OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni za jednu - 11. kapitola

01.04.2017 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1252×

Strávila dva dny poznáváním Brie a více času s Constance. Ráno společně chodívaly na trh a Nicolette si začala připouštět, že má opravdu jiný, mnohem lepší život než do teď. O tom nebylo pochyb. Otec by na ni byl určitě pyšný, že konečně našla správnou cestu.

Už se blížil večer, když na posádku zcela nečekaně přiběhla Constance. Viděla ji jen přes okno, jak jde do kanceláře Trévilla. Byla pravda, že d’Artagnan s ostatními měli přijet už včera, ale asi se jen někde zdrželi. Když ale viděla, jak Tréville před Constance odchází zase ze schodů dolů a ona se ho snaží zastavit, pochopila, že to asi nebude jen tak. Položila vědro s vodou na zem a vydala se za nimi.

„Constance, nemohu ti to říct,“ odpovídal Tréville.

„Ale já slyšela, že španělští uprchlíci přepadli mušketýry. Chci jen vědět jaké,“ nedala se odbýt a stále následovala kapitána. Nicolette k nim došla zrovna ve chvíli, kdy si povzdechnul a otočil se ke Constance.

„Nemůžu ti nic říct, Constance, protože sám nic nevím. Neposlali žádné zprávy. Nevím, zda to byli oni, nebo jiná hlídka,“ řekl tiše a podíval se na Nicolette. Pochopila to a okamžitě přistoupila ke Constance a chytla ji za ruku.

„Půjdeme domů, udělám ti polévku,“ řekla tiše Nicolette a podívala se na ni. Constance měla trochu vyděšený výraz a stále zůstávala na svém místě. „Bude to v pořádku,“ dodala ještě.

„Dobře,“ zašeptala Constance a nechala se odvést domů.

„Mohl to být kdokoliv, určitě jsou v pořádku,“ snažila se ji stále držet v klidu. Rozhodně nechtěla, aby se jí nebo dítěti něco stalo.

„Ano, máš pravdu. Už toho zvládli tolik,“ souhlasila Constance, ale stále nevypadala přesvědčeně. Také Nicolette měla strach, hlavně když s nimi jel i zraněný Aramis. Doufala, že jsou všichni čtyři v pořádku a rychle se vrátí.

„Byl šok, když jsem se z venkova vrátila zase do města. Osm let jsem nebyla v Paříži,“ začala Nicolette mluvit, aby donutila Constance myslet na něco jiného. „Bylo to tak jiné. Tolik ulic a lidí. Měla jsem strach.“

„Jak jsi vůbec zvládla sama takhle mladá být tak dlouho na ulici?“ zeptala se Constance a v jejím hlase byl cítit soucit i lehký obdiv.

„První týdny jsem toho moc nenaspala,“ pokrčila rameny. „Bála jsem se a jen jsem se potulovala ulicemi města. Zkoušela jsem najít práci. Jako šička, služka, chůva, cokoliv… Ale neměla jsem žádná doporučení, protože jsem utekla. Nikde mě nechtěli, nebyl nikdo, kdo by se za mě zaručil,“ vyprávěla tiše. Constance ji poslouchala, překvapená, že o tom Nicolette sama od sebe mluví. Nechtěla na ni zbytečně tlačit, ale byla zvědavá, jak dokázala celou tu dobu přežít. „Byla jsem v Paříži už pár dní a všechno jídlo, které jsem si s sebou při útěku vzala, bylo pryč. Měla jsem hlad, a když jsem viděla jednoho muže, jak si u opasku nese měšec s penězi, naprosto nechráněný, zkusila jsem štěstí. Bála jsem se. Měla jsem hrozný strach, co se bude dít, když mě chytí, ale nestalo se. Potom jsem začala sledovat své okolí a učit se.“

„Je neuvěřitelné, že jsi tak dlouho žila sama.“

„Když budeš dobře pozorovat, všimneš si spousty věcí. Naučila jsem se krást, protože jsem sledovala, jak to dělají jiní. Nejsem na to pyšná, ale po tolika odmítnutích jsem neměla lepší vyhlídky,“ povzdychla si Nicolette smutně.

„Jsi statečná a neuvěřitelná, že jsi to zvládla. Jsi ještě tak mladá.“

Nicolette se na ni usmála a byla ráda, že se ji podařilo přivést Constance na jiné myšlenky. Nakonec se ji podařilo Constance přinutit si na chvíli odpočinout. A zatímco spala, Nicolette u ní celou noc seděla a čekala, kdyby se náhodou zase probudila.

Rozednívalo se, když venku uslyšela šum. Podívala se z okna, ale nic neviděla. Potom se ozval skřípot dveří. Vyděšeně popadla mísu a šla tiše ke dveřím, připravená dům bránit. Slyšela přibližování tichých kroků. Prudce se rozmáchla, ale její ruce zastavila cizí ruka.

„D’Artagnane, díky bohu,“ vydechla úlevně. Spadl jí kámen ze srdce. Vlastně rovnou dva. „Jsi v pořádku?“ zeptala se okamžitě.

„Jako vždy,“ odpověděl a odložil mísu, se kterou na něj chtěla zaútočit. „Příště si vyber něco účinnějšího na to, aby ses bránila,“ poradil jí tiše.

„Nic lepšího po ruce nebylo,“ bránila se. „Co to je?“ zeptala se, když si všimla jeho krve na čele.

„Nic. Nic to není. Constance?“ zeptal se na oplátku on.

„Už se začínala bát. Spí, ale bude opravdu ráda, až tě uvidí. Jste všichni v pořádku?“

„Jen pár škrábanců a modřin, jinak nic vážného. Tedy Aramisovi praskly stehy,“ připustil nevesele.

„Brie! Nechali jste ji zavolat, aby mu to zašila?“ ptala se okamžitě. Byla to dobrá příležitost pro Aramise, aby se s ní zase vídal více. Samozřejmě na prvním místě bylo to, aby byl v pořádku.

„Ano, nechali pro ni poslat. Nikoho jiného k sobě ani nechtěl pustit.“ Nicolette se nad tou představou zasmála.

„Nebudu tedy rušit, jdu na posádku. Uvidíme se později. Jsem ráda, že jste všichni v pořádku,“ rozloučila se s ním a odcházela.

„Děkuji,“ slyšela za sebou jeho tichý hlas.

Pokračovala dál, rovnou na posádku za ostatními mušketýry. Jen co vešla na nádvoří, uviděla Porthose, jak sedí u stolu jen v košili, s pohárem v ruce a krvavým šrámem na jeho paži.

„Neříkej, že si dovolovali i na tebe,“ popichovala ho Nicolette. Rozesmál se.

„Snažili se, ale potom raději utíkali.“

„Alespoň že dostali rozum a nechtěli si s tebou zahrávat.“

„Vždy jim to trvá delší dobu, ale nakonec většinou dostanou rozum. Jestli to nebude tím, jak je praštím,“ zamyslel se Porthos.

„Možná na tom něco bude. Promyslí to pro příště. Kdo z vás dopadl nejhůř?“ zajímala se a doufala, že to nebude Athos.

„No… Aramisovi praskly stehy, ale to nebylo přímo způsobené útočníkem, takže vlastně já,“ připustil.

„Au,“ pronesla, když si představila, jak moc to Aramise muselo bolet. „Už za ním přišla Brie to sešít?“

„Chvilku před tebou. Nepotřebuje už ani alkohol, stačí mu ona, aby byl mimo,“ vysmíval se mu Porthos. A Nicolette na něj mrkla, protože jistá pravda v tom byla.

Chodbu, kterou pospíchala, Brie už moc dobře znala. Nebylo to něco, čím by se slušné děvče chlubilo, když ho obývali jen samí muži. Otevřela dveře a vešla do pokoje, kde seděl Aramis na posteli. Bez košile a s vědrem vody, kterou si omýval zraněný bok.

„Říkala jsem mírnou zátěž,“ řekla okamžitě nespokojeně a došla k němu „Lehněte si,“ poručila mu a pomohla mu si lehnout na postel. Byl rád, že přišla.

„Opravdu jsem se snažil,“ odpověděl jí kajícně. „Měl to být jednoduchý úkol,“ dodal ještě a sykl bolestí, když si prohlížela potrhané šití.

„To vidím,“ odsekla mu nespokojeně. Měla strach. Když pro ni přijeli a oznámili jí, že je Aramis opět zraněný, měla strach. V tu chvíli ji opravdu zamrzelo, že nesouhlasila s tou projížďkou. Ale na to bylo dost času později, teď mu musela opět zašít jeho zranění.

Tiše mu podala láhev vína, aby se napil.

„Pijte, nebude to o nic příjemnější než minule,“ rozkázala mu a začala si vyhrnovat rukávy a omývat ruce.

„Rozhodně to bude příjemnější, když to budete šít vy,“ usmál se na ni, ale napil se nejvíc, jak dokázal.

„Už blouzníte ze ztráty krve,“ řekla mu a začala si připravovat jehlu.

„V tom případě jsem jí už minule tratil až moc.“ Zamračila se na něj a vzala do ruky pinzetu a nůžky.

„Nejdřív musím vyndat zbytky stehů z minula.“ Podívala se na něj a čekala. Když kývnul a napil se, pustila se co nejopatrněji do toho. Přestože měla chuť mu vynadat za to, jak rychle zničil její práci, a že se o něj bála.

„Takže jsi byl zase ty ten nejvíce statečný,“ usmála se na něj Nicolette. „Zvládneš to tady sám? Musím pracovat.“

„Dám si trochu vína a pak budu odpočívat,“ odpověděl Porthos. Poplácala ho po rameni a vydala se dál. Její cíl byl jasný od chvíle, kdy vyšla z domu Constance. Nešla přímo, aby nebyla tak nápadná. Zvlášť aby si jí nevšiml Porthos.

Měla strach o všechny čtyři, ale o jednoho z nich se bála nejvíce. Musela si to přiznat. D’Artagnana viděla a byl v pořádku. Porthos už zapíjel úspěšný návrat s malým šrámem na ruce a věděla, že o Aramise je dobře postaráno. Potřebovala vidět toho posledního, i když jí bylo řečeno, že jsou všichni v pořádku. Musela to vidět na vlastní oči.

Na to, že měla zakázáno sem chodit, se v této chodbě objevovala nějak moc často. Došla k prvním dveřím napravo a zastavila se. Přemýšlela, zda má ťukat a počkat, ale byla dost netrpělivá a nechtěla na chodbě postávat moc dlouho. Prostě dveře otevřela a vešla do pokoje. Neměla ani jistotu, že tam bude, mohl být v nějaké krčmě a pít…

Opak byl ale pravdou. Nicolette zůstala opřená o zavřené dveře, dívala se na něj a byla trochu překvapená, že v pokoji doopravdy byl.

Athos rozhodně nečekal žádnou návštěvu ve svém pokoji. Ne po tom, co se vrátil z nečekaného boje. Byl stejně překvapený, že byla Nicolette v jeho pokoji, jako byla překvapená, že tam byl on.

V rukou držel čistou košili a ta špinavá se válela na zemi. Dívala se na něj a všimla si na levé straně fialovějícího fleku přes jeho žebra a lehkého šrámu na tváři, jinak vypadal v pořádku.

„Děje se něco?“ zeptal se konečně, když se vzpamatoval, jak mu nečekaně vpadla do pokoje, a konečně ji probral ze zírání.

„Ano, děje,“ souhlasila a kývala hlavou. Její záda se přestala opírat o dřevěné dveře, když donutila nohy k pohybu. Přešla pokoj přímo k Athosovi, který jen pozoroval její počínání. Postavila se na špičky, chytla jeho tvář do dlaní a políbila ho. Tentokrát to byla ona, kdo začal.

Pevně se přitiskla k jeho tělu. Rty pohybovala prudce a lapala po dechu, ale neodtáhla se. Neměla to v plánu. Přejela svou rukou po jeho krku, ramenou a pažích až k dlani, kde držel novou košili. Opatrně mu ji vzala z ruky a pustila ji na zem. Rozhodně ji teď nebude potřebovat.

Když se jeho ruce objevily na jejím těle, tiše vzdychla. Jeho dotyk ji stále pálil i přes všechno oblečení, které na sobě měla. Cítila chvění po celém těle a jeho šikovné prsty už jí rozvazovaly vázání na jejích šatech. Odtáhla se od jeho rtů, aby se mohla nadechnout a také si prohlédnout jeho tvář a šrám na ní.

Přejela okolo poraněné kůže lehce prstem a pak ho těsně u škrábance políbila. Rozvázal vršek jejích šatů a opatrně stáhl rukávy z ramen, až jí celé šaty sklouzly k nohám. Usmála se na něj a opět vyhledala jeho rty. Přišlo jí, jako by až teď mohla konečně volně dýchat a nemělo to nic společného s tím, že na sobě neměla korzet.

Dnes se rozhodně ničeho nebála, naopak se těšila. Chtěla opět cítit jeho tělo na svém, jeho ruce po celém jejím těle. Po tom, jaký o něj měla ještě před chvílí strach, potřebovala cítit jeho blízkost, potřebovala cítit jeho. Nedokázala na nic myslet, ani se o to moc nepokoušela. Jediné, co chtěla, byl on.

Pomohla mu svýma rukama k rychlejšímu odstranění korzetu ze svého těla. Sklonil se k ní a opět ji políbil. Udělala první krok dozadu, pak další a vedla ho k jeho posteli.

Nechal se. Hltal její tělo svými polibky a rukama laskal její tělo. Přišlo mu to jako věčnost, kdy ji naposledy políbil. Připadal si, jako by přišel z pekla, aby opět ochutnal ráj. Chtěl ji vidět, když se vrátili. Chtěl si být jistý, že opravdu zvládli nečekané napadení a on se mohl vrátit. Byl ohromen, že ona přišla k němu. A byl málem sražen na kolena, když pocítil její potřebu a touhu mít jej u sebe právě tak stejně, jako on potřeboval mít u sebe ji. Prudce se odtrhla od jeho rtů, když si sedla na postel. Chytila ho za ruce a stáhla ho k sobě dolů.

Podpírala se na lokti, jednou rukou pomalu a opatrně přejížděla okolo jeho modřiny na žebrech. Nebyla to hezká modřina. A nebyla ani moc malá. Athos ji pozoroval, jak zahalená jen do deky věnovala veškerou svou pozornost jeho modřině.

„Bolí to?“ zeptala se tiše.

„Trochu, ale není to nic hrozného,“ odpověděl popravdě. Zažil horší zranění, než bylo tohle.

„Bylo to zlé?“ zajímala se dál.

„Bylo to nečekané. Proto jsou na nás škody o něco větší, než kdybychom byli připraveni,“ odpověděl nespokojeně nad tou vzpomínkou.

„Jsem ráda, že jste všichni v pořádku,“ připustila tiše a políbila ho lehce na modřinu, než se zvedla z postele.

„Kam jdeš?“ zeptal se zmateně, když se začala oblékat.

„Je pozdě, musím se objevit u koní,“ usmála se na něj stydlivě přes rameno, když si oblékala spodničku a šla pro další kus svého oblečení. Pomohl jí obléci se a sám následoval jejího příkladu. „Jsem ráda, že jsi živý,“ řekla mu tiše a postavila se na špičky, aby ho ještě jednou políbila, než odejde. Prohloubil polibek a udržel ji v něm déle, než se s mírným smíchem odtáhla.

„Taky jsem rád, že jsem živý,“ odpověděl, když odcházela z jeho pokoje.

Nešla ihned ke koním, ještě musela vidět posledního mušketýra. Zaťukala na jeho dveře a čekala, než ji vyzval. Opatrně otevřela a nakoukla dovnitř. Byl sám.

„Slyšela jsem, že si někdo přetrhal stehy,“ usmála se na něj.

„To se občas stává, maličká, když se bojuje, abys měla klidný spánek,“ odpověděl pohotově Aramis z postele.

„Můj spánek nebyl klidný, když jsem hlídala vyděšenou Constance,“ odpověděla a šla k němu blíž. „Brie tě teď asi jen tak z lůžka nepustí.“

„To ne. Zítra mě přijde zkontrolovat a dostal jsem varování. Ještě jednou udělám něco s jejím šitím, ublíží mi sama,“ připustil.

„Aramisi, ale takhle s tebou jen tak na ty koně nepůjde, protože je budeš mít zakázané,“ připomněla mu Nicolette.

„Co mám dělat? Jen jsem konal dobro a opět se to obrátilo proti mně,“ povzdechl si.

„Teď se o tebe bude starat o něco déle. Využij toho a buď okouzlující. Jdu pracovat,“ mrkla na něj a odešla.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všichni za jednu - 11. kapitola: