OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni za jednu - 15. kapitola

17.08.2017 (13:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1039×

Athos šel klidně po opuštěné ulici a mířil do jedné z oblíbených krčem. Věděl, že tam je, ještě než promluvila. Netušil, jak je to možné, ale věděl o ní.

„Dnes budeš pít na co?“ zeptala se klidně a šla kus za ním po ulici. Athos se zastavil a chvíli čekal. Zhluboka dýchal a připomínal si, že musí být klidný, i když to šlo těžce. Nikdy nepocítil k Milady takovou nenávist, jako když zaútočila na Nicolette. Ona si zpečetila osud sama.

„Na život,“ řekl nakonec tiše a otočil se k ní konečně čelem. Byla kousek od něj, opřená o dům, a dívala se. Na tváři jí pohrával spokojený úsměv.

„Takže žije?“ zeptala se, jako by to byla otázka o počasí a ne o lidském životě. Ještě před nějakou dobou věřil, že by se mohla změnit a mohla být jiná, než za jakou ji měl. Toto mu všechny jeho naděje vyvrátilo a roztrhalo na maličké kousky a poházelo po zemi.

„Ještě stále ano,“ souhlasil a vydal se pomalým krokem k ní. Neustoupila ani o krok, čekala na něj a vypadala velmi klidně. To on byl ten, kdo se musel kontrolovat.

„Myslela jsem, že máš rád silné ženy, a ne ufňukané holčičky,“ řekla tiše. Stál už blízko u ní, nebylo třeba, aby mluvila nahlas, a byla si toho vědoma.

„A proto ses rozhodla mi pomoct, abych se probudil.“

„Přesně tak, Athosi. Nechám tě chvíli samotného a už zapomínáš, kdo jsi,“ souhlasila spokojeně. Natáhla ruku, dotkla se jeho hrudníku a lehce přivřela oči.

„Měla jsi být opatrnější v tom, co se z tebe stává,“ řekl klidně a mrtvolně. Žádné emoce, nic. Už se kvůli ní nedokázal ani vztekat. Udělal krok stranou. Milady se na něj překvapeně zadívala, tohle byla reakce, kterou nečekala. A už vůbec nečekala, když se ze tmy začali nořit jeho společníci. Pomalu přicházeli k nim blíž.

„Milady de Winter, jste zatčena za pokus o vraždu,“ promluvil d’Artagnan. Popravdě se na tuto chvíli těšil od chvíle, kdy ho nechala samotného v pokoji s dýkou od krve. A jeho spokojený úsměv na Milady vykoukl zpoza Athosova ramene.

„Nepokoušejte se hrát nevinnou, právě jste se doznala,“ dodal ještě Porthos, který byl z druhé strany.

„Myslíte si, že se vám mě podaří po takové době a bez pořádných důkazů zatknout?“ vysmívala se jim klidně a chtěla odejít, ale Athos ji prudce chytil za paži a donutil stát na místě. Neměl v úmyslu ji nechat utéct.

„Žijící svědek,“ odpověděl jí na to Aramis. „Nicolette vás viděla v celé vaší kráse, madam,“ usmál se. Dívala se střídavě na všechny a rozmýšlela, co udělat, věděla, že se dostala do špatné situace a musí co nejrychleji utéct pryč. Škubla rukou tak prudce a nečekaně, že se dostala z Athosova sevření, a udělala prudký pohyb tělem. Athos ji však téměř okamžitě silně srazil paží zpět na zeď a v druhé ruce měl pistoli, se kterou na ni mířil.

„Opravdu si myslíš, že po tom všem tě nechám tak snadno utéct?“ zeptal se klidně a mířil na ni zbraní.

„Nezabiješ mě,“ odpověděla mu klidně. Byla si tím jistá. Měl tolik příležitostí a nikdy to nedělal. Proč by to dělal teď?

„Pohni se a uvidíš, jestli máš pravdu.“ Byl odhodlaný, věděl to. A další, kdo to s určitostí věděl, byl Aramis. Ostatní pochybovali a měli na to právo po předchozích zkušenostech.

„Nejsi dostatečně muž, abys mě zabil,“ nedala se zastrašit Milady a udělala pohyb tělem k němu. Nic neřekl, díval se na ni se zbraní namířenou jejím směrem. Prostě jen natáhl kohoutek a zbraň si chytil pevněji. „Nedokážeš to,“ vysmívala se. Kdyby ona sama vraždila tak, jako se on pokoušel zabít ji, byla by spousta živých lidí, které by potkávala.

Aramis věděl, že je zle, ze všech si to uvědomoval. Proto se vrhnul po svém příteli a strčil do něj ve chvíli, kdy zmáčkl spoušť. Zbraň vystřelila a jen těsně minula ruku Milady. Vyděšeně se na něj podívala. Tohle nečekala, ale hned se vzpamatovala a myslela hlavně na svůj život. To s Athosem může vyřešit později. Využila toho, že se vzpamatovala jako první, a dala se na útěk.

Porthos a d’Artagnan se vzpamatovali, sotva se pohnula, a vydali se za ní. Athos a Aramis se vzájemně drželi. Aramis držel Athosovu ruku stranou, díky tomu nezastřelil Milady. Athos zas chytil Aramise za uniformu, když se bránil jeho útoku. Oba zůstali stát a podívali se okolo sebe, aby zjistili, že jsou sami a ostatní utíkají.

„Nesmíš ztrácet nervy, tohle nejsi ty, Athosi,“ řekl Aramis, když ho pouštěl, a rychle se vydal za ostatními. Athos zastrčil svou pistoli za opasek a vydal se za nimi také. Tohle nebylo v plánu a věděl, že to byla jeho chyba. Milady jim nesmí utéct, po tomhle ji jinak jen tak nechytí. Nemohl dopustit, aby znovu ohrožovala Nicolette, což určitě udělá, když útok právě na Nicolette byl důvodem, proč konečně našel odhodlání dokončit, co před tolika lety začal.

Milady utíkala ulicí až na její konec a rychle zabočila doleva do menší uličky. Slyšela za sebou dva páry kroků a nemusela se ani otáčet, aby věděla, že ti, co se jako první vzpamatovali, byli d’Artagnan a Porthos. Uviděla otevřené dveře opuštěné budovy, a tak se vrhla rovnou do nich.

Aramis a Athos dostihli ostatní a viděli, jak její šaty mizí ve dveřích. Vydali se za ní. Dům byl opuštěný a ve špatném stavu, ale Milady běžela po schodech do patra a čtvery páry nohou ji následovaly a silně dupaly. Doběhla až nahoru a vydala se do první místnosti s otevřenými dveřmi.

Athos nevěděl, co chce v tom domě dělat. Takhle nemohla utéct, udělala úplný opak, než měla. Přesto za ní mířili do pokoje. Teprve tam zjistili, že pokoj nemá jednu stěnu a místo ní se tam nachází schody z kamenů. Milady už po nich pospíchala do bezpečí zase dolů. Byl tam i opřený žebřík, po kterém se vydal d’Artagnan.

Milady si přidržovala šaty a pokoušela se být opatrná. Porthos se před schody zarazil jako první.

„Jestli na to vběhneme, rozebereme to a všichni spadneme,“ upozornil je. Bylo to staré, nestabilní schodiště. Než se stihli otočit a utíkat zpátky stejnou cestou, kterou přišli, slyšeli, jak se ulomil kus kamene, a její hlasitý výkřik, jak se pokoušela chytit stabilitu. Nepovedlo se jí to a Milady padala dolů na kamení, které z této budovy již spadalo pro další stavbu.

„Ne!“ vykřikli všichni nečekaně. Tohle ani jeden z nich nechtěl vidět. Milady dopadla tvrdě mezi kameny a zůstala ležet.

Všichni tiše stáli a koukali dolů. D’Artagnan byl už dole, a tak rychle doběhl k ní a zkontroloval, jestli dýchá. Podíval se nahoru na ostatní a jen záporně zakroutil hlavou.

Aramis stojící vedle Athose mu položil ruku na rameno. Nevěděl, co by řekl, tohle byla zvláštní chvilka. Nikdo z nich neměl Milady rád, ale kvůli Athosovi to bylo ještě zvláštnější. Všichni si sundali klobouk a tiše stáli. Všichni, až na Athose. Ten se ani nepohnul.

„Asi bychom měli…“ začal opatrně Porthos a vydal se po žebříku za d’Artagnanem, aby mu pomohl s tělem Milady.

„Pojedu dát hlášení Trévillovi, tělo nechte odvést do Pinonu a nechat pohřbít na tamním hřbitově,“ řekl tiše Athos a vydal se stejnou cestou, jakou přišli pryč.

Athos došel až na posádku a šel rovnou ke dveřím kanceláře kapitána Trévilla. Zaťukal a počkal, až mu povolí vstup. Tiše otevřel dveře a zase je za sebou zavřel. Kapitán seděl za svým stolem a listoval v papírech, které měl na stole.

„Chytli jste ji, Athosi?“ zeptal se ho, když od papírů vzhlédl.

„Ne tak docela,“ začal opatrně a pohrával si s kloboukem v rukou. Tréville k němu vzhlédl a čekal. „Při útěku před námi spadla z výšky na kamení. Je mrtvá,“ vysvětlil tiše. Ani kapitán nevěděl, co v tuto chvíli říct.

„Tím je asi vše uzavřeno. Můžeš jít,“ odpověděl nakonec, a když ho viděl odcházet, povzdechl si.

Nicolette ještě nespala. Během dne se prospala, když tu byl u ní Athos, a co odešel, nedokázala usnout. Chvíli tu s ní byla Constance, ale pak musela domů. Věděla, co se bude dnes v noci dít, proto nedokázala zamhouřit oko. Překvapivě vzhlédla ke dveřím, když Athos vešel potichu dovnitř. Myslel si, že bude dávno spát, neočekával pohled jejích zelených očí.

„Už jste tady?“ zeptala se zvědavě a posadila se na posteli. Zavřel za sebou dveře a popošel blíž.

„Zatím jen já,“ odpověděl a posadil se na postel. Věděla, že je něco špatně. Ten jeho pohled nebyl výjimečně bezvýrazný, viděla tam jasný smutek. Nechala ho, aby se posadil, a trochu se k němu přiblížila.

„Chceš mi říct, co se stalo?“ Bála se, kdo se zranil tentokrát. Jeho výraz o tom napovídal, a když tady byl zatím sám…

„Milady se už nemusíš bát.“

„Zatkli jste jí?“

„Ne, během útěku spadla a zemřela,“ odpověděl tiše a díval se před sebe na dveře. Nicolette na něj tiše koukala a přemýšlela, co udělat. Tohle nebyla situace, kterou by očekávala. Proto se natáhla vedle postele, kde byla ještě stále nedopitá láhev vína od zašívání rány. Tiše se k němu posunula a podala mu láhev. Nic lepšího ji nenapadlo. Vzal si ji od ní a dlouze se napil. Sledovala ho.

Když se napil podruhé, vstala z postele. Opatrně se pohybovala, aby si neublížila. Stoupla si před něj. Vzhlédl k ní a čekal. Sundala mu klobouk z hlavy a položila na komodu vedle a začala mu rozepínat uniformu.

„Bude pohodlnější, když budeš jen v košili,“ promluvila tiše a dál mu rozepínala uniformu.

Jindy by to dělala z jiného důvodu a celá by se chvěla a těšila. Teď to bylo ale vedlejší. Na to bude čas později. Teď se musela postarat o Athose. Nechal se tiše svléknout a odzbrojit. Posadil se na postel, až se opíral o zeď, a v tichosti pil víno. Nicolette jen ležela vedle něj a mlčela.

Nevěděla, kdy usnula. Pokoušela se vydržet, co nejdéle to šlo, ale přeci jen únava nakonec vyhrála. Probudila se přikrytá až po krk dekou a hlavu měla na Athosových nohách, který spal v sedě, opřený o zeď. Vedle postele ležely tři láhve vína, ve kterých už nebyla ani kapka.

Opatrně se posadila a lehkým zatřesením ramene se pokoušela Athose probudit. Trvalo to podstatně déle, než očekávala, ale nakonec otevřel oči a podíval se na ni.

„Lehni si, bude to pohodlnější,“ doporučila mu. Chvíli se nic nedělo, ale když stále třásla s jeho ramenem, nakonec se začal hýbat. Pomalu a neohrabaně. Udělala mu dost místa, aby si mohl lehnout, a lehla si k němu.

Nicolette byla už opět ve svém pokoji v domě Constance. Ve chvíli, kdy Brie potvrdila, že se může hýbat, Constance trvala na tom, aby ji pomohli dovést domů k ní. Athos se to pokoušel několikrát nenápadně sabotovat, ale nepovedlo se mu to. Byl sám proti ostatním, a hlavně proti Trévillovi, který měl jako kapitán hlavní slovo.

Nesměla ovšem opouštět dům, protože se všichni shodli na tom, že není v úplně nejlepším stavu. Hlídali ji, jako by byla velmi malinká holčička a ne už dospělá žena. Athos i ostatní už měli za sebou dva výlety mimo Paříž s králem. Ty dny přišly Nicolette extrémně divné a klidné. Constance s blížícím se časem porodu byla také doma více, tak alespoň nebyla sama. A i Brie se zastavila na delší dobu, než jen kvůli její ráně.

„Líbilo se ti to tedy?“ zjišťovala spokojeně Nicolette, když si s Brie povídaly.

„Byl to pěkný den,“ souhlasila trochu stydlivě Brie. Nicolette se culila a byla spokojená. Věděla, že se jí ten den s Aramisem bude líbit. „Aramis byl velmi milý a pozorný,“ dodala ještě.

„Máte naplánované něco dalšího?“

„Příští týden si to zopakujeme,“ souhlasila Brie vesele.

„A… jinak?“ naznačila Nicolette. Byla neuvěřitelně zvědavá a z Brie to lezlo velmi pomalu. Rychlejší by bylo dojít pěšky do Španělska, než to z ní bez popohánění dostat.

„No, je pravda, že jsem mu to dovolila, ale po tom celém dni, když byl tak milý… asi jsem se nechala moc unést,“ mluvila tiše a červenala se. Hodně se červenala, a tím víc se zas usmívala Nicolette, když jí to docházelo. „Na rozloučenou mě… políbil mě,“ špitla to tiše a velmi rychle. Musela se držet, aby se nezačala smát, jak se Brie červenala. Přišlo jí to vtipné. Hlavně poté, co ji samotnou viděla s Athosem v posteli.

„Dovolíš mu to znovu?“

„Nejsem si jistá, zda bych měla,“ připustila Brie, nemohla být už červenější, než byla.

„Pokud se ti to líbilo, tak bys nad tím neměla přemýšlet, zda smíš, ale zda chceš,“ usmála se na ni Nicolette a mrkla. „Brie, já jsem taky nevěděla, co dělat, neměla jsem se s kým poradit, ale poslouchala jsem sama sebe. Co se mi líbilo a co jsem chtěla.“

„Nemohu říct, že by se mi to nelíbilo. Jen… nevím co dělat,“ připustila stydlivá Brie. Nicolette se už rozesmála úplně.

„Věř mi, že s tím Aramis počítá. Prostě ho nech, aby dělal, co se bude líbit tobě. Pokud se ti něco nebude líbit, řekni mu to,“ uklidnila ji.

Při odchodu Brie vypadala o něco klidněji, než když přišla. Nicolette trochu uklidila, dokud se domů nevrátila Constance. Před ní nesměla vzít do ruky ani hrnek plný vody, aby se o ni nestrachovala, přestože by se měla strachovat sama o sebe. Už za pár dní bude mámou.

„Já vím, že máš Brie hodně ráda, ale máš taky ráda Aramise, že?“ začala trochu oklikou Nicolette. Contance zatím o těch dvou nic nevěděla. Vlastně to věděla jen ona a ti dva.

„Nicolette?“ zeptala se trochu přísněji Constance. „Co se děje?“

„Aramis má Brie rád, opravdu rád, tak si ji namlouvá,“ připustila Nicolette. „Ale mysli na to, že je hodný a už zkrotnul oproti tomu, co jsem o něm slyšela."

„To máš pravdu, ale Brie je ještě mladá.“

„A Aramis je starej pes, nebo co? Nech to na nich, jen jsem tě na to chtěla upozornit. Co jsem slyšela, ty a d’Artagnan jste taky neznali překážky,“ připomněla jí vesele. Constance se snažila něco namítnout, ale nakonec si to rozmyslela.

„Máš pravdu.“ Nicolette se spokojeně usmála. Constance je připravená na to, co se stane, a Aramis bude v bezpečí.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všichni za jednu - 15. kapitola: