Vittoria není jen vítězství - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Narodila se téměř před tisíci lety. Jako Primus. Čistý vlkodlak. Dítě královské krve. Vittoria bylo synonymem zkázy a vítězství. Dokud nepotkala jeho. Christian, zašeptala jeho jméno a on se otočil zpět. Jeho upíří smysly zaslechly i tento zvuk, který jí sotva splynul ze rtů.

19.08.2009 (14:05) • Caterina • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 698×

Přikrčila se připravena proskočit oknem a ztrestat toho pupkáče. Její smysly jí však zarazily. Ucítila další lidskou přítomnost. Nakoukla oknem a uviděla dvě další děti. Dobře živené, tedy zřejmě děti toho bastarda. Žena v ní se ozvala. Neměla problém s jeho zabitím, ale zabití dětí by asi nezvládla. Mláďata jsou nevinná, nemohou za svého stvořitele. Rychle se přeměnila zpět, nazula si boty a sluchem zkontrolovala, zda za zdí je čisto.

Jakmile se dostala za hranice města , přeměnila se zpět na vlka, boty nechávajíc za sebou, vyrazila do sídla. Byla tam daleko rychleji než cestou do města. Vztek jí popoháněl. Už rozumně uvažujíc otevřela dveře. Tento den, ale ještě neměl být klid. Celý dům byl prosáklý Sebastienovou vůní. Z jejího hrdla zaznělo temné zavrčení.

Marian zaslechla Vittoriino vrčení a věděla, že je zle. Nečekala ji. Ne tak brzo. Myslela, že bude čas něco vymyslet, ale nyní bude muset improvizovat. Jak jí tohle vysvětlí a jak jí udrží od něj to ještě netušila. Proč já?!? Vykřikla v duchu. Rychle vyběhla z místnosti v prvním patře a hnala se dolů po schodech, pod nimi uviděla stát Vittorii.

Koukala na Marian, jak zadýchaně sbíhá ze schodů. Tohle nebylo jen tak. Pokusila se udržet si chladnou hlavu. Marian se křečovitě usmála:

„Ahoj, nečekala jsem tě tak brzo.“ Vittoria pouze nadzvedla jedno obočí s jasnou otázkou vepsanou v obličeji.

„Víš, no, hm…“ koktala Marian. Poté se nadechla a vysypala to ze sebe.

„Sebastian se vzdal, přišel, nebránil se, složil slib věrnosti. Přidal se k nám.“ Vittoria se hystericky rozesmála. Doopravdy mu to někdo uvěřil ?!? Ale nakonec se nechala od Marian zpracovat. Čas na jeho zabití ještě bude.

Marian jí odvedla do kuchyně, kde jí Vittoria pověděla o své starosti s Christianem. Začali vymýšlet plán. Samozřejmě, po celou dobu, co byla v sídle ji držela daleko od Sebastiana. Snažila se Marian přesvědčit, že si s ním chce jenom popovídat. Přesvědčit se, že je OK. Nechápala proč ji nevěřila, že by ten vražedný lesk v jejích očích, když o něm mluvila. Všichni věděli, že jakmile se k němu Vittoria přiblíží, bude potřeba Sebastiana pouze zahrabat. Plán byl hotový, a tak se Vittoria vydala zpět do Paříže, varujíce Marian před Sebastianem. Tohle si odpustit nedovedla.

První částí plánu byl dům. Musela si sehnat a zařídit dům. Nějaký pěkný, honosnější. Přestěhovala si tam věci a najala si kuchařku, hospodyni a děvče pro všechno. Teď nastal čas pro realizaci další části. S Aimé, děvčetem pro všechno, vyrazila jako na nákupy. A zrovna do Řeznictví u Gaspara. Bylo odpoledne a Christian by měl být už ze školy.

Uviděla ho, hned jak vešla do dveří. Zrovna nosil velké kusy masa na pult a sotva se držel na nohou. Jakmile ji ten tlusťoch spatřil, rozlil se mu po tváři vlezlý slizký úsměv a hnal se ji obsluhovat. Dělalo se jí z něj zle, ale přemohla se. Vybrala pár perfektních kousků masa a sladce se na něj usmívala. Když už vypadal, že je jí naprosto okouzlen, zmínila se mu se svou starostí. Právě se přistěhovala (tónem a intonací hloupoučké ženské, co neumí ani do pěti počítat) a nemůže nikde sehnat nějakého klučinu k ruce. Nemohl by, jen tak náhodou, postrádat tady toho, ukázala na Christiana. Ještě mu pošeptala, že mu za něj samozřejmě zaplatí.

Usmívajíc se, odešla z krámu s naprosto zmatenou Aimé vedle sebe. Ta už za těch pár dní, kdy vypomáhala u paní viděla lecos, ale určitě věděla, že tohle nebyla ona. Takhle se nikdy nechovala. Vždycky byla spíš ledová, odtažitá až namyšlená, pokud jednala s lidmi. Nyní však se tomu nechutnému chlapíkovi div nevrhla do náruče. Hlava jí to nebrala. Vittoria dorazila do svého domu a hned začala s přípravami. Gasparovi, tak se jmenoval ten tlusťoch, byl majitel, poslala slíbené peníze za Christiana. Vybrala pěknou slunnou místnost, druhou největší v domě po jejím pokoji a nechala ji pro něj připravit. Zítra po škole se měl Christian sbalit a se všemi věcmi se k ní přestěhovat. Nemohla se dočkat.

Už od oběda byla jako na trní. Hospodyně jemně zaťukala na dveře a po vyzvání jí oznámila, že chlapec dorazil. Nechala si ho přivést. Věděla, že mu nemůže říct, kdo je, ani že už se znají. Vešel dovnitř s očima dokořán, zíral na obrovskou místnost přepychově zařízenou. Nic takového doposud neviděl. Usmála se na něj a zeptala se ho, kde má věci. Když nadzvedl raneček v ruce, opět pocítila neskutečnou touhu Gaspara zabít, možná by jí stačilo ho jen dlouze mučit. Christiana odvedla do jeho pokoje a pomalu, ale jistě se spolu začali sžívat.

Zpočátku zaslechla, jak si služebnictvo štěbetá o jejím podivném chování, ale hospodyně je obvykle rychle dovedla zpacifikovat. Christian se moc nestaral. Byl nadšený. Měl krásný pokoj, dostatek jídla a ta milá paní mu neubližovala. Co víc si přát. Dohlížela na jeho studium. Toužil po tom stát se architektem. Byla zvědavá, zda mu ta touha vydrží i později. Vedli klidný rodinný život. Vittoria byla spokojená. Christian se pro ní stal dítětem, které nikdy neměla.

Čas plynul dál. Přes školní rok byl Christian u ní v Paříži, učil se a rostl. O prázdninách ho posílala k rodičům a ona za ním chodila na louku jako vlčice. Běhali a hráli si celé dny . Upíři měli klid, Vittoria si vzala dovolenou. Pouze v sídle byl stále trochu hustý vzduch. Jakmile se ona a Sebastian spolu ocitli v jedné místnosti, štěkali po sobě jako dva vztelkí psi.

Christian rostl. Z kluka byl teenager, z teenagera se stával muž. Nebyla připravena. Netušila, kdy se její city změnily. Byly to prázdniny před posledním rokem na univerzitě. Studoval architekturu, tak jak si přál. Byla na něj, tak pyšná. Ležela na louce a čekala na něj. Zdržel se . To mu nebylo podobné. Dorazil až v podvečer, byl celý rozzářený nadšením a tehdy jí o ní řekl.

„Mám dívku, jmenuje se Raquel, je strašně milá. Tak rád bych vás spolu seznámil.“ A mlel a mlel, dál a dál. Vyprávěl jí jak se seznámily už minulý rok. Tajně jí psal. Ale ani nedoufal, že bude jeho city opětovat. Slíbila, že na něj počká než dostuduje. Slíbila, že si ho vezme.

Vittorii se do srdce zakousl nůž. Žárlivost jí vyděsila. Nečekala to, myslela, že jsou přátelé. Myslela, že je syn, kterého nemohla s Peterem mít. Až teprve teď si uvědomila, že skutečnost je jiná. Věděla, že ho nemůže mít. Že by s ním stejně nikdy nemohla být. Rychle se zvedla a utíkala pryč, bolest jí celou zachvátila. Christiana ní volal, netušil proč, ale pak už na něj vlčice nikdy nečekala.

Další rok uběhl celkem rychle. Christian si všiml, že paní je k němu nějaká odtažitá. Když se ptal, říkala, že je jí jen líto, že už tady s ní nebude bydlet. Bral to tak. Jemu se po ní také bude stýskat, ale určitě ji přijede navštívit. Sliboval. Měla, co dělat, aby se hystericky nerozesmála. Jakmile Christian dostuduje zmizí odsud, jak nejdál to půjde. Bylo to utrpení, každý den se na něj dívat s vědomím vlastních citů a s tím, že on to cítí k někomu jinému. Při představě spousty prázdných let, které jí čekají se jí svíralo hrdlo. Nemohla však nic. Byly rozdílní. A ona se po dlouhé úvaze a několika dobře řečených rad od Marian uvědomila, že mu musí jít z cesty. Měl právo na své štěstí. Jen kdyby to tolik nebolelo. Jen kdyby při tom pomyšlení neměla pocit, že už se nikdy nenadechne.

Christian promoval a svatba byla domluvena na měsíc po konci školy. Přišlo jí hrozně vtipné, když jí na ní Christian pozval. Byl konec, dívala se za ním, doku jí v kočáře nezmizel z dohledu. Vyplatila sloužící, prodala dům a vrátila se do sídla. Ten večer se schoulila Marian do náruče a plačíc zaspala. Slibovala si, že to jsou poslední slzy pro něj.

Stála na kraji lesa a dívala se, jak Christian se svou mladou ženou projíždějí kolem na svatební cestu. Zářil. Mělo jí to těšit. Těšilo. Přesvědčovala samu sebe. Sama jim tu cestu zaplatila. Ironie. Chtěla zpět svého malého Christiana. Proč děti rostou?!? Ty a podobné nesmyslné úvahy se jí promítaly v hlavě. Odešla zase pryč, občas se vracela a Marian jí podávala informace. Žil šťastně. Narodila se mu dceruška. Nikdy se nezdržela dlouho. V ten čas vždy znělo po nocích z lesa vytí, vlčí pláč.

A světem zmítali nepokoje, světová válka se blížila. Přinese změnu nejen do světa lidí, ale i dalších bytostí. Budou se bojovat bitvy veřejné i skryté za hradbou nadpřirozena.

Autor: Caterina, v rubrice: Povídky » Na pokračování