OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [23]



Vílí prach [23]Cedulka na krku.

23. kapitola

 

Posadila se na svou postel ve tvaru krychle a začala pomalu a hluboce dýchat. Potřebovala se soustředit. Její dech se po chvíli zklidnil a srdce začalo pravidelně, ba snad až opatrně, jako by se bálo, že sebemenší hlasitý úder ho prozradí jako zločince, bít. V mysli už viděla svoje svěřence. Teda, většinu z nich.

Pátrala po touhách a přáních a každý z nich dostal to, co si přál, ovšem musel si to jakýmsi způsobem zasloužit. Kdyby každému dávala jen to, co chce, prostě by zpychli. Remyho si nechala na konec. U něho se zastavovala nejdéle a snažila se splnit jeho nejtajnější sny a přání.

Naštěstí to přání, po kterém toužil teď, se dalo splnit i bez vílího prachu. Ona, on, večeře, žádné odmítnutí. Někdy nechápala, proč se tak strachuje. Vždyť spolu chodili už čtyři měsíce. Čtyři úžasné a přenádherné měsíce. Přesně na den.

Když splnila svůj úkol, pokračovala v tom, co ty poslední čtyři měsíce dělala. Poznala už skoro všechny své svěřence. Aspoň je viděla, zahlédla jejich tvář, chvíli je pozorovala, aby poznala jejich povahy a postoje. Je samotné. Jejich nitro.

Ne, že by se to z přání nedalo dost dobře zjistit. Podle toho, jestli byli sobečtí nebo ne mohla zjišťovat, jací jsou ve vztazích k ostatním lidem.

Zajímavé, že většina z jejích svěřenců byli kluci. Sedm kluků a jenom tři holky. Ty znala už všechny. Poznala je mezi prvními. Jane, hodná černovlasá dívka s tmavě hnědýma očima neuvěřitelné hloubky. Byla milá na každého a snažila se pomáhat. Jako Remy, napadlo ji tehdy ihned. Další byla Sandra, trochu naivní blondýna s dlouhými kudrnatými vlasy, modrýma očima a krásnou tvářičkou. Ne, že by se chovala přímo nesnesitelně a namyšleně, jenom se podle Sam nezařazovala do top trojky jejích oblíbenců. A třetí, Sue… Nedokázala přesně popsat, jak by se mohla chovat. Sue pozorovala nejdelší dobu a stejně jí přišlo, že ji pořádně nepoznala. Její světle zelené oříškové oči, připomínající vojenskou zeleň v případech, kdy se rozohnila, a krátké hnědé vlasy jí toho o ní moc neřekly. Stranila se lidí, házela kolem sebe vražedné ohledy a moc se o ostatní nestarala. Jako kdyby si na světě vystačila sama, kromě Saminy pomoci ovšem. Tahle holka pro ni stále zůstávala záhadou a Sam si slíbila, že až pozná všechny, zase se k ní vrátí.

Soustředila se na svého předposledního neznámého svěřence, a přenesla se do jeho blízkosti v závoji neviditelnosti. Chvíli se rozhlížela, než podle důvěrně známého pocitu poznala, že ťala do černého. Kluk s vypracovanou postavou a úsměvem a-la Johny Depp s blonďatými vlasy a zelenýma očima před ní stál a opíral se ležérně o stěnu. Zatím neznala jeho jméno, ale čím delší dobu s ním stráví, tím jistější je, že ho pozná dokonale. Musí mít kamarády, kteří ho osloví, pozvou na zábavu ven nebo tak něco. A ona ho bude následovat jako stín a poznávat jeho nitro. Podle toho se potom rozhodne, co mu splnit a co ne.

Co si zaslouží.

Když se dostatečně vynadívala a vstřebala všechny první pocity z jeho osoby, přenesla se zpátky domů.

Nový domov, zasnila se.

Procházela svým čtyři měsíce novým pokojem. Stěny, nábytek a dokonce i podlaha se přesně shodovala s jejím starým pokojem. I tvarem. Dům stál na odlehlejší silnici města sousedícího s tím, ve kterém bydleli předtím, a jeho křivky se vůbec nepodobaly tomu starému. Přesto chtěla svůj pokoj mít úplně ten samý. Jenom nábytek museli koupit, a když to nešlo, vykouzlit.

Sam si s úsměvem lehla na postel. S Remym se cítila skvěle. Od té doby, co se s ním poprvé, a rozhodně ne naposled, líbala v jeho pokoji, se skoro každý den usmívala, ne-li smála. Všechny ta změna těšila a i Sam si připadala lehčí, klidnější, uvolněnější.

Na Nallu ale nezapomněla, to by nikdy nedokázala. Jen teď věděla, že se nemůže stále dokola užírat tím, co stalo v minulosti. To by si rovnou mohla sáhnout na život.

A od Nally těch zásahů na život už měla docela dost. Za celou tu dobu, co je čarodějnicí, ji napadla už dvakrát. Vždy z toho vyvázla se štěstím a nikdy neumřela. Musela si za to gratulovat. Přesto už s ní nechtěla bojovat. Unavovalo ji, jak ji její nejlepší kamarádka jde po krku a taky to, že se stále musela bránit.

Jedinou útěchu jí skýtal výcvik. Už přešli na útočná a obranná kouzla, i když teprve druhou hodinu. Mezitím už za sebou měli boj tělo na tělo, kdyby se cokoli stalo s jejich vílím prachem, neboli vairvit, jak mu musí v přítomnosti pugorem říkat, a teorii. Musela dát svému trenérovi za pravdu, protože teorie se příšerně hodila. A když ne v pěstních soubojích, tak v těch magických určitě.

Její telefon zazvonil a ona s jistotou věděla, kdo volá. Cítila to.

Remy.

„Halo?“ ozvala se v telefonu.

„Sam,“ dýchal zrychleně Remy a neznělo to zrovna zadýcháním ze sportu.

„Remy? Co se děje.“

V telefonu slyšela nějaké šustění, ale žádnou odpověď. „Remy?!“

„Já… potřebuju tvou pomoc. Něco se děje a já nejsem schopný to teď vysvětlit.“

Sam se lekla a její srdce se na chvíli zastavilo. Nalla. Musela ho najít ona a teď ho naháněla někde po městě a udělá z něj návnadu na ni.

Měla vědět, že se to stane, protože je Nalla neuvěřitelně vytrvalá čarodějnice, a měla se od něho držet dál. Neohrozila by jeho život a mohla by sedět doma s klidem, že její kamarád je v pořádku.

Ale poslední dobou s ním strávila hodně času, a kdo ví, jestli náhodou čarodějnice nedokážou zachytit pach víly. Nebo preliis.

Všechno je to její chyba, všechno. Měla se víc snažit, aby všemu tomu odolala. Teď jen mlčela a seděla zaraženě a se strachem sápajícím se po jejich zádech a vklouzávajícím až do její hlavy. A ten jeho odporný syčivý hlas. Za všššechno můžžžeššš ty, opakoval jí stále. Kvůli tobě přřřijde o žžživot.

Ano, je to všechno kvůli ní. Takže to taky musí napravit. Její reakce už teď nebyly zpomalené, ale všechno se v návalu adrenalinu zostřilo, její srdce se rozběhlo závratnou rychlostí a mozek začal pracovat na maximální otáčky. Vzpomněla si na svůj výcvik, na všechny ty lekce a rady, které tehdy dostali, a postavila se zpříma před postel.

Její hlas byl jistý, velitelský a přímý. „Dávej na sebe pozor a snaž se zůstat tam, kde jsi. Hned tam budu. Miluju tě.“ Zavěsila mobil a začala se rychle oblékat. Tričko a kalhoty, ve kterých se může perfektně pohybovat, pro ni byly jasnou volbou.

Když byla dostatečně oblečená, podívala se na své altatem. Ta krásná malá věcička tak jasně zářila a ona cítila, jak je nabitá energií. Moc kouzel zatím nezná, ne těch útočných, ale pokud jde o Remyho, klidně to riskne. Postaví se Nalle. Prozradí, že je víla. A zbytek… bude jen na něm. Jestli ji přijme, bude velice šťastná, pokud ne, nevadí. Hlavně, že přežije ten střet.

Její pohled se z nejistého změnil v odhodlaný a naprosto ďábelský a se vší její odvahou se přenesla na místo poblíž toho, kde ho cítila.

Objevila se v tmavé uličce a zvuky z ulic sem doléhaly jen velice potichu. Pořádně se kolem sebe rozhlédla, ale nikoho neviděla. Musela se znovu soustředit, aby Remyho našla, a zavřela oči. Zvolna dýchala, ale nestihla ještě nic udělat, když za sebou slyšela kroky.

Pomalu se otočila a čekala, jak silná čarodějnice ji přepadne a jestli ji zvládne. Doufala, prosila, aby se neobjevila Nalla. Nevěřila, že má tolik síly, aby ji zabila. Ještě ne. Určitě by ji nezvládla ani silou, ani by to nedokázala. Jo, měla by se konečně od toho optimismu, že v Nalle je ještě něco dobré oprostit, ale stále to nešlo. Ani po těch několika „málo“ pokusech o její vraždu. Stále ji považovala za svou kamarádku, stále ji měla ráda, stále ji nedokázala nijak ublížit, byť jen škrábancem. Nebo zlomeným nehtem.

Přesto, že se bála střetu, který ji čeká, a bála, že pokud by použila mnoho vílího prachu už teď, na Nallu už by nezbylo dostatečné množství, necítila žádné známé mrazení v zádech, žádný instinkt ji nevaroval a žádní hlídací psi se v hlavě neozvali.

Když se otočila, stál tam nějaký muž. Bradu měl zarostlou šedými vousy s pár tmavějšími pruhy, a vlasy mastné a neupravované. Jeho oblečení vypadalo, že ho pořídil z sekond handu a-la pod mostem, a na botě mu koukal žralok. Vypadal, jako by vůbec měl obydlí v pochybných oblastech a jeho tvář, špinavá a vrásčitá, se slizce usmívala na Sam.

Teď se v ní vzedmula vlna odporu místo strachu. Zbytečně hysteričila, je to jenom člověk, bezdomovec, který chce možná něco k jídlu nebo k pití, možná nějaké peníze. Protočila nad sebou očima a zamířila jeho směrem, protože pokud se nechtěla přenést přímo jemu před nosem, musela projít uličkou, kterou blokoval.

„Dobrý den,“ pozdravila slušně, jak se to dělá u lidí a usmála se na něho.

„Pro mě dobrý určitě. Maminka s tatínkem tě dobře vychovali, že?“

Pokrčila rameny a mířila směrem východ. On ji ale zastoupil cestu a položil si obě ruce na klopy jeho otrhaného hnědého kabátku. Jo, být tma, tak se ho možná i trochu lekne. Takhle? Nerudný bezdomovec, který nemá co na práci.

„Pane, pusťte mě, spěchám.“

Jen si povzdechl. „Všichni vždycky spěchají a nakonec si na mě udělají čas. Hlavně takové krásné dívky jako ty,“ usmál se na ni úsměvem, kterému chyběl jeden zub. Potlačila zhnusené ušklíbnutí a jenom protočila očima.

„Super, ale já vážně spěchám, nenuťte mě použít násilí,“ vyhrožovala, protože umírala strachem o Remyho a on ji zdržoval od jeho záchrany. Přece to nemyslel vážně. Jo, samozřejmě, nemohl tušit, kdo je, ale stejně… neměl by si to k lidem dovolovat. Ale nemohla ho vinit, že chce jíst nebo pít. Jen ji to nebavilo.

„Já násilí rád, je to něco pro mě. Znáš to,“ odpověděl ji a jeho ruce na klopách kabátu začaly pracovat. Vojensky zelená se začala rozevírat a on se na ni usmíval stále víc a víc a ona se znechuceně dívala na to, co dělá, když jí to konečně došlo.

Tak takoví jsou lidé. Ne všichni milí a hodní. Sice jí projelo mrazení, ale tohle se spíš dalo přisoudit vzrušení z boje a z toho, že mu dá, co proto. „Neboj, za dvacet minut se se mnou rozloučíš a už mě neuvidíš,“ zašeptal vzrušeně.

„Já myslela, že jsi normální člověk, jenže ty jsi horší než čarodějnice. U těch aspoň vím, čeho jsou schopné a že tě zabijou, pokud jsi jako já, ale ty… tebe by měli zavřít. Jsi odpornej a způsobuješ všem jenom bolest.“ Vzlétla do vzduchu a tentokrát se usmívala ona, on jen zíral na to, co dokáže s otevřenou pusou a jeho toužebný výraz zmizel. Sam se naštvala a praštila ho do obličeje a kopla mezi nohy. Zhroutil se na zem.

Jen se na něho škaredě podívala a zkřivila ústa. „Doufám, že se trefím na správnou policejní stanici.“ Máchla rukou a na jeho krku se objevila cedulka: „Jsem násilník“ a potom se jen na chvíli soustředila a přenesla ho na stanici. Nemusela už pohybovat rukou, teď cvičila kouzla tak, aby mohla na ně pomyslet. A s přenášením věcí už měla menší zkušenost, takže to zase tak moc času nezabralo.

A kdyby jim řekl, že je nějaká kouzelnice a dokáže létat a přenesla ho tam, asi by mi nevěřili. Ne s rozevřeným kabátem hnusné barvy, který je roztrhaný, zřejmě chybějícím oblečením pod ním a mastnými vlasy. To spíš uvěří té cedulce, i když je to překvapí. Nepochopí, proč by se dal sám udat a potom tak najednou změnil stranu a chtěl pryč.

O to už se ale nezajímala. Teď tady byla z jiného důvodu a jenom se modlila, aby nepřišla pozdě.

Konečně měla klid na soustředění, a proto zavřela oči. Jen doufala, že jich nejsou celé zástupy. Takových, jako byl ten před chvílí. Kdyby to samé říkalo více lidí, asi by to už prověřili. Měla by odsud zmizet, ale na druhou stranu se nemohla zamyslet a zavřít oči jen tak na ulici. A samozřejmě… co by lidé řekli na to, že zmizela?

Její nitro křičelo, ukazovalo jí mapu, počítalo metry, jak daleko od ní se nachází Remy… Znala ho tak dobře, setkala se s ním tolikrát a mluvila s ním, i když někdy ne jenom to, že už dokázala vycítit jeho. Přesně na metr. S ostatními to šlo hůře, protože je znala jenom z dálky, i když je přímo viděla a delší dobu se s nimi setkávala. Přesto…

Otevřela oči a vyrazila rovnou kupředu. Skoro utíkala, jak spěchala, aby u něho byla co nejdřív. Nechtěla přemýšlet o tom, že možná přijde pozdě kvůli tomu úchylovi, nemohla si to dovolit, jinak by se tady na tomto místě sesypala a už by nevstala.

Prostě ho nemůže ztratit.

A znova se jí v hlavě přehrávala stará slova, která ji napadala zhruba před čtyřmi a něco měsíci. Proč si dělat přátele, když je tak těžké o ně potom přijít? Na co se trápit tím, že s nimi strávíte svoje chvíle, vylijete jim svoje srdce, uděláte z nich součást svého života, když potom jenom lusknutím prstu zmizí jako bývalá dobrota čarodějnic.

Odmítala myslet na takové věci, protože jí trvalo příliš dlouho zbavit se toho, než aby znova spadla až k prvnímu schodu z tisíce. Jako kdyby byla na předposledním a jenom nedopatřením špatně našlápla, zvrtla si nohu, a už padala dolů, obíjela celé tělo a stejně to bylo na nic. Její duše by se zlomila.

Měla ještě sílu ji držet pohromadě, ale jenom díky Remymu. Takže… musel přežít, musel být v pořádku.

Běžela dopředu, až se konečně dostala z temné uličky ven. Ozářily ji sluneční paprsky, které prosvítaly korunou stromu a připomínaly různé obrazce, ale ona před sebe natáhla ruku a zastínila si oči. Potom pokračovala. Zatočila nalevo a běžela podél domů, ve kterých určitě rodiny s dětmi jedly, nebo se dívaly na pohádky, možná chystaly nějakou procházku. Kdo ví. Rozhodně se ale nebály tak strašně jako Sam.

Čím blíž se nacházela Remymu, tím více ho cítila bez toho, aby ho musela pomocí nitra hledat. Nakonec zastavila před jeho domem a věděla, že je uvnitř. Nemohl být jinde, měla stoprocentní jistotu.

Rozrazila dveře, jejichž náraz kouzlem ztlumila, a neobtěžovala se zvonit. Jen by na sebe upozornila a nemohla využít moment překvapení, který se zatraceně hodil v boji s čarodějnicemi. Věděla, že pokud už někdy k nějakému tomu souboji dojde, ovšem pokud teď nezemře, momenty překvapení se přikloní spíš k soupeřově straně. Protože to ony se dokážou ukázat kdekoliv, ony dokážou vymyslet nejrůznější finty, které ostatní překvapí tak, že se na chvíli nezmůžou ani na jedno bouchnutí srdce. A to se většinou stane osudovým.

Věděla, že čarodějnice bude hledat a žádnou možnost jim nedá. Nedovolí, aby místo jejich smrti potkala zubatou ona.

Stoupala potichu po schodech a aby si byla jistá, že nevydá ani hlásek, vznášela se milimetr nad zemí. Hm, zase ty schody. Jenže tentokrát nespadne, dojde až k tomu poslednímu a zdolá všechny překážky. Pro Remyho všechno.

Když byla nahoře, divila se, že je tu liduprázdno. Většinou se aspoň nějaké zvuky ozývaly, jako třeba televize, nejčastěji, nebo hudba z rádia, nebo smích některých kamarádů Remyho tatíčka. Teď se ale všude rozlévalo ticho a i po všech sloužících, kteří by pobíhali sem a tam, aby všechno vysmejčili, se slehla zem. Neměla dobrý pocit z téhle situace. Žádní lidé, kromě Remyho, kteří by popřípadě mohli Nallu zahnat do úkrytu, žádná pomoc.

Původně chtěla zavolat Iainovi, nebo Jeniffer, se kterou se teď kamarádila asi stejně jako s Hope, ale měla ohrozit i jejich životy? Nalla je nepředvídatelná a její máma sama poznamenala, že to u ní postupuje rychle. Kdo ví, kde je teď. Možná zabila mnoho víl, možná všechny mučila, jak si představovala. Samá možná.

Teď už se ale nemohla zdržovat, co by měla udělat a co ne, a vydala se rychle chodbou za pocitem Remyho. Běžela nehlučně, protože na zemi se rozprostíral úžasný huňatý koberec broskvové barvy, který podle Remyho zajistila jeho matka. Neměl tu barvu rád, ale krásně se po něm chodilo. A tiše běhalo, jak teď zjistila, za což jeho mámě děkovala.

Vždycky se tou chodbou rozhlížela po všech stěnách, na kterých visely nejrůznější obrazy, ze zdí vyčnívaly elektrické svíce a mezi dveřmi pokojů stály sochy nebo vázy s květinami. Čím to, že vždy čerstvé? Teď ale viděla jenom jedny dveře, důvěrně známé, kterými prošla už nesčetněkrát.

Když se k nim konečně dostala, dýchala zrychleně nejen kvůli běhu, ale také kvůli strachu. Studený pot ji polil od hlavy až k patě, záda měla už zmrzlá, že stačilo jenom malé ťuknutí, a ona by se rozpadla, a zároveň ji bušilo ve spáncích a slyšela svou vlastní krev šumět v uších.

Teď nebo nikdy.

Otevřela dveře a bojovně se postavila doprostřed. Všude byla tma, tak si rozsvítila malou „žárovičku“ nad prstem, což se naučila na výcviku a vždy se to hodilo, pokud byla tma. Navíc lehké na udržování a nepotřebovalo skoro žádnou pozornost. Pro noci jako dělané. Když ji nějaké ruce sáhly na záda, její žárovička zhasla a Sam neuvěřitelně ulevilo.

 

Chtěla jsem se omluvit za tak dlouhé čekání, ale hned na první stránce jsem se zasekla... Tak... snad to teď bude aspoň nějak vypadat. blotik 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [23]:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!