OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: I. Bonus část II.

07.04.2015 (17:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 783×

Tu noc se Torio nevrátil domů, ale nějak jsem na to zapomněl u třetí láhve vína. Nějak se rozkřiklo, že Aya s Mizukim budou mít svatbu, tak se to muselo parádně zapít. Ani nevím, jak dlouho jsme už pili bez přestání, ale asi to bylo dlouho. Svět se mi točil před očima a najednou jsem to uviděl!

„Íá, pojď sem,“ žvatlal jsem a skočil po plížící se kočce. Teda, že to byla kočka, mi řekli až druhý den. Já viděl jen divně zbarveného pegase. Od kdy je pegas tygrovaný? Přimhouřil jsem oči, jak jsem se na to snažil přijít… Ne, vůbec mi nebylo divný, že pegase, který má být obrovský jako normální kůň, jsem držel úplně v pohodě na hrudi…

„Umíš lítat? Já tě to naučím!“ zajásal jsem nadšeně a začal s kočkou házet po místnosti a křičet: „Leť, Klofáku!“

Pak mi mé zpomalené reflexy napověděly, že někdo přišel. Mžoural jsem na tu rusovlasou vílu. Napadlo mě, jestli si náhodou nespletla pohádkový les. A pak mi padl pohled na bělovlasý stvoření. Snažil jsem se zaostřit na to… NO jó! To musí být ono!

Zahodil jsem tygrovaného pegase a rozběhl se s napřaženou náručí proti tomu stvoření. „Živá panenka!“

Těsně před ním jsem zakopl a rozplácl se o zem. Vzhlédl jsem uraženě a škytl u toho. Ona má ta panenka okolo sebe bariéru? Ale ta víla se jen škodolibě pousmála. To snad! Svraštěl jsem čelo, jak mi to v hlavě šrotovalo!

„Ty jsi čarodějnice, že jsi mě uzemnila?!“ škytl jsem a trochu nadskočil. To na mě posílá další kouzlo? Ale co to dělá ta panenka?

„Ta panenka se mi nelíbí!" prohlásil jsem jako děcko a ukazoval na ni prstem a popotáhl. „Mračí se na mě, asi mě nemá ráda!"

Pochybovačně jsme se spolu s Becky na sebe podívali. Bože… Ale to, co z něj vypadlo, když se sbíral ze země…

„A ty jsi čarodějnice, že jsi mě uzemnila?!“

„Ta panenka se mi nelíbí,“ prohlásil jako děcko. „Mračí se na mě, asi mě nemá ráda!“ řekl plačtivě!

A… jak že se mu nelíbí? A ukazuje na mě?! To si dělá p**el?! Becky zbledla vzteky. Podívali jsme se opět na sebe, následně jsme vražedné pohledy upřely na Reizu. Ale tiché zamňoukání mě uvedlo zpátky.

„Becky, stůj! Počkej… je opilý,“ chytil jsem ji za ruku. Ona přikývla, ale při pohledu na něj jen pohodila vlasy a popřála mi dobrou noc. Vzápětí za ní bouchly dveře.

… Co já teď s ním? Překročil jsem černovláska ležícího na zemi a vzal do náruče kotě, které žalostně mňoukalo. Hladil jsem ho a konejšivě na něj šeptal.

Zamžoural jsem na tu panenku… Ona mi chtěla ukrást mého pegase! Zamračil jsem se a po čtyřech došel až k ní.

„To je můj pegas!“ bojovně jsem k ní zvedl hlavu a šmátral po ní rukama. Pak jsem se soustředěně zamračil. „Ty umíš taky lítat, panenko?“

Nečekal jsem, co řekne, protože mi mozek řekl, že umí. „No tak! Já chci taky lítat!“

„Ne, je to kočka, Reizo,“ protočil jsem očima.

„A ty jsi opilý. A to úplně namol!“ zašeptal jsem tiše.

Pak mi ale v hlavě bleskl nápad. „Chceš létat? Já to umím, naučím tě to, chceš?“

„Naučíš?“ povytáhl jsem nadšeně obočí, ale pak jsem se zamračil na tu panenku. Má něco za lubem! Určitě mě chce svést, myslel jsem si naivně. Vyplázl jsem na ni jazyk! Chi, já jí patřit nebudu!

„Tak to teda ne,“ panovačným hlasem jsem začal, ale mezitím několikrát škytl. „Já patřím jen ptáčkovi a ten mě naučí lítat místo tebe!“

Sám jsem si zaraženě mumlal: „Slíbil jsem mu, že nebudu flirtovat ani nic jiného s nikým kromě něj…“

Těkal jsem pohledem po místnosti a zdálo se mi to, nebo tu byla vážně mlha?

„Panenko, nevíš, kde je ptáček?“ zmateně jsem se rozhlížel, ale bylo všechno nějak otočený vzhůru nohama. „A proč jsi vzhůru nohama?“

Zarazil jsem se, vážně si pamatoval, co mi… řekl? I když je úplně opilý???

„Ptáček? Ále… Ty nějakého znáš? Pověz, kdo je praček?“ nedalo mi to, i když bylo asi pěkně hnusný tahat z něj něco takového, když není při smyslech.

„Já nesmím nikomu říct jeho jméno, je to naše tajemství,“ dal jsem si prst na rty a zatvářil se tajuplně. „Ale, panenko, když ti to prozradím, řekneš mi, proč jsi vzhůru nohama?“

Naivně jsem si myslel, že už mi to dávno slíbila, tak jsem se usmál jako měsíček na hnoji. „Tori wa Torio.“

(pozn.: překlad: Ptáček je ptačí ocásek (Torio = ptačí ocásek)… čili další hovadina, co mohl říct, ale jen pro nezasvěcené)

Posmutněl jsem, takže by to řekl? Už-už jsem ho chtěl zastavit, ale...

„Tori wa Torio!“ řekl vítězně.

Já se na něj zadíval a… pak už to nevydržel a začal se smát, což mi pohnulo se zády, takže jsem se zase smát přestal, ale stále jsem měl úsměv na tváří a i kotě v náručí.

„Tak dobře, neříkej mi jméno. Ale až mi řekneš, jaký je, prozradím ti, proč jsem vzhůru nohama!"

„To není fér!“ zamračil jsem se a nejistě se na panenku podíval. Smála se, ale z nějakého důvodu se přestala smát. „Panenko, tebe něco bolí, že se nesměješ?“

Z přimhouřených očí jsem se na ni díval a nějak se mi něco na panence nezdálo. Pak mi mozek dovedl informaci, že panenka chtěla, abych mluvil dál. Mozek zpracovával informace a data o mém ptáčkovi. Nevěděl jsem, jak ho popsat, protože žádné slovo nebylo výstižné.

Najednou jsem se zářivě usmál a na panenku zamrkal. „Tori wa… úžasný člověk, protože mě miluje…!“

Sklonil jsem hlavu a tiše jsem dodal: „Obdivuji ho, protože…“

„Nic mě nebolí,“ zašeptal jsem tiše.

Reizo se odmlčel. Už předtím šeptal, tak jsem ho sotva slyšel, ale teď ztichl úplně.

„Ano, miluje tě, ale… Proč ho obdivuješ? Musíš to odpovědět, jinak budu napořád vzhůru nohama a ty se nikdy nedozvíš proč. A je to vážně zajímavé a dobré vědět. Tak…?“

„Panenko, jsi na mě ošklivá,“ plačtivě jsem popotáhl. Proč mě ta panenka nemá ráda? Zatahal jsem panenku za kalhoty a podíval se na ni prosebným pohledem. Ale asi to bylo všechno marný, panenku obměkčit nešlo! Ošklivá panenka!!! Já chtěl vědět, proč je vzhůru nohama! Copak umí takhle podivně lítat?

Nahodil jsem uražený obličej a natočil se k panence bokem, ale přesto jsem chtěl té panence ukázat, jaký je mezi ní a mým ptáčkem rozdíl! Ukázat jí, proč by u mě neměla šanci!

„Protože… Tori… já si ho… vážím… protože… on… umí ocenit… CHRRRRRR,“ padl jsem na záda se zavřenýma očima.

„Život,“ zamumlal jsem do prázdna a znovu zachrápal. Rukou jsem šmátral do tmy okolo sebe snaže se najít to nejcennější.

„Tori… miluju tě,“ tiše jsem vyfoukl vzduch a sám pro sebe se usmál. Pomalu jsem se toulal ve snech o tygrovaných létajících koních s rohem.

... Seděl jsem a zpracovával, co mi řekl. Váží si mě, protože umím ocenit život. Ale vždyť já... Já!

Ihned, jak jsem se vzpamatoval, došoural jsem se pro přikrývku. Nezvládl bych ho teď odnést na futon, tak jsem ho jen přikryl a jako bonus si položil jeho hlavu do klína. Trochu se zavrtěl, ale nevzbudil se. Chytil jsem ho za ruku a tou druhou jsem ho jemně vískal ve vlasech.

„Taky tě miluju,“ zašeptal jsem a něžně ho líbl na čelo. Nechtělo se mi ležet, akorát by mě bolelo tetování, a tak jsem si přitáhl jeden z polštářů a opřel se o zeď. Usnul jsem během krátké chviličky. V hlavě mi pořád poletovala Reizova slova.

***

Otevřel jsem oči a zprudka se posadil, ale pak jsem toho zalitoval a se zaúpěním se svalil zpět. Jenže nějak mi nedocházelo, proč a na čem ležím, ale ta příšerná bolest hlavy!!!

Už nikdy nebudu pít, vážně! Tohle mi za to nestojí. Semkl jsem víčka pevněji k sobě a přemýšlel o tom, který vůl tu tak moc rozsvítil, než mi došlo, že to je jen sluneční záření.

Probudilo mě Reizovo skučení, když se prudce posadil a pak zase klesnul zpět. Jemně jsem ho pohladil po čele.

„Tu kocovinu si užij!“ zašeptal jsem sladce a trochu se protáhl. Víte, jak je spaní v sedě nepohodlné?! „Včera jsi musel vypít celý bar!“

Nesouhlasně jsem zavrčel a trochu jsem pootevřel oko, abych viděl jeho škodolibý úsměv.

„Ty mě vůbec nelituješ,“ zamumlal jsem opět se zavřenými víčky. „Pil jsem kvůli tobě, že jsi mi zase utekl!“

„Já vím, omlouvám se…“ zašeptal jsem tiše.

„Mám pro tebe ale překvapení, jako satisfakci!“ dodal jsem smířlivě a prohrábl mu vlasy.

„A taky by sis měl udobřit Becky, jinak z tebe vymlátí duši...“ zamyslel jsem se.

„Co jsem jí udělal?“ zeptal jsem se s napětím v hlase. „To jsem byl tak namol, že mě napadlo jí něco říkat?“

Zamračil jsem se z té představy a bylo mi úplně zle. Jako by zmínka jejího jména nakopla můj žaludek. Rychle (v rámci možností) jsem se po čtyřech začal plazit do koupelny. Díky Toriově pomoci jsem se tam stihl dostat včas, abych obsah svého žaludku nevyklopil někde na futon po cestě tam, ale do záchodové mísy.

„Promiň,“ zašeptal jsem směrem k němu. Opravdu jsem nepotřeboval, aby mě někdy takhle viděl. Se zaúpěním jsem se zaplížil k vaně, kde jsem na sebe pustil studenou vodu. Bezvadně to pomáhalo… Sice ty kapky byly moc hlasitý, ale aspoň mi to pomohlo zbavit se pachuti na ústech od zvracení.

„Co máš pro mě za to překvapení?“ zeptal jsem se a sedl si vyčerpaně na vanu.

Pohotově jsem chytil dlouhé černé vlasy, když zvracel. Pak, když se usadil na vanu a já se ujistil, že sedí alespoň tak nějak stabilně, vzdálil jsem se ke skřínce, kde se skvěla lékárnička, kde určitě byl růžový prášíček. S povzdechem jsem jej podal Reizovi i se sklenicí vody, pro kterou jsem doběhl vzápětí. Pak jsem se posadil vedle něj. Nemohl jsem si pomoct, ale stále jsem se škodolibě usmíval.

„Řekl jsi jí čarodějnice. A Shira jsi chtěl učit lítat!“ vzpomněl jsem si na vyděšeného kocourka.

„Pak ses chvilku válel po zemi. Mně jsi říkal panenko a nelíbil jsem se ti,“ pokýval jsem s úsměvem hlavou.

„Ča – ča – čarodějnice?“ roztřásl se mi hlas. „Nedožiju se druhého dne. Co dne? Nedožiju se ani oběda.“

Svěsil jsem hlavu a schoval ji do dlaní, jak moc mě děsila představa rudovlasé ženy, která mě bude krájet katanou na malé kousíčky. Při zmínce panenky jsem se na Toria omluvně podíval skrz prameny vlasů.

„Promiň,“ zašeptal jsem.

„Prosím, neber vážně, co jsem říkal… Mně se budeš vždycky líbit,“ nálehal jsem na něj.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Vlastně jsi mě potěšil,“ řekl jsem a při vzpomínce na jeho slova se usmál.

„Nechtěl jsi panenku, protože máš ptáčka,“ objal jsem ho.

„Já vlastně...“ sklopil jsem kajícně pohled.

„Trochu jsem zneužil toho, že jsi byl opilý a... ehm.. děkuju...“ zašeptal jsem. Když mi objetí opětoval a trochu sevřel v náručí, zaúpěl jsem.

„Nechceš si ještě lehnout? Musí ti být zle, zdálo se, že si toho vypil opravdu dost,“ začal jsem odvádět řeč jinam a pomalu mu pomohl na nohy.

„Zneužil? Torio, nezakecávej to! Co jsem řekl?“ zavrávoral jsem a sklouzl z vany na podlahu. „Musím vědět, co jsem ti řekl! Mohl jsem ti něco říct špatně… mohl jsem tě něčím urazit!“

Nejistě jsem se na něj díval a přemýšlel, co jsem mohl říct takového, že ho to udělalo tak šťastným.

Pomohl jsem Reizovi na nohy a povzdechl si.

„Já-já se ptal, kdo je ptáček, protože, ehm, jo, chtěl jsem vědět, co mi povíš, nezapírám a přiznám se bez mučení. Nechtěl jsi mě, teda, nevěděl jsi asi, že jsem to já, protože… jsi mi slíbil, že nikdy s nikým nic mít nebudeš. Jen se mnou. A taky, že si mě vážíš, protože... protože si cením života...!“ konec toho jsem už říkal tiše a ještě tišeji, až úplně do ztracena.

Skousl jsem si ret a maličko odvrátil hlavu. Torio mi pomohl zpět do našeho pokoje a opřel mě zády tak, abych se mohl dívat do zahrady. Přemýšlel jsem, co bych měl na to říct, protože nějak no…

Bylo mi trapně, protože zjistil, co na něm nejvíc miluju…

Cítil jsem se provinile. V noci to byla legrace a zvědavost, ale teď...

„Ehm, omlouvám se, asi jsem se neměl vyptávat.“ Vstal jsem. „Asi bude lepší, když teď půjdu a nechám tě v klidu,“ pousmál jsem se trochu rozpačitě.

Když vstal, rychle jsem ho chytil za ruku. Nějak se mi v hlavě začínalo vyjasnívat a já si vzpomínal na jednotlivé útržky. Ne kompletní, ale něco určitě tam bylo. Zatáhl jsem ho za ruku a on zavrávoral. Přepadl na mě. Trochu něžněji než předtím jsem si ho posadil do klína, ruce jsem mu položil na boky.

„Pořád mi dlužíš odpověď, panenko,“ zašeptal jsem mu tiše. „I když asi mám na ni odpověď teď už sám. Byl jsem opilý… Ale co bys mi odpověděl?“

„Co bych ti odpověděl, jo?“ povytáhl jsem obočí.

„Bylo to jednoduché, ležel jsi na zádech a zakláněl hlavou,“ ušklíbl jsem se. To byla asi nejvtipnější část včerejšího večera.

Zamračil jsem se, jak byl pobavený tou představou. Jako trest jsem ho dravě políbil a pohladil ho po páteři. Stejně ho miluju, i když je na mě občas ošklivý.

Polibek jsem mu hned opětoval, ale na pohlazení po zádech jsem reagoval dost odmítavě. Přikrčil jsem se a skousl si rty. Reizo se trochu zasekl.

Zarazil jsem se uprostřed pohybu a zkoumavě si Toria prohlížel.

„Co se děje?“ zvedl jsem mu opatrně hlavu.

„Já-to… nic se neděje. Já včera jen… uklouzl, ano, na náledí, venku, když jsme šli s Becky do města. Vyrazil jsem si dech a teď mám bolavá záda,“ řekl jsem přesvědčivě.

Podmračeně jsem si ho měřil a zatahal za lem trika. „Ukaž mi to, mohl sis třeba ublížit mnohem víc.“

Začal jsem rozhodně vrtět hlavou.

„Kdepak, ošetřili jsme to, vidíš? Mám to zavázaný, tak to necháme být, jo? Jsem v pohodě!“ usmál jsem se a políbil ho, snaže se odvrátit pozornost.

Políbit jsem se sice nechal. No popravdě, kdo by odolal jeho rtům?

Ale nakonec jsem ho maličko odtáhl a nakoukl pod triko výstřihem. Hruď mel opravdu obvázanou. Starostlivě jsem se na něj podíval s výtkou v očích.

„Rozhodně nejsi v pořádku, když máš všude obvazy!“ zamračil jsem se na něj.

„Ale prosím tě. Jsem naprosto v pořádku! Nic mi není, jen to trochu pobolívá, ale to tak za.. tři dny až týden to přejde, uvidíš,“ ujišťoval jsem ho.

„Copak jsi měl někdy důvod mi nevěřit?“ usmál jsem se sladce a pohladil ho po tváři.

„Ta otázka je rána pod pás a ty to víš,“ přitáhl jsem si ho do polibku, ale jen na malou chvilku. „Něco přede mnou tajíš! Když si vyrazíš dech, tak to tak dlouho nebolí…“

Zazubil jsem se, když mě opět políbil.

„Něco přede mnou tajíš! Když si vyrazíš dech, tak to tak dlouho nebolí…“

„Ale, já spadl fakt blbě a-" zarazil mě jeho pohled. Zamračil jsem se. „Nic to není, jasný? Nemusíš se bát.“

V hlavě mi to šrotovalo, jak jsem se snažil přijít na to, co přede mnou skrývá. Byl pryč hodně moc hodin… Odešel hned po tom, co mě vzrušil… po tom, co ho přijali do rodiny… po tom, co jsem mu ukázal ten nákres… bolí ho záda…

„Torio, neříkej mi, že…?“ začal jsem otázku, ale nějak ji nedokončil a jen se na něj díval.

Zadíval jsem se mu přímo do očí. Na pravý ukazovák jsem namotával pramínky odbarvených vlasů.

„Ne, neříkám. Vážně to nestojí za řeč...“ snažil jsem se ho přemluvit, ačkoliv se zdálo, že už je pevně rozhodnutý.

Kami-sam! Proč mi tohle děláš?! On byl tak roztomilý s tímhle výrazem! Skousl jsem si ret, jak jsem se snažil nemyslet na to  jak moc mu to sluší… (^^).

„Ukaž mi to?“ zopakoval jsem větu naplněnou zvědavostí.

Pootočil jsem hlavou.

„Já nevím, o čem to mluvíš,“ nafoukl jsem tváře.

„Víš moc dobře, o čem mluvím,“ řekl jsem rozhodně a povytáhl mu triko nahoru.

„Mělo to být překvapení…“ zamumlal jsem, ale poslušně zvedl ruce, aby mi mohl tričko přetáhnout přes hlavu a hned vzápětí je zase svěsil podél trupu. Přelezl jsem před něj a klekl si na kolena.

„Tak... rozmotávej...“

Přejel jsem po obvazu prstem, nakonec jsem ho měkce políbil na rty. Ten jeho výraz… ach… Trochu jsem zatahal za začátek provazu a ten povolil.

„Stejně bys to přede mnou neutajil,“ upozornil jsem ho, ale oči mi už dávno svítily zvědavostí.

„No… to asi ne...“ konstatoval jsem a dál jen seděl a nechal jeho prsty rozmotávat obvaz. Byl jemný, jen sem tam to trochu zabolelo. Ale čím víc ho bylo smotaného, tím rychleji odmotával další a další… horlivě, nebo mi to tak alespoň přišlo...

Konečně poslední kousek bílého obvazu dopadl na zem. Toužebně jsem se podíval na jeho bříško. Byl tam obrys ocasu, na kterém byly černé pruhy a… musel jsem polknout, protože pokračoval i za lem kalhot. Měl jsem nutkání se ho na tom místě, kde se pomalu ukrýval za látkou, dotknout, ale pak jsem ten pud zapudil. Přece jen by ho ještě tenhle dotek mohl bolet…

„A záda…?“ zatoužil jsem vidět i ta.

Beze slova jsem se na kolenou pootočil. Teď jsem měl výhled do zahrady, neboť posuvné dveře byly otevřené. A Reizo nic neříkal. Trochu ve mně zatrnulo. Hněvá se?

„Asi je to ještě červené, co?“ promluvil jsem do ticha nejistě.

Ten pohled mě úplně odrovnal. V úžasu jsem se díval na Toriova záda a nemohl cokoli říct. Ten černý tygr hrdě se tyčil na jeho zádech a chránil ptáčka, jenž měl najednou modrozelenou barvu. Kůži měl mírně zarudlou od podráždění, ale to nic neměnilo na té kráse. Bylo to tak úchvatné…

„Sugoi,“ vypadlo ze mě omámeně. Chtěl jsem se ho dotknout, obejmout.

„Jsi hrdina, když jsi to vydržel,“ dojatě jsem se usmál a stále se na něj díval, když najednou z nebe se snesla první sněhová vločka, aby dopadla na jeho právě odhalená ramena.

„Žádný hrdinství to nebylo. Navíc... to ty jsi ho navrhnul! Je to tvoje zásluha,“ pootočil jsem se, abych na Reizu viděl. Jemně jsem rukou setřel kapičku vody, která mě na rameni zastudila.

„Je-je tu trochu chladno...“ zašeptal jsem s vlídným úsměvem na tváři.

„Když se ke mně přitulíš, tak nebude,“ usmál jsem se a stále dojatě koukal na to tetování. Takhle na něm bylo naprosto dokonalé… Opravdu bralo dech…

„Chceš to zpátky převázat? V koupelně mám ještě mastičku, když jsem trpěl s tím svým tetováním…“ nabídl jsem mu, když jsem uviděl ten jeho výraz, který říkal: Ty opravdu na nic jiného nemyslíš, co?

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: I. Bonus část II.: