OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 9. kapitola

21.12.2014 (12:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1253×

Jen jsem sledoval, jak se rozčileně a rychle oblékal, když dotelefonoval. Posadil jsem se na postel. Překvapeně jsem zamrkal, když popadl katanu.

„Promiň, Torio, asi nemůžu být nikdo jiný než vůdce yakuzy," pousmál se a...

„Počkej! Proč? Co… co se děje-" Přehlušila mě rána zavřených dveří.

Zase… Zase mě nenechal domluvit a odešel. Vyběhl jsem ještě za ním a chtěl otevřít dveře a zeptat se, ale bylo zamčeno. S povzdechem jsem se doběhl podívat k oknu, ale viděl jsem jen červená světla u auta, jak mizí v zatáčce. Plácnul jsem s sebou zpátky do postele. Co se mohlo dít tak důležitého? Navíc, v půl šesté ráno…? Nejspíš „pracovní“ problémy.

Čekal jsem na Reizu celý den, bál jsem se o něj. Jo, fakt bál. Nechtěl jsem, aby ho někde zastřelili. A můj strach se prohluboval s každou další hodinou, co nepřicházel. Čas se přehoupl přes půlnoc, pak jedna hodina… Opět svítání, den… Ale nikdo nepřicházel.

Až kolem šesté večer zarachotil v zámku klíč. Běžel jsem Reizu přivítat a případně mu pomoct, kdyby byl zraněný.

Byl konec… Zranění, svíjející lidé se mi kroutili u nohou a mí lidé, někteří poranění, odklízeli věci a zahlazovali stopy. Aya mi položila ruku na rameno s malou omluvou v očích. Stiskl jsem její dlaň a zkusil se na ni usmát, ale nešlo to. Chápala mě… to bylo důležité…

Dva dny… byly to dva dny jen v těchto sutinách a střelby… nedokázal jsem je nijak přesvědčit, aby se vzdali…

Někde nad mou hlavou zazpíval ptáček, který se usadil na větvičce stromu… ptáček? …Torio!… blýsklo mi to jméno v hlavě.

Rebeca ke mně přiběhla s podivnou taškou. „Rei-chan, tady… to je pro toho ptáčka ode mě.“

„To děcko nic nepotřebuje,“ zchladila ji pohledem Aya.

„Aya, nebuď mrzutá,“ vyplázla na ni Rebeca jazyk.

Vzal jsem od ní tašku, ani jsem se nedíval dovnitř. Musím jet za ním! Potřebuju… potřebuju si zchladit nervy. Nenávidím to, proč musím tohle dělat?

Povedlo se mi do bytu dorazit ještě tu noc. Odemkl jsem si pomalu dveře a zul si boty. Hlavně jsem nesměl za sebou zamknout ty dveře.

Úlevně jsem si vydechl, když jsem ve dveřích spatřil Reizu.

„Reizo!“ Vrhnul jsem se k němu. „Konečně jsi zpátky, bál jsem se! Kde jsi byl?-" zasekl jsem se. „Krvácíš! Jsi-jsi zraněný?" zeptal jsem se vystrašeně.

Sklopil jsem pohled, abych se viděl. Na oblečení bylo spoustu krve… já takhle šel po ulici? No potěš pán bůh…

„Krev?“ zmateně jsem zamrkal a dál to zkoumal. „Jo, tak ta není moje…“ Podíval jsem se na Toria, který mě přišel přivítat. „Torio, dneska tě musím mít…“

Nečekal jsem, co mi odpoví, a zrušil tu malou vzdálenost mezi námi. Prostě jsem ho dravě políbil…

Ulevilo se mi. Není jeho, je v pořádku.

„Torio, dneska tě musím mít!“ A hned se vrhnul na mé rty. Chvíli jsem jen zmateně stál, než jsem ho všemi dostupnými prostředky od sebe odtáhl.

„Co to meleš? Nemusíš. Pojď, pojď se umýt, já zkontroluji, jestli vážně nejsi zraněný-" Pevně mi sevřel rameno.

„No tak. Pusť! Pusť! To bolí.“ Páčil jsem jeho prsty. „Reizo…? RE-REIZO! Zastav, prosím tě! Nech toho, jsi rozrušený, nevíš, co děláš!"

Nemohl jsem ho pustit. Prostě nemohl… Sevřel jsem ho pevněji v náručí a znovu ho políbil na rty. Každý dotyk jeho těla mě rozpaloval a zároveň uklidňoval. Chtěl jsem mnohem víc. Putoval jsem rukou po jeho těle a lačně ho líbal. Couval přede mnou, ale já jeho kroky směřoval do ložnice.

Bránil jsem se, ale on byl silnější. V hlavě mi blikala červená kontrolka. Ne jako včera. Ne po tom krásném dni.

„Nech mě! Nechci!" bránil jsem se a div si nevykroutil krk. „Tohle už ti neodpustím, tak neblbni! Ještě pořád jsem poraněný! Tak sakra poslouchej!"

Neposlouchal jsem ho, ačkoliv bych měl. Bránil se a já si s ním přesto hrál. Už jsme byli v ložnici a já ho nemilosrdně hodil na postel. Dneska ho opravdu musím mít. Ručník kolem jeho pasu povolil a odkryl jeho nahotu. Přiklekl jsem si nad něj.

Musím ho mít! Hladově jsem se přisál na jeho rty, aby nemohl křičet. Cítil jsem jeho ruce na své hrudi, jak se mě snaží vzdorovitě odtáhnout. Nebral jsem na to ohledy…

Sápal jsem se zpod něj, kopal jsem, ale brzy mi nohy zasedl. Ani křičet jsem nemohl, tak jsem ho kousl, jako tehdy. Ale myslím, že ho to jen víc naštvalo.

„Uklidni se, do prd*le!" Chytil jsem jeho hlavu do dlaní. 

„Já nevím, co se tam stalo, ale tohle ti nepomůže." Já z něj nechtěl mít zase strach. Tak proč?! Proč zase neposlouchá?!!

Když mi prokousl ret, už jsem to nevydržel. „Uklidni se, do prd*le!“

Chytil mou hlavu do dlaní a něco se mi snažil říct, ale jeho hlas ke mně doléhal jakoby z velké dálky. Nevnímal jsem to, co chce. Nechal jsem ruku, aby pátrala po jeho těle. Díval jsem se mu do očí a vypadalo to tak, že se uvnitř nich něco důležitého láme a ničí.

Je mu to… jedno. Nic-nic pro něj neznamenám. A já myslel, že bychom mohli být přátelé! Spletl jsem se. Neposlouchal mě, nevnímal. V očích měl dost psychopatický výraz.

„Reizo, prosím…!“ zaúpěl jsem už zoufale. Do očí se mi hrnuly slzy. Cítil jsem se podvedeně a zrazeně. Jako by někdo trhal na cáry moje srdce. Já hlupák se o něj bál… Doufal jsem, že se v pořádku vrátí. Až teď vím, že by mi zase bylo líp, kdyby se nevracel.

Viděl jsem v jeho očích slzy a to mě ubíjelo. Rozhodl jsem se si ho vzít rychle a jen jednou. Dotýkal jsem se jeho kůže, ale ne příliš dlouho. Jazykem jsem si pohrával s jeho bradavkou. Rukou jsem však kroužil na jeho zadečku, abych našel jeho otvor. Neslyšel jsem jeho prosebné zastavení… Nějak mi v tomhle okamžiku bylo fuk, že jsem rozbil ten tenký řetízek, co spustil nedobytnou klec na zraněného ptáčka…

Mohl jsem křičet, jak jen jsem chtěl. Mohl jsem se snažit bránit, ale s ním to ani nehlo. Ani nadávky, ani slzy. A s bolestivým průnikem, kdy se sotva zahojené rány znovu potrhaly, jsem cítil, jak se ve mně moje já tříští na milióny malinkých kousíčků. Jak ta pomyslná křidélka Reizo vytrhl ptáčkovi ze zad a nestaral se o to, kam je zahodil.

Z Toria se stala jen loutka, kterou jsem sledoval ze shora. Veškerá vůle vyprchala, Reizo zranil jeho důvěru. Ten ležící znásilňovaný chlapec s bílými vlasy, slzami v očích a neustále šeptající o konec, už jsem nebyl já. Veškeré sny se roztříštily, důvěra byla zlomena stejně jako silná osobnost malého ptáčka v kleci bez křidélek.

Tak co vy na to? Prosím, nebuďte na Reizu moc naštvaní... on bude po čase zase hodný. Dobře, asi nemá cenu ho nějak bránit, já jsem na něj pokaždé taky naštvaná, ale mám pro vás dobrou zprávu. V dalších kapitolách si budete moct zamilovat jednu úžasnou postavičku jménem Rebeca...

Neměla bych tolik spoilerovat, není to zdravé. Budeme moc rády za nějaký ten komentář a přejeme všem krásné vánoční svátky. Tu novou ochutnávku naší tvorby uvidím, jak stihnu dát dohromady. Vaše Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 9. kapitola: