OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Wrong, which can change the future - Bonus

08.10.2013 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1240×

B – day and the phone

Dnes je velmi důležitý den. Nikdy jsem nebyl tak nadšený a vyděšený zároveň. Já vám tedy prozradím, co je za den, abyste pochopili, proč jsem tak nesvůj. Hiroki – senpai, můj nynější přítel, má dnes narozeniny, já je chtěl oslavit s ním. Ale byl jsem tak děsně nervózní jako nikdy. Proč vůbec tak blbnu? Vždyť jsme spolu už půl roku, tak by si člověk mohl myslet, že jsme zajeli do nějakých kolejí a není to už taková zábava. Avšak pravda je taková, že se prostě s Hirokim nudit nemůžu. Bože, jak já ho strašně moc miluji. No jo, ale co mu dám jako dárek? Co by se hodilo?

Vůbec jsem si neuměl představit, jak to celé dopadne. Sklesle jsem se usadil na židli ke stolu, na němž bylo onigiri ukryto pod fólii, aby se nezkazilo. Usmál jsem se. Miloval jsem ho, vážně. Ani si neumíte představit, jak mě potěšilo, že mi poprvé uvařil. Odkryl jsem to lákavé jídlo. Vzal jsem si jeden z trojúhelníčku a s chutí se zakousl.

„Aaa, to si dělá pr***?!“ Držel jsem se za pusu a modlil se, aby se s mými zuby nic nestalo.

Nejprve jsem byl potěšen, ale tohle?! Vždyť ta rýže je jako beton. Chtěl jsem zkusit malý experiment. Došel jsem k jedné skříni a vytáhl z ní kladívko. A jde se experimentovat. Praštil jsem s ním do té rýže a ono… ono se NIC nestalo!!!

„Hiroki – senpai, co jsi s tou rýží udělal?“ kroutil jsem nad tím hlavou.

Nechápal jsem, jak se mu mohlo povést to takhle zkazit. Nezbývá mi nic jiného než se najíst někde venku. A abych nezapomněl, musím se zastavit u své sestry, slíbila mi, že mi upeče dort pro mého přítele. Normálně bych to udělal já, ale už teď je poledne a senpai za pár hodin dorazí domů. Bohužel, má sestra bydlí dost daleko. No, měl bych pomalinku se vydat na cestu. Popadl jsem svůj kabát a oblékl se do něj. Vzal jsem si klíčky od auta a vydal se na cestu.

***

Po cestě k Akirově sestře se nic zajímavého nestalo a tudíž nás to nezajímá.
Akira právě teď jede zpět s čokoládovým dortem a zeleninou pro Toshiho.

***

Už jsem vjížděl do našeho města, když mi zakručelo v břiše. Měl jsem děsný hlad. Prostě jsem se musel někde najíst. Zaparkoval jsem u nákupního centra. Jednalo se o dlouhou ulici plnou obchodů a restaurací. Jednu jsem měl v oblibě. Zamířil jsem tam, po cestě jsem se díval do vitrín, až mě jedna věc zaujala. To by byl teda originální nápad. Vítězoslavně jsem se usmál. Zamířil jsem to koupit. Hrozně moc jsem chtěl vidět Hirokiho výraz, až to rozbalí. Začal jsem se smát na celou ulici, lidé se po mně otáčeli, jako by si mysleli, že jsem blázen. Opravdu jsem jím byl. Podíval jsem se na hodinky, abych zjistil, že… totálně nestíhám!!

„Kruci, tohle se musí dít jenom mně?!“ nadával jsem při běhu ke svému autu.

Do bytu se mi podařilo dorazit ještě deset minut před mým přítelem. Dort jsem vyndal z krabice. Přinesl jsem ke stolu láhev vína, zapálil svíčky a ještě jsem stihl zakopnout o hromádku knih. Sundal jsem si kabát, posadil se na židli do světla svíček, jinak v celé místnosti byla tma. Zaslechl jsem cvaknutí zámku, jak si Hiroki odemykal. Zacinkání značilo, že klíče dopadají na dřevěný botník.

„Tadaima!“ zvolal unaveně a najednou už stál na prahu kuchyně.

„Okaerinasai,“ řekl jsem snad alespoň trochu svůdně.

Vykuleně zíral na mě, na dort, na hranatý balíček. Nevěřil svým očím. Nejspíš nečekal, že si vzpomenu. Žulil jsem se na něj a on na mě. Prostě jak scéna z nějakého filmu. Vstal jsem ze židle. Pomalinku jsem se loudal k němu. Přelétl mu úsměv po tváři. Doufám, že má radost, protože jinak… Jinak ho uškrtím na té jeho modré kravatě.

„Tanjoubi omedetou gozaimasu,“ zašeptal jsem něžně do ucha.

Rozzářily se mu oči malými jiskřičkami radosti. „Arigatou, Akira – chan.“

Spojili jsme rty v polibek. Nejdřív velmi jemný, pak se to zvrtlo a byl příliš vášnivý. Možná až moc. Jemně jsem ho od sebe odstrčil. Šibalsky jsem se po něm podíval.

„Něco pro tebe mám.“ Utíkal jsem pro tu zabalenou věc ke stolu.

Komicky jsem mu ji dal do napřažených rukou. Nedočkavě roztrhal obal a svíral tu knihu v ruce.

„Co to má být?“ nechápal.

„Kuchařka,“ byla má odpověď.

„Proč?“

Musel jsem se hrozně začít smát. Už jsem to prostě nemohl vydržet. Začalo mě z toho smíchu vážně bolet břicho. Pak jsem si všiml Hirokiho dotčeného výrazu.

„Promiň, ale nechci, abys mě otrávil, tak jsem ti koupil speciální vydání – pro netalentované. Já jsem rád, že to tvoje onigiri moje zuby přežily bez újmy!“ pořád jsem se děsně řehtal.

„Co? Vždyť bylo moc dobré, když jsem ho jedl,“ divil se.

Zatáhl jsem ho za rukáv, táhl ho k tomu jeho bezvadnému výtvoru. Civěl na to a pořád nechápal.

„Jen si to zkus vzít do ruky, tím bys mohl rozbít i cihlovou zeď,“ vybídl jsem ho k tomu.

Opravdu mě poslechl. Vzal si trojúhelníček do ruky. Chtěl si ho asi dát do pusy, ale najednou na to jídlo koukal. Byl tak roztomilý s tímhle výrazem.

„Páni, je to vážně tvrdý. Ale když jsem je dělal, byly dobré. Jedl jsem je.“ Teď se smál i Hiroki.

„Akira – chan, ty vážně víš, jak zkazit každou romantickou scénu. Tolik jsem se těšil, co dostanu, ale tohle jsem nečekal.“ Pořád koukal na tu kuchařku.

Měl bych mu dát něco víc. Je asi vážně zklamaný, že jsem si z něj vystřelil? Musím rychle něco vymyslet. Možná…

„Senpai, jestli… eto… umno… Jako dárek si můžeš vzít,“ – polkl jsem, musel jsem se červenat – „…mé tělo.“

V jeho očích je objevily ty čertovské jiskřičky. Popadl mě do náruče tak jako poprvé a šel tím příjemným krokem k jediným dveřím, které ho zajímaly. Ložnice, blesklo mi v hlavě. Snažil jsem se být v pohodě, ale byl jsem nejistý. Ráno jsem pochopil, že tenhle dárek – mé tělo – mu už nikdy nedám.

Něžně mě položil na postel. Vyměnili jsme si hned několik polibků. Začal jsem mu rozepínat knoflíček po knoflíčku. To jde trochu blbě, když jste dole a musíte mít ruce natažené. Pomalu mi senpai svlékl triko. Pokaždé, když ho o trochu povytáhl, políbil mě na obnaženou kůži. Nakonec jsme opět spojili rty. Já z něj lačně tu košili strhl. Bylo slyšet zapraskání švů. Všiml jsem si Hirokiho úsměvu. Opětoval jsem mu ho. Chtěl jsem ho políbit na krk, ale v poslední minutě jsem si to rozmyslel a kousl ho. Vydal jakýsi nerozpoznatelný zvuk. Všiml jsem si, jak přivírá oči.

„Sutoroberi no shiroi kemuri kaoru place wa toki ni Hakike mo sureba risei mo buttobi hoshi mo matataku Atari wa hidoku kogeme no tsuita -“ vyrušilo nás zvonění mého telefonu.

Hiroki mi prohledával kapsy džínů, které jsem měl ještě oblečené. Vytáhl mi z kapsy mobil a s povytaženým obočím se díval na display. Pak mi ho podal s posunkem, že to mám vzít. Věděl jsem, kdo volá, tohle vyzvánění jsem měl jen na jednu osobu.

„Toshi? Ehm… potřebuješ něco?“ Můj hlas trochu zakolísal, protože mě senpai právě políbil na klíční kost.

„Akira, zníš nějak divně. Jsi v pořádku?“ Můj kamarád měl o mě nejspíš starost.

Podíval jsem se dolů. Hiroki mi ústy rozepínal zip u riflí. Místy se letmo otřel bradou o mou chloubu a už jen tento dotek mě nutil k šílenosti. Jak mohu takhle telefonovat?

„Jo, jsem v pohodě. Ach.“ Ten sten mi nechtěně unikl z úst, když mě senpai laskal na plochém bříšku a pomalu sklouzával jazykem níž a níž.

„Ou, promiň. Neuvědomil jsem si, kolik je hodin. To ti Hiroki – san nemůže dát pauzu, ani když telefonuješ?“ Tu poznámku o Hirokim jsem se snažil ignorovat, ale navzdory tomu jsem se začal mírně červenat.

To u jmenovaného vyvolalo zvědavost. Tušil jsem, že Toshiho slyšel, a zbavil mě posledního oblečení, jejž zakrývalo mé tělo – boxerek. Ani jsem si nevšiml toho, že můj milenec nemá na sobě už žádný kousek látky. Zkoumal jsem Hirokiho celé tělo, bohužel, jen očima.

„Toshi, kdyby volal někdo jiný, tak toho nechá, ale když sis na náš vztah zvykl, tak…“ Pohled na jeho mužství mě vyvedlo z rovnováhy, proto jsem netušil, co vlastně říkám.

„Jasně, jasně. Nemusíš to vysvětlovat,“ snažil se můj kamarád zastavit mé blábolení.

Hiroki mě zničehonic kousl ke slabinám. A pak jeho jazyk sklouzl trochu níž. Byl jsem úplně tvrdý. Moje hlava začala přemýšlet a kladla si otázku: Jak to, že to senpai umí pusou líp než rukou?

Nasucho jsem polkl, abych byl vůbec schopný se zeptat: „Co jsi teda potřeboval?“

Senpai, jako by si myslel, že mluvím k němu, se naklonil k mému uchu (k tomu bez telefonu) a svůdně zašeptal jediné slovo: „Tebe“. Slyšel jsem, jak šmátrá rukou v šuplíku. Něco zachrastilo. Znovu jsem polkl. Tušil jsem, co bude chtít udělat, a nemohu říct, že bych to nechtěl. Moje tělo si o to přímo říkalo.

„No, vlastně jsem tě chtěl pozvat-“ Zachytil jsem Toshiho slova, než mi Hiroki vytrhl mobil z ruky a hodil někam vedle postele. Svázal mi ruce těmi samými okovy, jako poprvé.

„No tak, Hiroki – senpai, já ještě nedotelefonoval!“ rozzlobil jsem se na něj. On místo toho, aby se tvářil kajícně, laškovně se usmíval. V duchu jsem doufal, že Toshi položí telefon a nebude nás poslouchat.

„Co bych měl udělat s tím onigiri? Takovou dobu jsem ho vytvářel jen pro tebe…“ uvažoval nahlas, zkoumal mě pohledem – „… možná bych nápad měl…“

Jako by se nechumelilo mě políbil do vlasů, a pak jsem ucítil náhlý tlak. Vzdychl jsem slastí, když Hiroki poprvé přirazil…

Vysvětlení některých japonských slov:

- senpai = student vyššího ročníku, výše postavený kolega.
- chan = neformální titul používaný pro malé děti, velmi blízké přátele nebo v rodině. Ze jména udělá zdrobnělinu.
- san = Je nejběžnější oslovení. Jejím použitím vyjadřujete jistou úctu. Českou obdobou by bylo oslovení pane, paní nebo slečno.
onigiri = Onigiri, známé též jako Omusubi, je japonské jídlo konzumované hlavně jako svačina nebo rychlé občerstvení. Jde o vařenou rýži zformovanou obvykle do tvaru koule nebo trojúhelníku a zabalenou do listu nori.
Tadaima = Jsem doma.
Okaerinasai = Vítej zpět.
Tanjoubi omedetou gozaimasu = Všechno nejlepší k narozeninám.
Arigatou = Děkuji.
„Sutoroberi no..." = Část textu z písničky Psychedelic Heroine od skupiny The GazettE.

Povídka věnována pro Ryuu-neechan jako malinkatý dáreček k narozeninám. Jsem ráda, že jsi mě to dál nenutila popisovala, protože to bych za sebe už neručila. Doufám, že tuhle scénu budeš mít pořád ráda…. a Tanjoubi omedetou (dodatečně).

Děkuji všem za komentáře u předchozích dílu, velice si jich vážím. Budu ráda i teď za nejaký ten komentář. Nevím, kdy tu bude další díl, protože mě zaměstnává škola, tak prosím, na další díl trpělivě vyškejte. Děkuji, že to chápete.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wrong, which can change the future - Bonus: