OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 8. kapitola

13.12.2014 (14:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1009×

Bylo to… zvláštní, Reizo nejen že mi dal jen pusu s přáním dobré noci, nepřišel ani pozdě v noci ke mně. Vůbec nepřišel do ložnice! Chvíli jsem ležel a čekal, ale nakonec jsem mohl klidně usnout, aniž bych se musel bát toho, co se stane.

Vzbudil jsem se, když pomalu začínalo svítat. Chtěl jsem ještě usnout, ale byl jsem dost vyspalý a navíc hladový. I když jsem hodlal dál odmítat Reizovu potravu, s bolestmi břicha se špatně spí. Aspoň se napít a žaludek naplnit vodou. Svěsil jsem nohy z postele a natáhl se pro ten ručník. Tohle taky budu muset vyřešit.

Pomalým krokem jsem šel stále ztemnělou ložnicí do prostorného obýváku s obrazy do kuchyně. Tedy, chtěl jsem tam dojít, ale upoutal mě spící Reizo. Ležel na boku, tváří ke mně. Halily ho ty dokonalé černé dlouhé vlasy, které mu spadaly i přes tvář. Byl tak krásný!… ale i krutý… ale krásný víc! A… ZBYSTŘIL JSEM! Poodhalená košile… tetování…?

Ne, to není stín, to je… Opatrně jsem přešel blíž a pořádně se zadíval na… černé peříčko…? Kousek černého peříčka. Klekl jsem si a opatrně odhalil další část… Mezi levou bradavkou, levým ramenem a klíční kosti, v tomto pomyslném trojúhelníku, se skvěla tři černá peříčka, která vypadala jako opravdová. Jako by jen přistála na jeho světlé kůži... Stáhl jsem košili ještě níž, neboť jsem zahlédl cosi i za jeho krkem. Snad nějaký vzor i na zádech? Se zatajeným dechem jsem se chystal stáhnout bílou látku ještě níž, abych se mohl podívat.

Ucítil jsem dotek na své kůži… to mě donutilo pootevřít oko. Torio klečel u mě a zkoumal mé tetování. Uvnitř sebe jsem váhal, jestli ho to mám nechat udělat nebo ne. Pak vzal opatrně lem košile a chtěl ho posunout níž.

Líbil se mi jeho uchvácený výraz ve tváři, když si ty peříčka prohlížel. Ale když odhalila košile víc než dost, zachytil jsem jeho ruku, abych ho zastavil. Překvapeně se na mě podíval, já mu jen hleděl do očí.

„Neměl jsi to vidět,“ promluvil jsem první po dlouhé odmlce.

Tlumeně jsem vyjekl, když mě pevně chytil za ruku.

„Neměl jsi to vidět,“ řekl kupodivu klidně po dlouhém tichu.

„Já-já... omlouvám se. Ty jsi tu ležel a já se šel napít… myslel jsem, že je to stín, ale nebyl a... ty jsi moje taky viděl… nedalo mi to. Je-je to krásný! Skoro jako by byly opravdový!“ obhajoval jsem se s trhnutím rukou.

Přivřel jsem oči a jen se maličko pousmál, ale jeho ruku z těch svých nepouštěl. Opatrně jsem si jeho dlaň položil na ta tři peříčka. Takže byl zvědavý, jo? Mohl bych ho nechat se podívat i víc? Trochu jsem zaváhal, ale pak jsem se široce pousmál a posadil se.

„Rozhodl jsem se, Torio,“ zašeptal jsem tiše.

„Ro-rozhodl?? K čemu?“ Vyvalil jsem oči. Uvolnil jsem ruku, kterou jsem se snažil vypáčit z jeho sevření. Posadil se na pohodlném gauči. Děsil mě jeho odhodlaný úsměv.

Rozcuchal jsem mu vlasy a pobaveně se usmál.

„Ukážu ti to tetování, co mám na hrudi,“ oznámil jsem mu rozhodnutí, při těch slovech jsem pomalu začal rozepínat knoflíčky košile.

Oddychl jsem si a strach vystřídala zvědavost. Posadil jsem se před něj na paty a sledoval, jak si rozepíná košili. Nějak, nějak jsem mu pozapomněl to, co se stalo. Nedokázal jsem se na něj zlobit, když se choval takhle. Tohle byla ta osobnost, kterou jsem obdivoval. Když už košili jen držel spojenou, mohl jsem si krk vykroutit.

Košili jsem odhalil, abych mu ukázal tetování v celé své kráse. Tedy aspoň na hrudi… ostatní jsem mu ukázat nechtěl. Zamyšleně jsem mu přejel po kontuře obličeje.

„Torio, slibme si něco,“ navrhl jsem zcela vážně bez známky úsměvu. „Až jednou ti ukážu celé své tetování, řekneš mi celé své jméno. Nebo až ty mi prozradíš pravé jméno, já ti ukážu zbytek tetování… Prostě by každý z nás musel střežit tajemství toho druhého…“

Zadíval jsem se do Reizových očí.

„Slibuji," řekl jsem vážně.

„Ale teď nebudeme po tom nijak pátrat, ano…?“ zašeptal jsem a fascinovaně hleděl na černá pírka, která jako by se snášela po Reizově hrudi až k lemu kalhot a možná… Pokračovaly dál, minimálně jedno muselo být ještě na podbřišku.

Věděl jsem, že tenhle slib bude pro nás příslibem budoucnosti. Pobaveně jsem se usmál, když jsem si všiml jeho pohledu na mé bříško.

„Splníme si to, až budeme oba připraveni…“ přikývl jsem a dál ho sledoval. „Chceš se jich dotknout?“

Odtrhl jsem od něj pohled a postavil se. Jako odpověď na jeho otázku jsem záporně zavrtěl hlavou. Ne že bych nechtěl, ale nestál jsem o žádné vzájemné dotýkání. Aspoň teď ne. Bál jsem se, že by to dopadlo jako včera. Už ta provokace, když jsem se snažil podívat se na jeho tetování sám, byla nebezpečná. Myslel jsem, že spí…

„Já půjdu… ještě zkusit usnout. Ta peříčka… jsou nádherná. Skoro, jako by ti je tam někdo jen položil. Jen fouknout,“ pousmál jsem se.

Zvedl se a chtěl odejít, ale já zachytil jeho ruku, abych mu v tom zabránil.

„Něco sis u mě zapomněl.“ On jen vykulil nechápavě oči.

Pousmál jsem se a postavil na nohy. Něžně jsem si ho přitáhl do náruče, abych mohl okusit jeho rty. Čekal jsem, až se zapojí do mé hry. Když to konečně udělal, pustil jsem ho. Viděl jsem na něm, jak se mu trochu podlomila kolena, tak jsem ho znovu zachytil.

„Opatrně,“ pousmál jsem se. „Oyasumi.“

Nechápal jsem jeho počínání. Jako už tolikrát… Možná… možná už je všechno špatné zase pryč. Bude to jako předtím, než jsem utekl a možná mě po čase i pustí. Kdybych jen tušil, jak naivní to je myšlenka…

„Ten gauč musí být dost nepohodlný,“ konstatoval jsem tiše v jasné pozvánce, že se na velkou postel v ložnici vejde. Usmál se a přikývl. Já mu úsměv opětoval a šel o pár kroků napřed.

„Nemáš něco jiného než…?“ zatahal jsem za ručník.

 „A-a taky,“ ukázal jsem mu spoutané ruce. Doufal jsem, že když byl dnes cely den tak milý, že by všechno mohlo byt… Jinak, lepší.

Pousmál jsem se nad jeho pozvánkou, ale když ukázal na ručník a pouta, musel jsem se šibalsky posmát ještě víc.

„Promiň, Torio, já od nich nemám klíč,“ řekl jsem tónem, který postrádal jakoukoli kajícnost. „A pokud jde o oblečení… Zítra ti dojdu nějaké koupit.“

Uličnicky jsem přejel po okraji ručníku, ale skoro okamžitě jsem ruku stáhl zpět, abych si mohl zapnout košili.

Zpražil jsem ho pěkně naštvaným pohledem.

„Teď jsem vězeň se vším všudy i s pouty!“ zabrblal jsem.

„Žádný svršek si neobleču, víš?“ Zamával jsem mu pouty na rukou před obličejem, až řetízek zachrastil. Zapnul si košili a asi chtěl znovu konfrontovat okraj mého ručníku.

„Ani se mě nedotkneš, po včerejšku to máš ještě furt rozlitý!“ upozornil jsem ho rázně na fakt a zalezl jsem si na svou polovinu postele blíž u okna.

„Promiň, Torio,“ zašeptal jsem omluvu a zachumlal se na své straně do peřiny. Nemohl jsem ale spát. Párkrát jsem se převalil a nakonec se mi na chvíli podařilo usnout, když jsem sledoval Toriova nahá záda.

Usínal jsem zády k Reizovi.

„Promiň, Torio,“ zašeptal a v jeho hlase byla opravdu znát lítost.

„Já to… přežiju,“ zašeptal jsem sotva slyšitelně v odpověď. Dlouho se převaloval sem tam. Poslouchal jsem šustění pokrývky, a až po několika dlouhých minutách se zřejmě pohodlně uvelebil, aby mohl spát. S klidem jsem taky usnul. Bohužel jen na krátko.

Bytem se rozezněl Reizův telefon, až jsem polekaně nadskočil. Bylo brzo ráno, za okny už světlo, ale slunce ještě nevyšlo. Jen obzor byl zabarven do oranžova. Reizo s brbláním vstal.

Když se mi konečně povedlo usnout, vzbudilo mě děsivé zvonění telefonu. Co to, k*rva, má bejt?!

Naštvaně jsem vylezl z postele a šel hledat ten rušivý element. Nakonec jsem ho našel v obýváku. Aya… Co teď může chtít?

Sotva jsem vzal telefon, ozvalo se několik výstřelů a pak naléhavý hlas: „Reizo-sama! Jedna rodina se vzbouřila… potřebujeme tě tu…“

Ozvalo se pár dalších výstřelů a křik. „Hned jsem tam.“

Hovor jsem položil a šel si obléknout černý kabát, do něho jsem schoval pistoli. Došel jsem do ložnice pro katanu. Podíval jsem se na Toria…

„Promiň, Torio, asi nemůžu být nikdo jiný než vůdce yakuzy,“ smutně jsem se pousmál… a pak odešel.

Tak co vy na to? Líbila se vám poslední kapitola o usmiřování? ... Ale mám na vás důležitou otázku, vzhledem k tomu, že budou Vánoce. Budete chtít další kapitolu v dalším týdnu, nebo si budete chtít počkat, až bude po svátcích? Ptám se, protože ta kapitola, která nás čeká, bude... hm, jak ji popsat?... Možná trochu drastická a vy budete na Reizu hodně naštvaní...

Pak je tu i možnost, že vám dáme ochutnat nějakou jinou povídku. Takže rozhodnutí je jen na vás. Moc se na vás těšíme u další kapitoly či jiného dílka a budeme rády za nějaký ten komentář. Gwendolin & Torriell. 

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 8. kapitola: