Vražda pro sílu 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Faileon je zatčený. Allegra potká toho, koho hledala. Ale vůbec neví, jestli dokáže dostat oba z vězení.

29.07.2012 (11:00) • Eilonwy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 509×

7. Ahantuon

„Proč?“ zeptám se nechápavě velitele, ještě plná zmatku. To co se tu stalo jsem vůbec nechápala. A mám strach, že zjistí, kdo jsem. My jsme takoví blbci. Proč jsme si nedali jiná jména? V duchu nadávám sama na sebe a zároveň se fackuju.

„Jistého Faileona hledáme,“ řekne klidně. Posadí se na svou velkou židli.

„Proč?“ zopakuji otázku.

„Udělal různé přestupky,“ řekne klidně.

„To byl někdo jiný. Jak můžete vědět, že to udělal zrovna ON?! Určitě existuje víc Faileonů,“ postupně zvyšuju hlas, až řvu. Stojím opřená rukama o stůl a nakloněna k Veliteli.

„Budeme zjišťovat podrobnější informace,“ řekne stejným hlasem jako předtím.

„Tak pojď, půjdeme se podívat na toho muže,“ ignoruje můj výstup. Postaví se, chytne mne za ruku a vede ven z místnosti.

„Ale, ale… To nemůžete!“ řeknu naštvaně. Velitel se jenom otočí a podívá se na mě těma hnusnýma, vražednýma očima. A já pochopila, že ho svými řečmi nepřesvědčím. Budu to muset udělat jinak.

Cesta k cele byla dlouhá. Pořád se šlo po schodech dolů a dolů. Po dlouhém chození jsme dorazili k cele.

Cela byla hluboko pod povrhem. Světlo tu dodávala jen malá svíčka. V cele v jednom rohu ležela taková větší hromádka oblečení. Po chvíli jsem si uvědomila, že se to pravidelně hýbe.

„Stávej, špíno!“ řekne hlasitě velitel a bouchne klíčem do mříží.

Hromádka se pomalu otočí, a pak se postaví na nohy. Uviděla jsem vysokého podživeného muže s pár vráskami. Delší hnědé, špinavé a hodně dlouho nečesané vlasy a tmavě modré oči.

Velitel otevřel celu obrovským klíčem a vlezl dovnitř. Postavila jsem se naproti muži. Velitel se schoval do stínu, takže nešel skoro vůbec vidět.

„Dobrý den, pane,“ začnu nejistě.

„Dobrý den, jestli je teď vůbec den,“ řekne hlubším unaveným hlasem. A podívá se na horu na strop.

„Můžu vám položit pár otázek?“ zeptám se jistěji.

„Ano i ne,“ řekne a posadí se na špinavou zem.

Posadím se taky. Naproti něho. Přitom se na jeho krku zatřpytí nějaký zlatý náhrdelník.

„Potřebuju vědět, kdo jste,“ zeptám se a usměju se.

„Nejdřív ty, kdo jsi.“ Vrátí mi můj usměv.

„Jsem Allegra dcera Ahantuona,“ řeknu hned.

Jakoby ho ta věta zaskočila, protože se na chvíli zastavil uprostřed pohybu. Zvedl hlavu a podíval se ne mě. Po Chvíli mlčení promluví:

„Vážně?“ zeptal se nevěřícně. Přitom zvedl jedno obočí nahoru.

„Ano, a podle všech informací jste můj otec,“ vychrlím na něj všechny informace, které jsem zjistila.

„Ach… Pojď ke mně, Allegro dcero moje.“ Nakloní se a obejme mě. Ucítím hodně dlouho nemyté tělo. Potom se začne hlasitě smát. Směju se taky. Náš smích se rozléhá celou i chodbou. Vše kolem mne mi najednou připadalo veselejší.

„A co matka, co je s ní?“ zeptá se a upřeně se na mě podívá.

„Je mrtvá,“ zašeptám a odvrátím pohled na zem. Chvíli je ticho.

„Byla velice statečná,“ zašeptá. Objevily se mu pod očima slzy.

„Jak dlouhý máš trest?“ zeptám se ho potichu.

„Co že? Cosi říkala? Promiň, neposlouchal jsem tě.“ Zareaguje trochu zmateně.

„Jak dlouhý máš trest?“ zapakuji důrazněji svou otázku.

„Nevím, jak dlouho už jsem tu. Takže se musíš někoho zeptat.“

„Cože? Takže ty už ani nevíš kolik ti je let?“ zeptám se ho zaraženě.

„Ano, nevím, kolik mi je let,“ řekne klidně.

„To je strašné. Pane Veliteli? Můžu se zeptat, jak dlouho tu bude ještě můj otec?“ zeptala jsem se a otočila směrem k Veliteli.

„Hm… Musel bych se podívat do papírů a záznamů vězení,“ řekne zamyšleně. „Tak pojď.“

„Kam? Co můj otec? On nepůjde s námi? Měl by to vědět,“ zareaguji zaraženě. Pochvíli ticha jsem se postavila naproti Veliteli.

„Dobře, půjde s námi,“ odpoví rychle.

Zase stejnou cestou zpátky. Schody byly dlouhé. Bolely mně nohy. Pomáhala jsem otci jít nahoru po schodech. Musel tu být minimálně patnáct let. Patnáct let nikam nechodil a neviděl západ slunce.

Došli jsme do velitelské místnosti. Velitel nám řekl, že si máme sednou na velké kožené židle. Mezi tím otevřel velkou skříň a začal se hrabat v hromadách papíru naskládaného na sobě. Trvalo to skoro hodinu, než našel ten správný papír. Mně to připadalo jako věčnost. Sedl si před nás a začal si pročítat papír. To trvalo dalších pár minut, protože ten papír byl poničen a z části nešel přečíst.

„Tak …tak… Pane Ahantuone váš rozsudek. Svoje činy znáte. Ty vám předčítat nebudu a své dceři to řeknete někdy jindy. Podle této listiny máte ještě zhruba sedm let sedět. Vy podle všeho můžete požádat o milost. Takže vás teoreticky můžeme pustit hned. Ale to posoudím já, jestli jste na to připravený.“ Při domluvení se podíval na otce a pak na mě. Zase jsem ucítila stejný pocit jako před tím.

„Můžu se podívat na ten papír?“ Ani nečekám na odpověď a natahuju ruku k papíru.

Papír byl starý, žlutý a zničeny. Něco nešlo přečíst.

„Je tu napsáno, že milost může být udělena i o deset let dříve. Proč můj otec nedostal milost?“

„Protože se nevědělo, že má milost,“ odpoví po chvíli kapitán.

„Takže ho teď pustíte?“

„Podle zákoníku by měli, ale záleží hodně na vězniteli.“ Najednou se přidá do rozhovoru otec.

„Tak, tak jsi neznalá zákona, mladá dámo…“ řekne s úsměvem na tváři Velitel.

„Dobře, tak se vás ptám, Pane Veliteli, pustíte Ahantuona z tohoto vězení? Omlouvám se za to oslovení, ale vaše jméno neznám.“ Při svém velkolepém proslovu se postavím.

„Podívám se do dalších papíru.“ Velitel se začal přehrabovat v druhé skříni. Zase půl hodina hledání toho správného papírů.

„Ach… tady to je,“ řekne Velitel unaveně.

„Heuréka!“ najednou vykřiknu.

„No… Ve vězení žádné problémy ani přestupky. Hm… no myslím, že vás pustím.“

„Super! Jedna věc vyřešena. Teď mi řekněte, co bude s Faileonem.“ Zareaguju okamžitě. Faileona jsem si celkem během cesty oblíbila. Chtěla bych, aby mohl udělat to, po čem tak oba toužíme. A to je pomsta.

Autor: Eilonwy, v rubrice: Povídky » Na pokračování