OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [21]

22.04.2012 (11:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1057×

21. kapitola

„Dobrý den, Sam, jak se vám daří?“ optal se zdvořile a kývl jí na znamení, že její projev respektu přijal. Nalla se dívala na toho muže s úžasem v očích, ale nepoznávala ho. Měla by. Měla by si pamatovat všechny tyhle osoby, které dneska potkala, o kterých její máma mluvila. Měla by, ale nešlo to. Mysl, a hlavně vzpomínky, jí halila jakási stěna, která prostě nechtěla, aby se to stalo, jako ochranná folie na jídlo, která ho chrání, aby se z něho nedostalo to nejlepší pryč.

„Dobrý den,“ řekla jenom prostě, aby nevěděl, že naprosto tápe v jeho totožnosti. Kdo ví, proč věděla, že by se cítila zahanbená, pokud by se to dozvěděl.

„Co tady děláte? Výcvik se konal včera,“ zeptal se jí, ale ačkoli si jeho obličej pamatovala, věděla, že tenhle šťastný výraz obvykle nemývá. Proč? Splnila nějaký domácí úkol? O žádném nevěděla.

„Přenesly jsme se sem. Napadla nás Nalla,“ promluvila její máma.

„Zdá se, že to je vaše útočiště, kdykoli se cítíte v ohrožení. Ale to je jen dobře, protože, Sam, víte, že tady jsou pro vás dveře vždy otevřené, pokud by se jednalo o nějaký problém s čarodějnicemi. Víte to, že ano?“ Nalla kývla.

„A vy jste, madam?“ zeptal se zdvořile.

„Bailey, Samina máma.“ Její ironická slova se ze rtů vytratila, a místo aby dodala něco, co by ji ujistilo, že má situaci pod kontrolou, prostě zůstala mlčet a cítila, že tady se prostě nežertuje. „Omlouvám se, že se chová zvláštně, ale zřejmě si vás nepamatuje,“ dodala smutně, ale hrdě mu zírala do očí. Nalla se teď cítila naprosto trapně. Měla chuť se plácnout do čela a zaskučet, protože tohle trapné bylo. Cítila, jak jí hoří uši, ale věděla, že tváře jí nezčervenaly.

Měla chuť do něčeho praštit. Všechny tyhle známé pocity, které pluly ve vzduchu, a nemohly najít spojení s obrazy, které si nasadily neviditelný plášť a nemínily ho jen tak sundat. Prostě všechno kolem. Všechno věděla, ale opodstatnění jí unikalo mezi prsty. Stejně jako písek. Pár zrnek vám v dlaních zůstane, ale ať se snažíte hrad z nich vytvořený polapit, jak chcete, nikdy ho neudržíte. Zůstane jenom zlomek, který ho připomínal, ale stejně nevíte, jaké tvary věží ho zdobily.

„Nepamatuje?“ zeptal se, ale žádný údiv se v jeho tváři neobjevil. Buď dokázal pocity dobře skrývat, nebo to prostě věděl.

„Ne. To od té nehody.“ Nalla nemohla nic dělat než poslouchat jejich rozhovor o své osobě. Zatahat mámu za oblečení nemohla, protože je to dětinské, říct nahlas se příčilo jejím ústům, protože se to prostě před ním nehodí, a navázat s ní oční kontakt jako u Jeniffer nemoha, protože se její máma plně soustředila na toho chlapa.

Takže jí nic nezbývalo.

„Ale snad se brzy zotaví. Byly jsme právě na cestě domů, protože by si Sam měla odpočinout…“ Svou větu nedokončila a čekala, že každý pochopí, proč domů nedorazily.

„Ale jak vás mohla nějaká čarodějnice napadnout?“

Bailey sklopila hlavu a zahanbeně se dívala k zemi. Jako by snad byla puberťačka. „To já, chtěla jsem… myslela jsem si, že si vzpomene, když to všechno uvidí. Staré vzpomínky z mládí a tak… To je vždycky nejsilnější. Jenže jsem to nedomyslela. Nalla se tam objevila hned po tom, co jsme se přenesly. Byla jsem ráda, že jsme stihly zmizet.“

Chlap jenom zakýval hlavou a složil si ruce na hrudi. „Je nebezpečné chodit na místa, kde vás čarodějnice někdy napadla. Hlavně pokud ví, že by se tam dotyčný mohl vrátit. Vážně jste riskovala.“ Neznělo to jako vynadání, spíše jako konstatování nad věcí, která se nedá změnit.

Nalla toužila po klidu. Připadalo jí, že se nachází ve světě, kde všichni mluví nějakou řečí a skvěle si rozumí, jenom ona je cizinka, která přijela do nové země a zapomněla si slovník. Chtěla být doma, v klidu. Všechen ten shon a bolest ji vyčerpávaly. Možná z nemocnice neměla tak rychle utíkat, ale když si vzpomněla na její pokus o útěk, nepamatovala si, že by ji to nějak zmáhalo. Možná jí dali něco do infuze, aby nemohla zase bezdůvodně zaútočit.

To ale nebylo bezdůvodně. Oni mě omezovali, chtěli mě dostat dolů, chytali mě za nohy… a měla pravdu. Jen co se naskytla příležitost, omámili ji a připoutali k posteli. Jasný znak otrokářů.

„Jak se tak koukám, bude lepší, když půjdeme. Byl to vážně namáhavý den,“ prohlásila po chvíli Bailey a položila Nalle ruku kolem ramen, jako by ji chtěla chránit. Jenže proč, tady žádné nebezpečí přece nehrozilo. Vždyť ten chlápek jim sám nabízel možnost úkrytu v krajní nouzi.

A ty ho znáš, abys mu věřila? ozval se jí v hlavě vtíravý hlásek. Jasně že ho zná, uzemnila jeho protest. Jenom neví, jak se jmenuje, dodala opatrně.

„Brzo se uzdravte, Sam, ať můžete zase bojovat za naši rasu ve jménu Víly,“ usmál se na ni a Nalla automaticky přikývla, aby ho aspoň trochu uklidnila.

Na pocity při přenosu si jakýmsi způsobem začínala zvykat. Uklidňovalo ji to. Když se ocitla v nějakém domě, připravila se na bolest. Určitě se stane to stejné jako v tom minulém.

Jenže i když se rozhlížela, nic se nedělo. Ruce spustila podél těla a rozhlížela se. Prostorná místnost skýtala všechny možné druhy nábytku. Takový univerzální pokoj. V jednom rohu viděla tři provizorní postele a podle toho, jak vypadala podlaha, tady doopravdy nepatřily. V otevřené skříni spatřila napůl plné police s oblečením a naproti postelím stál kuchyňský mini koutek. Malá lednička, jeden stůl na přípravu a vedle jídelní stůl se třemi židlemi. Zkrátka taková všehochuť.

„Kdo tady bydlí?“ zeptala se Nalla a rozhlížela se. Květiny nevídaných barev rostly pod okny, aby na ně dostatečně zářilo sluníčko, a záclony se zdálo lehké a průhledné jako z pavučinky. Nějak podvědomě tušila, že se nemá kdo dívat do oken. Když se jedním podívala ven, dala si za pravdu. Okolo domu, ve kterém se nacházely s mámou, aspoň z téhle strany, se rozléhaly jenom květinové louky a lesy. Tam, vzadu úplně vzadu, se leskla vodní hladina jezera. Je tady krásně, chtěla by tu bydlet.

„My. Aspoň prozatím. Je to náhradní domov. Jinak… Iain, Hope, Corey a Lussy. Byli moc hodní, když nás tady nechali na chvíli bydlet, ale neboj se, už zařizuju nějaký dům v Dhalnu.“

Nalla se na ni nechápavě podívala. „Cože?“¨

„Ve světě lidí,“ usmála se na ni Bailey. Pustila její ruku a vyšla ze dveří. Nalla se tady cítila trochu cize. Nepoznávala nic kolem sebe, ani podle pocitů. Cupitala tedy potichu za mámou a ocitla se v kuchyni, tentokrát opravdové. Všechno vybavení zářilo jako noční hvězdy na obloze, až na to, že tmavě modrou oblohu vystřídala decentní zelená. Jo, někdo má skvělý vkus, tohle se jí líbilo.

Máma vyšla i z kuchyně a Nalla ji následovala dál. Možná by si něco z ledničky dala, ale musela by se vrátit do jejich provizorního pokoje. Neměla náladu na to zůstávat vevnitř. Chtěla ven. Nadechnout se čerstvého vzduchu a ne trávit všechen svůj čas v domě, kde slunce nesvítí. Skoro. Ale venku je ho určitě víc.

Cupitala za ní jako myška a máma se vůbec neohlédla. Jako by ji vůbec neslyšela. Což o to, Nalla se snažila nevydat ani hlásku a skrývala se za rohy a následovala ji, ale netušila, že její máma bude tak neobezřetná. Přitom v jejich bývalém domě reagovala tak pohotově.

Cestou za svobodou prošla skvěle vybaveným obývákem, prostorným a laděným do hnědočervené barvy. Velký gauč vypadal velice pohodlně a zaručoval neuvěřitelné pohodlí při společném rodinném večeru. Velká televize naproti němu vypadal jinak než všechno ostatní. Nezářila, netřpytila se, koukala tak cize. Že by lidský svět, když jsme teď v tom druhém? pomyslela si Nalla, ale pokročovala se zběžnou prohlídkou.

Na konferenčním stole hned před gaučem leželo strašně moc věcí nakupených na sobě. Od papírů nebo hrníčků na korkových podložkách až po malé ozdobné sošky a vázy. Celý pokoj zdobily přenádherné obrazy zobrazující přírodu a Nalla měla menší podezření, že nejsou kupované, ale ručně pořízené a upravené tak, aby se daly pověsit na zeď. Koberec pod jejíma nohama ji hladil a laskal, byl měkký jako satén.

Nechala koberec kobercem a obývací pokoj pokojem a následovala potichu mámu dál.

Procházela ještě kolem několika dveří, ale nezastavovala se u nich, za což byla Nalla ráda. Měla aspoň jistotu, že opravdu míří ven.

Konečně před sebou spatřila prosklené dveře, za nimiž svítilo slunce a rostla zelená tráva s různými druhy květin, které nedokázala pojmenovat. Vsadila by se ale, že barvy tam najde všechny, a když si na ni lehne, provoní okolní vzduch kolem ní všechny možné druhy vůní. Tak strašně se těšila, až se ocitne venku, oči jí zářily a ruce se nedočkavě chvěly. Dveře stály jenom kousek před ní a Bailey zamířila po schodech nahoru. Teď má příležitost. Nikdo ji nesleduje a nemůže jí bránit. Teď nebo nikdy.

Odhodlala se a sáhla po klice. Ta potichu vrzla a ona se podívala za sebe, jestli se máma na schodech neotočila, ale ta už zmizela za rohem a žádný dusot nohou, který by ji přišel zkontrolovat, neslyšela.

Je to v pořádku, jsi skvělá, jako tajný agent, který je na misi. Nikdo tě nechytí, uklidňovala se v duchu a otevřela dveře dokořán. Tak, jak čekala, k ní připlula venkovní vůně. S úsměvem od ucha k uchu vyběhla ven a už si nevšímala třísknutí za ní. Teď je venku a dovnitř ji jen tak nedostanou.

Běhala po louce a roztahovala ruce, občas si pomáhala křídly a skákala do výšky. Dýchala zrychleně, a i když popadala dech, její nohy stále kmitaly sem a tam. Místy její běh připomínal spíš tancování při měsíčku. Když už jí plíce pálily a musela by se zastavit, použila křídla a přenesla svoje pohyby do vzduchu. Hýbala nohama dopředu a dozadu, ruce stále roztažené a blažený úsměv na rtech.

Nepamatovala si, kdy naposledy se takhle cítila. Uvolněně, klidně, vyrovnaně.

Vlastně… pamatovala si jenom dva dny svého života, takže nemohla tušit, co bylo před tím.

Otevřela oči a lehla si ve vzduchu na záda. Ruce složila za hlavu a pozorovala slunce nad ní. Nedívala se do něho přímo, věděla, že by ji z toho pálily oči, ale mraky okolo byly dost uspokojivou náhradou. Představovala si, co by mohly znamenat.

Přesně nad její hlavou vypadal jeden jako běžící kůň. Představila si na něm sebe a cítila ten vítr ve vlasech. Přehodila si nohu a přes nohu a sledovala dál.

Jo, tenhle ten zase vypadá jako krokodýl, jenom s rybím ocasem. Tomu se usmála. Další jí připomínal vlnu na moři a nad ní skákajícího delfína. Vskutku, teď by chtěla skočit do nějakého bazénu nebo oceánu.

„Co tam vidíš?“ ozval se vedle ní hlas a ona se přestala soustředit. Křídla vynechala jedno máchnutí a ona padala k zemi. Naštěstí svůj pád zbrzdila opětovným třepotáním křídel a dopadla lehce na nohy, jako šelma. Štěstí, že se nezabila.

Její nálada se zase zhoršila o sto procent. Postavila se z kleče do stoje a záda narovnala, jako by je měla v korzetu. Obočí se jí stáhlo k sobě a její úsměv zmizel.

„Iaine.“ Jeho jméno nevyslovila zrovna nejmileji a znělo to spíš jako blbečku.

„Hm, jsem rád, že mě ráda vidíš, Sam.“

„Nejsem Sam,“ zasyčela mezi zuby a zaťala ruce v pěst. Možná s ní chodí na výcvik, jak jí v nemocnici oznámil, ale to ji ještě neviděl naštvanou, aspoň si to myslela, jako při jejím menším výletu z nemocnice. Tehdy se bila jako tygřice a nikdo nezůstal bez její menší odplaty. Kdyby hráli fér a nepodváděli s nějakým uspávacím práškem, mohla vyhrát.

„Fajn, jak chceš.“

Zavřela oči a povolila ruce. Musí se uklidnit. „Co jsi tam nahoře pohledával?“ Hlas jí přetékal medem a Iain se tomu jenom trpce usmál. Jasně, musel to cítit i on.

Mávnul rukou. „Vlastně to stejné co ty. Navíc jsem slyšel třísknutí dveří. Šel jsem se podívat, co se stalo. Taky rád pozoruju mraky, když mám volno.“

Nalla na to neměla odpověď a čekala, až Iain zmizí zase v domě, aby si mohla nerušeně užívat.

„Víš,“ začal po chvíli ticha a tím upoutal její pozornost. Protočila očima, protože její přání se nevyplní a on nezmizí. „Teď ses ke mně chovala stejně, jako kdyžs‘ mě viděla poprvé. Nepříjemně. Jenže tehdy to bylo na pohřbu, teď když ses dívala do nebe. Jaký paradox,“ usmál se.

„Možná to bude tím, že si strašně otravný a moc si věříš,“ odsekla Nalla.

„Touché. Ale dobře, možná si to zasloužím. Jenže ten pohřeb se konal na Nallinu počest. Těžko bys tu teď mohla být, pokud jsi vážně Nalla, a přitom být čarodějnicí.“

Nalla nechala ruce bezmocně spadnout podél těla, až se ozvalo menší plácnutí, kdy se setkaly se jejími stehny. „Kdy už vám to všem dojde? Třeba jsem jiná Nalla, než znáte, a prostě si mě s někým pletete.“

„Jasně, altatem si tě pamatuje jen proto, že jsi Sam podobná. Prober se!“

„Iaine!“ zakřičela na něho nějaká žena se zrzavými vlasy, jejichž barva probleskovala na slunci v těch Iainových, a šedostříbrnýma očima. „Nech ji být. Víš přece, že si nemůže vzpomenout. Nedělej jí to ještě těžší.“

„Mami, já se snažím, aby si vzpomněla, aby to neměla tak těžké, jak ty říkáš, tak nech být ty mě!“ zakřičel nazpátek.

Nalle se ústa zkroutila do úšklebku. „Měl bys poslouchat maminku a ne jí odmlouvat. To se nedělá. Neučili tě to?“

„Ta minulá Sam, ta pravá, se chovala aspoň trochu slušně. Nevím, co se to s tebou stalo, ale nelíbí se mi to. Prosím, vrať se,“ posmutněl a odešel.

Nalla osaměla a měla pocit, že mu vážně ublížila. Úšklebek jí z tváře zmizel a koutky se stočily dolů. Nemohla si pomoct, ale cítila, že takhle se musí chovat, aby nemohl nikdo ublížit jí. Ten cynizmus a urážky… Možná to nebyla ona, ale její maska.

Jenže proč? Někdo jí něco udělal a ona si to jenom nepamatuje, nebo už se tak narodila?

Povzdechla si a raději zamířila do domu. Náladu měla už tak zkaženou, a přestože se její dech už zklidnil a mohla si zase zaběhat, nechtěla. Rozmrzele si otřela čelo a se sklopenou hlavou se ploužila pomalu ke dveřím.

Stejnou cestou, kterou mámu sledovala, zamířila do jejich provizorního pokoje. Jakmile se za ní zavřely dveře, lehla si na postel a znovu založila ruce za hlavu, jenže tentokrát viděla jenom čerstvě vymalovaný strop. Že by se na ně připravili? Neměli moc času, ale když se máma dokáže přenést, proč by nemohli oni vymalovat strop za jednu sekundu?

Zatraceně, přemýšlí o úplných hloupostech.

Posadila se a chvíli se dívala kolem sebe. Netuší, jak dlouho tady zůstanou, ale popravdě se nikomu nechce vtírat. Taky by se jí asi nelíbilo, kdyby v jejich domě někdo bydlel déle než…

Moment.

Přimhouřila oči, jako by potřebovala brýle a podívala se na druhý konec místnosti. Na pracovním stole stála kosmetická taštička, asi její mámy, a pár rámečků s fotkami. Menší červená kontrolka jí začala vyhrávat v hlavě, ale jí si teď nevšímala. Pomalu vstala a blížila se ke stolu, aby si je mohla lépe prohlédnout. Něco se jí na nich nezdálo. Něco bylo špatně. Stejně jako se Karkulce nezdála její babička a ptala se jí, proč má tak velké uši a tak.

Pomalými krůčky mířila až ke stolu a potom jednu fotku, s černobílým kostkovaným rámečkem podobnému šachovnici, vzala do ruky.

Hlava ji okamžitě rozbolela a měla pocit, jako by šla na návštěvu vodního akvária a jedno sklo právě prasklo. Zalily ji všemožné obrazy, kde hrála hlavní roli ona a ještě nějaká holka s černými vlasy. Jakmile se podívala do jejích hnědě ohňových očí, klopýtla dozadu a dopadla na zadek.

Naposledy Nallu objala a nechtěla ji pustit. Nemohla se s ní rozloučit.

„Co se děje?“ zasmála se Nalla. „Vždyť se nevidíme naposledy. Je ještě mnoho milionů dnů, ne?“ Sam jen mlčky přikývla, aby se nerozbrečela. Nalla si zřejmě neuvědomovala, co se s ní děje, protože všechny změny nálad podle jejího nového já se jí z mysli ztratily, jakmile byla zase sama sebou. Pamatovala si pouze útržky a nejvíce ten, kdy odhodila Sam z jejího pokoje.

„Nikdy na tebe nezapomenu,“ zašeptala Sam Nalle do ucha a přemístila se pryč.

Tahle vzpomínka ji uhodila jako padající kmen, jenže nebyla poslední.

„Ehm, Sam, asi bys ji neměla moc rozčilovat,“ zatřásla jí Nalla ramenem. Před nimi stála čarodějnice.

„Bezva, a máš nápad, jak odsud zmizet? Jestli se o něco jen pokusím, je po nás. Copak to neznáš?“ zašeptala k ní zpátky.

Nakonec se z toho dostaly díky spolupráci.

Myšlenky na společné chvíle s Nallou jí létaly hlavou, křižovaly její mozek a ona neviděla nic, jenom je. Nejhorší přišly nakonec a to vzpomínky, kdy se ji Nalla snažila zabít, zlikvidovat, oplatit jí všechno, co se jí stalo. Obviňovala ji za to, co se s ní stalo, že je to její vina, a ona vždy vyvázla jen náhodou. I když ne vždy úplně zdravá. A s fyzickými zraněními to nemělo co dočinění.

„Nallo,“ zašeptala Sam s prsty na jejím usměvavém obličeji za sklem a po tvářích jí stekly první slzy.

 Takže, kapitolka je trošku zlomová a po 22. pofrčíme. Kam? To uvidíte. Každopádně... MINE, já vím, cos tam našla, a já za to nemůžu, ale jsem prostě fanoušek W. Takže... tak. 

A popravdě, v této kapitolce se nemělo odehrávat skoro nic, netušila jsem, co tam mám napsat, a po jedné a půl stránce jsem byla ztracená. Tak se to snad nějak vyvrbilo. :) 

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [21]: