OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Wrong, which can change the future - 1. část

01.10.2013 (14:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1237×

1. část - Setkání

Mé jméno je Toshi a je mi už dvaatřicet let. Pracuji jako právník a patřím mezi špičku. Jen práce mě trochu vysiluje. Mám sice skvělou kariéru, ale můj osobní život stojí za houby. Žiju sám, bez přítelkyně. Každý můj vztah byl jen na pár dní, někdy to vydrželo i měsíc, ale pak si každá sbalila věci a opustila mě s tím, že je pro mě práce důležitější než ona. Jenže musím pracovat a svoji práci miluju. Pro ženy jsem celkem atraktivní a mám peníze, takže mi nedělá problém si sehnat náhradu. Jen nějak nevím, jak milovat. Prostě většinou ani nemilují ony mě, tak proč bych měl já? Proč nemůžu být milován? Proč nemůžu být normálně zamilovaný nebo mít rodinu? To toho chci příliš?

Unaveně jsem si sundal sako, byl jsem ve svém luxusně vybaveném bytě. Popravdě, nenáviděl jsem to tu, protože tu nebyl nikdo, kdo by mě vítal s úsměvem a s polibkem. Povzdechl jsem si. Ostatní závidí mně, já závidím jim. Začarovaný kruh. Mám chuť jít někam ven, napít se.

Vytáhl jsem z kapsy mobil, vytočil první číslo v nabídce. Vlastně to byl můj nejlepší kamarád z vysoký, i když on studoval jiný obor, bydleli jsme spolu na koleji. Tolik vzpomínek. Byl jediný v mé přítomnosti, který se nepřetvařoval. Mobil několikrát zazvonil, než ho zvedl.

„Toshi? Ehm… potřebuješ něco?“ ozvalo se ve sluchátku.

„Akira, zníš nějak divně. Jsi v pořádku?“ Měl jsem o svého kamaráda starosti.

„Jo, jsem v pohodě. Ach,“ zasténal slastí. Najednou mi to došlo.

„Ou, promiň. Neuvědomil jsem si, kolik je hodin. To ti Hiroki – san nemůže dát pauzu, ani když telefonuješ?“ V duchu jsem se smál.

Vlastně Akira má už přes půl roku známost, jen to má háček. Jeho známost je muž. Překvapilo mě, že se mi s tím Akira svěřil. Myslel jsem, že se mi naše přátelství zhnusí, ale ne. Byli jsme to pořád my, jen on měl přítele a já příliš práce. Jsem rád, že si našel partnera, se kterým je šťastný. A když jsem se potkal Hirokim, neviděl jsem na něm nic zlého. I když ze začátku jsem byl dost v šoku, teď dokážu i na tohle téma vtipkovat.

„Toshi, kdyby volal někdo jiný, tak toho nechá, ale když sis na náš vztah zvykl, tak…“ Trochu se do toho zamotával.

„Jasně, jasně. Nemusíš to vysvětlovat.“ Bylo mi to trochu trapný.

„Co jsi teda potřeboval?“ Na druhé straně jsem slyšel Hirokiho klení a podivné chrastění kovů, možná nějaký řemen či tak něco. Z představy, co s tím chtěl asi dělat, mi bylo trochu zle.

„No, vlastně jsem tě chtěl pozvat -“ přestal jsem mluvit uprostřed věty. Ten parchant Hiroki!

„No tak, Hiroki – senpai, já ještě nedotelefonoval!“ byl slyšet rozzlobený hlas mého kamaráda.

Pak bylo už slyšet jen několik slastných vzdechů, než jsem to položil. Oba věděli, že mám tolik slušnosti, že to položím. Nikdy bych nechtěl poslouchat po telefonu svého kamaráda, jak to s někým dělá.

Rozhodl jsem se jít teda do baru sám. Šel jsem někam, kde jsem vždy anonymní. Než jsem vešel dovnitř, viděl jsem stát dvě postavy v postranní uličce u zadního vchodu do onoho baru. Byli to dva muži. Vlastně ten jeden byl opravdu mladý, kolem dvaceti, byl neuvěřitelně pohledný. Dokonce měl ve vlasech proužky blond. Zakroutil jsem nad tím hlavou, ale nemohl jsem popřít, že mi tak přišel velmi roztomilý. Ten druhý měl zjizvenou tvář, tetování, především byl větší než ten maličký před ním. Tiskl ho ke zdi násilím. Nelíbilo se mi to. Ten mladší se třásl strachem. Musel jsem zakročit, prostě musel. Chtěl jsem ho najednou chránit před celým zlým světem. Vyšel jsem rázným krokem k té dvojici.

„Děje se něco? Obtěžuje vás tento muž?“ mluvil jsem k tomu klubíčku neštěstí.

Podívaly se na mě dvě obrovské vykulené oči plné strachu o svou čest. Věděl jsem to, ten chlap ho sexuálně zneužíval. Prostě už to poznám z pohledu očí svých klientů. Ten zjizvený byl menší než já, ale i tak vysoký. Podíval se na mě skrz clonu svých neumytých vlasů. Byl cítit alkoholem.

„Hele, starouši, vypadni, tohle se tě netýká.“ Z toho závanu alkoholu se mi dělalo zle, a to mám alkohol rád.

„Měl bys vypadnout raději ty,“ trval jsem na svém.

Cítil jsem na sobě ty upřímné oči toho drobečka za mými zády. Ten parchant přede mnou se najednou napřáhl a chtěl mě praštit. Čekal jsem to. Zabránil jsem mu v tom a poslal ho k zemi dost krutě. Utekl pryč. Musel jsem se podívat, jestli ten hoch je na tom dobře. Stále se třásl, ale vypadal už lépe.

„Ehm… Jste v pořádku?“ Najednou jsem byl nejistý z těch jeho očí.

Kývl.

„Já… děkuju vám. Mohu vám nějak poděkovat?“ Když tu větu říkal, v jeho očích byl strach, že bych ho mohl zneužít.

„Ne, byl to jen zvyk z práce. Pomoct člověku v nesnázích.“ Nechtěl jsem ho zranit.

„Už musím, rád jsem vám pomohl.“ Odcházel jsem.

Nedokázal jsem využít nijak situace. Nemohl jsem. Prostě ta touha ho chránit mi to zakázala. Už jsem ani nechtěl jít pít, ale nakonec jsem tam šel. Unaveně jsem si sedl k jednomu stolu. Stoly byly od sebe odděleny tenkými dřevěnými zdmi. Obsluhovaly tu pouze ženy. A po celou dobu vám dělaly společnost. Už jsem slyšel klapání podpatků, jak k mému místu kráčí jedna ze zaměstnankyň. Ale já už tu nechtěl být, myslel jsem jen na ty obrovské vykulené oči toho chlapce. A najednou již stála přede mnou. Blond vlasy svázané do culíku, vysoké podpatky, poměrně krátká sukně, pohublá, v drobné tváři roztomilý úsměv anděla. Něco mě ale upoutalo ze všeho nejvíc, ty oči, byly velké, rozšířené, zářily radostí. Vyrazilo mi to dech. Takhle jsem si představoval oči toho chlapce, kdyby se smál.

„Mohu vám přinést něco k pití?“ Její hlas se malinko třásl. Byla nervózní.

„Nechám výběr na vás. Přineste mi to, co máte ráda,“ usmál jsem se na ni.

Úsměv mi v rozpacích oplatila, odešla s mou objednávkou. Skoro jsem si už myslel, že jsem taky na kluky, ale když jsem uviděl tuto ženu, mé myšlenky byly pryč. Zapomněl jsem na toho kluka a myslel jen na ten neodolatelný úsměv této ženy. Konečně chápu, jak se mé bývalé přítelkyně cítily v přítomnosti.

„Vaše objednávka,“ položila sklenici vody na stůl.

Začal jsem se smát. Ano, řekl jsem, co má nejraději. Původně jsem chtěl pít, ale kvůli tomu, jaký strach měl ten hoch, jsem pít nechtěl. Ona to vyřešila, dala mi obyčejnou vodu.

