OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Volba osudu 6

25.10.2013 (11:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1366×

Deril se otočil. Oliver tak mohl spatřit tu nejprůzračnější zeleň v jeho očích. Pak se ocitl ve vzduchu. Deril se ho ani nedotkl, ale něco ho drželo u zdi neschopného se pohnout.

„Mluvíš o ní, jako by byla nějaká věc nebo zvíře a klepeš se strachy o tuhle?“ ucedil mezi zuby. „Tahle mrcha šikanovala Charlie už od prvního dne co se potkaly. Donutila ji jít sem, i když věděla, jak se bojí vody a shodila ji do bazénu! Moje sestra neumí plavat a pokud sis nevšiml, tahle svině na sobě nemá ani nit mokrou.“

S tím ho pustil.

„Nic z toho jsem nevěděl.“

„Svěřil jsem ti svoji sestru, záleželo jí na tobě, a ubezpečuju tě, že pokud se jí něco stane, nikdy na to nezapomeneš,“ zasyčel mu Deril do tváře.

6.

- Lektvary a sliby -

Deril byl v pokušení Elenu pustit. Jen s největším sebezapřením ji položil na gauč. Oliver zůstal stát. Netušil, proč jsou u Forestových, ale už měl dost jasnou představu o tom, co se dnes vlastně stalo. Nedokázal se podívat její matce do očí.

Hlavní dveře se otevřely. Všichni nadskočili a otočili se. Do pokoje vešel jen Derilův otec.

„Nikde jsem ji nenašel.“

Deril začal přecházet znovu sem a tam. Tak nějak to věděl. Nenajdou ji. Necítil ji. Jako by se prostě vytratila.

Na zemi se cosi pohnulo. Zahleděl se na to. Byli to jen peříčko. Zvednul ho. Bylo od čehosi ulepené.

„Asi ze sovy,“ ozval se Oliver, když viděl, jako ho zkoumá.

„Proč ze sovy?“

Oliver se zarazil, když se na něj Deril i jeho otec zahleděli.

„Protože jim tu tolik lítá?“ odpověděl váhavě.

„Tady sovy skoro nežijí a už vůbec ne ve městě.“

„Dnes ale co chvíli nějaká přeletěla...“ Nechápal, proč se zabývají nějakýma sovama.

„Nebo to byla pořád ta samá,“ hlesl. Otočil se na otce „Je to možné?“

Oliver nechápal, o čem to mluví, nedávalo to smysl.

„Nepravděpodobné, ale...“

Deril se rozběhl nahoru a vběhl do jejího pokoje. Neotevírala okno, protože vedlo sousedům do dvora. Teď ho však prudce rozrazil.

Ztěžka dosedl na její postel. Když se nějakou dobu nevracel, vydal se táta nahoru za ním.

Deril seděl na posteli a zoufale si promnul obličej.

Na parapetu okna za ním se povalovalo peří a mrtví červi.

„On chtěl Charlie,“ hlesl Deril. „Já se schovával a on dostal co chtěl.“

„Ty víš, že tak to není,“ zamumlal táta. Jeho syn byl ten poslední, kdo by za tohle mohl.

Vyrazil dolů.

Oliver vzhlédl, když se jejich otec objevil zase ve dveřích.

„Je pryč.“

Bylo to jen suché konstatování. Jeho hlas zněl dutě a odevzdaně.

„Jak pryč?“ Byl tu snad jediný, kdy to nechápal. Rozhlédl se po ostatních. Její babička sevřela pevně oči.

„Bude v pořádku?“ dostala ze sebe roztřeseně máma Charlie. Manžel k ní došel a sevřel jí dlaně v ruce. Jen přikývl. Byly tu ale i další záležitosti, které bylo potřeba dořešil. Otočil se na babičku.

„Mami, mohla bys?“ Staré znavené oči k němu vzhlédly a přikývla.

Olivera všichni ignorovali. Tedy alespoň si to myslel, dokud k němu nepřišel pan Forest se šálkem čaje.

„Děkuji, já ne...“

„Vypij to.“

Zaraženě se mu zadíval do tváře. Tohle nemělo nic společného se starostí to něj. Podíval se na šálek, který mu podal do rukou. Oči mu zalétly k Eleně, nad kterou se skláněla babička. Podepírala ji a pomalu jí nalévala stejný čaj do úst.

Netušil, co v tom čaji je, ale velmi jasně si uvědomoval, že pokud to nevypije sám, donutí ho k tomu.

Třemi loky do sebe obrátil celý obsah. Zanechal mu v ústech těžkou zemitou chuť. Vrátil mu šálek a koutkem oka zahlédl postavu ve dveřích. Deril na něj hleděl a propaloval ho pohledem.

* * *

Oliver zamrkal do šera svého pokoje. Netušil, jak se tam dostal. Shlédl k ruce. Držel klíče od domu. Musel tedy přijít sám. Proč si to ale nedokáže vybavit? Ztěžka dosedl, když se mu hlavou znovu prohnalo, co se dnes odehrálo. Bylo to ale všechno zamlžené. Jako by se to stalo už před roky.

Něco nebylo v pořádku. Hlava se mu točila a on nedokázal udržet jedinou myšlenku déle jak zlomek vteřiny..

Ozval se tichý náraz. Otočil se tím směrem a couvl. Deril seskakoval z parapetu okna do jeho pokoje. Oliver instinktivně ustoupil. Cítil strach, ale netušil už proč by se měl Derila bát. Věděl, že se něco stalo, ale...

Deril ho chytil pod krkem a podrazil mu nohy. Oliver bolestivě dopadl na zem a hrudník mu zatížilo něco těžkého. Nemohl se pořádně nadechnout. Hlava se mu pořád točila a chtěl se bránit, ale nemohl zvednout ruce.

Vzhlédl a došlo mu proč. Deril si na něj klekl a přimáčkl ho k zemi, aby se nemohl ani hnout. Sám měl však volné ruce.

Oliver sebou zazmítal, když sáhl do zadní kapsy a vytáhl nějakou lahvičku.

„Něco jsem ti slíbil, ty šmejde,“ zavrčel, zatím co mu zacpal nos.

Oliver se v reflexu nadechl pusou. Na jazyku ucítil hnusnou nahořklou pachuť. Stékala mu do krku. Chtěl se rozkašlat, ale ruka, co mu držela nos mu překryla pusu. Jeho tělo se několikrát otřáslo při pokusu o kašel.

Deril ho pustil až v tu chvíli, kdy si byl jistý, že spolkl všechno.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu 6: