller-Pearcová a usmála se tak, že to vypadalo skoro upřímně. „Věděla jsem, že na dceru Melissy Esca se můžu spolehnout.“

„Smím už jít?“ zeptala se Janice.

„Ovšem.“

Janice vstala a vydala se zpět do třídy. Když vycházela z ředitelny, měla pocit, že někdo volá její jméno, ale když se rozhlédla, aby našla původce toho hlasu, nikoho neviděla.

***

Domů dorazila po dlouhé a nepříjemné cestě hromadnou dopravou. Metrem. Janice dřív podzemku milovala, ale po matčině smrti se jí začaly zdát divné sny o temném tunelu a nekonečné černotě. Vždycky, když sedala do metra, se jí ten sen vybavil. Byl hrozivě skutečný. Budila se z něj zpocená a vyděšená k smrti a naprosto stejně vypadala i v okamžiku, kdy toho dne opouštěla podzemní tunely.

Měla špatnou náladu. Nemohla dlouho odemknout, protože se zasekl klíč, pak nemohla rozsvítit, protože zase vypnuli proud, což znamenalo, že si ani neuvaří kafe nebo čaj, totiž pochopitelně kávovou nebo čajovou náhražku, a při příchodu do obýváku stoupla na plastovou figurku slona, kterou někdo (zjevně Trisha, protože Janice to nebyla) omylem shodil ze stolku.

Polohlasně sykajíc bolestí se svalila na gauč, jehož stará péra pod její vahou tiše zasténala, a masírovala si lehce zmrzačenou plosku nohy. Do nosu ji dnes silněji než obvykle uhodil typický odér Trishina bytu – lehce zatuchlá kombinace jejího kořeněného parfému, kávové náhražky a aromatických svíček, které měly ty předchozí dvě věci zřejmě přebít, ale spíš je posilovaly.

Trisha tu ještě nebyla; nejspíš se zdržela v práci. Byt byl bez ní tmavý a neútulný – o to víc, že venku bylo zatraceně pošmourno a světla nesvítila. Janice dokonce uvažovala, zda by nepomohlo, kdyby rozžala některou z Trishiných aromatických svíček, ale měla trochu strach, že ji z jejich vůně rozbolí hlava.

Zdálo se jí, že od včerejšího klidného večera plného smíchu a vykládání karet muselo uplynout snad několik let. Paní Müller-Pearcová ji požádala o pomoc a Janice jí slíbila, že udělá, co bude moci. Technicky vzato nemohla dělat nic. Všechno víc je nezákonné.

Povzdechla si a protřela si čelo. Potřebovala o tom všem popřemýšlet s čistou hlavou. Kdyby tu tak měla svůj levicykl, mohla by se trochu projet, pak by se jí určitě udělalo líp… Věděla jsem, že se na dceru Melissy Esca můžu spolehnout. Paní Müller-Pearcová si neměla co brát do úst maminčino jméno. Nesahala jí ani po kotníky. Neměla právo ho říkat nahlas. A už vůbec neměla právo po Janici chtít takové věci!

Je to přece jen zelenina, ozval se nějaký šťouravý hlásek v její hlavě. Nic tak strašného po tobě přece nechce. Druhý, delší povzdech. Maminka o své práci moc nemluvila. Nedala Janice žádné kontakty na jiné pěstitele. Nejspíš nechtěla, aby se do toho zaplétala. Jenže teď se zaplést musela, pokud chtěla dodržet to, co mamince slíbila.

„To není fér,“ povzdechla si Janice potřetí.

Vtom se ozvalo zachrčení zvonku.

Janice se napřímila na gauči jako egyptská sfinga a zmateně zamrkala. Že by si Trisha zapomněla klíče? Ale ne, to je přece hloupost – Trisha by určitě nezvonila, házela by kamínky na okno, jak to měla ve zvyku. Jenže kdo jiný než Trisha by sem chodil?

Vstala a pomalým krokem se vydala ke dveřím. Opatrně stiskla naprasklé tlačítko na stěně vedle kliky a ve vzduchu se zamihotal modravý hologram zobrazující toho člověka, který zvonil. Janice trochu zalapala po dechu, když ho uviděla.

Byl to hubený kluk v tmavé bundě, která byla zcela jistě kožená, stejně jako jeho úzké kalhoty. Měl tmavé vlasy, a i když to na hologramu nebylo vidět, nepochybně se na slunci fialově leskly.

„Haló?“ zachraptěl hologram nejistě. „Je tam někdo? Já jsem Harry… Harry Mortal. Přišel jsem vrátit ten levicykl. Nechal… nechal jsem ho spravit.“

Janice zmateně pootevřela ústa. To je přece ten floutek z Prvního Londýna, který ji srazil! A nechal jí spravit levicykl? On má její levicykl! Takže by se přece jen mohla projet! Cítila, jak se její nálada zvedá z bodu mrazu někam k příjemným jarním teplotám. Stiskla jiné tlačítko, to jediné, které bylo ještě v jednom celku, a naklonila ústa k mikrofonu zabudovanému ve zdi.

„Moment, hned jsem dole,“ řekla.

***

Když běžela dolů, schody brala po dvou, jako by se bála, že na ni ten kluk nepočká. Čekal. Stál dole u počmáraných dveří a držel Janicin levicykl; jeho motorka, která celou tu patálii způsobila, byla zaparkovaná vedle popelnic naproti domu, v němž Janice s Trishou měly svůj malý byt. Vypadalo to, že ji ani nezamknul, prostě tam tu nesmírně cennou starožitnost nechal jen tak stát, aby s ní kdokoliv mohl odjet. Janice si pomyslela, že si ten kluk vážně neváží peněz.

„Není vůbec lehké tě najít, Janice Esca,“ poznamenal, když ji uviděl, a zeširoka se na ni usmál.

Janice se zarazila uprostřed kroku. „Nevzpomínám si, že bych se ti představovala, Henry,“ pravila ostražitě.

„Harry,“ opravil ji. „A myslím, že jsi mi řekla svoje jméno chvilku po tom, co tě napumpovali těmi dryáky proti bolesti,“ řekl. Nebyla si tím tak úplně jistá, ale znělo to celkem pravděpodobně.

„Aha,“ odpověděla. „Takže… ty jsi mi nechal spravit levicykl?“

„Jo,“ přikývl. „Říkal jsem si, že by ti chyběl.“

Ty jeho veliké modré oči vyloženě svítily, když to říkal. Možná vypadal jako typický prvolondýnský floutek, ale Janice v něm cítila něco… jiného. Takovou nějakou jiskru hřejivého tepla, dobra. Těžko se to popisovalo a Janice ten pocit popravdě dost rozčiloval, protože toho kluka od začátku hodlala nesnášet už jenom kvůli těm rozdílům, které byly mezi jejich světy.

„Tak dík,“ zahučela a chytila řídítka levicyklu, aby mu je vyškubla z ruky.

„Nechtěla bys jít někdy ven?“ vypálil, než to stačila udělat.

Janice zúžila oči do tenkých čárek. „Děláš si legraci?“ otázala se lehce zvýšeným hlasem. Trochu před ní couvl, ale řídítka levicyklu nepustil. Jeho ruka, která oproti Janicině odstínu kůže vypadala vyloženě přízračně bílá, spočívala jen pár centimetrů od jejích prstů, jejichž nehty zatínala do měkkého polstrování řídítka.

„Nedělám si žádnou legraci,“ řekl. Znělo to trochu ublíženě. „Hele… já vím, že okolnosti, za kterých jsme se seznámili, nejsou úplně ideální, ale já fakt… fakt nejsem takovej, jakej si myslíš, že jsem!“

„Jo?“ otázala se. „A jaký že si to myslím, že seš?“

„Myslíš si, že jsem floutek,“ pravil kluk, který se jmenoval Harry, ale Janice si to odmítala zapamatovat. „Bohatý floutek z Prvního Londýna, který neví co roupama, a tak se fláká po městě s motorkou, kterou nejspíš šlohnul rodičům.“

To byl popravdě její názor na něj v kostce. Ta přesná, byť jen napůl přiznaná sebereflexe ji zaujala. „Třeba to tak trochu je,“ řekl Harry, jehož jméno si přece jen proti Janicině vůli hledalo své místo v jejích myšlenkách. „Ale je ve mně i něco víc. Víš, ty mně přijdeš ohromně zajímavá a já bych chtěl… chtěl bych tě poznat. A taky ti vynahradit ty nepříjemnosti, co jsem ti nejspíš způsobil tou srážkou. Určitě jsi kvůli mně chyběla ve škole. Vaši o tebe měli nejspíš strach.“

Čekala nějaké sladké řečičky, ale on byl prostě jen upřímný. A ty jeho veliké oči vypadaly, jako by vůbec neuměly lhát. Možná, že to byla pravda, když říkal, že není z města. Dost možná není vůbec z téhle planety. (To si Janice samozřejmě trošku zapřeháněla, protože existence mimozemských civilizací byla v roce 3026 stejně nejistá jako o tisíc let dříve.)

„Fajn,“ řekla nakonec, ale dala si záležet na tom, aby to nebylo nijak zvlášť příjemným tónem. „Půjdu s tebou ven. Ale půjdeme hned.“

Rozzářil se jako žárovička. „Jistě, madam,“ odpověděl.

„A nejdřív si schovám ten levicykl,“ řekla a trochu škubla s jeho řídítky. Konečně je pustil. „Jistě, madam,“ řekl znovu, ještě nadšenějším tónem než předtím.

„A neříkej mi madam, proboha, jmenuju se Janice,“ prskla. Věděla, že to ví, přece ji tím jménem sám oslovil, ale považovala za nutné mu ho připomenout.

Harry Mortal přikývl a už na to neřekl nic, jen se usmíval a v očích mu svítily modravé hvězdičky. Ježíš, ty jeho oči. Bylo tak strašně snadné se v nich ztratit a Janice se to ani trochu nelíbilo. Vzala svůj levicykl a nastartovala ho, aby s ním mohla poodjet ke garáži. Neměla od ní klíče, takže se pro ně musela vrátit. Harry mezitím její levicykl úslužně hlídal a potom jí dokonce podržel vrata, aby s ním mohla v klidu zajet dovnitř. Džentlmen na slovo vzatý.

„A ještě jedna věc,“ řekla Janice, když za levicyklem pečlivě zamkla, dávajíc si přitom pozor, aby Harry neviděl všechno to harampádí, které se v garáži nacházelo. „Svezeš mě na té svojí motorce?“ zeptala se.

„Jasná páka,“ zazubil se na ni. „Ale budeme muset jet pomalu, ještě nikdy jsem na ní nikoho nevezl.“

To její nadšení z možnosti vyjížďky na tom historickém kusu trochu zchladilo; nechtěla zase skončit s polámanými žebry. Jenže co už teď, člověk žije jen jednou. „To nějak zvládneme,“ prohlásila.

Vyjel s motorkou zpoza popelnic, podal Janici zářivě zelenou přilbu a řekl, ať si ji hlavně pořádně nasadí. Udělala, co po ní chtěl. Hlavou jí bleskla myšlenka, že jestli se teď zabije na motorce, nebude muset paní Müller-Pearcové shánět pěstitele.

„Dobře se drž,“ řekl Harry, když si sedala na motorku těsně za něj. Obtočila mu ruce kolem pasu; užívala si přitom, že sahá na opravdovou vydělanou kůži. Nikdy v životě se toho materiálu nedotkla, jen o něm četla. „Kam vlastně jedeme?“ otázal se Harry Mortal.

„Kam chceš,“ odpověděla.

„Jak myslíš,“ zazubil se a nastartoval. Motor zařval. Byl mnohem hlasitější než tichý moderní pohon Janicina levicyklu. Janice se ještě pevněji chytila chlapcova pasu – a stroj se rozjel. Trochu vyjekla. Možná víc než trochu – ale spíš nadšením než strachem.

V tu chvíli myslela jen na Harryho koženou bundu a ty jeho úžasně modré oči. Už úplně zapomněla, že by neměl znát její jméno, a i kdyby ho znal, neměl by mít žádnou šanci ji podle něj ve spletitém mraveništi Třetího Londýna najít.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zelený písek - kapitola 2.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!