„Máte dobrý smysl pro humor,“ stále jsem se smál.

„Pokud vám to vadí, přinesu vám alkoholický nápoj.“ Její tváře byly červenější než předtím.

„To je v pořádku. Nechcete mi dělat společnost?“ Toužil jsem po ní. Byla tak roztomilá.

Dozvěděl jsem se, že má strach z opilých mužů, proto nenávidí alkohol. Po celou dobu mě bavila. Já byl dokonale ztracen v jejím úsměvu. Navrhl jsem jí, jestli se mnou nechce strávit noc. Souhlasila. A já, přestože nemá ráda alkohol, jsem se napil.

***

Ráno jsem se probudil na gauči. To mi bylo troch podezřelý, měl jsem za to, že jsem z baru odcházel s tou ženou. Dodal jsem si odvahu a šel houpavým krokem do ložnice. Otevřel jsem dveře. Ležel tam, naštěstí oblečený, onen roztomilý muž. Usmál jsem se. Došlo mi, jak to nakonec skončilo. Líbali jsme se. Pak jsem zjistil, že to je muž a ne žena. Vyděsil jsem se. Docela mě to zaskočilo. Odstrčil jsem ho a řekl, že počkám, až vystřízlivím. Nechtěl jsem být s ním, dokud jsem byl opilý. Bál se mužů pod vlivem alkoholu, proto jsem ho odmítl. Nechtěl jsem, aby mě nenáviděl. Pomalu jsem zavřel dveře a šel se obléct. Zkontroloval jsem zásoby v ledničce, pak mi došlo, že já vařit neumím, tak tu přirozeně nic nemám. Došel jsem koupit nějaké sladké pečivo. Udělal jsem kávu. Všechno naskládal na tác a vydal se opět do ložnice. Nikdy jsem se o nikoho nestaral, ale on byl výjimka. Jeho oči si o tu mou starostlivost říkaly. Položil jsem podnos na noční stolek. Opatrně jsem si sedl na postel. Ze spánku se usmíval. Byl tak roztomilý. Rukou jsem mu shrnul vlasy z čela. Bohužel jsem ho tím probudil. Vykulil na mě ta svá kukadla. Asi taky nevěděl, co se stalo. Peřinu si přitáhl až ke krku, koukala mu jen ta obarvená hlava. Vynutilo mi to úsměv. Natáhl jsem k němu ruku. Přikrčil se, když jsem to udělal. Vážně se bál. Jen jsem ho pohladil, tím mu rozdrbal už tak zacuchané vlasy. Pootevřel oko, nevěřícně koukal na mě.

„Koupil jsem ti něco k snídani,“ podával jsem mu podnos s jídlem.

„Ehm… pane, dělali jsme to včera?“ zeptal se přímo.

„Ne, pil jsem. Nechtěl jsem ti nějak ublížit, tak jsem se tě ani nedotkl.“ Ty vášnivé polibky jsem nezmínil.

Trochu se uvolnil. Zakousl se do jídla. Byl tak roztomilý, nemohl jsem se přestat usmívat.

„Mimochodem, jak že se jmenuješ?“ uvědomil jsem si, že neznám jeho jméno.

„Yoshi.“ Koulel těma velkýma očima všude kolem. Mému pohledu se vyhýbal. Zazvonil zvonek.

„Můžeš mi říkat Toshi.“ Zvedl jsem se a šel otevřít.

Trochu mě to vyděsilo. Kdo by sem takhle chodil? Slyšel jsem cvaknutí klíčů a veselé pískání. Povzdechl jsem si. My oba jsme si vždycky dokázali najít tu nejmíň vhodnou chvíli a jít za tím druhým. Nechápu, jak jsme to dokázali. Můj nejlepší kamarád stál v kuchyni a skládal nějakou zeleninu do ledničky. Teď už chápu, odkud se tam bere vždy to jídlo. Opřel jsem se o sloup a pozoroval ho. Když se otočil, hrozně se lekl.

„Ach, takhle mě děsit, Toshi. Nemohl jsi něco říct?“ opíral se o linku a oddechoval.

„Promiň, Akira, ale co tu děláš?“ chtěl jsem to vědět.

„No,“ protáhl. „Ségra ti posílá zeleninu. A chtěl jsem se ti omluvit, za včerejšek. Říkal jsem Hirokimu, aby toho na chvíli nechal, že je to důležité, ale on… znáš ho.“ Bylo nezvyklé vidět Akiru, jak se červená.

„V pohodě, už jsem si na to zvykl,“ pokrčil jsem rameny.

Vlastně jsem se ho chtěl zeptat, jak to probíhá mezi takovým párem. Chtěl jsem mít takový vztah i s Yoshim. Akira naklonil hlavu. Povytáhl jsem obočí.

„Kdo je to?“ díval se za má záda.

Otočil jsem se. Usmál jsem se, když jsem uviděl ty obrovský oči a rozcuchané vlasy. Chtěl utéct, ale já mu naznačil, ať jde k nám. Byl zvědavý, kdo je ten, s kým mluvím?

„Akira, to je můj přítel Yoshi,“ sladce jsem se usmál. Pevně jsem ho chytil kolem ramen, vtiskl jsem mu polibek do vlasů před svým kamarádem.

„Hu, ty ses musel vždycky opičit, viď, Toshi?“ řekl rádoby naštvaně.

„Vždycky jsem byl takový,“ nepopřel jsem to.

„Tak já půjdu, Hiroki – senpai na mě čeká venku. Někdy můžeme jít na dvojité rande!“ smál se, když odcházel.

Zase jsme byli sami. Zase jsem se bál, abych to stvoření nerozbil. Chtěl jsem ho držet v náruči, ale bál jsem se, že by mě nenáviděl. Spustil jsem z něj paže. Měl bych se mu omluvit za to, co jsem řekl před svým kamarádem a že jsem ho políbil. Nechtěl jsem si připustit, že se mi tak trochu líbí.

„Promiň,“ zašeptal jsem. Určitě věděl, za co se mu omlouvám.

Chtěl jsem se k němu otočit zády, aby neviděl mou tvář. Prostě utéct před těma jeho očima, před kterými jsem tak nejistý. Cítil jsem, jak mi něco svírá pevně rukáv košile. Nechápal jsem, proč to dělá. Musel jsem se na něj otočit. Nechápal jsem, proč nebo co dělá. Svíral mi ten rukáv a hlavu měl skloněnou.

Zazvonil mi v kapse mobil. Zvedl jsem ho, protože mi volali z práce.

„Toshi – san?! Máme naléhavý případ, teď můžete klienta zachránit jen vy!“ vykřikl mi do ucha hlas mé sekretářky, než hovor ukončila.

„Musím jít do práce.“ promluvil jsem k tomu chlapci. „Můžeš použít mou koupelnu, klidně se ještě prospi, ale do večera, prosím, odejdi. Dveře se zamykají samy. Rád jsem tě poznal.“

Opatrně jsem vyprostil svou ruku z jeho sevření, vzal jsem si sako a vyrazil ke dveřím. Ještě jsem se po tom překrásném stvoření ohlédl s vědomím, že ho dnes vidím naposledy…

Pokračování budu sem přidávat podle toho, jaký bude mít povídka úspěch.
Doufám, že se tato kapitola líbila všem, kdo ji dočetli. Také doufám, že se vám líbila scéna s telefonem. Pár lidí možná je zvědavých, co se dělo na druhé straně, někdo by to pro jistotu radši nevěděl. Budu ráda za jakýkoli komentář, autora to vždy potěší.
Jako další pokračování bude menší bonusová kapitola, ale nechte se překvapit. Vaše Gwendolin.

P.S. Pokud někdo z mých čtenářú je fanouškem X Japan, nenechte se unést. S tou kapelou to nemá nic společného, jen shoda jmen.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wrong, which can change the future - 1. část: