Wolf Academy - 6. kapitola - Odplata • OurStories.cz ~ naše povídky

Rozálie stihne zasáhnout do boje mezi Nikolasem a Helenou. Také přijde na nový a jedinečný způsob uzdravování. Jenže co s Helenou? A co Mike? Díl je poněkud drsnější povahy, ale díky ní se toho Rozálie víc dozví.
Věnováno: Faire - tvé komentáře mě vždy potěší. Není v nich jen plno různých smajlíků, kteří ti nic moc neřeknou, ale opravdu se nad příběhem zamýšlíš. Děkuji ti.

30.10.2011 (16:00) • Shadow3 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 705×

6. kapitola – Odplata

Slyšela pouze tři věci: Tlukot svého srdce, usilovný dech a dopadající tlapy na zem.

Ani jsem nevnímala rozmazané siluety stromů kolem mě.

Vlastně jsem nevnímala vůbec nic. Soustředila jsem se na běh, na to, abych běžela co nejrychleji. Dech mi už selhával, srdce bilo tím nejrychlejším tempem a nohy mi hořely bolestí. Pak jsem však konečně spatřila ty dva.

Bojovali u skal. Helena měla na tváři krvavou stopu po Nikolasových drápech. Oba dva těžce oddechovali a teď kolem sebe kroužili. Hledali na tom druhém nějaké slabé místo, jakékoli. V mžiku se na sebe vrhli. Nikolas jí zarazil tesáky do ramene a ona ho odhodila na ostrou hranu skal. Zděsila jsem se.

Rozeběhla jsem se k nim blíž a připravila se k útoku.

Helena ke mně zrovna stála zády, než se ale stačila otočit a uvědomit si, co se vlastně děje, svalila jsem ji svou vahou na zem a přišpendlila drápy k půdě.

Teď se nemohla ani pohnout. Ten její pohled si budu pamatovat navždy. Bylo v něm zděšení, překvapení, hrdost, strach i pobavení. Tolik pocitů v jednom pohledu.

Chtěla jsem ji zabít. Nejdřív. Byla jsem toho názoru, že by si měla odpykat trest z ublížení na zdraví právoplatných členů smečky a Nikolase. Ale pak mě napadlo něco chytřejšího. A smrt ji stejnak nemine. Jen to bude horší. Nezemře tady a teď. Nezemře mou rukou, tlapou či tesáky. Zemře rukou upíra. Ano. Ať ví, jaké jsou v jejich rase bestie.

***

Omráčila jsem Helenu snad na dost dlouho.

Ležela ve spadaném listí bez známky života.

Přispěchala jsem k Nikolasovi. Už nebyl vlkem, ale člověkem. Ležel pod skalou s bokem celým od krve.

„Nikolasi!“ zakřičela jsem. Stěží oddechoval.

Sklonila jsem se k němu a prohlédla ránu. Jo. Bylo to zlé. Dost zlé.

Z očí mi tekly slzy. Viděla jsem rozmazaně.

Sakra! Nebreč mu tu nebo vážně umře, přikázala jsem si v duchu přísně. A náhle… objevil se můj další vrozený instinkt. Nevím, jak jsem to věděla. Nejspíš tím, že jsem byla teoreticky vzato napůl zvířetem a zvířata mají většinu instinktů vrozených, jsem věděla, prostě věděla, že Nikolase uzdraví má krev.

V lidské podobě jsem ale neměla špičáky nebo ostré zuby, které bych mohla použít na proříznutí kůže zápěstí. Musela jsem použít něco jiného.

Všimla jsem si ostré hrany skály a pak už jen šlo o to, přitlačit zápěstím a nechat vyřinout krev.

Sykla jsem bolestí, bylo to ošklivé. Ale musela jsem to zkusit.

„Na,“ přitiskla jsem krvácející ruku k Nikolasovým ústům. Lepší pokyn než „na“ mě v tuto chvíli nenapadal.

Nechápavě se na mě podíval, ale pak poslechl.

Nejprve krev málem vyplivl, pak ji díkybohu spolkl.

Nějakou chvíli se nic nedělo. Myslela jsem, že to nezabírá, když…

Rána se začala hojit. Kůže se zatáhla a zranění postupně přestalo být zcela vidět.

Nikolas i já jsme užasle koukali na ten zázrak. Pomohla jsem mu postavit se na nohy. Už byl zase v pořádku.

Naneštěstí se Helena začala zrovna probírat.

„Dobré ranko, Helen,“ zvedla jsem ji a táhla za sebou. Ještě nějakou chvíli se bude probírat. Tudíž vyrazíme klidným krokem zpět ke smečce.

Byla dost těžká, to ano. Ani mě moc nemrzelo, že jsem ji odírala o všechny ty kořeny, spadlé větve a všelicos, co leželo na zemi.

Nikolas mne následoval. Nevěděl, co se děje, ale raději sledoval Helenu, kdyby se náhodou probrala o něco dřív.

Konečně jsme dorazili na dvůr. Vypadalo to tam strašně. Doslova.

Dům a dílna ještě dohořívaly. Na zemi se váleli mrtví upíři, ale i několik členů smečky. „Niku, hlídej ji,“ shodila jsem na zem Helenu.

Rychle jsem přiběhla k jednomu zraněnému a nechala mu do úst skápnout trochu mé krve ze zápěstí. Ani jsem nečekala, až látka zapůsobí a utíkala k dalším.

Doufala jsem, že za chvíli všichni radostně vstanou a budou se divit jak to, že přežili.

Místo toho však začali oplakávat ty, kteří se už zachránit nedali. Ti, co byli mrtví.

Nečekala jsem tedy ani jeden úsměv a začala to tu trochu dávat do kupy.

Mrtvé upíry jsem naházela na jednu hromadu a zapálila. Mrtvé vlkodlaky jsem položila vedle sebe do řady a poprosila muže ze smečky, aby jim vykopali hroby. Ženy zase s pláčem ve tvářích pletly květinové věnce.

Bylo tu nezvyklé, mrazící ticho. Bitva zde nechala hluboké stopy.

Nikolas pevně svíral Heleniny ruce za jejími zády a nevšímal si jejího navztekaného obličeje.

„Ráda tě vidím, Helen,“ pošeptala jsem jí do ucha.

„Vidíš, co jsi způsobila? Vidíš to?!“ zesílila jsem hlas. Jen se usmála. Fajn. Ona je mrcha. Takže tím pádem… musím si s ní pohrát. Nevadí. Aspoň bude zábava.

„Ach bože, Helen, ty jsi při té bitvě nejspíš musela oslepnout. Ach, jak krutý ten život je, nemyslíš? Ale nevadí, klidně tu můžeš počkat, dokud se ti zrak nezlepší, abys uviděla tu pohromu tady. Neboj, dáme ti ten nejvyšší komfort,“ sladce jsem se na ni usmívala.

Popošla jsem dál k jedné ženě a poprosila ji, aby mi přinesla dřevěné kolíky, sporýš, stříbro a provaz.

„Ujišťuji tě, že budeš mít ten nejlepší výhled na táborový oheň,“ zablesklo se mi v očích.

Zanedlouho přiběhla žena se všemi požadovanými věcmi.

Představení začíná.

Vzala jsem dřevěné vědro a spustila ho dolů do studně. Vytáhla v něm vodu a do ní namočila sporýš. Ošklivá bylina, naštěstí jen pro upíry. Do vody jsem namočila i lano, s nímž jsem pak svázala s Nikolasovou pomocí Helenu kolem dřevěného sloupu.

Sykala bolestí, ale stále se chvilkami pošklebovala.

„Tak jo. Co říkáš, Helen, na to, abychom se trochu zabavili? Co třeba… Ach, mám skvělý nápad!“ hrála jsem dost přesvědčivě radost malého dítěte. Užívala jsem si to. „Niku, prosím tě miláčku, nepodal bys mi pár těch dřevěných kolíků?“ udělala jsem prosebný kukuč. Oněměle zíral, ale když nahlédl do mého vědomí, uklidnil se. Věděl, co dělám. Ochotně mi je podal.

„Děkuju,“ usmála jsem se jako sluníčko.

„Helen, víš, jak se hrají šipky? To střílíš šipkami do terče, a když se strefíš do středu, máš nejvíce bodů! Skvělá hra, že?“ vysvětlovala jsem nadšeně.

Jen se zděšeně dívala.

„Hraju první, ano?“ oznámila jsem.

Hodila jsem prvním kolíkem, který se zarazil do dřeva těsně vedle její hlavy.

„Ou, těsně,“ zamračila jsem se. „Škoda, že zrovna nemáš volné ruce. Ale nevadí, klidně budu hrát za tebe.“

Vzala jsem druhý kolík. Ten se zarazil Heleně do břicha.

Vykulila oči a prohlížela si svou ránu.

„Skoro střed! Ten je u srdce, ale i břicho je dobré. Mám už nejmíň deset bodů,“ culila jsem se.

Chtěla jsem hodit třetím kolíkem, když už ta potvora konečně povolila.

„Fajn! Co ode mě chceš?“ zaječela.

S úsměvem jsem k ní pohodlným krokem přišla. Chytila jsem kolík v jejím břiše a prudce ho vytáhla.

Zasténala bolestí, ale nespouštěla ze mě pohled.

„Už vidíš tu pohromu tady?“ zašeptala jsem.

Ona se jen usmála.

„Fajn,“ řekla jsem celá natěšená. „Zahrajeme si ještě šipky?“

Narovnala hlavu a s nenávistí mě probodávala pohledem. „Co chceš?“ zašeptala.

„Tvoje utrpení,“ přestala jsem si hrát a změnila svůj postoj. Už si nebudu hrát, teď bude mít jedinou šanci. Buď promluví, nebo bude trpět.

***

Mike si prohlížel knihovnu, když se mu od těch dvou smradlavých upírů doneslo, že bitvu prohráli.

Jestli tam zemřela Helena, bylo by to možná i lepší. Mohl by vést celé sídlo. Ale pak mu došlo, že by ho upíři rychle svrhli.

Ne, byla to zlá zpráva. Teď už mohl jen doufat, že se tu Helena zčistajasna zjeví a řekne mu, že to byla lež. Že bitvu úspěšně vyhráli a Nikolas je mrtvý.

***

Povzdechla jsem si. „Ach, Heleno, ty jsi vážně obtížný upír.“ Zaryla jsem do ní další kolík.

„Dobře, dobře. Řeknu ti všechno, jen ze mě vyndej ty kolíky, ano?“

Naklonila jsem hlavu na stranu. Usmála jsem se. „Domluveno.“

Nevšímavě jsem z ní vyrvávala jeden kolík po druhém.

„Tak, mluv,“ poručila jsem.

„Navedl mě sem Mike.“

Skryla jsem své překvapení. Nikolas se snažil o totéž. „A dál?“ zeptala jsem se.

„Chtěl, aby po tom tvém psíkovi zbyla jen krvavá šmouha,“ pokývla směrem k Nikovi.

„Dál?“ řekla jsem znuděně.

„Chtěl pak mít smečku pro sebe.“

To už mě nadchlo. Vážně, ve vnitru jsem přímo hořela. „Výborně, Heleno. Dostáváš pochvalu,“ chodila jsem kolem ní.