OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [22]

23.04.2012 (20:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 698×

22. kapitola

Když se spustil její poplach, věděla, že měla pravdu. Musela se vrátit. Znala ji dobře. Tentokrát ji ale nesmí ztratit, už bude připravená.

S úsměvem se přenesla do domu Sam a nestačila se divit. Ležela na zemi a svíjela se v bolestech a vedle ní dřepěla její matka. Hm, aspoň má větší šanci zasáhnout. Ne, že by jindy potřebovala nějakou výhodu, protože je prostě skvělá, ale aspoň jí už neuteče.

„Hope, ne!“ křičela Sam. Že by dokázala, aby se zbláznila? Možná by to nebylo špatné, ale dokud neuvidí její oči prázdné, vyhaslé a bez života, nezastaví se. Co na tom, že má už tak zničený život.

„Já věděla, že se vrátíte,“ zachechtala se Nalla a naplnila si ruce tou nejhorší kletbou, která dokáže zabít. Bailey se na ni podívala s děsem v očích a Nalla na ni mrkla. Než na ně ale kletba dopadla, zase zmizely. Obě.

Nalla se naštvala a začala šíleně křičet. Zase jí utekly. Nikdy neselhala tolikrát. Ne, není to tím, že by zaváhala, a proto mohla Sam zmizet. Spíš o tom, že měla vždycky štěstí.

Zatnula ruce v pěst a nashromáždila v sobě energii. Příště se jí to musí podařit. S křikem ruce roztáhla nad sebe a dům se začal otřásat. Nakonec se roztříštil jako rozbité zrcadlo a trosky padaly všude kolem Nally. Upírala vražedný pohled před sebe a plánovala další útok. Však ona ji najde, a nějaké štěstí jí potom nepomůže.

Když dopadla poslední tříska na zem, nechala všechno zapálit, aby si už nemohly nic odnést s sebou jako památku, a přenesla se. Aspoň tak se pomstí, pro začátek.

„Vítej,“ pozdravila ji Amber. Nalla na ni jenom kývla.

„Vidím, že jsi naštvaná,“ přisadila si.

Nalla na ni stočila pohled. „Jo, a jestli s tím nepřestaneš, zabiju tě,“ sykla. Amber jenom máchla rukou.

„Plané výhružky, sestřičko, plané výhružky. Potřebuješ mě, jinak tu svou Sam nikdy nedostaneš. A podle tvého rozpoložení se ti to nepovedlo ani dneska. V čem byl háček tentokrát? Zase člověk?“ dorážela na ni Amber a rozvalovala se v křesle, které jí Nalla včera přinesla. Bývalo Sam.

„Ne, zase zmizely. Byla tam s ní matka a Sam se zbláznila. Zřejmě. Teď se nebude moct jen tak bránit. Příště ji dostanu.“

„Jasně, to říkáš pořád,“ odfrkla si. „Ale skutek utek. Kolik jsi zatím zabila víl? Jednu? A čekáš na Sam? Blázne.“ Přehodila si nohu přes nohu a upřeným pohledem se dívala na Nallu. Její ledově modré oči se zarývaly do jejích zad.

„Tak zaprvé, kdo ti tehdy zachránil tvou ukecanou hubu, hm? Kdybych se tam neobjevila, tak tě ta víla zabije. Pche! A potom si máš říkat čarodějnice. Mou výhružku, že bych tě klidně mohla zabít, neber na lehkou váhu. Myslím ji vážně. Pokud jsem ti život zachránila, rychle ti ho zase můžu vzít,“ otočila se na ni a její ohnivé oči ji propalovaly až do morku kosti. „A zadruhé, Sam je můj Mount Everest. Když dostanu ji, už mě nikdo nepřemůže. Ani ty.“ Otočila se k ní zády a poslala na ni kletbu. Amber ji máchnutím ruky odehnala a zasmála se.

„Tak snad příště, sestřičko.“

„Jo, ale tohle bylo poslední varování. Příště už může být tvá konečná stanice.“ Nalla odešla z jejich úkrytu a vyšla ven. Musela vymyslet nějakou past. Co třeba se k ní dostat přes svěřence?

Bailey se vrátila zpátky do pokoje kvůli pár věcem, ale spatřila Sam na zemi a v ruce fotku Nally. Z jejich starého domu vzala jenom pár věci, ale hlavně ty, co byly pro Sam důležité. Fotka Nally nemohla chybět.

„Holčičko, co se stalo?“ přispěchala k ní a klekla si. Viděla její slzami smáčený obličej a upřené oči na fotku. Hladila ji po vlasech a druhou rukou držela za ramena.

Sam se na ni otočila s červenýma očima. „Mami, já si vzpomněla. Nalla…“ Podívala se zpátky na fotku a začala vzlykat znovu. Bailey jí ji vzala z rukou a natočila si ji na svou hruď. Sam se jí chytila jako záchranného lana a začala brečet mámě na oblečení. Bailey si položila bradu na její hlavu a hladila ji po zádech, aby ji uklidnila.

„Lepší bylo, když jsem si nic nepamatovala,“ stěžovala si Sam do jejího trička. Teď si naopak pamatovala všechno, i když si myslela, že je Nallou. Chovala se vážně strašně.

„Zlatíčko, to neříkej. Kdyby sis nepamatovala nic z minulosti, ztratila bys sama sebe. Ať už je minulost jakkoli zlá, můžeme se z ní poučit a snažit se o skvělou budoucnost. Všechno časem vybledne, i bolest,“ tišila ji. Sam cítila otřes, jak Bailey natáhla ruku. Zamkla pokoj, aby je nikdo nemohl rušit. Věděla, že je to pro Sam už tak těžké, kdyby ji ještě teď někdo viděl…

Když Sam opustila máma asi hodinu poté, co si vzpomněla, měla už obličej rozedřený od neustálého smrkání. Slzy nedokázala zastavit, ačkoli se už dávno zařekla, že nikdy brečet nebude. Zdálo se, že tenhle slib je nemožné dodržet, protože se vždycky našla nějaká situace. Jakákoliv, která si slzy vyžadovala, ať už bez jejího svolení nebo s jejím.

Vstala ze země a postavila se. Fotku Nally vrátila zpátky na stůl a zašla si pro své altatem. Předtím si ho sbalila do tašky, když odcházela z nemocnice, takže tam musí být.

Tady je. Konečně ho našla a připevnila si bibelot zase zpátky na krk. Ucítila menší zatetelení radosti a nával energie. Ne moc velké, ale aspoň nějaké.

Vykročila z pokoje a šla do Iainova pokoje. Teď už věděla, že tady několikrát byla. Jenom ne v dolním patře, které patřilo Iainovým a Hopeiným rodičům. Pomalu stoupala po schodech a přemýšlela, jak se Iainovi omluvit. Byla na něho hodně hnusná tam venku. Urážela ho.

Sakra, jenže jak to napravit?

Zaklepala potichu na jeho dveře. „Dále.“

Tak, musí ho překvapit, aby si to aspoň trochu vyžehlila, takže nasadila lhostejný výraz a vstoupila. Založila ruce na prsou a opřela se o zeď. Čekala, až se otočí.

Když bylo dlouho ticho, Iainovi to nedalo, a opravdu k ní stočil pohled. „Co je? Přišla jsi mi zase nadávat? Prosím, posluž si, jestli ti to pomůže, ale rychle. Mám nějakou prácičku.“

„Fajn,“ odsekla na oko naštvaně. „Ale mám takovou nabídku. Nechceš jít zase sledovat mraky?“

Iain se narovnal v zádech a pomalu se k ní otočil. Nepovolila svůj výraz a on ji nedůvěřivě pozoroval. Věděla, co mu teď musí probíhat hlavou; jestli se nezbláznila, nebo nevzpamatovala, nebo nezdrogovala.

„Sam?“ zeptal se opatrně. Konečně se usmála a přikývla a přiběhla k němu. Naštěstí pohotově zareagoval a vstal ze židle dřív, než ho mohla shodit na stůl. Objal ji pevně, až jí vylézaly oči z důlků, ale byla šťastná. Vypadalo to, že jí už odpustil.

„Ty jsi zpátky,“ šeptal jí do ucha šťastně a ona jenom pokývala hlavou, protože měla slzy na krajíčku, a kdyby musela mluvit, určitě by je neudržela. Vzhledem k jejímu předsevzetí se musela hlídat co nejvíc, aby ho mohla splnit aspoň částečně.

„To je skvělé.“ Políbil ji zboku na krk a stále mačkal. Sam si toho ani nevšimla a opřela se do jeho objetí ještě víc. Pozorovala jeho pokoj, jestli náhodou něco nevyměnil nebo nepřesunul, protože to teď potřebovala jako sůl. Nesmělo se nic změnit, stačila její změna osobnosti.

Když ji konečně pustil, posadil se do židle, jako by se mu podlomily kolena. Což se určitě nestalo, protože byl za každých okolností silný. Přece je to chlap.

„Kdy sis vzpomněla?“ zeptal se úlevně.

Sam se porozhlédla po jeho pokoji a posadila se do tmavě modrého křesla. „Vlastně asi tak před hodinou. Vzpomněla jsem si na Nallu a potom na všechno.“ Mluvila vyrovnaně, ačkoli v nitru se jí míchaly a kroutily všechny orgány a ona měla chuť zase začít brečet. Ale ne před Iainem. Nesmí ukázat své slabiny.

Opřel se pohodlně o křeslo. „A co, bolí stále?“ sáhl si k pravému boku. Sam ho napodobila a zakroutila hlavou.

„Vlastně už to skoro necítím. Jenom jizva mi zůstane, ale bude mi to připomínat moji chybu, kterou…“ Nedořekla to, protože cítila, že se jí v krku tvoří knedlík a zlomil by se jí hlas. Prostě jenom máchla rukou, aby obsáhla všechny svoje chyby. Nemohl vědět, že je to jedna konkrétní chyba, i když si to mohl domyslet.

„Ví to už ostatní, nebo jsem první?“ zablýskl očima.

„Ví to jenom máma. Načapala mě těsně po tom.“ Neřekla, při čem ji načapala. Raději.

„Skvělý, takže jsem druhý.“ Sam se tomu zasmála, ale potom zvážněla.

„Já, chtěla bych to říct Hope, ale potřebovala bych tvou pomoc,“ usmála se šibalsky.

Iain se tomu začal smát a ona si dala prst před pusu, aby se zklidnil. Kývnul hlavou. „Co ode mě teda potřebuješ?“ Sam se usmála ještě víc.

„Hope, tady máš Sam. Teda Nallu. Nemohla tě najít,“ protočil očima znuděně a znechuceně, když vrazil do jejího pokoje. Ona se otočila na židli totožné s tou jeho a podívala se na znuděný pohled obou jejích návštěvníků.

„Co?“ Tak, jak byla vždycky ukecaná, teď nenacházela slova. Chtělo se jí plakat, že svou kamarádku už nikdy neuvidí a bude se teď muset přátelit s touhle protivnou holkou, která si myslí, že je čarodějnice. Ta, která se ji snažila zabít. Dívala se na Sam skleslým obličejem.

„Můžeš vypadnout. Nebo chceš poslouchat cizí hovory?“ obořila se Sam na Iaina. Jen pokrčil rameny a odešel. Za zavřenými dveřmi se začal pochechtávat, ale neodešel. Chtěl slyšet reakci Hope, až se to dozví.

„Co potřebuješ?“ zeptala se jí mile Hope.

„Chtěla jsem ti něco říct. Doufám, že se neurazíš,“ hrála si s nehty a její postoj vyzařoval nezájem.

„Tak honem, ať je to za mnou.“

„Co takhle, kdyby se Sam vrátila?“ Podívala se na ni a čekala, kdy jí to dojde.

„Cože?!“ vykřikla a nevěřícně na ni hleděla. Jo, nemůžou zapřít příbuznost, protože jejich pohledy vypadaly hodně podobně. Oběma zářily jejich zelenošedé oči a zatínaly prsty do opěrek. Pusa zůstala stejně otevřená, jen na škvíru.

Sam se tomu začala smát a Hope poznala, že nežertuje. Tentokrát převzala iniciativu ona a objala Sam v takovém mocném objetí, že nemohla dýchat.

Iain strčil hlavu dovnitř. „Tak co, už to ví?“

Sam se k němu i s Hope otočila. „Kamaráde, budeš muset posilovat. Hope má větší stisk než ty. Měl by ses stydět.“ Jenom se tomu zasmál.

„Myslím, že vás nechám. Dívčí chvilka není nic pro mě.“ Zmizel zase tak rychle, jako se objevil.

„Hope, pusť mě, vždyť mě udusíš.“ Jenom zavrtěla hlavou a Sam se musela smát.

„Nepustím. Kdybych to udělala, zase se mi změníš. Už tě nikdy nepustím.“

Sam její objetí opětovala. „To takhle chceš zůstat celá staletí? Neboj, nikdy se už nezměním a neopustím tě. Vážně.“

Chvíli se ještě objímaly a Sam cítila, že Hope je ta správná kamarádka, i když někdy trošku víc potrefená. Nechtěla by měnit. Až teď pochopila, že na Nallu nikdy nezapomene, ale i když prázdno po ní nemůže nikdo vyplnit, musí se dívat do budoucna. Takhle by se jenom utrápila a své okolí jakbysmet. Nemohla se dívat do minulosti, ale budoucnosti. Přesně jako řekla máma. Vlastně o ní nikdy nepochybovala. Po tolika letech života už musela mít zkušenosti.

No jo, máma při ní bude vždycky stát. Jak se mohla teď přesvědčit, Iain a Hope taky.

Když její tvář objímala hnědo zrzavá záplava vlasů, vzpomněla si na Remyho. Netušila z jakého důvodu. Máma jí přece říkala, že už dvakrát volal a ona nekontrovala mobil. Klidně mohla najít pět nebo šest nepřijatých hovorů.

Nechtěla se s ním teď setkat, ale musela. Pokud nebyla ve škole, máma ji musela omluvit, že je nemocná – což byla pravda. Byla. Mohl si to ale taky vyložit tak, že se mu vyhýbá. Po tom, co utekla z jeho oslavy, se nedivila. Pokud ale Nalla zjistila, že tam jsou, tak rychle, co potom, když tam přijde Remy? Co by mu mohla udělat? Netuší sice, že je její svěřenec, nebo dokonce spolužák, ale ublížit mu může. Pokud šel do jejího domu, trkne ji, že Sam musí znát.

Do prdele.

„Hope, budu muset jít,“ vyhrkla Sam.

„Cože?“ pustila ji Hope a podívala se jí do očí. „Kam?“

„Ach jo. Předtím, než jsi přišla… prostě se něco stalo v lidském světě a já to musím napravit.“

„Něco se stalo samo nebo se s někým něco stalo?“ Sam se trochu zastyděla, ale červeň nepřišla.

„Ta druhá varianta. Každopádně,“ dodala okamžitě, aby Hope nemohla začít mluvit, „je teď v nebezpečí. Nalla poznala, když jsme se tam s mámou přenesly a objevila se tam vlastně skoro okamžitě. Co když mě tam půjde hledat?“

Hope se na ni udiveně dívala. „On ví, kde bydlíš?“

To je situace. Má jí říct o té nehodě, kdy ji Nalla poprvé skoro zabila, nebo ne? Pokud jo, Hope se lekne a nikam ji nepustí. Což o to, Sam je svobodná a může si zmizet, kdy chce, ale je to její kamarádka a záleží jí na ní. Nemůže to udělat s jejím nesouhlasem. „Dobře, ale musíš mi slíbit, že mě pustíš.“ Aspoň to obejde.

„Fajn, fajn. Tak mluv!“

Sam si promasírovala krk. „Když mě Nalla napadla poprvé, objevil se tam Remy. Odnesl mě domů v bezvědomí, protože jsem mu stihla říct adresu. Tak ví, kde bydlím.“

Hope ji chytila za volnou ruku. „Cože? Ona už tě někdy předtím napadla?“

Sam protočila očima. „Jo, ale dopadlo to dobře, ne? Tak proč se znepokojovat.“

„Jasně, ještě řekni, že tohle napadení taky dopadlo dobře,“ naštvala se Hope.

„Promiň, ale já vážně musím. Jestli mě domů přijde hledat, Nalla ho může zabít. To nemůžu dopustit. Hlavně nic neříkej Iainovi,“ dodala ještě, než se k němu přenesla. „Nechcu, aby se taky strachoval, že mě Nalla už napadla. Udrž to prosím v tichosti. Děkuju.“

Objevila se jako skoro neviditelný stín před jeho dveřmi. Ochranka na schodech určitě už nebyla a tak mohla své částečné krytí zrušit. Zaťukala na dveře a doufala, že je doma. Prosím, musí být. Hlavně, ať teď nejde cestičkou k jejich starému domu. To by si dala.

Když se ozvaly kroky, úlevně si vydechla, ale zmizet nemohla. Nevarovala-li by ho, mohl umřít. To si nechtěla vzít na triko.

„Sam?“ podivil se Remy a ona se s úlevou podívala do jeho zelených očí. Stejně jí je vždycky připomínala tráva, i když si ho nepamatovala. Nemohla na něho zapomenout, i přesto, co se stalo na oslavě. Je to stále její kamarád. Nakoukla přes jeho rameno a viděla, že zastavil rozehranou hru.

Kterou dostal od ní na narozeniny. Asi před třemi dny. Pokud v nemocnici v bezvědomí neležela měsíc.

Vrhnul se k ní a objal ji. Sakra, co s tím dneska všichni mají, zasmála se. Nemohla mít špatnou náladu.

„Remy, jsem ráda, že žiješ.“ Když ji pustil, prohlížel si ji pochybovačným pohledem.

„To samé můžu říct já o tobě. Nebyla jsi ve škole. Přes týden. Kam jsi zmizela? Nezvedala jsi telefony, ani tvoje máma.“

„Doufám, že jsi nebyl u nás doma,“ lekla se.

„Ne, ale dneska jsem se chystal.“ Sam se podívala na doprava a doleva na chodbu.

„Můžu dovnitř?“ zeptala se. Jenom přikývl a vtáhnul jí za ruku dovnitř. Posadil ji na postel a rychle shrnul pár věcí ze stolu na kraj, aby to aspoň trochu vypadalo, že má uklizeno. Sam se tomu zasmála.

„Jsem ráda, že jsi tam nešel. Už nikdy tam nesmíš jít, jasné? Stejně se stěhujeme.“

„Kam? Proč? Je to kvůli…“

„Kvůli večírku?“ skočila mu do věty. „Ne. Neboj. Jenom se v posledních pár dnech něco semlelo a stěhujeme se. Každopádně tam není bezpečno a neptej se mě proč. Prostě není. Nikdy se tam nesmíš přiblížit, jasné?“ Kývnul na srozuměnou a sedl si k ní.

„Jak ses sem vůbec dostala? Neslyšel jsem zvonek a někdo by mi to přišel ohlásit.“

„To je moje tajemství,“ usmála se Sam.

„Tak fajn. Ale… Chtěl jsem se omluvit za to, co se stalo na oslavě. Nevím, kde jsi zmizela, ale ani ochranka tě neviděla. Každopádně se ti strašně omlouvám. Nechtěl jsem tě vylekat nebo tak.“ A je to tady zase, povzdechla si Sam. Neměla čas přemýšlet nad něčím takovým. Zatím se její poslední dny skládaly z útěku, zjišťování nových věcí, hlavně to, že je Nalla, bolesti hlavy, setkání s pugorem, být hnusná na ostatní, hlavně na Iaina, být opětovně napadená Nallou – což ji už vážně lezlo na nervy - a rozpomenutím si, vyjmenovávala v duchu. Jo, program měla nabitý dopředu a něco jako přemýšlení nad aktuálním vztahem mezi ní a Remym se tam prostě nevešlo.

Jenomže jeho slova vůbec neseděla s pocity, které zahlédla v jeho očích. Sakra. On to myslel vážně. Žádná hra, žádná zábava z opilosti. Vždyť skoro nic nevypil. Tak tohle je vážné. A ona si myslela, že jejich vztah zůstane na přátelské úrovni.

Remy byl skvělý kamarád, rád pomáhal, což měli společné, protože ona pomáhala jemu i ostatním svěřencům a bude i své rase, byl vtipný, milý a rozuměli si.

Musí se mu přiznat. I když si teď o ní pomyslí, že je divná, musí mu to říct. „Jo, no… Byla to moje první pusa,“ přiznala se. To, že neví, co je to zamilovanost, o které se vždycky mluví ve filmech a knihách, protože ji ještě nezažila, už raději pomlčela. Trapas je to tak jako tak.

„Já… aha.“ Došla mu slova stejně jako Sam. Oba se nervózně dívali po pokoji a ani jeden se nechtěl podívat na toho druhého.

Fajn, možná už může jít, protože vyřídila všechno, co chtěla. Vstala z postele. „Slib mi teda, že se tam už neobjevíš.“

„Slibuju. Ale řekni mi, jak ses dostala přes ochranku.“

Sam se pokusila mu říct pravdu tak, aby nepoznal, že to pravda je. „Když ti řeknu, že jsem se přenesla domů, uvěříš?“ On se tomu jenom zasmál.

„To bych musel vidět.“

„Tak, ale teď už půjdu. Já… víš, jak to je. Stěhování je zdlouhavé a otravné,“ vymluvila se, i když si skoro nic ze starého domu neberou. „A jsem ráda, že se ti můj dárek líbí.“

„Ne, ještě nechoď,“ zaprosil a ona se otočila. Viděla v jeho očích odhodlání. Přiblížila se k němu a on ji chytil za ruku. Štěstí, že se nemohla červenat, jinak by mohla nahradit semafor. Sklopila oči a čekala, co se bude dít. Cítila menší chvění celého těla. Nedočkavostí zatínala prsty na nohou a ruce se jí potily v těch Remyho. Polykala jako o závod a jazykem si vlhčila rty. Zrychleně dýchala a to ještě k žádnému polibku nedošlo!

Vážně se na polibek tak těšila?

„Odmítneš mě i tentokrát?“ zeptal se jí těsně u ucha. Ona trochu nadskočila, protože nečekala, že je tak blízko. Potom se mu podívala do očí a celá roztála. Ocitla se zase na louce plné květin a přenádherných vůní, cítila klid a mír a vyrovnanost. Zakývala hlavou a usmála se.

Lehce se k ní přiblížil a dotkl se jí rty. Vzdechla rozechvěním a to ho povzbudilo k větší aktivitě. Prsty zapletl do těch jejích a povzbudivě zmáčkl, což se mu vzápětí vrátilo. Tu druhou jí položil na tvář a přejížděl přes čelist až ke spánkům. Sam už věděla, co se stane, a byla připravená, proto mohla analyzovat pocity, které cítila. Srdce jí bušilo, ruce se třepaly, i když je Remy pevně držel, v podbřišku ji něco příjemně lechtalo a ona se cítila úžasně.

Když Remy zapojil do hry jazyk, chvíli netušila, co dělat, ale učila se rychle. Její volná ruka zajela do jeho vlasů a držela si ho pevně u sebe.

Když hra v televizi vydala nějaký zvuk, Sam od něho s vypísknutím uskočila, ruce připravené bránit vílím prachem Remyho a vražedně a vystrašeně se dívala na televizi. Remy se zasmál a pohladil ji po tváři. „Neboj se, to je jenom hra.“ Sam se uklidnila a užívala si se zavřenýma očima jeho teplou dlaň, která ji hladila.

„Co takhle někdy zajít do kina?“ Sam si nevědomky sáhla na čerstvou jizvu a vzpomněla si, že Livenjawa je stále ještě její domov.

Posmutněla. „Snad až se přestěhujeme. Je toho dost, víš? Nevím, kdy přijdu do školy.“

„To nevadí, tak až se všechno uklidní.“ Chvíli tam stáli mlčky a dívali se do očí.

„Já už vážně půjdu,“ oznámila mu Sam. „Máma mě určitě postrádá a Iain i Hope jsou strachy bez sebe.“

„Iain a Hope?“

Zatraceně.

„Kamarádi.“ Štěstí, že neřekla, že s ní Iain chodí do školy, protože to by se už vážně nedokázalo ututlat a musela by mu říct, co je zač. Ale ne po téhle krásné chvilce, zkazilo by se všechno.

„Fajn. Mám tě vyprovodit?“ nabídl se.

„Ne, trefila jsem sem, trefím i zpátky. Děkuju.“ Naposledy se k němu otočila a lehce ho políbila na rty. S úsměvem odešla na chodbu a za rohem, když se ujistila, že ji nikdo nesleduje, se přenesla do provizorního pokoje v domě Hope a Iaina.

Takže, kapitolku věnuju své nechápavé sestřičce. Snad příště najdeš všechny krokodýlky. :P :)   

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [22]: