OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [28]



Vílí prach [28]

Povídka se umístila na třetím místě o Nej povídku měsíce června. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!


Příbory, vařečky, naběračky a kvedlačky

28. kapitola

 

(Tato skladba se mi k této kapitole docela i hodila, doufám, že se vám bude líbit, protože ji složila má maličkost. Omlouvám se za špatnou kvalitu, ale nahrávací studio fakt nemám. :D)

Polibek se jí líbil. Iain měl tvrdé rty, Remy měkké a teplé. Sice to byl neuvěřitelný kontrast - kromě rtů je Remy člověk, Iain preliis a navíc se učí bojovat, Remy je naopak milý a všem chce pomáhat, Iain se umí prát, ale jen za ty, které má rád, žádní cizí -, stejně se jí ale líbilo líbání s oběma. Jediné vysvětlení, které dokázala vymyslet, že ještě není dost zkušená, aby mohla posuzovat, které se jí líbí a které ne. Zatím líbala jenom Remyho, a mámu s tátou, ale to nebyly polibky, jenom pusy.

Když se na chvilku poddala tomu nádhernému a krásně neznámému polibku se rty, které cítila poprvé, zapomněla na svět okolo sebe. Věděla, že by tohle asi neměla dělat, jenže si teď nemohla vzpomenout proč. Jako kdyby se jí všechno vymazalo z hlavy.

Po nějaké té chvíli se Iain odtrhnul a na ni dopadla realita. Podvedla Remyho.

Máchla rukou a odstranila bariéru okolo Iaina. Pak se přenesla domů, aniž by čekala na jeho výraz. Doufala, že ji Iain nebude následovat, aby ji ještě víc zdeptal, ale zřejmě neznal pronásledovací kouzlo, a proto nezachytil její stopu. To Nalla by asi této příležitosti využila hned.

Objevila se ve svém pokoji a sedla si na postel. Nevidomě zírala na protější stěnu a neslyšela a neviděla nic a nikoho. Byla jako v transu. Celou dobu si přehrávala rozhovor s Iainem a nechápala nic. Miluje ji. Zřejmě moc, když chtěl počkat i několik desítek let, než Remy zemře. Jenže ona by si nedokázala bez Remyho představit život. Milovala ho a to, že viděl její křídla, to dokazovalo. I to, že on miluje ji. Upřímně.

A ona ho zradila tím, že se políbila s Iainem a líbilo se jí to.

Ale nevyspala ses s ním, takže to není podvod, našeptával jí hlásek v hlavě. Ona ho ale nechtěla poslouchat a zamračila se. Ano, nevyspala se s ním, jenže jak to viděla, kdyby polibek nepřerušil on, neudělala by to. A kdo ví, kam to mohlo dojít. Nechtěla myslet na to, že jestli ji Iain vážně tak miluje a ví, že spala s Remym, že by byl schopný dojít dál, jen aby dokázal, že je jeho.

Jenže takový on nebyl. Znala ho, ne?

Než stačila dojít v myšlenkách do větších podrobností a tam, kam se nechtěla dostat – protože její mysl si často dělala, co chtěla, a hledala souvislosti i v úplných nesmyslech jako je strom a zmrzlina -, byla ráda za vyrušení.

„Tak jsi tady. Myslela jsem, že to potrvá půl hodinku. Jsi tu,“ podívala se na hodinky, „po patnácti minutách. Všechno vyřešeno?“

„Kéž by,“ zamumlala Sam. Místo, aby vyřešila Iainův problém, nadělala si tunu problémů sama. A Iainovi ten jeho jenom o něco málo ulehčila, protože už nemusel nic předstírat. Vážně skvělé. Jo, to je celá ona. Zachránkyně ostatních na úkor sebe. Měla chuť si založit firmu a udělat k ní reklamu: Máte problémy? Přijďte za mnou! Máme jich málo a rádi je převezmeme na sebe! Určitě s námi budete spokojeni.

„Takže můžeme jít?“ zeptala se, ale její obvyklý humor jí z hlasu zmizel. Asi si všimla, že Sam v zrovna moc dobré náladě není. „Neboj, rodiče by měli být pryč,“ chlácholila ji, neboť si myslela, že to tak trochu s tím souvisí, sedla si k ní na postel a přenesla je obě najednou.

Sam se trochu odreagovala tím, že se mohla pořádně porozhlédnout po pokoji Jeniffer. Vůbec neodpovídal jejím představám. Řekla by, že když má člověk takovou povahu, jaká se vidí u Jen, jeho pokoj by měl vypadat aspoň trochu chaoticky. Někde věci rozházené, jinde aspoň napůl uklizené na své místo. Nějaké živé barvy, například červená se žlutou a zelenou, nebo tak něco.

Její pokoj vypadal přes to všechno skvěle, i když se k ní nehodil. Ale kdo ví, třeba ji Sam ještě pozná hlouběji a potom uzná, že se pletla ona.

„Páni,“ zírala jenom ohromeně na její pokoj. „Tohle je vážně tvoje?“

Jen se na ni podívala s křehkou obranou v očích, kterou i menší poryv větru roztříští. „Jo, je to celý můj svět.“

Sam slyšela v jejím hlase jízlivost, jako kdyby si Jen myslela, že se to Sam nelíbí. Usmála se na ni a posunula se k ní na posteli blíže a chytila ji za rameno. „Je to nádherný pokoj. Jenom jsem tě špatně odhadla, to je všechno. Vážně je hezký.“

„Díky,“ usmála se už zase sebevědomě a začala vtipkovat. Sam nevycházela z údivu, jak rychle dokáže své chování měnit podle situace, jako chameleon. V jednu chvíli jí připadala jako zranitelný králíček, který se choulí v křoví a snaží se skrýt svůj bílý kožíšek na zeleném podkladu, a najednou z ní byla šelma, která toho králíčka hledá.

Když nebyli Jenini rodiče doma, dům jí připadal docela veselý. Ne tak luxusní, jako jejich, ale vyzařoval rodinnou pohodu. Sedly si na gauč a zapnuly televizi, i když ji ani jedna z nich nesledovala. Povídaly si a smály se. Konečně se Sam trochu uvolnila a zapomněla, aspoň na chvíli, na její polibek s Iainem. Obě si spolu ještě jednou zabojovaly, ale tentokrát bez kouzel. Nebyly v kruhu, který by jejich kouzla nakonec zrušil, i když ani jedna z nich netušila, jak to dělá.

Zkoušely pouze techniku boje tělo na tělo a dobře se u toho bavily. Ani jedna už netoužila vyhrát, dokonce i Sam to tentokrát bylo jedno. Jako by se chtěla výcviku předvést. Mohla tam ukázat, jak se jí daří zvládat učivo, ale nešlo to. Jen je prostě stejně skvělá jako ona, i když si to nerada přiznávala. Hlavně ne před ní.

Když nemohla popadnout dech, svalila se spolu se svou kamarádkou na zem v jejím pokoji. Smály se jako šílené, ale ani jedné to nevadilo.

„Někdy zase musíš přijít trénovat k nám. Máma aspoň připraví něco dobrého,“ lákala ji Sam, protože věděla, jak málo se dostanou k Jeniffer domů. Nechtěla jí to připomínat, proto si vymyslela záminku. „Znáš to, nemůžu bez něho vydržet ani minutu. Myslím, že tobě taky chutná.“

Jen si ničeho nevšimla a Sam za to děkovala Víle. „Jasně, na to se těším. Akorát nevím, jestli přijdu kvůli jídlu nebo boji. Obojí je lákavé.“

Sam se samolibě usmála. „Nechám ti v tom vymáchat čumák, kamarádko, a nepomůžu ti v rozhodování.“

„Tak děkuju, kamarádko,“ dobírala si ji nazpátek Jeniffer. „Ale teď vážně. Kdy se zase sejdeme. Doma se nudím.“

Sam chvíli přemýšlela. „Nikdo z výcviku si na tebe netroufne?“ usmála se.

„To by si zkusili,“ zazubila se na Sam. „Jeniffer Neporazitelná, moje nové jméno, těší mě.“

Sam ji praštila do ramene. „Ty slečno Neporazitelná. Mně jsi nedokázala porazit, tak si tady nehoň ego.“

„Kdyby boj pokračoval, určitě tě dorazím,“ škádlila ji nazpátek. Ještě chvíli se tak obě dohadovaly, potom Sam zazvonil telefon.

„Promiň,“ omluvila se a ukázala na zvonící přístroj. Vstala a podívala se, kdo to je. Remy jí napsal textovku. Sakra, sakra a ještě jednou sakra. Netoužila se s ním teď vidět, nechtěla s ním mluvit, a to dokonce ani po telefonu. Určitě by poznal, jak to s ní je.

A bylo po náladě.

Úsměv se ze rtů Sam ztratil. Teoreticky měla zvládnout jednu lehkou přetvářku, když v boji musela schovávat strach, jenže vina se od strachu zatraceně liší. Neučila se ji schovávat, nebylo toho potřeba. Jak by se to teď hodilo!

Dřív nebo později se s ním ale stejně bude muset setkat a byla by raději, kdyby dřív. Nač to odkládat. Jestli se to dozví, tak raději od ní samotné, než by mu to někdo řekl. I když kdo? Věděla to jenom ona a Iain, ona to neřekne a Iain… To byla otázka. Netušila, jaký Iain doopravdy je. Dokázal se s ní přátelit tak dlouho, skoro rok, a nic nepoznala. Neměla ani tušení, že k ní cítí něco víc než jenom přátelství. Teď ji políbil a nebyla si už jistá, jaký je. Dřív by mu bezmezně věřila každé slovo, vždyť se jí snažil pomoct, když si myslela, že je Nalla, ale teď… Tak dlouho jí tajil něco tak důležitého. Byli přátelé, i s Hope, to ano, ale teď? Byli stále přátelé, nebo už Iain nebude chtít být nic míň než partnery nebo milenci… Sakra, jak by tomu vůbec měla říkat? Mezi partnery je hluboká důvěra a láska, mezi milenci už bylo něco víc, než jenom jeden polibek, k tomu ještě nečekaný.

Potřebuju tě u mě v pokoji, přijeď, hlásala textovka od Remyho. Fajn, to vypadalo neškodně, nemělo by to nikomu uškodit. Možná si chtěl jenom promluvit nebo se domluvit na nějaké schůzce. Sice to tímto způsobem nedělal, ale třeba je to nějaká zvláštní okolnost.

Podívala se na své oblečení a uznala, že v tomhle za ním nemůže. Musí jít domů a převléct se z výcvikových hadrů. Jo, a aby nezapomněla, určitě po ní bude chtít vrátit kabát, o kterém neměla tušení, kde zůstal. Po útoku Nally se probudila v hrobě bez něho. Možná se jí líbil a nechala si ho. Snažila se vzpomenout si na všechny detaily, podle kterých by Remy mohl poznat, že to není jeho kabát, cestou domů. Převlékla se do něčeho normálního, jako jsou rifle a ucházející tričko, a potom se rozhodovala. Jít k Remymu pěšky, nebo se k němu přenést? Přenos je rychlejší, ale když půjde pěšky, Remy tomu uvěří spíš. Nevypadalo to nějak naléhavě. Kdyby bylo, určitě by jí to řekl, aspoň po tom posledním incidentu, kdy po něm vyjela… i když se to potom změnilo na něco z úplně jiného soudku.

Půjde pěšky, už se rozhodla. Sice to potrvá déle, než by se jí líbilo, ale na jeho dotyk se oplatí počkat. I když po tom, co udělal, netušila, jestli si jeho dotyk zaslouží, byť i jedinou pusu. Nebo jeho lásku.

Vždyť to nebyla její vina, Iain ji políbil, naštvala se, nebo ona je. Jenom na to nebyla připravená, nemohla se bránit. Chtěla Iainovi pomoct a on ji překvapil, takže to vlastně ani není podvod.

Jenže to, že se jí to z neznámého důvodu zamlouvalo, se omluvit nedá. Může to svést na to, že byla zaskočená, jenže tak chabou výmluvu jí nikdo neuvěří. Možná by se dalo vymyslet další, ale zbytečně. Žádný pádný důvod…

Šla pomalu, aby cestu prodloužila na maximum. Kolem ní projížděla auta a ona měla chuť je zdemolovat, aby nevypouštěla tolik škodlivých plynů z výfuků.

Jo, má blbou náladu, proto ty destruktivní myšlenky. Jenže si nemohla pomoct.

Když došla k tomu známému vchodu, zazvonila na zvonek. Přišel jí otevřít komorník, jako vždycky, když se rozhodla jít jako normální člověk a ne víla. Usmála se na něho a on jí pokynul, aby vstoupila dovnitř. Znali se už docela dobře, protože Remyho navštěvovala často, a ještě častěji, než si myslel. Znova se usmála a vstoupila dovnitř. Ne, nic se nezměnilo.

„Jdete navštívit pana Remyho?“ zeptal se jí. Přikývla. „Ale mladý pán tu není,“ oznámil jí. Její úsměv zamrzl. Přece by jí neposílal textovku, že ji potřebuje u sebe v pokoji, kdyby tam nebyl. To bylo zvláštní, ale možná jí psal, když byl venku a ještě se nestihl vrátit. Ne, že by šla nějak rychle, ale třeba ho zdržela kolona, nebo se prostě s nějakým známým zapovídal. Nemůže se chovat jako jeho žárlivá přítelkyně a kontrolovat každý jeho krok.

„Nevíte, kdy odešel?“ zeptala se s hraným úsměvem. Nedala na sobě znát, že je něco v nepořádku. Nemohla si to dovolit a aspoň takhle trochu trénuje herectví. Snažila se uvolnit ramena a postavit se, jako by se nic závažného nestalo. Jako kdyby jí kolem hlavy létala neškodná a otravná moucha, kterou stačí odehnat máchnutím ruky.

„To nevím, omlouvám se, slečno.“

„Můžu na něj počkat v pokoji?“

„Zajisté, dovedu vás, tam.“

Zastavila ho položením ruky na rameno. „Víte, že jsem tu byla už miliónkrát, znám cestu.“

Jemně se na ni usmál. „Přesto vás rád doprovodím.“ Tak to dopadalo vždycky. Nikdy si zatím neprosadila svou, a když přišla po svých, zavedl ji k jeho pokoji.

„Máte nový obraz?“ podívala se na malebnou krajinu u jezera, která se jí zdála neznámá.

Komorník pokýval hlavou. „Ano, paní byla na burze. Tento obraz má velikou hodnotu a navíc se sem hodí.“

„Je nádherný,“ pochválila ho. „Vyřiďte vaší paní, prosím, že se mi líbí. Že má skvělý vkus.“

„Ano, slečno. To rád vyřídím. Paní má ráda lidi, kteří dokážou uznat její talent na hledání těchto skvostů.“

„To věřím,“ zamumlala si pod nosem a zakroutila s úsměvem hlavou. Remyho máma byla celá žhavá do umění a skoro pokaždé, když přišla za Remym, našla něco nového. Někdy nový koberec, někdy vázu, jindy sochu nebo nový lustr. Jenom netušila, kde všechny staro-nové věci dávají. Podle komorníka měly všechny věci velkou cenu a byly vzácné, přece by je nestrčili do kumbálu, kde na ně můžu usedat prach, který je zničí. I když je pravda, že ještě nikdy neprošla tenhle dům celý, neznala počet pokojů ani chodeb, nebo jak početnou ochranku zaměstnávali, nebo kde všude jsou umístěny kamery. Samozřejmě, že věděla, kde jsou ty před Remyho pokojem. Nemohla by se přenést přímo jim pod nosem. A navíc se stejně vždycky zneviditelnila. Kvůli opatrnosti.

„Děkuji,“ usmála se na komorníka, když ji dovedl k Remyho dveřím. Připadaly jí tak známé. Zastavila se tady už tolikrát, tolikrát vešla, a několikrát, když ho navštívila, ani ne. Například při její poslední návštěvě se přenesla rovnou do pokoje, doslova.

„Kdybyste něco potřebovala, víte, jak mě najít.“ Mírně se uklonil a odešel. Sam se začaly třást ruce z nedočkavosti a strachu. Chytila kliku a pomalu otevřela dveře. V pokoji vládlo ticho a tma. Možná vážně přijde až za chvíli. Rozsvítila a podívala se okolo. Nic se tu nezměnilo, až na novou hru na playstation u televize. Jenom nad tím s úsměvem zakroutila hlavou.

Sedla si na postel a pod zadkem jí něco zašustilo. Rychle vyskočila a otočila se. A srdce se jí zastavilo.

Byl to dopis. Ne, nebála se, že jí Remy napsal, že se s ní rozchází, protože bla, bla, bla… To by totiž musel být preliis, neboť obálka zářila vílím prachem. Bylo nebezpečné ho tady nechávat, ale možná o to šlo. Podívala se okolo a napjala uši. Možná tu někdo ještě je. Tohle už je vážně zvláštní. To, že jí Remy napsal textovku a potom se neukázal, to by se ještě dalo vysvětlit, ale vílí dopis v jeho pokoji na jeho posteli ne. I kdyby mu někdo z víl poslal dopis, o čemž hluboce pochybovala, nezůstal by tady, ale následoval ho. Pokud tady zůstal, znamená to, že ten dopis sem někdo dal, osobně, nešel přes vílí poštu. A kdo se nemůže dostat na vílí poštu?

Čarodějnice.

„Ne, ne, ne, ne…“ šeptala a zároveň prosila. Jediná čarodějnice, která ji napadla a mohla by tohle udělat, byla Nalla. A pokud je Remy v jejích rukou… chraň ho Víla.

Ale možná to bude jen náhoda. Možná to byla jiná víla. Remyho dům nikdo neochraňoval před přenosem, mohl se tu dostat každý, i ona. Třeba mu napsal dopis Iain, aby mě nechal být.

Jak by se jí ulevilo, kdyby to bylo takhle, jenže její šestý smysl jí napovídal, že se zatraceně mýlí. I kdyby byla raději, aby tohle všechno měl na svědomí Iain, měla smůlu. Iain sice mohl poslat dopis přes poštu, ale zarazili by mu to, protože byl určený člověku. Jenže měla ještě jednu možnost, jak to zjistit. Pokud je vílí dopis někomu určený, nemůže ho nikdo jiný otevřít, pokud ovšem není hodně zkušení a dokáže ho obelstít, což ona nebyla. Pokud byl určený jí jako vydírání od Nally, otevře ho jenom ona.

Třesoucí se ruce pomalu natáhla k posteli a vzala dopis do ruky. Zatím se ani nezacukal v odporu, ale možná někdo není tak silný, aby zařídil i tohle. Jenže když ho otevřela, nebylo pochyb. Dopis přestal zářit a to znamená, že našel svého majitele.

Sam se svezla se slzami na postel.

Jenže jak ho mohla najít? Copak s ním trávila tolik času na veřejnosti a Nalla je spolu viděla? Sam na to dával pozor, ale možná málo.

S povzdechem se podívala na dopis v jejích rukách a slzy se spustily nanovo. Po chvíli si je utřela a konečně se odhodlala k jeho přečtení. Poznala Nalliné úhledné písmo, i když tohle vypadalo jakýmsi způsobem agresivně, nepřátelsky.

Není se čemu divit, pokud jí unesla Remyho.

Milá kamarádko, začínal dopis a Sam si dokázala živě představit Nallin smích, který se jí vůbec nezamlouval.

Zdravím tě spolu s tvým svěřencem. Když na něm ulpělo něco málo tvého prachu, který poznám na míle daleko, usuzuju, že je pro tebe obzvlášť důležitý. Škoda, žes ho nemohla označit mým kouzlem, byla bych si ještě jistější, ale předpokládám, že někdo si toho už všimnul a zrušil ho. Pokud ne, aspoň najdu více lidí, na kterých ti záleží. A pokud ho vážně stále máš, ani se ho nesnaž zrušit. Nevěřím, že něco podobného znáš, a navíc teď budeš mít mnohem důležitější věci na práci, předpokládám.

Víš, už mnohokrát jsme se spolu setkaly, ale ty jsi vždycky upláchla. Čím to je, že tě Víla, pokud na ni věříš, ale já ne, ochraňuje? Rozhodla jsem se, že tentokrát to bude jiné. Tentokrát si na svou stranu svolám všechny možné výhody. O nic se totiž nepokusíš, pokud tvůj svěřenec bude se mnou. Hezky jsme si popovídali a zjistila jsem, že miluje videohry. Říká ti to něco?

Uděláme to takhle. Najdeš mě kousek od místa tvého minulého bydliště. Neboj se, váš dům už dávno nestojí, a za ním, jestli si pamatuju, byl les. Budu tam na tebe čekat, ale přijď sama. Pochopila jsem, že z tvého hrobu ti někdo pomohl, a myslím, že nechceš riskovat jeho život. Už tak riskuješ život svěřence a to tvému svědomí nelahodí, že? Tak co kdybys ho poslechla a nikoho dalšího nevolala?

Jestli najdeš tento dopis, a já věřím, že najdeš, poznám to, takže nebudeš mít moc času. Od této doby máš dvě hodiny na to, aby ses sem dostavila. Jinak tvému milovanému svěřenci začnu pomalu ubírat život a ty víš, jak dokážu být krutá. Budu se v tom vyžívat a představovat si, že jsi to ty. To je povzbuzující, že, když tě někdo takhle nenávidí? Ale my jsme přece kamarádky.

Jo, a ještě něco. Poznám, jestli někomu pošleš dopis. Tvůj vílí prach je od této doby kontrolován.

Měj se hezky a užívej zbytek života. Tentokrát tě už přežít nenechám.

Sam se s pláčem svezla na postel a brečela a brečela, až ji bolela hlava a peřina Remyho byla úplně promočená. Nalla má Remyho a není o tom pochyb. Má dvě hodiny. Nastavila je na hodinkách, i když jí už něco z toho mála času uteklo.

Sam se vzpamatovala a vlil se do ní nový život. Remyho zachrání za každou cenu, i za cenu vlastního života. Zavinila si to sama. Naštěstí Nalla stále neměla ponětí o přístrojích zvaných mobilní telefon. Sice jí poslala textovku, ale nezmínila se o něm a navíc pochybovala, že ví, jak to zkontrolovat. Mobil potom zahodí.

Poslala pár textovek na rozloučenou, mámě, tátovi, Hope a Iainovi a Jeniffer a poprosila ji, aby poděkovala pugorem za všechno, co ji naučil. Nevěřila, že přežije, protože Nalla byla silná, stávala se silnější každým dnem, ne každý měsíc, jako to bývalo u ostatních čarodějnic. Nedoufala, že přežije ona, ale chtěla zachránit Remyho. Přála si, aby aspoň on přežil.

Chvíli přemýšlela nad Nallinými slovy. Když na něm ulpělo něco málo prachu… Co to mohlo znamenat? A to její kouzlo? Copak něco takového existuje? A pokud řekla, že podle toho kouzla dokáže najít jiné osoby, protože se jím označí?

Doufala, že se označení po nějaké době vypaří, protože po hrobě byla v kontaktu s mámou, tátou, Iainem a Hope, lidmi z výcviku, včetně Jeniffer a pugorem.

„Do prdele!“ zakřičela na celé kolo a ulevila si aspoň trochu od napětí, které se jí usazovalo na šíji. Protočila rameny a doufala, že ji nikdo neslyšel a nepřijde zkontrolovat. V tomto stavu a rozpoložení by se jim asi moc nezamlouvala. A nechtěla, aby někdo věděl, že to ona je důvodem, proč tu „mladý pán Remy“ není, a možná ani nebude.

Nemohla domů se převléct, protože by Nalla poznala, kde bydlí. Její prach je kontrolován. Nechtěla ohrozit tátu a mámu…

Máma.

Máma!

Proč ji neposlouchala pozorněji? Když s ní mluvila o svém milování s Remym, máma jí to vysvětlovala. Když dojde k souznění, ulpí na tom druhém trochu vílího prachu. Její vílího prachu, protože on žádný neměl. Tak ho Nalla našla. Sam měla v tu chvíli chuť něco pořádně rozmlátit, třeba tu krásnou televizi nebo jeho postel, protože ta za všechno může. Tady se to stalo. Tady si ho „označila“ a Nalla ho potom našla. Jediné štěstí, které ji ale moc neuklidnilo, že Nalla nevěděla, proč byl označený. Teď by měla chuť se propadnout do země, kdyby věděla i o tomhle, a jí stačila už rezignace na svůj život, touha zachránit Remyho a smutek, že se to možná nepovede a ona nikdy neuvidí své přátele, rodinu… Další emoce nepotřebovala.

Měla by se psychicky připravit na boj, jenže to asi nepůjde, ne za tak krátkou dobu.

Vypnula mobil, aby jí nikdo nemohl odepsat zpátky nebo se dovolat, a postavila se. Pomalu dýchala, až se uklidnila. Aby Remyho zachránila, bude potřebovat úplně všechno, co se naučila. Takže své herecké dovednosti, bojové dovednosti a to i se zbraní i vílím prachem i bez zbraně. Jasně, potřebovala nějakou zbraň. Něco, čím by ji mohla zranit. A jak viděla její rychlé reflexy naposledy, bude zbraní potřebovat víc.

Sešla do kuchyně a doufala, že nikoho nepotká. Snažila se našlapovat po špičkách a dívala se po kamerách. Ano, mohli ji vidět, ale taky nemuseli. Doufala, že aspoň v tomhle při ní stojí štěstí.

Komorníka nikde neviděla, a pokud ho dobře znala, kdyby ji viděl v kuchyni, už by se ho nezbavila a nemohla by jim ukrást nože. Doufala, že je mají hodně nabroušené. Nemohla ani použít žádné kouzlo, jinak by se o tom Nalla dozvěděla. Zatraceně, zaostávala. Ještě nikdy neslyšela o tom, že by se do dopisů mohla dávat různá kouzla. Musela na to upozornit pugorem, aby na to upozornil spolužáky a oni se mohli bránit. Pokud jim to neřekl, nemusel to vědět.

Došla až do kuchyně a potichu otevřela šuplík. Našla jenom lžičky, vidličky a příborové nože. Jasně, ty by se jí hodily. „Nallo, počkej, rozkrájím si tě jako maso na oběd. Počkej, nehýbej se!“ To určitě, protočila očima, to by prostě nešlo. Rychle ho zase zavřela a otevřela další. Tam byly zase jenom samé vařečky, v dalším naběračky, kvedlačky a podobné věci a až napravo od příborů, v šuplíku, který mohla otevřít hned jako druhý, našla nože. Byly ostré a dlouhé. Doufala, že umí dobře zranit, protože Nalla už tohle přehnala. Měla ji ráda, ale Remyho milovala. A i když jí stále nechtěla ublížit, pokud šlo o Remyho, dokázala by udělat výjimku.

Vzala pět nožů a zastrkala si je za rifle. Tričko přehodila přes ně a mířila zase zpátky. Nože se jí zařezávaly do nohou, a proto se snažila dělat co nejmenší kroky. To ji ale bude hodně omezovat při boji. Musela by je použít najednou. Proto se ještě vrátila a vzala si dva krátké nože. Doufala, že jí to prominou, ale mohli si jich pořídit ještě mnoho, a pokud to zachrání život jejich syna…

Raději si vzala skleničku vody, aby nevypadala nápadně, a vracela se do Remyho pokoje.

„Dobrý den, slečno. Měla jste mi říct, došel bych vám pro vodu sám.“ Sakra, vážně ji štěstí opustilo, a to ještě není v boji. Bezva. Děkuju ti, Vílo.

„To nevadí. Víte, že se nerada nechám obsluhovat. Není to nic proti vám.“ Nože ji tlačily, protože jich měla vážně hodně. Možná si mohla povolit pásek. Aspoň trochu. Doufala, že ji nepořezaly a on teď neuvidí prosakovat riflemi její krev. A Nalla taky ne.

Usmála se na něho a on se na ni podezíravě podíval. Prosím, že ji nezaznamenala kamera. Stále se usmívala a nepohnul se jí v obličeji ani sval.

„Potřebujete ještě něco?“ zeptala se mile. Jo, možná starého milého pána obelstí, ale bude to stačit na Nallu?

„To bych se měl zeptat spíše já vás, slečno.“

„Ale já nic nepotřebuju. Vodu už mám,“ napila se, aby to dokázala. „Teď jdu zase čekat na Remyho. Možná… jestli se nevrátí do půl hodiny, asi pomalu půjdu, tak jestli byste mu mohl vyřídit, že jsem tady byla.“ Bohužel, ty mu to nevyřídíš, pokud neuspěju. A kdo ví, jestli někdy najdete jeho tělo. V duchu si povzdechla, ale stejně to nedala najevo.

„Dobrá, slečno, rád.“ Otočil se a pokračoval ve své cestě. Sam udělala to samé. Dostala se do jeho pokoje a opřela se o dveře. Oddechla si.

Vzala do ruky papír a tužku. Napsala Remymu dopis, kdyby náhodou nepřežila a on ano, a dala mu ho pod jeho novou hru. Tak, aby nešel vidět. Když ji vezme, najde ho, ale služebnictvo snad ne.

Zapnula ještě na chvíli mobil a poslala Jen zprávu, aby ji ukázala pugorem. Moc jí děkovala, že to pro ni udělá, a dodala, že je to důležité. Kdyby tak měla jeho číslo, nemusela by to přes ni řešit, ale Iain se jí teď nezdál jako dobré řešení. Navíc by jí chtěl znova pomoct, když ji miluje. A ona vážně nechtěla ohrozit jeho život, přesně jak to řekla Nalla; jejímu svědomí by to jenom přitížilo, kdyby nepřežil nebo se zranil.

Potom se zhluboka nedechla a její pohled ztratil na přívětivosti. Teď už se dívala před sebe jako ta nejpomstychtivější kočka, které někdo ukradl myš přímo před nosem. Nallo, za tohle zaplatíš, i kdybych měla jít s tebou. Remyho mi nikdo ohrožovat nebude.

Tohle bude boj na život a na smrt.

 

Takže, tahle kapitola je o hodně delší, než byly předchozí. Řekněme jen, že jsem se nemohla zastavit, a navíc je to tak trochu i malá satisfakce za tak dlouhé čekání. Snad se líbila a jestli máte nějaké připomínky, napište je. Budu za ně ráda.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [28]:

1. LiliDarknight webmaster
03.07.2012 [19:24]

LiliDarknightMINE, ja som ti už včera povedala svoj názor na kapitolu a keďže sa nerada opakujem, skonštatujem len to, čo je zjavné. Kapitola bola napísaná skutočne dobre, dej bol plynulý a emócie som doslova cítila. Jediná chybička je absencia pokračovania, ale to sa čoskoro zmení. Alebo nie?
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!