OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vittoria není jen vítězství - 10. kapitola

04.09.2009 (16:00) • Caterina • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 791×

10. Co Andrea? Zase komplikace ...

„Ehm, ehm“ odkašlala si. Zavřela oči a spustila.

„Měla bych ještě několik otázek než půjdeme.“ Sedl si zpátky na postel, aby jí dal na srozuměnou, že poslouchá. Viděl, že je z toho nervózní. Tušil, že je to pro ni důležité.

„První otázka by byla asi na Andreu. Viděla jsem jak se stále držíte za ruce. Myslela jsem .. no však víš …“

„Jestli nejsme pár?“ Dořekl za ní. Vittoria pouze pokývala hlavou. Otevřela oči a zahleděla se do těch jeho, nebesky modrých. Byl smutný a ona tušila něco zlého. Naznačil jí rukou, aby šla k němu. Pouze zakroutila hlavou v odmítnutí. V tenhle moment mu nechtěla být nablízku.

„Chodíme spolu. Nebo spíše, chodili jsme spolu. Víš tam, v Americe, nebyl tam nikdo. Jediný koho jsem se mohl dotýkat, tak, abych ho nezabil, byla má nová rodina. S Andreou jsme se sblížili. Pomáhala mi kontrolovat se, a i když už nějak dobu to mezi námi neklape, stále se držím blízko ní, pokud jsme mezi lidma.“ Viděl bolest ve Vittoriiných očích a toužil jí utěšit. Ona se, ale přesunula ještě dál od něj. Nechtěl jí to říkat. Jenže stejně by se to nakonec provalilo. Chtěl – chce se s Andreou rozejít. Zatím k tomu nebyla příležitost. Doufal, protože už spolu stejně nespali, ani nežili, že to bude bez problémů. Z jeho úvah ho vyrušila další Vittoriina otázka.

„Když jsem byla za tebou, v noci, spal jsi sám. V tvém pokoji jsi cítit jen ty. Jak je to možné?“

„Jak jsem říkal, už nám to nějakou dobu neklape. Mývali jsme i tam každý svůj pokoj a většinou jsme zůstávali u jednoho nebo u druhého. Věděl jsem, že jsi tam. Víš, u mě v pokoji.“

„Vždycky?“ vyvalila na něj zděšením oči.

„Vždycky.“ Potvrdil jí. Snažila se zpracovat, co jí řekl. Ublížilo jí to. Představa, že třeba včera, když u něj nebyla, tak se možná miloval s Andreou.

„Takže to ještě neskončilo?“ nedalo jí to, aby se nezeptala. Slzy se jí tlačily do očí a jediné v co doufala, že se nerozpláče před ním.

„Já se s ní rozejdu. Nebo spíš řeknu jí, že už je úplný konec. Jen jsem ještě neměl dost soukromí na to, jí to říct. Nechci o tom mluvit před ostatníma. Pochop.“ Chápala to, to ale nic neměnilo. V tu chvíli si přála jediné. Aby někam zmizel.

„Prosím, mohl by jsi odejít.“ Požádal ho. Sklopil hlavu a pomalu se šoural ke dveřím. Ještě než odešel otočil se na ní.

„Dám to do pořádku a vrátím se, ano?!“ sliboval jí. Neodpověděla. Momentálně neměla co.

Jakmile za ním zapadli dveře položila se na postel. Hlavu si dala na místo, kde seděl a vdechovala jeho vůni. Snažila se uklidnit. Samozřejmě mu nemohla vyčítat, že měl přítelkyni. Pokud mluví pravdu a už to mezi nimi neklape a rozejde se s ní definitivně. Všechno bude v pořádku. Přece nemohla čekat, že Christian, jako ona, bude sám. Ani o ní pomalu nevěděl. Nemyslel na ni. A pokud ano, tak ne, jako ona na něj. Láska byla složitá. S Peterem to bylo všechno tak - jednoduché. Potkali se, téměř okamžitě zamilovali a byli šťastní. S Chrisem se vršil jeden problém za druhým. A to ani nepočítala ten největší, že je upír. Dala se trochu do kupy a šla dolů za ostatními.

Byli v obýváku, nebo by se to taky dalo nazvat jako společenská místnost. Marian vedla svou velkolepou řeč pro všechny vlkodlaky. Byla to legrace, jindy tichá a spíše neprůbojná Marian tohle velké řečnění milovala. Za ní stáli upíři, nyní už všichni. Andrea se z boku tiskla na Christiana, který vypadal klidný. Stejně jako Alberto. Ze zbylých upírů byla cítit nedůvěra. Cestou do předu, kdy se prodírala vlkodlaky, kteří momentálně byly v sídle, občas někomu utržila pohlavek. Mladší měli ještě problémy se sebeovládáním.

Nebylo jich tady mnoho, mladších 5-ti let od přeměny asi jen čtyři. V celém sídle bylo 27 vlkodlaků. Devět , kteří byly přeměněni náhodou, tedy po kousnutí jiným vlkodlakem. Zbytek byly vlkodlaci krví. Jeden z jejich rodičů byl vlkodlak. V dospělosti se ozvalo volání krve a oni se přeměnili. Většina z nich se pak přidala ke smečce. Samotáři byly vzácní. V tuhle chvíli byla na lovu jenom jedna smečka. Takže chybělo osm vlků. Vyráželi dvakrát do roka na lov upírů. Střídali se, aby mezi výpravami bylo dost času na odpočinek a Evropa nebyla úplně nechráněná. Těmi osmi se netrápila. Jejich vůdce tyhle upíry znal. Byl tady v době, kdy Alberto došel pro Chrise.

Marian dokončila svou řeč a začal večírek. Nebo spíš odpolední party. Pomalu, ale jistě se mezi sebou promíchávali. Hledali společné zájmy, někoho s kým zavést společnou řeč. Christian se snažil dostat k ní, ale protože se ho Andrea držela jako klíště, Vittoria před nimi ustupovala. Momentálně nechtěla být v blízkosti ani jednoho. Ten, kdo ji zachránil byl Sebastian s Marian. Objevily se náhle vedle ní a vzali ji mezi sebe. Sebastian to nevydržel a zeptal se, co se stalo. Viděl ten tanec, co tady předváděli.

„Proč nejsi s ním? Proč je u něj stále ta upírka?“

„Protože spolu chodí.“ Odpověděla mu po pravdě Vittoria. Uslyšela dvojí zavrčení, od Sebastiana a od Chrise. Jeden, protože mu to přišlo jako zrada a druhý, protože už to neměla být dlouho pravda a přišlo mu to jako rána pod pás. Vittoria protočila oči. Co, ona nic, ona muzikant. Nakonec několika krátkými větami Sebastianovi vysvětlila, co se děje. Jeho reakce ji překvapila.

„Měl od tebe dát ruce pryč, dokud se s ní nerozejde. Dokud bude s ní, už k tobě nesmí, jasné.“ Vittoria na něj vrhla překvapený pohled. Nejen, že Sebastian jí neměl, co rozkazovat, ale strašně ji potěšilo, že má o ni takovou starost. Ona sama byla ze staré školy a byla zvyklá na jediného partnera navždy. Kdyby Peter neumřel, nikdy by se znovu nezamilovala. Někdo by možná tvrdil, že to si člověk nevybírá, ale ona znala pravdu.

Zacítila tlak uvnitř své hlavy. Překvapilo ji to. Chtěl jsem ti jen něco říct …Chrisův hlas ?!? Natočila hlavu a očima hledala Christiana. Zahlédla ho na druhém konci místnosti. Pokusila se soustředit. Já tě slyším? -- Doufám. -- Já tě slyším ve své hlavě. Jak? -- Má schopnost. Mohu se nabourat někomu do hlavy a mluvit s ním bez toho aniž by nás někdo slyšel. Nebyl jsem si jistý, zda to u tebe bude fungovat. Jsi trochu jiná než upíři -- OK. Proč tedy tahle invaze? Chtěla aby toho nechal. Byla z toho mírně nervózní. Netušila, co všechno k němu dojde a kolik toho z její hlavy vidí. Dnes večer jí to řeknu. Zítra už vše bude v pořádku. Chci .. chtěl bych tě požádat, jestli se mnou nechceš jet zítra do školy? Stavil bych se pro tebe. -- Dobře. Moc ráda s tebou pojedu. A Christiane? Nebuď na ní příliš .. zlý. Určitě je to milá dívka. Zahlédla jeho úšklebek a pak jen pokývnutí hlavy.

Upíři se zdrželi skoro až do tmy. S Christianem spolu už nemluvily, ať už ústy nebo v myšlenkách. Věděla, že o tom bude muset přemýšlet. Seděla venku na verandě a upíjela kávu. Zapálila si cigaretu pro uklidnění. Věděla o něm. Stál za ní a nic neříkal.

„Copak je Sebastiane?“ zeptala se po chvíli ticha, které začalo podivně houstnout.

„Co myslíš, rozejde se s ní? Přemýšlel jsem, zda s ním vůbec můžeš být šťastná. Jste tolik rozdílní. A teď, neznáš ho už vůbec. Není to stejný muž jako ten v době lidství. Nezapomeň i válka ho změnila. Zabíjel…“ Přerušila ho.

„Já taky zabíjela a nejednou.“

„Ano, ale vždycky z nutnosti.“

„U upíru šlo i o zábavu. Bavilo mě krájet je na kousky, vydloubávat oči, pálit je plamenem, řezat do nich a i další zvěrstva. Víš to, byl jsi párkrát při tom. Uvědom si můj věk. Ani lidi nevnímám tak, jako ty nebo Marian. Pro mě to jsou prostě tvorové. Umře jeden, dva, deset, je jich tady ještě hodně i tak. Víš přemýšlela jsem o tom. Asi bych mu odpustila i kdyby se živil lidma.“ Přerušilo ji Sebastianovo zavrčení. Mávla rukou, aby ji nechal domluvit.

„Já osobně bych mu to odpustila, ale ten vlk ve mně ne. Byly jsme stvořeni k ochraně a zůstává to v nás, pod povrchem. A pokud se živí zvířaty, je mi jedno, co je. To je láska, alespoň si myslím. Nebudu to řešit a nebudu s tím bojovat. Už jednou jsem o všechno přišla, Sebastiane, neudělám stejnou chybu dvakrát. Možná brzy zemřu,“ zase ji přerušil, usmála se na něj uklidňujícím úsměvem.

„Víš, že je to možné vždycky. Nebo zemře on. Vezmu si všechno, co mohu a hned. Dokud je ještě šance žít. Jsem připravena zaplatit osudu cenu, kterou bude požadovat za mé štěstí.“

Autor: Caterina, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vittoria není jen vítězství - 10. kapitola: