Vlk - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jess a dvojčata, hodina genetiky a... odpoledne.

Přeji příjemné počtení. MarryAnn ;-)

28.08.2014 (09:00) • MarryAnn • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1261×

Můj pokoj s příjemnými žlutými stěnami mi nikdy nepřipadal záživnější. Za celou hodinu jsem dokázala objevit, že za postelí jsem měla zapadlou gumičku do vlasů, za skříňkou moji oblíbenou propisku, se kterou jsem se už dávno rozloučila, za psacím stolem časopis s komixem, který byl pravděpodobně někoho z kluků, a pod postelí zakutálenej míček s barevnýma proužkama. Co já v tom pokoji nenajdu?

Seděla jsem na své posteli na koleji Lupus a měla založené ruce trucovitě na prsou. Vydědím ho! slibovala jsem si v duchu.

Do pokoje vpadla Jessie a rychle za sebou zabouchla dveře. Narovnala jsem se v zádech, z části proto, že to vypadalo důstojněji, a z části proto, že mě začínaly pořádně bolet.

„Co ty tu děláš?“ zeptala jsem se jí se zvednutým obočím. Začíná mi dřevěnět zadek!

Cukla sebou. Vykulila na mě oči a já se musela zasmát. Takhle mi z neznámého důvodu připomněla kokršpaněla. Husté vlnité zrzavé vlasy rámující obličej a velké vykulené hnědé oči. Komu by to nepřipadalo vtipné?

„Neměla bych se ptát spíš já tebe?“ použila na mě stejný tón hlasu a svalila se na svou postel. Jen jsem zavrtěla hlavou. Já tu byla dřív!

Povzdechla si. „Dvojčata,“ řekla jen a já chápavě pokývala hlavou.

„Co ti provedla tentokrát?“

„Měla zase šílenej nápad!“ prudce se posadila a rozhořčeně rozhodila rukama. „Chtěla vědět, jak zareaguje plnohodnotná Vlčice, když ji někdo bude balit kluka. Nebo spíš Marvena!“ Rozesmála jsem se. A to naplno, až jsem dopadla zády na postel. Objímala jsem si břicho pod slastnou křečí od smíchu.

„A?“

Vystrčila bojovně bradu. „Nekývla jsem jí na to.“

„A jejich reakce?“ nedalo mi to.

Sklonila hlavu. „Proto jsem tady.“

Tak tohle je konec!

ooOoo

Znuděně jsem seděla v lavici a pokoušela se vnímat jeho výklad. Daren Dragonfly. Vážka. Úžasný příjmení, ale trošku se minulo s jeho zaměřením. Ehm, ne sexuálním, samozřejmě. Tak mě napadá... Mám docela perverzní mysl.

Prostě a jednoduše, pochopila bych, kdyby měl příjmení spojený s ohněm. Protože tento živel on ovládá a moc rád s ním vyhrožuje. Ale... Každý máme nějakýho učitele, ne?

Zrovna jsme probírali genetiku Marvenů. Jejich živlové zaměření, stavbu těla, strukturu kostí a celkově schopnosti. Což nám zabere ještě tak šest vyučovacích hodin...

Proč se do toho výkladu vždycky tak zažere?

Tahle hodina pro mě byla jen opakovací. Když je nuda, jdu do knihovny.

„Dnes si řekneme něco o Marvenech se zaměřením: země,“ začal Daren a jeho tmavě hnědé oči prolítly celou třídu. Nechtěl slyšet jakékoliv protesty. A taky proč by někdo protestoval? Genetika a Marveni jsou docela zajímavý předmět.

„Těmto Marvenům se přezívá Solumové. Mají speciálně zařízenou kolej. Většina z vás v ní už byla. Je plná květin, keříků a uprostřed budovy je prostorný skleník, kde mohou tito Vládci pěstovat a starat se o přírodu i přes nepříznivé počasí nebo zimu. V přírodě by dokázali trávit dny, týdny i měsíce, bez toho aniž by hladověli nebo žíznivěli. Mají neustále plno energie, ale to jste si snad dokázali již všimnout, ne?“ podotkl Dragonfly. No jasně! Známe přeci Ellie... „Protože je příroda všude kolem nás, považují se Solumové všemi Marveny i Vlky za nejsilnější Vládce. Ale má to háček: když je odtrhnete od přírody; úrodné půdy, květin, stromu; na víc než měsíc, pomalu ale jistě umírají. Pak už je jenom dokáže zachránit jejich Vlk.“

Nevím, proč jsem ucítila nepříjemné mrazení. Nevím, proč jsem měla pocit, že se stane něco. Ale týkalo se to všech. Týkalo se to NÁS. Mých nejbližších.

ooOoo

Ellie, Chris a Jessie seděli na lavičce u piknikového stolu, který se nacházel za tělocvičnou, a smáli se našemu blbnutí. Já a Andrew jsme dělali blbosti s Joshuou a Jamesem. Oni byli ve své Vlčí podobě a chovali se jak štěňata. Já se pokoušela podrbat Jamieho na břiše, ale pokaždé, když jsem se dostala na dosah, uhnul. Andy se zase pokoušel podrbat Joshe za ušima. Samozřejmě, bezvýsledně.

Najednou jsem ležela na zemi a nade mnou se tyčil Vlk s pískovým kožichem. Cenil na mě zuby v úsměvu a sledoval mě zářícíma modrýma očima. Rozesmála jsem se, když mi zavadil nosem o krk. Lechtalo to.

„Pře-přestaň! Prosím!“ dostala jsem ze sebe mezi smíchem. James se štěkavě zasmál a propustil mě. Pak už přede mnou stál Jamie v celé své kráse. Rozpustile si prohrábl své blonďaté vlasy a na tváři mu hrál pobavený úšklebek. Sledovala jsem ho ze země a divila se, jak je možný, že ještě nenašel tu pravou. Modré oči, které byly po většinu času veselé, s uličnickou jiskrou, a skoro stále se usmíval. Nebyl den, kdy bych ho viděla bez úsměvu. Možná jen-. Ne, nebudu na to myslet.

„Opět,“ rozesmál se. „Chrisi, opět mi dlužíš pět babek,“ otočil se na svého Marvena. Chris si jen povzdechl a zakroutil hlavou. Takhle se sázeli už dva měsíce. A z neznámého důvodu se sázky většinou týkaly mě.

Christopher sáhl do kapsy svých černých jeansů a pohoršeně se na mě podíval. „Co?“ prskla jsem. Nelíbilo se mi, když se na mě takhle díval. Jeho obočí vylítlo až k jeho tmavě hnědým vlasům.

„Opět,“ řekl to samé, co jeho Vlk. Povzdechla jsem si. Bože můj!

… Proč mě to nenapadlo dřív? zeptala jsem se sama sebe v duchu a po tváři se mi rozlil ďábelský úsměv. Chris začal couvat. A James ho po prostudování mého výrazu napodobil.

„To neuděláš!“ vyhrkli oba dva najednou. A tady je důvod, proč jim říkáme dvojčata. Mají podobné myšlenkové pochody a chovají se podobně. A všichni máme stejnou chuť je zabít.

„Ale ano,“ přikývla jsem pomalu a lehkým pohybem se vyšvihla na nohy. Věděli, že bych jim neudělala nic vážného. Ale přesto přede mnou začali utíkat. A já je se smíchem následovala.

Vběhli jsme do lesa poblíž a já o pár stromů dál skočila Jamiemu na záda. Ten klopýtl a prudce zastavil. Zrychleně dýchal, protože cítil, že moje tesáky jsou jen kousek od zadní strany jeho krku. Uchechtla jsem se, což nebylo zrovna nejlehčí. Můj obličej se změnil zpátky do lidské podoby a já mu vtiskla pusu na tvář.

„Fuj, a já už se bál, že mi chceš opravdu prokousnout krk,“ oddechl si a úlevně se rozesmál.

„Proč si všichni myslíte, že bych vám dokázala ublížit?“ zavrčela jsem mu do krku popuzeně.

„Protože pouštíš hrůzu,“ zasmál se odlehčeně Chris před námi. Vzhlédla jsem a něco mě při pohledu na něj napadlo.

„Jamieee?“ protáhla jsem a otřela se mu tváři o zadní stranu krku. Tušil, že mám něco za lubem, protože jsem mu tak říkala vždycky, když jsem měla plán. Ať už byl na kohokoliv.

„Anooo?“ protáhl zase on a měla jsem stoprocentní jistotu, že má opět na tváři úsměv.

„Štveš mě, ale to ty moc dobře víš. Ale taky víš, že mě neštveš jenom ty. Neustále.“ Chris se na mě zaksichtil. Věděl, že teď už se to bude týkat jich obou.

„Jo, jsem si toho vědom. Vymáčkneš se už konečně?“ zavrtěl se nespokojeně a pohodlněji si mě vyhoupl na záda.

„Tak mě napadlo... Za trest mě budete muset nosit na zádech vždy, kdy si o to řeknu,“ informovala jsem je spokojeně a pevně obmotala ruce okolo jeho krku.

„Jak dlouho?“ zaskučeli oba dva.

„Měsíc,“ zašeptala jsem mu do ucha škodolibě.

Chris se nechápavě koukal na Jamese, který ze sebe dostal moc pěkné lidské zakňučení. Tak se mi to líbí!

„Ty diktátorko!“ povzdechl si nespokojeně Christopher chvíli po tom, co se mu po obličeji mihlo pochopení. Další plus; nebo mínus, záleží na úhlu pohledu; spojení Vlka a Marvena. Posílání myšlenek.

„A proto mě všichni tak milujete,“ zasmála jsem. Myslím, že tohle bude stačit.

Vyšli jsme z lesa, já stále na Jamesových zádech jsem se tiše pochechtávala. Čekala jsem, kdy se ostatní kouknou naším směrem. A dočkala jsem se.

Joshua, už ve své lidské podobě, se mému oři hlasitě smál a tomu „spráskanému psu“ za mnou taky. A chvíli po něm se rozesmáli i ostatní.

„Dobře sis je zpacifikovala,“ chválila mě Ellie a se zvednutým obočím pokračovala, „Můžeme vědět podrobnosti?“

Seskočila jsem z Jamieho zad a teatrálně si oprášila ruce. „Celý měsíc mě musí nosit na zádech, kdykoliv si o to řeknu.“ Zarazila jsem se. „On tě zkazil!“ namířila jsem na ni prstem.

„Jednou to přijít muselo,“ pokrčil s úsměvem rameny Josh a přitáhl si Ell na svou hruď. To byl pohled. Ona, malá pihovatá rusovláska, a on, vysokej brunet. No, není to romantická kombinace?

„Vy jste se hledali, až jste se našli,“ povzdechla jsem si, ale bylo to jen konstatování faktu. Ještě, že sem před tím půl rokem konečně přijela. Joshua už začínal být protivný.

Jamie se přede mě postavil a založil si ruce na prsou. Couvla jsem, ale narazila jsem do něčí hrudi. Ale podle vůně jsem poznala Chrise. „Co zas?“ zvedla jsem obočí a zvědavě naklonila hlavu na stranu.

„Nic,“ řekl v okamžiku, kdy se Chrisovy prsty dotkly míst pod žebry. Prudce jsem se narovnala a ztuhla. „Nedělej to!“ zapištěla jsem, ale bylo pozdě. Začal mě lechtat a já se nemohla vytrhnout, protože si mě James přitáhl zády k sobě a chytil má zápěstí. Byla jsem jako v kleštích. Skučela jsem, smála se, tiskla se zády na Jamesovu hruď, jen abych se dostala ze spárů Christopherových prstů.

„Dobře!“ vyjekla jsem, když mě mučily už dobrých deset minut. „Stahuju svůj trest na tři týdny!“

„Ale to nestačí,“ zašeptal mi do ucha Jamie a Chris na okamžik přestal. Využila jsem příležitosti a zhluboka se nadechla.

„Tak dva!“ vykřikla jsem zoufale, když se Christopher začal opět přibližovat.

„Dodržíš to?“ nadzvedl brunet přede mnou obočí.

Zuřivě jsem pokývala hlavou v souhlasu. „Přísahám!“

„Dobře,“ otočil si mě k sobě čelem James a pevně mě objal.

„Od kdy jste se mnou začali tak bratříčkovat?“ dostala jsem ze sebe těžce, protože jeho objetí bylo vážně silný. „Dusíš mě!“ zasípala jsem z posledních sil.

Povolil sevření a rozesmál se. „Od té chvíle, kdy jsi zabránila ředitelovi, aby nás vyhodil ze školy,“ odvětil a propustil mě.

„Jooo, ty máš na mysli to, jak jste si hráli s chemikáliemi a zapálili učebnu chemie?“ zašklebila jsem se. „Máte jediný štěstí, že v té době tady byla Grace! Kdyby nebyla nejlepší žákyně v posledních deseti letech, pravděpodobně už byste byli na nějaký obyčejný akademii, která se spíš podobá vojenský,“ zopakovala jsem ředitelova slova.

No... Nebudu si nic nalhávat, ta ironie tam byla. To, že „Je Grace nejlepší žákyně v posledních deseti letech", bych si asi nikdy nedovolila vypustit z úst. Ztuhli. „Jo, i tohle jsme si musely vyslechnout.“ Zhluboka jsem se nadechla a ucítila vůni louky a hřejivé teplo ohně. Na malý okamžik jsem pohlédla na Ellie, které zářily oči tmavou zelenou a na tváři jí hrál lehký úsměv. Když jsem svůj pohled stočila na Chrise, jeho oči zářily tmavě oranžovou a široce se usmíval. Vždycky mě udivovala jejich proměna. Jejich oči získaly specifickou barvu pro jejich živel a kůže začala lehce zářit. Byla... kouzelná. Nikdy mě to nepřestane fascinovat.

Jako švihnutím kouzelného proutku jsem se uvolnila. Zubila jsem se na všechny strany a nemohla přestat. Smála jsem se s ostatními, pokračovala ve škádlení s klukama a nakonec se k nám přidala i Jess. Protestovala, ale po krátkém skupinovém přemlouvání se přeci jen zapojila.

A ještě, že tak udělala. Jinak by si Christopher, který vodu nijak obzvlášť v oblibě nemá, nezaplaval.

Její větu, kterou pronesla, když se jí konečně povedlo shodit ho z mola do jezera, které je od akademie necelý kilometr, nejspíš ještě dlouhou dobu nezapomenu. „Je dost teplá?“

A je to konečně tu! :D Dokončila jsem ji! :D Mimochodem, moc se omlouvám, že přidávám až teď, ale nějak nebyl čas na psaní a... vlastně ani chuť :-/ Ale! Pokouším se to dohnat! :D A s největší pravděpodbností se mi bude nejlíp psát, až bude škola... Zvláštní, ale je to tak :D Důvod? Mozek začíná pořádně pracovat a nemá dovolenou :D Přes ty prázdniny mi prostě nejde nahodit plyn :D

A zase tu zbytečně kecám... Měla bych s tím přestat :D

Tak nakonec poslední slova do doby, než napíšu další kapitolu: doufám, že se kapitola líbila a zanecháte komentář. ;-)

P.S.: Pokud někdo nepochopil poslední větu v kapitole... Vraťte se o čtyři odstavce výše :D

P.P.S.: Jestli jste stále nepochopili, počkejte si na další kapitolu :D

1. kapitola

3. kapitola

Autor: MarryAnn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování